Narodil se jako třináctý ze čtrnácti dětí Františka Xavera H. a Kateřiny, roz. Pospíšilové, v Horním mlýně na řece Doubravce u Chotěboře. Po prodeji mlýna se rodina přestěhovala do Hradce Králové (1858), kde žila v chudobných poměrech. H. vztah k literatuře se rodil v podniku děda J. H. Pospíšila, královéhradeckého tiskaře, nakladatele a knihkupce. V normální škole (1860–67) opakovaně propadal a po první třídě nižší reálky byl poslán do Prahy, aby se vyučil kupcem (1868–71). V Praze žil pod patronátem bratra Emila, uznávaného advokáta, který jej přivedl do společnosti J. Nerudy (stal se H. literárním vzorem), dělil se s ním o své předplatné do PD, byl i přísným kritikem H. literárních pokusů. Po dvou letech zaměstnání v galanterních obchodech nastoupil H. 1873 do J. Pospíšila. V nakladatelství začínal jako obchodní cestující, pak byl nakladatelským pokladníkem a účetním, 1876–78 redaktorem humoristického listu Paleček (první rok anonymně). V srpnu 1878 podnikl s K. Šípkem cestu do Paříže na světovou výstavu, setkal se s F. Náprstkem, jehož nabídku pracovat v jeho pařížském zlatnictví nepřijal. Po odchodu z Palečka (pro neshody s novým vydavatelem F. Borovým) pracoval v bratrově advokátní kanceláři. 1881 nastoupil do administrace Národních listů, 1885 získal redaktorské místo, v deníku působil do jeho zastavení 1918 a znovu od obnovení 1920; mezitím v listu Cesta.
Založil a redigoval humoristický časopis Švanda dudák (1882–1914, 1924–30). 1881 se oženil a odstěhoval se do Podskalí, jehož starosvětské prostředí zachytil v pozdějších dílech. Měl dva syny a dceru. Přátelil se s E. Vojanem, H. Kvapilovou, M. Hübnerovou, H. Benoniovou. Aktivně působil v řadě literárních spolků: 1888 a 1891–1900 byl předsedou Máje (zasadil se o reformu spisovatelských honorářů a autorských práv, posléze stál u založení Penzijního fondu spisovatelstva a novinářstva), místopředsedou literárního odboru Umělecké besedy (od 1891), členem Spolku českých žurnalistů, Svatoboru, Jednoty Svatopluka Čecha, výboru Grafické společnosti Unie (od 1900). 1912 byl zvolen mimořádným a 1923 řádným členem ČAVU, zastával funkci předsedy literárního odboru (1929–32). Od mládí byl náruživým sokolem a náležel k průkopníkům pražského koupání (na Trnkově Žofínské plovárně založil tzv. vodní družstvo, jehož členy byli např. pražský primátor J. Podlipný, herci F. Kolár a A. Sedláček, tenorista A. Krössing). Rád cestoval; několikrát projel Německo (poprvé 1885), 1889 navštívil znovu Paříž, 1892 Slovensko, 1899 pobřeží Baltu, 1906 podnikl dvouměsíční cestu na jih (Benátky, Dalmácie, Černá Hora), 1906 a 1907 do Nizozemska, 1909 do Středomoří (Sicílie, Malta, Řecko), 1910 do Benátek, Istrie a na ostrov Rab. Po 1895 trávil s rodinou pravidelně část roku v letním domku-chaloupce na Větrově v Řevnicích (u Prahy), kde zemřel. Byl zpopelněn ve strašnickém krematoriu, urna uložena do rodinné hrobky na hřbitově v Řevnicích.
Ze sourozenců byl literárně činný Gustav Vratislav (1839–1873, podepisoval se Herman), překladatel a autor drobných dobrodružných próz s exotickými motivy, inspirovaných mj. americkou cestou. Syn Vladimír pořádal otcovy Sebrané spisy (od sv. 41, 1935).
