Vl. jm. Karel Havlíček. Svá díla nejčastěji signoval Havel Borovský. – Otec byl kupcem, matka dcerou sládka. H. navštěvoval nejprve školu v Borové, pak v Jihlavě a od 1831 v Německém [Havlíčkově] Brodě, kam se rodina přestěhovala a kde 1838 absolvoval i gymnázium. Ve studiích pokračoval v Praze na filozofii, 1840 vstoupil do arcibiskupského semináře v Klementinu. Jeho představa kněžského poslání, v dětství ovlivněná vzdělaným a národně uvědomělým borovským vikářem J. Brůžkem, se zde však nesetkala s odezvou a vnitřní krize s pochopením. Po roce byl ze semináře vyloučen; odtud pramenil jeho celoživotní antiklerikální postoj. Po neúspěšném pokusu stát se pedagogem na gymnáziu pokračoval ve studiu jazyků a připravoval se na cestu po slovanských zemích. 1842 navštívil Halič a Slovensko, poznal zdejší obrozence a P. J. Šafařík jej doporučil svým přátelům v Rusku. V Moskvě, kam přicestoval 1843, pracoval jako vychovatel a domácí učitel v rodinách slavjanofilských intelektuálů. Poznal ruskou literaturu, z níž si oblíbil Gogola, ale také každodenní ruskou realitu, ke které si vytvořil kritický vztah vedoucí až k odmítnutí myšlenky slovanské vzájemnosti. V Rusku začal také vlastní literární tvorbu: položil základ své epigramatické sbírce a stal se dopisovatelem Květů. Po návratu do vlasti v létě 1844 pobýval u právě ovdovělé matky v Německém Brodě a věnoval se ochotnickému divadlu. 1845 odjel do Prahy s cílem stát se českým spisovatelem. Záhy upoutal pozornost vlasteneckých kruhů zvláště kritikou Tylovy novely Poslední Čech, v níž vznesl zásadní výhrady vůči převažující a etablované podobě českého písemnictví. Na doporučení F. Palackého se stal 1846 redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela. Změnil jejich koncepci, založil rubriku zahraničního zpravodajství, vybudoval síť dopisovatelů z českých měst a venkova, zavedl pravidelný poučný fejeton seznamující čtenáře s národními, politickými, hospodářskými a kulturními otázkami. V březnu 1848 se oženil s Julií Sýkorovou, dcerou úředníka. Za revoluce vstoupil do české politiky po boku F. L. Riegra, F. Palackého a J. K. Tyla na straně jejího liberálního křídla; v březnu se stal členem Svatováclavského výboru, v červenci byl v pěti volebních obvodech zvolen do říšského sněmu, na poslanecký mandát však záhy rezignoval a plně se věnoval novinářské činnosti. Již v dubnu 1848 využil svobody tisku a založil nezávislý deník Národní noviny (později rozšířený o satirickou přílohu Šotek), jehož struktura a vedení odpovídaly nejvyšším parametrům soudobé evropské žurnalistiky.
H. využil listu k aktivizaci široké veřejnosti a k šíření liberálních a občanských ideálů. Po rozpuštění sněmu vstoupil do otevřené opozice. V červnu za stavu obležení pražský vojenský velitel Národní noviny zastavil, H. se podařilo osobní intervencí u ministra Bacha ve Vídni rozhodnutí zvrátit, v lednu 1850 byl však list definitivně zakázán. Aby unikl dosahu výjimečného stavu, přesídlil s rodinou do Kutné Hory, kde od května vydával časopis Slovan. Jako poslední česká opoziční tiskovina byl list pod přísným dohledem úřadů, náklad byl několikrát konfiskován, nesměl se distribuovat v některých oblastech včetně Prahy, v níž měl H. zákaz pobytu. 1848–49 byl pro své novinářské aktivity třikrát souzen a dvakrát krátce vězněn. Po úpravě tiskového zákona, umožňující úřadům de facto kdykoli ukončit vydávání periodika, v srpnu 1851 časopis Slovan manifestačně zastavil. Hodlal si pronajmout statek a plně se věnovat literatuře. V prosinci 1851 byl v Německém Brodě zatčen a deportován do tyrolského Brixenu. Žil ze státního důchodu, jakákoli možnost živit se jako novinář či literát mu byla znemožněna. Ve vyhnanství napsal 1852–54 své nejznámější satirické básnické skladby (Tyrolské elegie, Král Lávra, nedokončený Křest svatého Vladimíra) a pokračoval v systematickém výzkumu metriky českého lidového verše, započatém již při skládání epigramů. 1855 mu byl povolen návrat do vlasti pod podmínkou, že se zřekne práce pro noviny. Po návratu z Brixenu žil osamoceně v úředně přikázaném Německém Brodě; krátce předtím ovdověl, jediná dcera Zdeňka pobývala v Praze u příbuzných. 1856 se léčil po diagnostikování rozvinuté tuberkulózy v lázních Šternberk (u Smečna), odkud byl v kritickém stavu převezen do Prahy, kde zemřel. Pochován je na Olšanských hřbitovech. Pohřeb se stal národní manifestací a H. za nedlouho symbolem českého protirakouského odboje. Vedle četných oslavných básní o jeho mučednictví vzniklo i několik divadelních her, z nichž nejvýznamnější je Šamberkova „národní hra ve 4 jednáních“ Karel Havlíček Borovský (1884).
