Vl. jm. Vincenc H. – Otec se živil jako nájemce hostinců na Mělnicku. H. navštěvoval německou školu trinitářů v Praze, od 1847 Akademické gymnázium, kde byl jeho učitelem V. K. Klicpera a kde redigoval studentský časopis, v němž publikoval první epické básně. Před kněžským povoláním, které mu určili rodiče, dal přednost studiu filozofie (1855–58), ale univerzitu nedokončil. Na studia si vydělával jako domácí učitel, přitom se seznámil se svou budoucí manželkou, dcerou zámožného pražského advokáta a měšťana, Dorotkou Horáčkovou (sňatek 1867). Od konce padesátých let se plně věnoval literatuře a žurnalistice. 1858 stál u zrodu almanachu Máj (redigoval sv. 1859, 1860, 1862), 1861 se stal redaktorem právě založených staročeských Národních listů (záhy se staly orgánem tzv. mladočechů), kde vedl fejetonní, divadelní a literární rubriku. Na kulturně-politické scéně šedesátých let patřil k radikálnímu (mladočeskému) křídlu, soustřeďujícímu se kolem Umělecké besedy, kterou 1863 spoluzakládal a v níž zastával čelné funkce (jednatel, 1870–74 předseda literárního odboru). Účastnil se takřka všech kulturních podniků své doby a na vzniku řady z nich se podílel. Redigoval týdeníky Lumír (1863 a 1873), Zlatá Praha (1864–65) a Květy (1865– 72), knižnice (Slovanské besedy, 1861; Poesie světová, 1871–74), byl činný v Akademickém čtenářském spolku. Podporoval ochotnické hnutí a 1868 se zasloužil o vznik jeho první organizace (Divadelní jednoty). Participoval při ustavení Jednoty dramatických spisovatelů a skladatelů českých, hájící autorská práva včetně otázek honorářových, a stal se jejím prvním předsedou (1873), byl členem Sboru pro zřízení ND. Již za jeho života po něm bylo pojmenováno nově zbudované divadlo v Nymburku (1861). Podnikl cesty do Haliče, Itálie, na Balkán a do Malé Asie, které popsal ve fejetonech a zúročil je v básnické i dramatické tvorbě. Zemřel nečekaně ve věku devětatřiceti let, pohřben byl na Vyšehradském hřbitově.
Syn Ivan H. (1872–1945) byl vedle lékařské profese literárně činný jako publicista a překladatel, vnučka Elena H. (1907–1985) se stala herečkou.
H. byl spolu s J. Nerudou vůdčí osobností literární generace májovců, která se programově zaměřovala na světovou literaturu a prosazovala poznávací funkci umění. Vynikl v milostné a přírodní lyrice (Večerní písně, 1859; V přírodě, 1872–75), kde využíval melodiky lidových písní; pro svůj optimismus a víru v očistnou funkci přírody se stal „národním pěvcem“. Významná byla jeho tvorba prozaická, v níž dospěl od romanticky laděných povídek (Muzikantská Liduška, 1861), do nichž postupně pronikaly sílící realistické prvky v líčení prostředí, rázovitých postav a sociální nerovnosti soudobé vesnice (Na statku a v chaloupce, 1873; Na vejminku, 1874), až k prohloubené psychologické charakteristice (Poldík rumař,1874). Široký dopad měla H. tematicky mnohostranná fejetonistika, jejímž prostřednictvím se pokoušel působit i na názorové formování mladé generace (Epištoly k našemu studentstvu, kn. 1879). H. respektovaná a vysoce ceněná tvorba básnická, prozaická i fejetonistická měla ve své době neotřesitelnou pozici, která se začala rozkolísávat až v sedmdesátých letech. Méně jednoznačně byl přijímán jako dramatik; u měšťanského obecenstva byly jeho hry poměrně úspěšné, avšak soudobá kritika konstatovala nedostatek skutečného dramatického talentu. Debutoval 1860 tragédií Carevič Alexej na námět z ruských dějin a v šedesátých letech napsal pět dalších veršovaných tragédií z české a světové historie, jimiž navazoval na úsilí Jungmannovy generace o vysoké básnické drama. Vzorem mu byla forma dramatu Shakespearova a Schillerova, při tvorbě ústředních postav se inspiroval Shakespearovými hrdiny (Hamlet, Lear, Macbeth, Richard III.), přejímal i jeho figury bláznů nebo duchů, snažil se napodobovat jeho filozofické