Otec byl úředníkem pozemkového úřadu. Po gymnaziálních studiích pracoval H. od 1820 jako praktikant na vídeňském magistrátu, zpěvu a herectví se učil soukromě. Debutoval 28. 11. 1826 s průměrným ohlasem ve dvorní opeře ve Vídni (Poustevník, Carafa de Colobrano: Der Klausner am wüsten Berge). V dalších letech byl angažován jako tenorista v Cáchách (1828) a v Berlíně (1829). 1835–38 působil jako zpěvák a režisér německé opery v Petrohradu, jako zpěvák německého divadla v Rize, kde se od ledna 1839 stal zástupcem ředitele a od září 1839 do 1844 vedl tuto scénu na vlastní koncesi, aniž přestal vystupovat. Získal koncesi i pro Mitau [Jelgava, Lotyšsko] a obě místa pak střídal. 1845 se ucházel o pražské StD, od Velikonoc 1846 se stal jeho nájemcem a nástupcem A. J. Stögera ve funkci ředitele. 1851 se přihlásil do dalšího konkursu na pronájem StD, z šesti kandidátů byl vybrán J. A. Stöger, jemuž H. v dubnu 1852 divadlo předal. Po odchodu z Prahy převzal do pronájmu městskou scénu ve Frankfurtu n. Mohanem. Od 1855 působil ve vídeňském Divadle v Josefově, k němuž v srpnu 1856 postavil letní arénu Thalia Theater pro 3000 diváků. V repertoáru divadla dominovala činohra a zábavné programy (akrobati, kouzelníci), výjimku tvořila operní sezona 1857. T. r. se opět pokoušel získat pronájem pražského StD, ale neuspěl. Zůstal ve Vídni a spravoval své dvě scény, jejich finanční stav se však horšil a na jaře 1865 se jich musel vzdát. Nedlouho poté zemřel. Byl dvakrát ženat. Poprvé se zpěvačkou Katharinou Krainzovou (1809 Štýrský Hradec – 1857 Frankfurt n. Mohanem, psána též Kreinzová, pseud. Greisová), s níž měl dceru Johannu (1833 Berlín – 1877 Hannover, provd. Hartmundtovou), která se stala operní zpěvačkou. Jeho druhou ženou byla herečka Marie Baumeisterová (1819 Berlín – 1887 Drážďany) z rozvětvené divadelní rodiny.
Do StD nastupoval H. za nových podmínek: zemský výbor se poprvé zavázal poskytovat subvenci, aby nájemce nebyl nucen uvádět málo hodnotný program pro široké publikum. O uměleckých otázkách rozhodoval nově jmenovaný intendant (1846 hrabě A. Nostic), který nahradil dosavadní Stavovskou divadelní komisi, zemský výbor si ponechal pouze dohled nad finančními záležitostmi. Do H. ekonomické situace nepříznivě zasáhly revoluční události 1848. 15. 3. bylo ve StD během představení oznámeno chystané přijetí konstituce (přijata 25. 4.) a v politickém napětí následujících týdnů se prudce snížila návštěvnost. Během svatodušních bouří musel H. divadlo z úředního rozhodnutí od 12. 6. na 26 dní zavřít. V červenci 1848 získal sice ve Vídni, kam odjel s kapelníkem F. Škroupem a zpěvákem K. Strakatým, podporu od centrálních úřadů, avšak v nepostačující výši.
Hlavní oblastí H. pražského divadelního podnikání byla německá opera a činohra. V souboru StD působili trvale i čeští umělci; v době H. nástupu účinkovalo přibližně třicet herců a zpěváků v českých i německých představeních. Každoročně vydávaný divadelní almanach je uváděl (již v posledních letech Stögerova ředitelství) v samostatném oddílu České divadlo. Smlouva se zemským výborem ukládala H. povinnost zachovat nedělní odpolední česká představení, jež byla převážně činoherní, protože pro operu nebylo dost profesionálních zpěváků. Jako dramaturga českých činoherních představení angažoval H. Tyla, který byl povinen dodávat ročně pět překladů a dvě původní hry. V činohře účinkovali Grabinger, Hametner, Hynek, Chauer (též režisér), Kaška, J. J. Kolár, Lapil, Sekyra, později Kramuele, Krumlovský, Hynková, Kolárová, Martincová, Rajská, Skalná, poté Pešková ad. V revolučním roce 1848 zesílilo volání po samostatné české scéně a v zemském výboru začala jednání o jejím ustavení. 1849 dostal H. povolení vybudovat dřevěnou letní scénu jako dočasnou náhradu samostatné budovy pro české divadlo (Aréna ve Pštrosce, zahájení 11. 8. 1849, cca 2500 míst). V červnu 1849 zemský výbor ustanovil intendantem českých her A. P. Trojana a poskytl zvláštní subvenci umožňující honorovat herce účinkující pouze v českém provozu. Český soubor vedený kapelníkem Maýrem (od 1848), vrchním režisérem a dramaturgem Tylem a režisérem Chauerem obsadil v aréně dvě třetiny z celkového počtu představení. Okruh českého publika však nebyl s to provoz v této šíři udržet. Po návratu do StD na podzim 1849 se hrálo česky jen v neděli (a ve svátek) odpoledne a ve čtvrtek večer, od podzimu 1850 byly čtvrteční termíny odňaty. Již 1850 nahradil Trojana ve funkci intendanta V. Bohuš z Otěšic, který českému divadlu nepřál; při nevůli zemského výboru český soubor nadále subvencovat (zasedání 3. 10. 1851) ho H. zrušil a propustil včetně J. K. Tyla všechny, kdo neměli řádné angažmá.