Divadlu se H. poprvé aktivně věnoval po návratu z Ruska. Mezi četnými aktivitami, jimiž za pobytu v Německém Brodě 1844 vehementně působil na národní probuzení maloměsta (používání češtiny při společenském styku, prosazování českých cedulí na obchodech, iniciace české veřejné knihovny apod.), nechybělo ani ochotnické divadlo. Společně s přítelem V. Žákem, studentem báňské školy, vybudoval v krátké době herecký soubor, složený převážně z mladých příslušníků místní honorace, kteří mu dodali společenskou prestiž. Během necelých tří měsíců nastudoval šest her (Kotzebue: Epigram a Zmatek nad zmatek, Cosmar dle Calderóna: Láska v nárožním domě a tři Štěpánkovy převody z němčiny: Kéž bych se byl neoženil, Štěkavec a Čtyři stráže na jednom stanovišti), provedených ve čtyřech večerech v sále místní školy. Představení se stala místní událostí, zprávy o nich přinesl i pražský tisk. H. byl dramaturgem, režisérem i hlavním organizátorem celého podniku; psal cedule, doprovázel slečny do zkoušek, pomáhal memorovat role a vylepšovat češtinu amatérů. Uplatnil se také jako herec v pěti rolích (podle dopisu J. Šrámkovi nerad). Většinou představoval starší pány, které mohl charakterizovat pomocí jedné komicky nadsazené vlastnosti, jednou si zahrál milovníka (Květenský v Lásce v nárožním domě). Jeho dramaturgie, orientovaná na komické kusy s mírnou výchovnou tendencí, inscenační postupy (vycházející z příručky Taschenbuch für Freunde des Privattheaters, Výmar 1843), důsledně typové herectví i hlavní smysl celého podnikání – veřejný český projev, plně odpovídaly trendu určujícímu od třicátých let ráz ochotnického divadla. Po odchodu do Prahy 1845 se snažil německobrodské ochotníky ovlivňovat a podporovat, neboť si byl vědom významu ochotnické činnosti pro národní věc. Jako redaktor Pražských novin a České včely vyvíjel bohatou publicistickou aktivitu, zahrnující i divadlo. Referoval o českých představeních ve StD (občas se zmiňoval o německých), výjimečně komentoval produkce Nového divadla v Růžové ulici, psal souborná hodnocení a úvahy, zprávy, oznámení, polemické a satirické glosy do rubriky Žihadlo. V českém prostředí nově formuloval zásady kritické práce: posuzování díla výlučně estetickými měřítky, objektivitu soudu, nepředpojatost a otevřenost (Kapitola o kritice). Jako kritik usiloval tyto postuláty naplňovat. Hlavním výrazovým prostředkem jeho pádných a břitkých referátů byla ironie, metodou zesměšňující popis. Vhodně voleným detailem stručně a pádně postihoval podobu představení a jeho úskalí, s oblibou používal formu kritického pamfletu či posměšné básně. Ostře kritizoval „lidový“ repertoár frašek a kouzelných her i úroveň jejich ztvárnění, poukazoval na personální nedostatky ve skladbě souboru a z nich vyplývající úskalí při obsazování rolí. H. vzrůstající nespokojenost se stavem českého divadla vyvrcholila v říjnu 1846, kdy v listech, které redigoval, vyhlásil kritický bojkot, v němž pokračoval ještě 1847 (ironický odsudek Kaškovy hry Čarodějnice Megera a jejího uvedení otiskl v Květech).