reflexe a slovní hříčky. Hrdinové, budovaní v duchu H. postulátu „univerzálního člověka“ (viz Básnictví české v poměru k básnictví vůbec, Obrazy života 1859), jsou redukováni do jednoho dominantního charakterového rysu a podobají se spíše postavám z měšťanského dramatu nebo z francouzské pièce bien faite. V H. hrách se na pozadí širokého historického panoramatu s množstvím postav odehrávají konflikty mezi králi a šlechtici především o politickou moc. Tragédie však postrádají metafyzický rozměr, neboť konflikty jsou budovány pomocí politických intrik nebo milostných zápletek a uměle zakončovány smrtí protagonistů. Historie není zobrazena v romantickém duchu jako legenda, ale je konstruována s větší znalostí faktů a podle dobového pseudohistorismu jako vnější exotická kulisa či rámec, na jehož pozadí vystupují postavy s nabubřelou rétorikou, často v dlouhých monolozích. Styl monologů a dialogů již není květnatě obrazný jako u Tyla, ale myšlenkově logický s častou figurou přirovnání. H. tragédie představují další stadium pozdně romantického dramatu, v němž je potlačen efektní děj s překvapivými situačními zvraty. Doba státoprávních bojů šedesátých let i její kultura politické rétoriky se v dramatech obráží nejen aktualizací historické materie (kupř. v tragédii Sergius Catilina je boj tit. hrdiny o konzulát paralelou voleb do českého sněmu a říšské rady), ale i úsilím o básnickou formu (nerýmovaný plynulý jambický verš), umožňující jasné a zřetelné tlumočení myšlenek. Největší úspěch měly první dvě dramatické práce, Carevič Alexej a Záviš z Falkenštejna (pův. název Český pán, 1860 oceněný jako nejlepší hra v Náprstkově soutěži). Následující Král Rudolf nebyl přijat k provozování, tragédie na námět z bulharských dějin Král Vukašín, uvedená ke slavnostnímu otevření PD, se setkala s vážnými kritickými výhradami a podobně tomu bylo i u dalších her. Po neúspěchu hry Amnon a Tamar v PD zklamaný H. na dramatickou tvorbu rezignoval. Poslední dramatická práce, Král Jiří z Poděbrad, zůstala nedokončena.
H. divadelně kritická činnost, započatá za jeho působení v Národních listech (1861–65), které časově splývalo se závěrem éry českého divadla ve StD a s počátky jeho samostatné existence v PD, aktualizovala otázku programové orientace, národního charakteru a obsahu českého divadla. H. byl typem bojovného programního kritika; usiloval o prosazení původního českého dramatu a světové dramatiky (zvláště Shakespearovy a ruské), odmítal převažující zaměření na soudobé německé a francouzské konverzační hry. Drama mělo podle něho zobrazovat „univerzálního člověka“ a světová díla měla obohatit výrazové možnosti českého dramatu, na něž kladl nejen kritéria umělecká, ale i tendenční. Ve stati Knihové drama (1873) požadoval, aby si drama uchovávalo poetičnost, která vymizela z dobových, často uváděných konverzačních her. V kritikách a fejetonech ale věnoval pozornost všem problémům českého divadla, které se mělo zbavit přežívajícího vlastenčení a stát se moderním národním uměleckým ústavem s výchovným a morálním zaměřením a schopným evropské konkurence. Zpočátku prosazoval zrovnoprávnění českých a německých představení ve StD (požadoval polovinu hracích termínů), po vzniku PD se vyslovoval k umělecké úrovni repertoáru a jeho provedení, ke stavu hereckého souboru i k obecenstvu. Podporoval uvádění Shakespearových her (zvláště během Shakespearovských slavností 1864), zamýšlel se nad povahou hereckého umění (Drobné myšlenky o umění hereckém, 1874), bedlivě sledoval úroveň jevištní češtiny, kritizoval nedbalou výslovnost, zajímavý je jeho podnět k založení dramatické školy. V herectví oceňoval výraznou individualitu a talent (např. u J. J. Kolára, O. Sklenářové-Malé, K. Šimanovského aj.). V průběhu budování ND pořádal sbírky, kritizoval průtahy a politické šarvátky, které ho provázely.