Do české literatury se H. zapsal jako žánrový realista a rázovitý humorista. Velká část jeho tvorby vznikala pro noviny a časopisy, v nichž otiskoval nejen drobné humoristické črty, fejetony, povídky, soudničky, žerty, parodie, travestie, nepolitické satiry, arabesky, staropražské obrázky, vzpomínky, ale i své vrcholné dílo, realistický román zolovské ražby U snědeného krámu (Švanda dudák, 1883–88). Pozdější humoristické, nekonfliktně idylické romány (Otec Kondelík a ženich Vejvara, Tchán Kondelík a zeť Vejvara, Vdavky Nanynky Kulichovy a co se kolem nich sběhlo), jimž dominuje dobromyslně laskavé zobrazení maloměšťáckých postav a jejich života, mu vynesly masovou čtenářskou oblibu, ale také důrazné kritické odsudky.
Přínosem žurnalistice bylo založení časopisu Švanda dudák (1882), který H. vydával, redigoval, financoval i expedoval svépomocí a převážně také zaplňoval vlastními texty (později našel spolupracovníka v K. Šípkovi a K. Maškovi). Švanda dudák úrovní přesahoval dosavadní české humoristické časopisy a za svého dlouhého trvání (vycházel do 1930, s přestávkou 1914–24) odchoval několik generací humoristů.
Divadlo učarovalo H. po přesídlení do Prahy natolik, že pomýšlel na pěveckou dráhu, po přezkoušení u B. Smetany však myšlenku opustil. Rád ochotničil (mj. v pražské Měšťanské besedě), svědčily mu zejména komické role. Při polosoukromých, většinou spolkových akcích zpíval a hrál na kytaru, přednášel „učené“ referáty, hrál vlastní sólové scény (některé vyšly ve sbírce Pro veselé večery: Nový rok, Pan Svět o Silvestru, To je nemilé!, Malíř a fiakrista), zdařile imitoval známé herce. Ač jeho autorsko-interpretační produkce měly kabaretní ráz, do kabaretního prostředí vstoupil výjimečně na turné Červené sedmy v Hradci Králové a Kolíně (1920). Nepříliš úspěšně se pokoušel o dramatickou tvorbu. Veselohra Duch pradědův (pův. název Za ideály), napsaná společně s K. Šípkem a parodující maloměšťáckou touhu po šlechtickém původu provázenou podvody v rodových genealogiích, se dočkala jen ochotnického provedení. Autobiografický žert Manželova přítelkyně byl uveden po premiéře v Chrudimi 1890 na večeru spolku Máj ve Švandově divadle (s dvěma jednoaktovkami, Pippichovou Slečnou nakladatelkou a Šípkovými Staršími závazky 1891); H. zahrál hlavní roli spisovatele a novináře Ratibora Kaliny. Zapojil se do příprav nové české scény, zřízené z iniciativy spolku Máj na Výstavě architektů a inženýrů 1898, a jako člen divadelního výboru (s J. Kuffnerem, J. Kvapilem, G. Schmoranzem, K. Šípkem a V. Štechem) se podílel na jejím organizačním a uměleckém vedení. Přeložil dvě hry H. Sudermanna, drama Čest, v němž funkčně využil slang a žargon, a jednoaktovku Fricek z cyklu Morituri.
