Mladší ze dvou synů Bedřicha H., tkalcovského mistra v Prostějově. 1875–80 pracoval ve vídeňském ateliéru Brioschi–Burghardt–Kautský a zároveň snad studoval na vídeňské Akademii výtvarných umění (v archivu školy nezachycen). Po krátkém pobytu v Paříži působil 1880–83 jako malíř v Divadle na Vídeňce, ale jeho práce z tohoto období nejsou známy. Ve Vídni se 1881 oženil s Žofií Pelíškovou a narodily se tu obě jejich děti. Do ND byl přijat v srpnu 1883, v době příprav na přesun divadelního provozu z PD do nové budovy s podstatně větším jevištěm, pro něž bylo třeba uzpůsobit a doplnit stávající dekorační fundus. 1884 absolvoval uměleckou cestu do Itálie. Do 1900 zastával pozici prvního dekoračního malíře, po ustavení K. Štapfera šéfem výpravy byl dekoračním malířem a 1914 dekretem zemské komise jmenován definitivním zemským malířem dekorací. 1920 byl penzionován, s ND spolupracoval jako malíř dekorací až do sez. 1924/25. Poté se věnoval volné krajinářské tvorbě, často s motivy z rodného Prostějova a okolí. Zhotovoval dekorace i pro další divadla v Čechách a na Moravě, např. pro ředitele J. Pištěka (k výpravné taneční hře J. Bayera Loutková víla, Plzeň1891, Brno 1894 s tit. Královna loutek), P. Švandu ml. (k Meyerbeerově opeře Afričanka, Plzeň 1894), F. Lacinu (k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena, Brno 1898) a také pro ochotnické spolky (např. v Mnichově Hradišti k inscenaci Vrchlického Noci na Karlštejně, 1893) včetně vídeňského Pokroku (transparentní obrazy hořícího a nově zbudovaného ND pro slavnostní, avšak zakázané představení u příležitosti znovuotevření ND 1883). Pro smíchovské divadlo namaloval oponu, řadu divadel v českých městech vybavil oponou, dekoracemi a vy zdobil jejich interiér (Hradec Králové, Chrudim, Holice, Čáslav, Rychnov n. Kněžnou, Litomyšl). Spolupracoval s Ottovým slovníkem naučným.
H. byl krajinářem a malířem žánrových výjevů, patrně proto se soustředil výhradně na tvorbu dekorací (návrhy kostýmů nezjištěny). Jako malíř i jako jevištní výtvarník tvořil v intencích pozdního romantismu a popisného realismu. Jeho styl vyhovoval dobovým požadavkům jevištního výtvarnictví posledních desetiletí 19. stol., které v devadesátých letech udržovalo romantizující konvenci a zaostávalo za vývojem výtvarného umění. Vedle úprav starších typových dekorací vytvořil během téměř čtyřicetiletého působení velké množství dekorací nových. Příznačné je pro něčasté využití schématu průhledů a oblouků tvořených kulisou architektury či kresbou větvoví stromů. I uplatněním těchto prvků H. navázal na postupy předchůdců (kupř. T. Mössnera). Při zhotovování dekorací kooperoval často s vídeňskou firmou Brioschi–Burghardt–Kautský, v níž začínal, nebo s A. Quagliem a bratry G. a M. Brücknery.
Větší část H. dekorační tvorby byla primárně určena pro hudebně-dramatické produkce (např. pro výpravný balet Excelsior, 1885; Smetana: Prodaná nevěsta, 1892; Kovařovic: Psohlavci, 1898). Z dekorací pro inscenace činoher vynikly zobrazením české vesnice a krajiny výpravy k původním hrám realistického směru (Šubert: Jan Výrava, 1886; Preissová: Gazdina roba, 1889), které se staly vzorem pro další inscenátory. Uplatněním věrohodných dobových a místních detailů odpozorovaných při exkurzích do terénu a plenéru (jimiž navazoval na průkopnické „studijní cesty“ E. Chvalovského a J. Šmahy) souzněly H. výpravy s tzv. etnografickým realismem. V Janu Výravovi docílil působivého efektu a iluze vodní hladiny podsvícením průsvitné látky přetažené přes malovaný rybník. V dekoracích pro Vrchlického Noc na Karlštejně a Zeyerova Neklana dal průchod svému zaujetí pro věrnost historických reálií a slohotvorných detailů. H. dekorace nejednou přecházely do nových nastudování hry, nezřídka i po mnoha letech; např. scéna k prvnímu českému uvedení Rostandova Cyrana de Bergerac (1899) inspirovaná inscenací pařížského Théâtre Français se objevila ještě v nastudování 1919. Jakkoli byl H. styl do značné míry konzervativní, poplatný ilustrativní dekorační tradici, z návrhů je patrné stále výraznější směřování k malířské zkratce a odlehčenému, volnějšímu rukopisu. Citlivá a řemeslně umná práce s hrou světla a stínu ukazuje na vliv impresionistických postupů při pojednání barevné plochy.