Výslovně se nehlásil k žádnému uměleckému směru. Důsledně uplatňovaná estetická kritéria mu dovolovala ocenit umělecký výkon v jakékoli poetice či žánru; ač odmítal kouzelné hry, příznivě přijal např. Tylova Strakonického dudáka. Nejednoznačný vztah k Tylovi, u nějž oceňoval stylistický um a v dramatu schopnost charakterizovat postavy, vyplýval z odlišného založení obou individualit. Oproti Tylovu biedermeierovskému sentimentalismu a idealizovanému vlastenectví stavěl vizi českého občana, samozřejmě nárokujícího moderní demokratické svobody. Tylovi jako dramaturgovi českých her ve StD ne upíral snahu o jejich kultivaci ani schopnosti praktického divadelníka, v představě českého divadla se však blížil názorům protitylovské opozice. Pochvalně se vyjádřil o Fričově romantické tragédii Kochan Ratiborský (1846), uvítal uvedení společenské konverzační hry J.-B. Rosiera Brute, pusť Césara! (1849), ocenil Mikovcovu Záhubu rodu Přemyslovského (Bohemia 1848; poslední H. samostatná divadelní kritika). V důsledku tak napomáhal definovat a prosazovat v českém divadle romantismus, který mu reprezentoval moderní evropskou kulturu.
S nástupem revoluce ukončil divadelně kritickou činnost a soustředil se (v Národních novinách i Slovanu) na politická a občanská témata, mezi něž patřily i otázky divadelní. Sledoval a podpořil vznik první české herecké společnosti J. A. Prokopa (1849), v debatách o novém uspořádání poměru českých a německých představení ve StD požadoval rovnoměrné rozdělení hracích termínů, k návrhům na zřízení samostatné české divadelní budovy byl zprvu skeptický, avšak v souvislosti s budováním a otevřením Arény ve Pštrosce (1849) varoval před nebezpečím odkladu zásadního řešení situace českého divadla, arénu vnímal jen jako nedůstojné provizorium. Po ustavení Sboru pro zřízení Národního divadla (1850) plně podpořil ideu Národního divadla, ve Slovanu rozvinul popularizační kampaň k akcím sboru a svou autoritou zaštítil a pomohl organizovat sbírky. Když Bachova administrativa vydala 1850 Divadelní řád a prováděcí Instrukci, razantně omezující umělecké i provozní možnosti divadla, otiskl je v českém překladu s pronikavým komentářem. V jedné z posledních statí o věcech divadelních se zabýval zřízením divadelní školy (Slovan 1851).
Rukopisné fragmenty z druhé poloviny čtyřicátých let dokládají, že pomýšlel i na vlastní dramatickou tvorbu. Zlomek hry Sokové (1846, obsahuje seznam postav a třiadvaceti replik vstupní scény) naznačuje, že mělo jít o satirickou alegorii; postava Češtiny brání sebe a synka Pravopíska před nekompetentními zásahy jazykového novotáře Rytíře od Bílého Severního Medvěda (snad V. Hanka). Druhý fragment Rozdurděné Maďarstvo (1847) kromě názvu obsahuje toliko žánrové určení (veselohra).
Okrajové místo zaujímají v H. aktivitách překlady dramat. Prvním byla Gogolova žánrová realistická scéna Lokajstvo (1849), jíž pokračoval (po překladech próz Nos, Plášť a Mrtvé duše) v uvádění autora, kterého vysoce oceňoval, do české kultury. Pravděpodobně 1850–51 přetlumočil Lockroyovu konverzační komedii s pikantním námětem Komandant na outěku (StD uvedlo 1849 překlad V. Gablera, není vyloučeno, že H. na něm spolupracoval); touto prací se připojil k dramaturgickému programu protitylovské opozice. V Brixenu přeložil Smotra Petrohradského, báseň z třetí části Mickiewiczových Dziadů, a stal se historicky prvním překladatelem díla do češtiny.
Kritickou a publicistickou činností H. významně zasáhl do divadelního vývoje, ač divadlo dlouhodobě nepatřilo do centra jeho zájmu. Pomáhal prosazovat nový program, odpovídající představám a požadavkům emancipované a etablované národní kultury. Plně profesionalizoval divadelní kritiku, formuloval její zásady a pravidla, pojmenoval pravomoci i závazky, definoval funkci, rozšířil její výrazové možnosti a obohatil ji o nové metody. Byl prvním, kdo v novodobé české kultuře prosazoval zásadu posuzovat umělecké dílo výhradně z estetických pozic.
Pseudonymy a šifry v divadelních referátech a pracích pro divadlo
X., H., H. B., H., H(omo) B(onus), H. Borovský
Hra
Sokové, fragment, t. in Divadelní revue 2, 1991, č. 4.
Kritika a publicistika
Sebrané spisy K. H. B. I, ed. V. Zelený, 1870; Vybrané spisy K. H. B. I, Kutná Hora 1896; III, Kutná Hora b. d.; Spisy K. H. III, Kritiky, ed. L. Quis, 1908; K. H. B. o literatuře, ed. J. Bělič, J. Skalička, 1955; K. H. B. politik a novinář, ed. V. Klimeš, 1956; K. H. B. Dílo I, II, eds. J. Korejčík, A. Stich, 1986; K. H. – kritik, ed. J. Laichter, b. d.