Činnost české činohry za H. ředitelství v Tylově pravomoci nesla znaky usilovného budování repertoáru: až do otevření Arény ve Pštrosce byly uváděny téměř výlučně nové hry, premiéry překladů nebo původních dramatických prací; ze starších autorů byli výjimečně reprízováni J. N. Štěpánek nebo V. K. Klicpera. Téměř celé léto 1849 pak bylo v aréně věnováno reprízám. Podobný model si podržely i další sezony, ač se v nich počet letních premiér poněkud zvýšil a reprízovaná představení postupně přecházela i do zimní sezony. Většinu repertoáru tvořila soudobá tvorba, z klasických autorů se objevili pouze Shakespeare (Zkrocení zlé ženy, př. J. J. Kolár, 1847; Večer tříkrálový, př. F. Doucha, 1850; Macbeth, př. J. J. Kolár, n. n. 1852) a Schiller (Maria Stuartka, př. P. J. Šafařík; Ouklady a láska, př. J. J. Kolár, obě 1851). Tylův autorský a pře kladatelský podíl byl zásadní (dvacet čtyři původních dramatických textů a šestnáct překladů z němčiny a francouzštiny patřilo k nejčastěji uváděným titulům; v létě 1850 téměř vyplnily polovinu sezony ve Pštrosce). V H. období se uskutečnily premiéry řady Tylových her (1847: Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera, Strakonický dudák aneb Hody divých žen; 1848: Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři, Jan Hus, kazatel betlemský; 1849: Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové, Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec, Jiříkovo vidění – zahájení provozu Arény ve Pštrosce; 1850: Lesní panna aneb Cesta do Ameriky ad.). Autorsky se vedle Tyla uplatnil zvláště J. J. Kolár (1846: Monika; 1848: Číslo 76 aneb Praha před sto lety; 1850: Smrt Žižkova; 1851: Don César a spanilá Magelona), který pořídil další překlady z němčiny a francouzštiny. Významnou událostí se stalo uvedení dramatu F. B. Mikovce Záhuba rodu Přemyslovského (1848). Ze stálých spolupracovníků divadla měli v této době premiéry S. K. Macháček a V. K. Klicpera, uplatnili se J. V. Frič (Václav IV., král český, 1849) i soudní úředník J. J. Řezníček (Neapolský žebrák aneb Bez lásky žádná blaženost, 1846, Syn chudého otce aneb Cesta do blázince, 1847), pražský kanovník K. Vinařický (pseud. K. V. Slanský, Jan Slepý, hrdinský král Čechů, 1847), soudce F. Turinský (Pražané v roku 1648, 1849) a další literárně činní autoři primárně občanských povolání. V dramaturgii se projevovaly snahy oslabit dosavadní dominanci německojazyčné produkce uváděním soudobé tvorby francouzské (Rosier, Scribe, Hugo) a polské (Fredro, Korzeniowski). Několik překladů z němčiny a francouzštiny připravili V. Filípek, herec J. Kaška, pražský lékař V. K. Püner (Hugo: Královna a její milostník), politik F. L. Rieger uvedl do českého prostředí polskou dramatiku (Fredro: Pan Čapek aneb Cožpak mě nikdo nezná?).
České divadlo představovalo pro ředitele jednu z povinností, které mu ukládala smlouva se zemským výborem. O H. vztahu k českým kulturním snahám není nic známo, nicméně podle počtu českých umělců, které angažoval, lze soudit, že byl dobrý. Jako podnikatel bral H. ohled především na finanční prosperitu divadla, k níž česká představení nepřispívala. Za prvních let jeho ředitelské éry nastal rozmach českého divadla: Soubor a provoz nabyly profesionálních parametrů. Závěr působení na pražské scéně se uskutečnil za změněné politické situace, kdy docházelo k potlačení snah o samostatné české divadlo. Pochopení pro české divadlo projevil i během následného působení ve Vídni: 1861–63 zařadil na pořad Divadla v Josefově několik českých představení připravených v součinnosti s krajany (Tyl: Paličova dcera, 1862; Paní Marjánka, matka pluku, Slepý mládenec – obě 1863; Korzieniowski: Obžínky, 1862; Franulová v. Weißenthurn: Statek Lhota aneb Výhra z velké loterie, 1863, ad.).
Prameny a literatura
NMd: pozůstalost J. Vondráčka, zvl. kart. 8 a 9; cedule StD 1846–52. ■ Deutscher Bühnenalmanach [Berlin] 1838, s. 96 [Petrohrad], 106, 107 [Riga]; 1839, s. 370; Theateralmanach [Prag] 1847–1853; Teuber III, s. 316, 325, 339, 341–416 [ředitelem StD], 483, 581, 828; E. Šebesta: Divadelní kritika a zrušení cenzury r. 1848, Československé divadlo 11 (6), 1928, s. 178–180; Česká Thalie před sto lety. Osudy českých herců Stavovského divadla ve světle úředních dokumentů z let 1850–1851, usp. J. Vondráček, 1950, passim; A. Bauer: Das Theater in der Josefstadt zu Wien, Wien–München 1957; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 31–52; Vondráček II; DČD II; DČD III; F. Hadamowsky: Wien – Theatergeschichte von den Anfängen bis zum Ende des Ersten Weltkriegs, Wien–München 1988. ■ Eisenberg, HD, Kosch, Wurzbach, DBL, Riga,ÖBL, NDp, Ulrich; Laiske
