Používal též křest. jm. Josef. – Vnuk básníka Josefa Krasoslava Ch. Otec byl právník, pracoval jako advokát v Hradci Králové. Ch. absolvoval reálku v Hradci Králové (1878) a začal studovat architekturu na pražské technice. Už v Hradci spolupracoval se studentským ochotnickým kroužkem, v Praze se seznámil s F. Kolárem a K. Šimanovským. Od října 1879 do června 1880 hrál v PD, angažován však nebyl. Poté nastoupil jako jednoroční dobrovolník ke dragounům v Uhrách, ve vojenské službě setrval asi do 1885. V dubnu 1885 se v Hradci Králové oženil. Pracoval ve funkci tajemníka c. k. odborné školy v Chrudimi (1886–89), podílel na společenském a kulturním životě města, byl agilním členem Jednoty divadelních ochotníků, mj. hrál v tamní premiéře Pippichovy Slečny nakladatelky (1890, role Jaroslav Beneš). 1890 několik měsíců cestoval a poté nastoupil jako herec u P. Švandy ze Semčic v ND v Brně, po jeho náhlé smrti v lednu 1891 řídil divadlo V. Hübner, od dubna 1892 Ch., placený jako ředitel družstvem (smlouvu měl pouze na dva měsíce, do 15. 6.). Po skončení brněnské sezony vedl soubor na stagionách v Chrudimi, Hradci Králové a Pardubicích, ale pro nezájem tamního publika ho rozpustil. Po tomto nezdaru sestavil vlastní společnost (od 1891 disponoval divadelní koncesí pro Čechy a Moravu), jež měla více než dvacetičlenný soubor, osmnáct instrumentalistů a kapelníka. V září 1892 se s ní vydal z Náchoda na první cestu, přes města s vojenskou posádkou (Pardubice, Hradec Králové, Chrudim, Kutná Hora, Tábor) do jižních Čech. 1893 se pokusil na základě druhé koncese založit stálou scénu na Vinohradech (spolu s ním I. Herrmann, J. Ladecký, J. V. Slukov, M. A. Šimáček), ale projekt se neuskutečnil. V té době se stěhovalo do Vídně za prací velké množství Čechů a Ch. zamýšlel postavit v Prátru letní divadlo pro české hry. Aby si ověřil návštěvnost, pronajal si od 1. 5. 1893 na deset týdnů Divadlo v Josefově. Začátek stagiony narušily demonstrace proti tzv. punktacím (vládnímu návrhu na správní oddělení českých a německých obvodů v českých zemích), návštěvnost představení byla nízká a Ch. utrpěl ztrátu. Stagionu sice dokončil, ale od svého záměru upustil. Úspěšnější byla cesta do Dalmácie 1894, společnost hrála od 21. 4. do konce léta ve Splitu. (1897 zemský soud vyměřil Ch. pokutu 50 zl. za provozování oper, na něž měl zakoupené právo pouze pro české země.) Po návratu společnost poněkud zmenšil (deset dam, sedmnáct pánů) a v polovině devadesátých let už provozoval pouze činohru. Zajížděl i do menších měst (např. 1900 hrál v Rakovníku, Roudnici, Netolicích, v Blatné, Milevsku, Neveklově, Sedlčanech, Lounech, Brandýse n. Labem, Josefově, Jičíně, Sobotce, Mnichově Hradišti, Lysé n. Labem, Mělníku a Libochovicích). 1901 soubor rozpustil a divadelní podnikání definitivně ukončil. Stal se sekretářem Uměleckoprůmyslové školy v Praze, za 1. světové války byl reaktivován a působil u české vojenské rady v Temešváru, po převratu sloužil po několik let v československé armádě v hodnosti majora. Poslední léta prožil v soukromí v Hradci Králové; tam byl posléze zpopelněn.
Pro herectví měl Ch. sice dobré předpoklady včetně atraktivního zjevu, ale malou divadelní zkušenost. Během krátkého angažmá v PD vystoupil ve dvacetipěti drobnějších rolích a epizodách, např. jako Kroupa (Klicpera: Blaník), Mistr Jakobellus (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Markýz Torcy (Scribe: Sklenice vody). Ve vlastní společnosti rád přebíral role důstojníků, policistů a dalších postav z prostředí, která dobře znal. Jeho společnost byla zvláště zpočátku řazena hned do druhé skupiny, za Švandovu a Budilovu. Postupně byli jejími členy herci J. Bittermannová, manželé Brožovi, A. Gabriel, M. Chlumská, A. Chlumský, R. Inemann, K. Kasparová, A. Košnerová, K. Lier (též režisér), M. Procházková-Malá, K. Ryšavý se ženou Marií, F. Syřínek (též režisér), J. Vávra, J. Vilhelm (též režisér), K. Želenský. Ze zpěváků byli v angažmá manželé A. a V. Pivoňkovi, K. Purkrábek, F. Šír, C. Vašíček, M. Fistrová, A. Gärtnerová, A. Kopecká, L. Lvová, F. Růžová, M. Wollnerová, krátce K. Burian. Kapelníkem byl F. Jílek, E. Engelbert, ve Vídni a v Dalmácii dirigoval H. Beníšek (psal též scénickou hudbu), který zůstal v Lublani a kapelnické místo převzal na dvě sezony E. Starý. Ch. uváděl především zahraniční dramatiku, některé hry sám pře kládal. Na repertoáru míval kolem deseti oper, včetně nedávných novinek (Čajkovskij: Eugen Oněgin; Mascagni: Cavalleria rusticana; Leoncavallo: Komedianti), a operet.