Nejvýznamněji zasáhl do oblasti divadla ja ko kritik. Prostřednictvím mystifikační figury primitivního „krytýgra přes divadlo“ Vavřince Lebedy, bývalého ředitele kočovného loutkového divadla „s padesáti dřevěnýma agtéroma“, přinášel v časopise Švanda dudák 1887 až 1900 osobité referáty, jejichž dopisová forma a grotesknost prozrazovala inspiraci tvorbou amerického humoristy Artema Warda (vl. jm. Ch. F. Browne), dostupnou v německých překladech. Perokresebný portrét Lebedy pro záhlaví referátů stvořil M. Aleš. Fraškovité zakuklení H. dovolovalo otevřenou kritiku repertoáru, hereckého a režijního umění. Se štiplavou ironií postihoval efektnost a vyumělkovanost francouzské konverzační dramatiky, naopak vítal premiéry realistické dramatiky překladové (Palm: Náš přítel Něklužev) a domácí (Stroupežnický: Naši furianti, Šimáček: Svět malých lidí, práce Štechovy, Šubertovy ad.), pro dramatickou poezii Vrchlického, Shakespeara, a zvláště Zeyera neměl pochopení. V uznání realismu předešel spolu s P. Durdíkem většinu domácí divadelněkritické obce. V dalším literárním vývoji se již neorientoval, moderna mu byla cizí, bystře však vystihl některé její slabiny. Kritické činnosti zanechal 1900 po převzetí správy ND Společností ND (byl členem jejího výboru). Vrátil se k ní nakrátko až 1913 (poslední referát v dubnu). V masce a s texty Vavřince Lebedy vystupoval na literárních večerech Máje i jinde (např. po slánské premiéře Štechova Zlatého deště 19. 10. 1890 jako soudní znalec v inscenovaném odsouzení autora pro politicky odvážný námět hry). Mystifikační postava kritika Vavřince Lebedy, který pomáhal probojovávat realismus a vtipně parodoval kritická klišé, zůstává nejcennějším H. divadelním odkazem.
Do memoárových souborů O živých, o mrtvých a Před padesáti lety, zachycujících plasticky starosvětskou Prahu (moderní metropole, v niž se proměňovala, mu zůstala cizí), uložil i své vzpomínky na herce (J. J. Kolára, M. Ryšavou, J. Mošnu, H. Kvapilovou, L. Chmelenského), zachytil atmosféru zpěvních síní a šantánů, připomínal zaniklé předměstské arény, vystoupení proslulých akrobatů, pěvkyň a hereckých hvězd, hostování Meiningenských a mnoho dalších divadelních událostí minulých časů.
H. prozaická díla se stala vděčnou látkou dramatizací. Již za jeho života hrálo divadlo Komedia Vdavky Nanynky Kulichovy (1923 až 25). Humoresku Exekuce zdramatizoval A. Polák, romány Kondelík a Vejvara, U snědeného krámu a Vdavky Nanynky Kulichovy R. Pohorská, Příběhy Pavla Čamrdy J. Lukavský. V. J. Krýsa adaptoval romány Artur a Leontýna, Pod jednou střechou, Švec a knejp (pod názvem Švec Florián Kapusta), povídku Evička a podle H. předloh napsal jedno aktovky Štědrovečerní návštěva nebožtíka Oktaviana Vomastka a Ze soudní síně, I. Taller humoresku Náš otec Kondelík. Román Vdavky Nanynky Kulichovy byl zfilmován (1925, r. M. J. Krňanský).
Pseudonymy a šifry
Arminius, Barbarabáš Trn, Basilisk, Bolehlas Dalibral, Daniel Štika, David Vulkán, Filip Drtina, Goliáš Cvrček, Gustav Ermoine Péchard (s K. Šípkem), H. Hradecký, Hradecký, Chotěbor, Ignatius, Isidor Brk, Jára Heřmánků, Josef Heřmánek, Józa Heřmánků, Kaňka, Kaňka a Tandriáš, Na dějný Vendelín Mikšů, Noháček, Prokop Rokyta, Redaktor, Spytihněv Komár, Stanislav Herynk, Stonožka, Škorpion, Šnofoun, Švanda, Tandariáš, Terpentinus, Tomáš Cihla, Vavřinec Lebeda, Vendelín Břitva, Vojta Machatý, Vulkán, Ypsilon, H H H, Ig. H., Ign. Hn., J. H., -nn, -on, Y, Yps.
Hry a výstupy
Duch pradědův, ochotn. spolek Pokrok Karlín 1880 (s K. Šípkem, společný pseud. Gustav Ermoine Péchard, pův. název Za ideály); Manželova přítelkyně, cyklus Máje, Švandovo div. 1891, i t.; Nový rok, Pan Svět o Silvestru, To je nemilé, Malíř a fiakrista! – vše t. in Pro veselé večery, [1930].
