Křtěna Aloysia Antonia Josefa. – Dcera pražského státního úředníka Johanna H. Od 1817 studovala zpěv na operním oddělení pražské konzervatoře, od 1820 až do ukončení studia 1823 účinkovala jako zpěvačka na koncertech konzervatoře. 18. 9. 1821 poprvé vystoupila na jevišti StD, kde přednesla slavnostní prolog sepsaný otcem. Jako operní altistka debutovala v StD 30. 1. 1824, ale angažmá nedosáhla. Nejpozději od listopadu 1825 byla však přijata jako heroina do činoherního souboru. 1830 hostovala ve Vídni (Burgtheater). V StD setrvala do 1835, kdy nastoupila do činohry dvorního divadla v Drážďanech (do května 1836), poté byla angažována v Berlíně (Königstädtisches Theater, obor Anstandsdamen). 1837 hostovala ve StD a v Brně, v květnu 1838 v Budíně [Budapešť], poté její stopa na několik let mizí. V Praze se objevila znovu 1842, v souboru Stögerova Nového divadla v Růžové ul. Paralelně vyučovala německou deklamaci na operním oddělení konzervatoře. 1843 dvakrát pohostinsky vystoupila ve StD, ale jeho členkou se nestala. Když Stöger 1844 soubor divadla v Růžové ul. rozpustil, přijala angažmá v Prešpurku [Bratislava] 1844–47, kde byla zařazena do oboru reprezentativní dámy a tragické matky. Odtamtud se vrátila do Prahy, 1848 vyučovala soukromě herectví, mj. E. Peškovou. Podle poznámky na konskripčním listu jejího tehdy již mrtvého otce zemřela 3. 11. 1848.
H. byla vybavena vznosnou postavou a zvučným, melodickým hlasem temného za barvení, schopným velkého rozsahu výškové modulace. Měla eminentní nadání pro exponovanou deklamaci schillerovských tragédií a pro strhující tlumočení jejich patosu. Po úspěšném operním debutu v altové roli Tancreda (Rossini: Tancred, 1824) a po vystoupení v dětské roli Toniho (Körner: Toni, 1824) musela sice na angažmá čekat, ale již v říjnu 1825 si Tancreda zopakovala jako nástupní roli. V prvních dvou sezonách dostávala většinou spíše vedlejší role (mj. Helene, Goethe: Faust, 1826), ale brzy vyspěla ve významnou reprezentantku mladých heroin a vznešených dam v německé činohře StD. 1829 zazářila v rolích Amelie (Schiller: Die Räuber) a Jutty (Ebert: Bretislaw und Jutta); od té doby ji kritika brala na vědomí jako přední členku souboru. Následujícího roku k jejím úspěšným výkonům přibyla trojice Schillerových postav (hraběnka Terzky, Wallenstein; tit. úloha v Jungfrau von Orleans a hraběnka Imperiali, Fiesco) a hraběnka Orsina v Lessingově Emilii Galotti. Vysoce byla hodnocena i její Lady Macbeth (Shakespeare: Macbeth, 1831) a královna Elisabeth (Schiller: Maria Stuart, 1833), kterou si zopakovala 1835 v Drážďanech. Ve Vídni úspěšně hostovala jako Lady Milfordová (Schiller: Kabale und Liebe, 1830), v Brně jako Griseldis (Halm: Griseldis, 1837), v Budíně1838 jako Olga (Raupach: Isidor und Olga), Louis (Bayard–Vanderburch: Der Pariser Taugenichts) a Frau Uhlen (Kotzebue: Die eifersüchtige Frau). Po návratu do Prahy dostala angažmá ve Stögerově divadle v Růžové ulici s podmínkou, že bude hrát česky. Ovládala sice oba zemské jazyky (Tyl ji v jednom referátu dokonce prohlásil za Češku), ale výukou i dosavadní uměleckou dráhou patřila cele německé divadelní kultuře. Stát se rázem přední heroinou české scény znamenalo těžký zápas s jevištní češtinou. Stöger ji ve svém divadle zaměstnával také rolemi v desítkách repríz německých představení Toldových výpravných her. Během druhého pražského působení odehrála čtyřiatřicet činoherních a jednu operní roli. Některé ležely mimo její vlastní obor, a tak byla nezřídka nucena přeorientovat se na zcela jiný styl a žánr, občas vzít zavděk i rolemi z lidových her se zpěvy. Vedle A. Manetínské se již stěží uplatňovala v mladších úlohách a postupně ubývala naděje, že by se mohla stát skutečnou českou herečkou. Tyl, který si od ní původně mnoho sliboval, v únoru 1844 prohlásil její zápas s jazykovými obtížemi za prohraný. Přesto ještě v květnu 1844 dokázala v tit. roli Lessingovy Míny z Blahodova [z Barnhelmu] připomenout svou slavnější hereckou minulost. Konkrétní zprávy o jejím působení v Prešpurku a v Brně se nepodařilo nalézt.
Role
Nové div. v Růžové ul.