Výpravy ND
B. Adámek: Salomena (s B–B–K a bratry Brücknery), L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek – 1883; W. Shakespeare: Macbeth (s B–B–K, Quagliem a bratry Brücknerovými), P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba čili Bláznovský den, J. Vrchlický: Noc na Karlštejně, A. Hennequin, A. Mortier, A. de Saint Albin: Zábavní vlak, J. J. Kolár: Umrlčí hlava, L. Stroupežnický: Velký sen – 1884; V. Sardou: Theodora, L. Stroupežnický: Krištof Kolumbus (s J. Kautským), F. A. Šubert: Jan Výrava – 1886; J. K. Tyl: Jiříkovo vidění – 1887; J. Vrchlický: Bratři, J. Verne, A. Dennery: Cesta kolem světa v 80 dnech, F. v. Schönthan: Zlatý pavouk, E. Pohl: Sedm havranů, G. Preissová: Gazdina roba, Sofokles: Oidip král – 1889; J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Námluvy Pelopovy, F. Laloue, A. Anicet-Bourgeois, A. Laurent: Ďáblovy pilulky – 1890; F. Ruth: Jindřich Urban, J. Vrchlický: Pietro Aretino, J. Verne, F. Csepreghy: Carův kurýr, V. Sardou: Andrea, W. Shakespeare: Kupec benátský – 1892; Šúdraka, ú. E. Pohl: Vasantasena, G. Preissová: Ve stínu závodiště, F. v. Schönthan, G. Kadelburg: Dva šťastné dny – 1893; G. Hauptmann: Hanička, V. Sardou, E. Moreau: Madame Sans-Gêne, F. F. Šamberk: Výlet pana Broučka z Měsíce na výstavu, F. Ruth: První klient – 1894; F. Rayman: Selské námluvy, V. Sardou: Gismonda – 1895; J. Zeyer: Neklan, týž: Z dob růžového jitra – 1896; V. Sardou: Paragrafy na střeše, J. Vrchlický: Marie Calderonová, J. Kvapil: Princezna Pampeliška – 1897; J. Zeyer: Radúz a Mahulena – 1898; E. Rostand: Cyrano de Bergerac, J. Zeyer: Bratři – 1899.
Prameny a literatura
MZA: Sbírka matrik, 9513 Prostějov – u sv. Kříže, matrika narozených 1854–1860, fol. 265, obr. 268. AMP: Soupis pražských domovských příslušníků [Holzer Robert]. NMd: skici a návrhy. ■ 25 let v ND: Národní politika 13. 8. 1908; Plzeňské listy 14. 8. 1908; Divadlo 6, 1907/08, s. 475●; F. A. Šubert: Dějiny Národního divadla v Praze 1883–1900, 1908, s. 81, 88, 108, 154, 320n., 367, 394, 419, 464, 468, 549, 550; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, s. 96, 143; jrm: R. H. pětasedmdesátníkem, Národní listy 6. 6. 1934; F. X. Harlas, nekrolog, Národní politika 27. 9. 1938, ráno; Výtvarná práce na jevišti ND 1881 až 1941, kat. výstavy, 1941; L. Hájek: Paměti Augustina Bergra, 1943, s. 72, 133, 136–138, 176, 212, 299; V. Hepner: Scénická výprava na jevišti Národního divadla v letech 1883–1900, 1955, zvl. s. 115–119; J. M. Gottlieb: Jednou za život, 1960, s. 22–25, 194; F. Černý: Theater – Divadlo, 1965, s. 130n.; DČD III; DČVU III/2; M. Trávníčková: Výtvarná složka repertoáru Prozatímního divadla a její zastoupení ve sbírkách Divadelního oddělení Národního muzea, Divadelní revue 13, 2002, č. 1, s. 94. ■ HD, Masaryk, NDp, Otto, Toman
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 281–284