Ch. přispíval do časopisů a novin (Světozor, Zlatá Praha, Ilustrovaný svět), psal také drobné prózy (kn. v souboru Duncanův sen a jiné povídky, 1910). Význam dokumentu má text Má umělecká výprava do Vídně. Údajně přeložil asi třicet her, z nichž je známo jen několik; plakáty dokládají další překlady a úpravy veseloher (R. H. Savage: Oficielní žena; O. Blumenthal: Proces hraběcích dědiců; K. Laufs – W. Jacoby: Velká kometa).
Teatralia
Má umělecká výprava do Vídně, in Památník vydaný k oslavě 40letého jubilea Prvního divadelního ochotnického spolku Pokrok ve Vídni 1863–1903, Vídeň 1903, s. 104–111.
Role
Chmelenského spol.
Ing. Cirkl (J. Štolba: Vodní družstvo), Šumbal (L. Stroupežnický: Naši furianti), Antigonus (W. Shakespeare: Pohádka zimního večera), Dr. Julian Mareš (P. Starý: Magdalena), Vévoda de Bligny (G. Ohnet: Majitel hutí), Kleant (Molière: Tartuffe) – 1893; Kaplan Gregor šl. Šigorski (M. Halbe: Mládí) – 1895; Dr. Eduard Martins (F. Philippi: Dobrodinci lidstva) – 1897; Celestin (F. Hervé: Mamzelle Nitouche), Artur Lenox (L. Chmelenský dle R. H. Savagea: Oficielní žena) – 1898; Bratr Martin (K. Costa: Bratr Martin), Hynek Doubrava (K. Laufs, W. Jacoby: Nevěřící Tomáš) – b. d.
Překlady
K. Karlweis: Maloživnostníci [Der kleine Mann], Švandovo div. 1899; H. Sudermann: Domov [Heimat], Lacinova spol. ND Brno 1901; O. Blumenthal: Dvojí tvář, Sukova spol. 1900; G. Okonkowski: Venuše naší tržnice, Uranie 1903.
Prameny a literatura
NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 214, obr. 445. SOA Zámrsk: Sbírka matrik, 51-3510 Hradec Králové, matrika oddaných 1878–1906 [21. 4. 1885]. ■ Národní listy 17. 10. 1879 [hostování v PD]; Ch. N.: Z Chrudimi, Česká Thalia 4, 1890, s. 400n.; tamtéž 5, 1891, s. 149 [udělení koncese]; Dalibor 13, 1891, s. 164, 364 [koncese], 364 [žádost o koncesi na druhou scénu v Praze]; 14, 1892, s. 164, 178 [ředitelem v Brně], 206, 224, 244, 299 [zprávy o cestách]; 15, 1893, s. 48 [druhé pražské divadlo], 126 [nájem Divadla v Josefově], 202 [personál ve Vídni]; 16, 1894, s. 202 [v Dalmácii]; 17, 1895, s. 80 [zahájení v Táboře]; 19, 1897, s. 14 [soud o práva]; Národní divadlo v Brně r. 1891/92, Moravská orlice 9. a 10. 3. 1893 [ředitelem v Brně]; Divadelní saisona v Hradci Králové, Besední listy 2, 1893/94, s. 46; k šedesátinám: I. Herrmann, Národní listy 11. 7. 1920; A. Charvát: Ze staré Prahy, 1926, s. 167–177; I. Herrmann: O živých, o mrtvých II, 1928, 113–115; J. Zelenka: Vzpomínám…, 1929, s. 140–144; Divadlo 11 (18), 1931/32, 7 [úmrtí]; V. Vydra: Má pouť životem a uměním, 1948, s. 162–171; A. Bauer: Das Theater in der Josefstadt zu Wien, Wien–München 1957, 240 [přehled představení ve Vídni]; J. Knap: Zöllnerové, 1958, s. 165 + Umělcové na pouti, 1961, zvl. 166–171; DČD III; V. Reittererová, H. Reitterer: Vier Dutzend Rothe Strümpfe. Zur Rezeptionsgeschichte der Verkauften Braut […], Wien 2004, 41, 113. ■ EDS, Otto, Otto-dod, PBJ II; Buchner, Brno, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 327–329
