Syn obchodníka a majitele domu. Starší bratr Karel Vít H. (1826–87) byl autorem drobných próz a kulturněhistorických prací; u příležitosti kladení základního kamene ND vydal 1868 brožuru Dějiny velkého Národního divadla v Praze, popisující dosavadní snahy o tuto reprezentativní národní instituci. – H. nedokončil středoškolská studia, pomáhal v otcově závodě a od 1856 se věnoval divadlu, nejprve ochotnickému. 1860 se stal členem Prokopovy společnosti, nejpozději 1863 hrál u společnosti Kullasovy řízené J. Štanderou, s jehož nově založenou společností odešel t. r. na Moravu a v souboru působil i za ředitelky-vdovy A. Štanderové. Po otcově smrti vedl od 1865 rodinný obchod a znovu začal působit mezi ochotníky v Karlíně. Koncem 1869 získal angažmá jako tajemník, režisér a herec u P. Švandy ze Semčic. 1870 se oženil s přední členkou Švandova souboru, herečkou Luisou Dvorskou (vl. jm. Schulhofovou). Koncem 1870 se nakrátko spojil s divadelním ředitelem H. Vicenou a fakticky vedl jeho hereckou společnost. Po rozchodu s ním 1871 získal divadelní koncesi a založil vlastní společnost, která hrála t. r. a 1872 na venkově. Pro letní provoz začal na jaře 1872 budovat (s J. Mikulášem Boleslavským jako tichým společníkem) na rozhraní Karlína a Žižkova dřevěnou Arénu Na Komotovce, kterou již 1. června otevřel. První letní sezona však skončila naprostým finančním neúspěchem a H. se pro dluhy (6000 zl.) musel dalšího podnikání vzdát. Arénu převzal 1873 J. J. Stankovský, 1874 P. Švanda ze Semčic, oba tu rovněž ztroskotali na nezájmu obecenstva. Koncesi, kterou H. vlastnil do 1877, pronajímal postupně J. Faltysovi, K. Postlovi a O. Červíčkovi. Sám se uchytil jako pokladník, nápověda a opisovač rolí u Švandovy společnosti (sez. 1872/73), pak se stal koncipientem v advokátních kancelářích a v osmdesátých letech úředníkem u soudu. Nepřestal se uplatňovat v divadelním a kulturním dění: 1877 spoluzakládal Čtenářsko-zábavní spolek Hálek na Žižkově (byl jeho prvním předsedou, často přednášel na jeho kulturních večerech), 1882 se stal předsedou Spolku pro vybudování pomníku V. Hálka v Dolínku, působil v ochotnickém divadle v Karlíně a na Žižkově (spolek Pokrok, scéna ve Štítného ul.). 1891 se stal jako důvěryhodná, veřejně činná osobnost nehonorovaným účetním a pokladníkem První všeobecné záložny na Žižkově, 1896 bylo při revizi zjištěno manko 6000 K, které nevyrovnal. 1899 odešel s manželkou do Týna n. Vltavou, kde do 1902 pracoval jako výpomocný úředník u soudu. Při likvidaci žižkovské záložny 1905 byl obžalován za zpronevěru a odsouzen k šesti měsícům žaláře, v březnu 1906 nastoupil trest a po necelých třech měsících zemřel ve vězeňské nemocnici.
H. stál 1865 u zrodu Sdružení divadla ochotnického v Karlíně a byl jeho režisérem. Koncem 1866 došlo ke sloučení sdružení a místní Měšťanské besedy, v níž ochotníci vytvořili samostatný dramatický odbor (působili v něm mj. J. J. Stankovský a H. celoživotní přítel J. Mikuláš Boleslavský). 1867 byl H. zvolen do výboru, 1889 do funkce režiséra a knihovníka. Jako herec vynikal hlavně v tragických a charakterních rolích (např. Abraham, Mosenthal: Debora; Rudolf II., Kolár: Magelona – 1867). Velmi aktivní byl jako režisér (od 1866 např. Janke: Braniboři v Čechách; Mosenthal: Debora; Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Diblík z hor; Klicpera: Jan za chrta dán; Kolár: Magelona; Labiche–Michel: Tak se chytají vrány; poslední režií byla veselohra F. Kaisera Bratr honák, 1869). Herecký soubor společnosti H. Viceny za H. uměleckého a režijního vedení působil 1870 úspěšně v Litomyšli (v repertoáru např. Tyl: Pražský flamendr; Wolff: Preciosa, spanilé děvče cikánské; Birch-Pfei fferová dle C. Bell: Sirotek lowoodský).
