Krasoslav je přijaté vlastenecké jméno. – Děd i otec byli učiteli a hudebníky. Záhy osiřel a vychovala jej babička z matčiny strany. 1812 byl poslán do Českého Krumlova, aby se naučil německy. Od 1813 navštěvoval piaristické gymnázium v Českých Budějovicích, kde se setkal s F. L. Čelakovským a J. V. Kamarýtem, s nimiž se po celý život přátelil. Vzdělával se také v hudbě. Ve studiích pokračoval 1818–25 v Praze; po tříleté filozofii absolvoval práva (JUDr. 1828). Za studií se živil nejprve jako vychovatel, 1824 pracoval v kanceláři zemského advokáta J. F. Lippy [Lípy] a 1826 se stal jejím ředitelem. 1828–30 vykonával praxi u pražského kriminálního soudu. 1830 se oženil s Ludvikou, dcerou A. Grieze de Ronse, bývalého policejního ředitele v Monsu v Nizozemí (dnes v Belgii) a sestrou svého přítele, právníka E. Grieze de Ronse. V manželství se narodily čtyři děti. 1831 vstoupil do státní služby ve fiskálním (daňovém) úřadu v Praze. 1832 získal souhlas k vykonávání soudcovské služby a t. r. se stal sekretářem při dvorském manském soudu, kde byl již kratší dobu zaměstnán jako substitut. 1835 byl jmenován dvorským místosudím. Po smrti olomouckého arcibiskupa Ferdinanda Marii hraběte Chotka 1837 byl pověřen provedením inventury olomouckého knížectví a biskupství i všech lenních lichtenštejnských panství na Moravě a ve Slezsku. Za několikaměsíčního pobytu v této oblasti u něho propukla tuberkulóza, jíž posléze podlehl. Pochován byl v Praze na Olšanských hřbitovech.
Vnuk Ladislav Ch. (1860–1932) působil po část svého života jako herec a divadelní ředitel.
Ch. měl od mládí vřelý vztah k umění. Už za studií porůznu publikoval, hlavně lyrické básně ovlivněné německou poezií i tvorbou J. Kollára, již 1823 vydal sbírku Básně. Od poloviny třicátých let redigoval s F. Škroupem sborník Věnec ze zpěvů vlastenských, uvitý a obětovaný dívkám vlastenským (1835, 1836), jehož příloha byla prvním českým hudebním časopisem, a almanach Kytka, dar Uměny zpěvu (1836–38), v němž otiskl i svou sbírku Poputnice čili Písně cestujícího (1837, 1838). Další dvě sbírky básní vyšly posmrtně. Úspěšně skládal texty písní, z nichž některé znárodněly (např. Nad Berounkou pod Tetínem). Napsal několik poučených historických studií, kte ré publikoval v ČČM (Manství česká, 1832, též knižně; Karlštejnské manské právo, 1835, též knižně; Zprávy z Moravy, 1838), připravovanou práci Kniha manského práva českého nedokončil.
V souladu s tehdejšími potřebami českého národního hnutí i s dobovou atmosférou v pražském intelektuálním centru tíhl k divadlu. Byl přesvědčen, že divadlo přináší mnohostranný užitek v oblasti mravní, estetické a jazykové výchovy, kterou „jakožto ústav obveselující“ dokáže zprostředkovat účinně a nenásilně. Značnou pozornost věnoval česky zpívané opeře konstituující se v soukromém Teisingerově divadle a posléze ve StD. Repertoárovou zásobu českého divadla obohatil překlady libret, které pořizoval od dvacátých let z francouzštiny a němčiny. Několik původních libret napsal pro F. Škroupa. Z okruhu vídeňské dramatiky přeložil dvě hry se zpěvy, do repertoáru StD prosadil 1834 svůj překlad romantické báchorky Dívka z čarovných hor aneb Sedlský milionář F. Raimunda (z jeho díla byl až dotud uváděn pouze Diamant krále duchů v přetlumočení S. K. Macháčka). Ch. autorské ambice na poli činohry nebyly úspěšné: drama Láska Čechova na scénu neproniklo, plánovaného Čestmíra nenapsal.