Astrea (F. X. Told, h. A. E. Titl: Der Zauberschleier oder Maler, Fee und Wirthin, čes. Astroa, Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská, 1843), Eližběta (F. v. Holbein dle F. L. Schrödera: Pantofel a kord), Julie (K. Gutzkow: Srdce a svět aneb Milenka a manželka), Libenská (K. Töpfer: Matka a dcera aneb Milující a nemilovaní), Karolinka (týž: Dobrý tón), Johanna (F. W. Ziegler: Mocnost pravé víry aneb Hrůzy rozbrojnictví), Marie Štýrská (I. Kolmann: Dračí jeskyně u Červené skály aneb Loupežníci v železné huti o půlnoci), Dvornosta z Bleskorodu (W. A. Gerle: Noc před Novým rokem aneb Ponocný na redutě) – 1842; Adléta (J. K. Tyl: Slepý mládenec), Iduna (W. Vogel: Hodina z půlnoci aneb Pomsta lesního ducha), Ludmila (V. K. Klicpera: Rod Svojanovský aneb Ztečení domu otcovského), Christina (F. X. Told, h. A. E. Titl: Wastl oder Die böhmischen Amazonen), Správcová (V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast!), Eva (T. Körner: Mikuláš hrabě Zrinský), Kateřina (J. Franulová v. Weißenthurn: Jan, vévoda finský aneb Boj dvou srdcí bratrských), Marie (A. W. Iffland: Karbaník), Julius (A. v. Kotzebue dle J.-N. Bouillyho: Hluchoněmý aneb Abbé de l’Epée), Eližběta (V. K. Klicpera: Soběslav a Bedřich aneb Boj o knížecí korunu), Marie (F. Raimund: Krakonoš a nevlídník), Slečna Scudery (Antony, Léopold: Cardillac, zlatník pařížský aneb Lupič klenotů), Eližběta (M. Stegmayer: Albrecht Bojovný, lankrabě turinský aneb Veselý uhlíř), Chládková (A. v. Kotzebue: Epigram aneb Což si mne žádná nevezme?), Fiorilla ([Varin, E. Arago, Desvergers]: Vězeň na pevnosti svato-ondřejské), Helena (F. v. Holbein: Frydolín aneb Cesta do železných hutí), Lady Anna (J. W. Lembert dle Mélesvillea: Ona je šílená), Rozamunda z Korfu (H. Zschokke: Abelíno, veliký zbojník), Blanka (A. v. Kotzebue: Bayard, rytíř bez bázně a hany), Dorota (F. X. Told, h. A. E. Titl: Nové amazonky aneb Ženy a muži v rozbroji), Violanta (K. F. Hensler: Rinaldo Rinaldini, hlava loupežníků) – 1843; Eliška Polka (V. K. Klicpera: Staročeský soud), Miloslava (J. Pečírka: Čarodějná věž v horách krkonošských aneb Náramek, zvon a ostruha), Marie (K. F. Hensler: Ďáblův mlejn na Vídeňské hoře), Silfída (T. Kronesová: Silfída, žínka vodní), Vlastislava (A. Bäuerle: Praha, Paříž, Londýn a Konstantinopole aneb Všudy dobře, v Praze nejlíp), Mína (G. E. Lessing: Mína z Blahodova aneb Šťastní vojáci) – 1844.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, TÝN N12, matrika narozených fary u P. Marie před Týnem 1799–1814, s. 169. Soupis pražských domovských příslušníků [Herbst Johann, 1768]. NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 174, obr. 71 [Herbst Anna]. Knihovna a archiv pražské konzervatoře: Hauptmatrik der Schüler, s. 60. NMd: cedule StD 1824–1834, 1843 a Nového divadla v Růžové ul. 1842–1844. ■ Allgemeine musikalische Zeitung [Leipzig] 22, 1820, sl. 288; 26, 1824, sl. 405; Unterhaltungsblätter 13. a 24. 6. 1828; 7. a 24. 2., 10. a 24. 3., 7. a 21. 4., 9. a 23. 6., 3. 7., 20. 10., 20. 12. 1829; Bohemia 24. 1., 21. 2., 2., 16., 19. a 26. 3., 13. a 20. 4., 18. 6., 18. 7. 1830; Allgemeine Theaterzeitung [Wien] 23, 1830, s. 435, 462; 28, 1835, s. 899; 30, 1837, s. 968; 39, 1846, s. 556; Deutscher Bühnenalmanach [Berlin] 1836, s. 199 [Berlin], 213 [Dresden]; 1846, s. 270 [Preßburg]; 1847, s. 278 [Preßburg]; 1848, s. 306 [Preßburg]; 1849, s. 72 [Brno]; F. Klutschak, Bohemia 4. 10. 1842 [Eližběta, Pantofel a kord], 8. 11. 1842 [Karolinka, Dobrý tón] + šifra Kl., 2. 5. 1843 [Kateřina, Jan, vévoda finský]; Theateralmanach [Prag], 1844, s. 459; R. Prölß: Geschichte des Hoftheaters zu Dresden, Dresden 1878, s. 653; E. Pešková: Zápisky české herečky, 1886, s. 9n.; Teuber III, s. 65n., 76, 81, 118n., 145, 158, 161, 206, 216n., 315, 328; J. Branberger: Das Konservatorium für Musik in Prag, 1911, s. 38, 71, 274n., 333; O. Rub: Das Burgtheater, Wien 1913, s. 262; J. Kádár: A pesti és budai német színészet története 1812–1847, Budapest 1923, s. 236; J. K. Tyl: Divadelní referáty a stati, 1960, s. 138–140, 179, 183, 187, 194, 205n., 281, 283 [údaje mylně připsány Friederike H.]; Vondráček II; DČD II ■ ATL, Eisenberg, Flüggen, NDp, Otto [chybné údaje]; Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 258–259