Pseudonymy a šifry
H. Vítěz, -á-, B., H., (H.); K., -l-, V. H., X, x.
Hry
Carevič Aleksej, StD 1860, i t.; Záviš z Falkenštejna, StD 1860, t. 1861; Král Rudolf, t. 1862, Švandova spol. Plzeň1868; Král Vukašín, PD 1862, t. 1881 (Spisy Hálkovy IV); Sergius Catilina, PD 1863, t. 1881 (Spisy Hálkovy IV); Amnon a Tamar, PD 1866, t. 1874; Král Jiří z Poděbrad, t. in Osvěta 4, 1874, s. 875–909, kn. 1925 in Dramata II (Sebrané spisy VIII). ■ Souborně: Spisy Hálkovy III, IV, usp. F. Schulz, 1881; Sebrané spisy, usp. J. Voborník, 1906; Dramata I, II (Sebrané spisy V, VI), usp. J. Vlček, 1908; Dramata I, II (Spisy VII, VIII), usp. K. Hikl, 1925.
Teatralia
Shakespeare na českém jevišti, Český obzor literární 2, 1868, s. 171–173; Gogola hledám!, Národní listy 23. 8. 1872. ■ Souborně: Výbor z fejetonů, 1898; O literatuře (Sebrané spisy XI), ed. J. Vlček, 1920; O umění, ed. D. Jeřábek, 1954.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → V. Dyková, 1991. ■ Ref. Carevič Aleksej: J. N. [Neruda], Čas 2. 10. 1860 → České divadlo II, 1951 + Národní listy 20. 11. 1875 → České divadlo V, 1966; G. P. [Pfleger Moravský], Obrazy života [2], 1860, s. 185–187●; ref. Záviš z Falkenštejna: K. J. Erben, in Zprávy soudců o dramatech z dějin slovanských, 1860, s. 47n.; J. N. [Neruda], Čas 9. a 11. 12. 1860 → České divadlo II, 1951; -a: Lumír 10, 1860, s. 122n.; G. Pfleger, Obrazy života [3], 1861, s. 29n.●; ref. Král Vukašín: ∆ [J. Neruda], Hlas 20. 11. 1862 → České divadlo II, 1951; -ř- [F. V. Jeřábek], Národní listy 19., 22., 23., 26. a 27. 11. 1862●; ref. Sergius Catilina: -ř- [F. V. Jeřábek], tamtéž 14. a 15. 3. 1863; J. N. [Neruda], Hlas 10. 3. 1863 → České divadlo II, 1951●; F. Schulz, ref. Amnon a Tamar, Národní listy 25. 2. 1866; V. Vlček, V. H., Osvěta 4, 1874, s. 864–868 [nekrolog]; nesign.: V. H., Světozor 12, 1878, s. 325; F. Bačkovský: Začátky a rozvoj dramatického básnictví českého, Květy 5, 1883, d. 2, s. 644n.; Č. Ibl: Antické látky v novověkém dramatě vůbec a českém zvláště, Literární listy 11, 1890, s. 256n., 287–290, 319n., 337–339; L. Čech: Psychologie dramatických básní H., tamtéž 14, 1893, s. 291–294, 321n., 336–338, 352–354, 371–373, 387–391, 401–408 + V. H., in sb. Literatura česká devatenáctého století III/2, 1907, s. 190–270; J. Kvapil: Boj o H., Lidové noviny 12. 7. 1931 → O čem vím, 1932; V. Jirát: Král Vukašín a Kleist, Listy filologické 62, 1935, s. 138–150 → Portréty a studie, 1978; M. Rutte: Po stopách předků. Osmdesát let divadelní kritiky v Národních listech, in sb. Národní listy 1861–1941, 1941, s. 41n.; A. Veselý: V. H., in České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 65n.; Z. Nejedlý: Tyl, H., Jirásek, 1950, s. 37–55; M. Grygar: Poznámka k H. článku Gogola hledám!, Sovětská literatura 3, 1954, s. 260–262; D. Jeřábek: Doslov, in V. H.: O umění, 1954, s. 303–321 + H. a Shakespeare, in sb. F. Wollmannovi k sedmdesátinám, 1958, s. 603–616 + V. H. a jeho úloha ve vývoji české literární kritiky 19. století, Spisy university v Brně. Filosofická fakulta 58, 1959; O. Sus: Kriticky o Hálkovi jako kritikovi, Host do domu 7, 1960, 43n.; H. Kofránková: Historické tragédie generace májové, dipl., FF UK 1972; DČD III ■ LČL, Otto; NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 234–237