Největší význam mělo Ch. působení divadelněkritické, jemuž se věnoval od 1824 do 1838. Zahájil je téhož roku, kdy spoluředitel StD J. N. Štěpánek prosadil pravidelná česká odpolední představení o nedělích a svátcích v době hlavní sezony (od konce září do května). Jako první sledoval Ch. české divadlo soustavně po řadu let. Psal o něm do Čechoslava (1824–28), do ČČM (1828–34, vyjma 1832 a 1833) a České včely (1834–38). Kromě běžných referátů podával i sumarizující bilance celých sezon, obzvláštní pozornost věnoval domácí dramatice, z níž vysoce hodnotil díla Klicperova. Rozpoznal talent J. K. Tyla, avšak na Fidlovačce, vstupním díle nové divadelní etapy, si cenil hlavně Škroupovy hudby. Tylův text uvítal jako nadějný příslib, ale měl vážné výhrady vůči jeho jisté drsnosti a nabádal autora, aby nezobrazoval „podlé věci“ a své hry více „šlechtil“, neboť jen tak se mohou stát díly básnickými. Jako příslušník jungmannovského okruhu byl stoupencem klasicistní divadelní estetiky, do níž už pronikala subjektivita romantismu. Romantické tendence však nepřijímal, a to nejen v divadle (důrazně odmítl Máchův Máj). K působení J. N. Štěpánka zaujímal mírně kritický postoj. Sezony z období 1824–34 posuzoval značně rezervovaně, ale když byl Štěpánek novým ředitelem StD J. A. Stögerem ustanoven vedoucím českých her (1834), vysoce ocenil jeho dosavadní zásluhy a spatřoval v něm záruku dalšího rozvoje českého divadla. Jeho výběr z cizojazyčné produkce v zásadě toleroval, důrazně však odmítal starší hrubozrnné frašky (např. Honza Kolohnát z Přelouče, Pan Štěkavec či Masopustní žert aneb Pan Šídlo, taneční mistr), které již neodpovídaly soudobým potřebám a stavu českého divadla. Uváděné kusy posuzoval vždy se zřetelem k vývojovému kontextu, nejednou připomínal, že význam, který měly v určitém období, není všeplatný a nadčasový. Volal po původních novinkách, prosazoval náročnější texty a doporučoval rozšířit repertoár o polskou a ruskou dramatiku, jejíž překlady podle jeho názoru mohly přispět k zlepšení divadelní češtiny zanesené množstvím germanismů. Zasazoval se o vyšší úroveň překladů, požadoval tlumočení z originálu, nikoli z německých převodů a úprav. Otázkou překladů dramatických děl, zvláště operních libret, se zabýval i obecněji (stať v České včele 1834). Velkou pozornost věnoval hercům a pěvcům, jeho ideál naplňovali herec J. V. Grabinger a pěvkyně K. Podhorská-Kometová. Častou neznalost textu rolí u českých herců vnímal jako výraz nezodpovědnosti a neúcty k obecenstvu a ostře jim ji vytýkal. V České včele zachytil v satirických dvojverších stati Slovo k českému herectví, které ani penězi není k zaplacení (1835) triviální způsob hry, vzdálený preromantické konvenci, avšak u mnoha diváků oblíbený („Hřmotně vykroč, očima kruť, v svůj pancířdivoce tluč / Házej židlemi, ryč– pochvalu máš dobytu“ apod.). Vedle českých představení ve StD sledoval i další divadelní aktivity; podpořil vznik Kajetánského divadla, za pobytu na Moravě a ve Slezsku psal občas o divadle v Brně a Olomouci.
Své názory na kritiku, která se už podílela na rozvoji českého umění i společnosti, shrnul ve stati Slovo o kritice (ČČM 1837). Na jeho „kritiku kritiky“ navázal Kapitolou o kritice K. Havlíček (Česká včela 1846). Vyššími nároky a prosazováním práva vyjádřit negativní soud a subjektivní názor Ch. formoval po éře převážně pochvalného referování počátky české divadelní kritiky. Ve třicátých letech byl v české kulturní obci ve věcech divadelních protějškem německého estetika A. Müllera, divadelního referenta listu Bohemia, s nímž nejednou polemizoval. Od Ch. si divadelní kritika v mnoha časopisech již uchovávala kontinuitu; na jeho zakladatelské působení navázal J. K. Tyl aj.
Hra
Láska Čechova, ukázka t. in ČČM 9, 1835, č. 1, s. 3–19, plný text in Vybrané spisy I, 1870.
Překlady
F. Raimund: Dívka z čarovných krajů aneb Sedlský milionář, StD 1834 (šifra J. Ch.); F. Ernst: Princ a had aneb Amor mezi amazonkami, StD 1835.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → J. Wagner, 1963. ■ J. K. Tyl: J. K. Ch., Květy 12, 1845, s. 1n. → Národní zábavník, 1981, s. 346–348; nesign.: J. K. Ch., Květy 4, 1868, s. 382; nesign. [J. Neruda]: Vzpomínka elegická a předce zase pěkná..., Humoristické listy 33, 1891, č. 13, s. [1] → Podobizny IV, 1957; J. Jakubec: Obrození české poezie lidovou písní, in sb. Literatura česká devatenáctého století II, 1903, s. 724n.; M. Hýsek: Jungmannova škola kritická, Listy filologické 46, 1919, zvl. s. 191–199; K. J. Beneš: J. K. Ch., Otavan 10, 1926, č. 1–2; A. N. [Novák]: Český sloh kritický let sedmdesátých a osmdesátých, Slovo a slovesnost 2, 1936, s. 146, 148; A. Vyskočil: Křivé zrcadlo, Lumír 62, 1935/36, s. 372n., 444–448 + Listy pro umění a kritiku 4, 1936, s. 249n., 258, 260n. → Básník, 1936●; 100. výr. úmrtí: M. Hýsek, Venkov 3. 1. 1939; A. N. [Novák], Lidové noviny 3. 1. 1939●; B. Slavík: J. K. Ch., Lidové noviny 7. 8. 1940; F. Plavec: František Škroup, 1941, passim; V. Štěpánek: J. K. Ch. K počátkům naší literární kritiky, in sb. Z dějin české literární kritiky, 1965, s. 9–83 → Z dějin obrozenské literatury, 1988, s. 55–93; DČD II; J. Levý: České teorie překladu I, 2. vyd. 1996, s. 116–123; F. Černý: Od Chmelenského k Vodákovi, Kapitoly z dějin českého divadla, 2000, s. 75, 198n.; V. Viktora: K počátkům obrozenské divadelní kritiky, in sb. Jeden jazyk naše heslo buď III, eds. J. Vyčichlo, V. Viktora, Radnice–Plzeň 2005, s. 161–164. ■ ČHS, HD, LČL, Otto, Rieger; Laiske, NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 325–327