Překlady
H. Sudermann: Čest, ND 1891, t. 1893; týž: Fricek, Švandovo div. 1897 s tit. Morituri.
Teatralia
O živých, o mrtvých. Kniha drobných vzpomínek I, 1916 [obs. div. kapitoly: Parrdon! Parrrdon!! /J. J. Kolár/, O paní Marii Ryšavé, Mošna se nám vrací, Těžká chvíle divadelního ředitele /Nedbalova Polská krev v přírodním divadle „Na zámečku“ u Plzně 1914/, Těžká hodina /Duch pradědův/, K šedesátce veterána divadelníka a vojáka /L. Chmelenský/, O starém herci, divadelním řediteli a pražském zpěváku /B. Sodoma/, O české pěvkyni v cizině /J. Reinlová/, Neruda a Národní divadlo]; Před padesáti lety III, 1926 [obs. div. kapitoly: Jubileum Národního divadla, Pohřeb Josefa Baráka, O dětském tyátru, Naše hradecké divadlo, Kdo tam hrával, Mošna, Švandova Aréna ve Pštrosce, Aréna v Kravíně, Aréna Na Hradbách, Světové pěvkyně na cestách, Signorina Vitali v Prozatímném, Louisa Philippo ve Pštrosce, Švandův i Luizin triumf, Pif, paf, tralala, O třech zmizelých divadlech pražských, Divadlo novoměstské, Meiningenští, Jiří Bittner, Franc Moor, Rabagas, České a německé hry, Cirkus v Novoměstském, Reduty, Debardéři, Tajné návštěvy redut, Aréna Na Hradbách, Nové české divadlo]; Před padesáti lety IV, 1938 [obs. V Aréně Na Hradbách → Ze staré Prahy, ed. A. Haman, 1970; Teatro Averino]; Z poslední galerie I–II. Divadelní kritiky Vavřince Lebedy, 1939 (Sebrané spisy, sv. 48 a 49); O živých, o mrtvých. Kniha drobných vzpomínek III, 1940 [obs. Z posledních dnů /nekrolog H. Kvapilové/].
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, neuspořádáno; část pozůstalosti v Muzeu východních Čech v Hradci Králové a v Městském muzeu v Chotěboři. NMd: dramatizace, př. Fricek sign. Č 3367, korespondence [mj. E. Destinnové, K. H. Hilarovi, E. Chvalovskému, M. Laudové, J. Mošnovi a G. Schmoranzovi]. ■ Bibliografie, in I. H.: Autobiografie, Vlastivědný sborník východočeský I, Chrudim 1923, s. 29–40. ■ Nesign., ref. Duch pradědův, Divadelní listy 1, 1880, s. 46; nesign.: I. H., Světozor 29, 1894/95, s. 477n.; V. Štech: I. H., Zlatá Praha 14, 1896/97, s. 541n.●; k padesátinám: A. B. Dostál, Lumír 32, 1903/04, s. 381; Máj 2, 1903/04, č. 48 [jubilejní, přísp. F. Herites, J. Havlík, V. Štech, A. Škampa]; K. Šípek, Zlatá Praha 21, 1903/04, s. 481–483, 498n.; K. Č. [K. Červinka], Zvon 4, 1903/04, s. 659n.; nesign., Divadlo 2, 1903/04, s. 445; nesign., Lidové noviny 13. 8. 1904●; nesign.: I. H., Almanach ČAVU 23, 1912, s. 52n.; K. Šípek: Čtení o I. H., Topičův sborník 3, 1915/16, s. 481–486●; ref. insc. Vdavky Nanynky Kulichovy: K. Engelmüller, Národní politika 25. 12. 1923; nesign., České slovo 2. 1. 1924●; Florestan: Klasik českého humoru, Literární rozhledy 8, 1923/24, s. 177; R., tamtéž, s. 255; V. Brtník, Zvon 24, 1923/24, s. 638– 643, 666–668●; k sedmdesátinám: J. Borotínský, Venkov 10. 