H. vlastní divadelní společnost hrála 1871–72 v Přelouči, Golčově Jeníkově, Jindřichově Hradci, Týnu n. Vltavou a Vodňanech. V první polovině 1872, kdy byl H. zaneprázdněn stavbou arény, řídila společnost jeho manželka. V aréně pak režíroval všechny inscenace, vedle Luisy H. překládal a upravoval uváděné hry, uplatňoval se i herecky. Příčinou diváckého neúspěchu, následného finančního krachu a rozpadu společnosti byly patrně výkony nesourodého a nepříliš schopného souboru, složeného z venkovských začátečníků a doplňovaného ochotníky (výjimkou byli L. Hofová, F. Šípek a J. Kubík), snad i volba her ne zcela vhodných pro letní scénu (projevovala se tu možná i H. ctižádost hrát patetické role „vážnějšího“ repertoáru).
H. literární činnost vyplynula z jeho divadelní praxe. Od konce šedesátých let překládal a upravoval dramatické texty (některé vyšly ve sbírce Divadelní ochotník), vesměs již dříve přeložené starší známé hry oblíbené u lidového publika (J. Nestroye, H. Cuna, A. v. Kotzebua, F. Kaisera, F. Hoppa aj.). V duchu tradičního překladatelského úzu je lokalizoval, počešťoval jména osob i míst, do dramatického děje včleňoval narážky na domácí poměry. Napsal několik původních her (texty nezjištěny). Historické drama Jan Žižka z Trocnova a veselohra Starý dobrák byly hrány zřejmě jen u ochotníků. Hru Národní divadlo před sto lety v Praze, zpracovanou podle prózy J. J. Stankovského Vlastencové z Boudy, zadal 1886 ND, které ji nepřijalo.
Hry
Jan Žižka z Trocnova, ochotn. na Žižkově 1884; Starý dobrák, ochotn. na Žižkově v Aréně U Deutschů 1896; Malí hrdinové, Aréna ve Pštrosce 1870.
Překlady a adaptace
Anon.: Malí hrdinové, t. 1869; J. Nestroy: Rozpustilí kluci ve škole, t. 1869; H. Cuno: Loupežníci na Chlumu, t. 1869; A. v. Kotzebue: Křižáci ve Svaté zemi aneb Za živa zazděná jeptiška, t. 1870, s tit. Zazděná jeptiška aneb Zaživa hrob v klášteře Milosrdných sester, spol. V. Svobody, Brno 1870; anon.: Dcera katova, t. 1870; K. Blum dle J.-F.-A. Bayarda a H. Saint-Georgese: Marie, dcera pluku, t. b. d.; dále vše Hofova spol., Aréna na Komotovce: F. Kaiser: Zchudlý boháč; A. Klingemann: Doktor Faust aneb Nevěsta z pekel; K. Elmar: Židovská hospodyně; F. Hopp: Husaři a dětská punčoška; Seidan dle Ph. Galena: Otcova poslední vůle aneb Boj o dědictví – 1872.
Prameny a literatura
NA: fond PM 1861–1870, kart. 865, sign. 8/6/8/229; 1871–1880, kart. 1240, sign. 8/6/8/8 [koncese]. ■ Besedník 1872, č. 8; V. Ch.: J. H. a Alois Viesner, Pražské předměstské listy 7, 1894, č. 4, s. 5; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 41; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 116; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 148–163; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961, s. 65, 219 (pozn. 26).
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 274–276