Překlady
N. V. Gogol: Lokajstvo, t. in Národní noviny 26. 9. 1849; Lockroy: Komandant na outěku, ochotn. Kutná Hora 1859, t. 1866; A. Mickiewicz: Smotr Petrohradský (úryvek z Dziadů), t. in Kniha veršů, 1938, s. 273–290.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → R. Hamanová, 1987. Muzeum Vysočiny Havl. Brod: část pozůstalosti. SOkA Havlíčkův Brod: fond Spolek div. ochotníků Havlíčkův Brod, č. 12, Památná knížka divadla ochotníků města Německého Brodu, rkp. ■ nesign.: K. H. B. 1821–1856, in Československá knihkupecká ročenka na rok 1921, 1, s. 65–77; H. Šik, M. Laiske: K. H. B. Soupis hlavní literatury o jeho životě a díle, 1967; I. Štrossová: K. H. B. 1821–1856, Havlíčkův Brod 1986. ■ P. Brodský: Z Německého Brodu, Květy 11, 1844, s. 479n., 612; Pravdomil: Z Německého Brodu, tamtéž 12, 1845, s. 416 [ref. Šňupka; k tomu: K. H., Jelikož jsme modisté]; J. E. Sojka: Naši mužové, 1862, s. 679–806; V. Řezníček: K. H., 1879; A. Kalina: Ochotnické divadlo v Německém Brodě, in Pamětní list, vydaný k jubilejní slavnosti 40letého trvání spolku divadelních ochotníků [...], Německý Brod 1893, s. 9–13; L. Quis: Korespondence K. H., 1903 [mj. dopis J. Šrámkovi ze 7. 11. 1844 o ochotn. divadle v Něm. Brodě]; Z. V. Tobolka: K. H., in sb. Literatura česká devatenáctého století III/1, 1905, s. 539–669; J. Schmitt: „Nestatutární“ ředitel, Světozor 16, 1915/16, č. 48, s. [15–17] + K. H. B. a ochotnické divadlo německobrodské, rkp., b. d., LA PNP sign. 14/B/29; J. Menšíková: Pobyt K. H. B. v Německém Brodě, Hlasy z Posázaví 12, 1920, č. 48; J. Jahoda: Brodská tradice o H., Moravsko-slezský deník 30. 10. 1921, příl.; V. Štein Táborský: Příspěvky k dějinám divadelního ochotnictva československého, 1931, s. 335–337; J. B. Zyka: H. a divadlo, Československé divadlo 14 (9), 1931, s. 258; F. Strejček: K. H. B. a české divadlo, Československé divadlo 15 (10), 1932, s. 49n., 68n.; J. Bartoš: Národní divadlo a jeho budovatelé (Dějiny ND I), 1933, s. 93–104; F. Petr: Po stopách H. v Německém Brodě, Německý Brod 1935; b.: Jak H. kritizoval divadlo?, Venkov 29. 7. 1936; Korespondence K. H. s F. Weidenhofferovou, ed. K. Nový, 1939; mn [M. Novotný]: Pan režisér K. B., České slovo 21. 1. 1940; A. Cikhart: O slavném německobrodském ochotníku, in Sborník ÚMDOČ 1943–1944, 1944, s. 15–17; V. Fiedler: H. buditelem svého města, in sb. Památce H., 1946, s. 76–103; K. Oliva: České překlady Mickiewiczových Dziadů, Slavia 23, 1954, s. 527–546; J. Bělič, J. Skalička: Doslov, in K. H. B.: O literatuře, 1955, s. 189–199; Vondráček II; DČD II; J. Sochr: H. divadlo, Havlíčkův Brod a staletí, Havlíčkův Brod 1971, s. 166–174; DČD III; J. Kopš: Ochotnická činnost K. H. B., Amatérská scéna 21, 1984, č. 10; J. Skalička: Havlíčkovy snahy o Národní divadlo, AUP, Philologica 50, Studia Bohemica III, 1984, s. 25–33; B. Mazáčová: H. divadelník, Divadelní revue 2, 1991, č. 4, s. 76–80 [se soupisem kritik na s. 84– 87]; L. Klosová: Obrozenské divadlo očima satirika, tamtéž 7, 1996, č. 1, s. 42–52 [s přetiskem H. neznámých kritik]; F. Drašner: K. H. B. na Vysočině, 2003. ■ LČL, Masaryk, Otto, Rieger, Wurzbach; Místopis I [Havl. Brod]
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 250–254