8. 1924 + šifra J. B., tamtéž 20. 8. 1924; sb. I. H. Svému místopředsedovi k 70. narozeninám věnuje Jednota Svatopluka Čecha, usp. V. Brtník, 1924 [obs. V. Brtník: I. H. divadelním kritikem, F. Strejček: Jazykový cit I. H., H. Hrubý: Jubilejní vzpomínka, M. R. Šárecká: Typy I. H., B. Šaloun: I. H. v knihkupeckém cechu; J. Švehla: Životní filosofie v díle I. H.]; K. Juda: I. H., [1924]; A. Novák, Lidové noviny 12. 8. 1924; K. Čapek, tamtéž → Ratolest a vavřín, 1947; F. Sekanina, Český svět 20, 1923/24, č. 48, s. 3n.; G. Pallas, Zlatá Praha 41, 1923/24, s. 479n.; Švanda dudák 32, 1924, č. 13–14 [jubilejní dvojčíslo; biografie od K. Šípka]; J. Vodák: Český humor u I. H., České slovo 13. 8. 1924 → Cestou, 1946●; J. Kvapil: O čem vím, 1932, zvl. s. 112–117, s. 522–529; K. Juda: Pečování I. H. o divadlo, Zvon 34, 1933/34, s. 637–639, 645–648, 665–667, 680–683, 694n.●; k osmdesátinám: F. Götz, Národní osvobození 12. 8. 1934; p. [A. M. Píša], Právo lidu 12. 8. 1934●; M. Hýsek: I. H., 1934 [s bibliografií]●; nekrology: E. Bass, Lidové noviny 9. 7. 1935; A. Novák, tamtéž; p. [A. M. Píša], Právo lidu 9. 7. 1935; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 9. 7. 1935; m., Haló noviny 9. 7. 1935; F. N. [Němec], Rudé právo 10. 7. 1935; B. M. [Mathesius], Literární noviny 7, 1934/35, č. 17, s. 3; H. J. [Jelínek], Lumír 61, 1934/35, s. 549; V. Hostinný, Čin 7, 1935, s. 233; M. Hýsek, Listy filologické 62, 1935, s. 370n.; F. X. Šalda, Šaldův zápisník 8, 1935/36, s. 29–33 → České medailóny, 1959●; F. Strejček: Humorem a ironií k vítězství národa, 1937, s. 9, 28n., 32, 39–41, 47n.,50, 59–91, 112, 116; V. Štech: Džungle literární a divadelní, [1937], s. 10–12, 15, 21–23, 26, 101, 109, 111, 139, 147n., 162–165, 188–191, 194, 487, 495, 508, 519, 522; A. Wenig: Vavřinec Lebeda, in Z poslední galerie I. Divadelní kritiky Vavřince Lebedy, 1939, s. 13–17●; ref. Z poslední galerie: A. M. Brousil, Venkov 15. 8. 1939, 3. 8. 1941; kp. [K. Polák], Národní politika 2. 1940; K. Sezima: Humorná kritická revue z konce století, Čteme 2, 1939/40, s. 123●; J. Teichmann: I. H., Umělci a život kolem umění, 1946, s. 100–103; J. Wenig: H. a film, Film a doba 1, 1954, 719; E. Konrád: Nač vzpomenu, 1957, s. 92–96; L. Tůma-Zevloun: Alej vzpomínek, 1958, s. 104–117; J. Červený: Červená sedma, 1959, s. 18, 168, 170, 261; A. Haman: Vzpomínky českého „naturalisty“, in I. H.: Ze staré Prahy, 1970; L. Smoljak: Vavřinec Lebeda a Jára Cimrman, in I. H.: Z poslední galerie, ed. P. Rut, Praha–Litomyšl 2004, s. 7–9; P. Rut: Kritik smutné postavy, tamtéž, s. 186–191. ■ LČL, Masaryk, Otto
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 261–265