Křtěn Bernard František. – Původem ze staré patricijské rodiny (v 16. stol. získala přídomek „z Lobez“, který využil pro svůj pseudonym); otec se živě účastnil národního života v Plzni. G. zde vystudoval 1846–54 gymnázium (žák buditelů F. J. Smetany a H. Karlíka, jemuž později připsal tragédii Sofonisba) a 1854–58 v Praze práva (mimoto poslouchal i přednášky J. E. Vocela a V. V. Tomka z dějin umění, archeologie a historie). V době pražských studií začal psát lyrické verše, které – stejně jako všechny pozdější básně– z nadměrné autokritičnosti nepublikoval (v úplnosti je vydal 1938 E. Felix s tit. Básnický odkaz B. G.); písňovostí, zdůrazněním pointy, využitím prvků hovorového jazyka, oblibou heineovské romance aj. souvisely s poetikou májovců, s nimiž G. spojovalo i přátelství s J. Nerudou. Po dokončení studií pracoval do 1862 ve státní službě (u okresního soudu v Plzni a okresního úřadu v Březnici), pak jako advokátní koncipient v Plzni, kde se podílel na společenském dění (psal např. příležitostné slavnostní veršované proslovy). Po skandálu, který vyvolalo uvedení jeho satirické komedie Mňau, odešel 1869 do notářské kanceláře v Hořovicích a 1871 se stal notářem v Lomnici n. Popelkou. Zemřel předčasně na srdeční mrtvici po zánětu plic.
Na sklonku šedesátých let debutoval v Plzni jako dramatik scribeovskou komedií z prostředí carského dvora Kateřina II. a poslední král polský (1869 uvedena v PD s původním autorským titulem Had v růžích), blízkou Bozděchovým hrám o malých příčinách velkých dějinných událostí. V dalším roce uvedla Švandova společnost v Plzni G. jediný exkurs do současné tematiky, nenáročnou komedii Mňau, zesměšňující provinciální mravy a průhledně karikující předního představitele staročeské politiky ve městě; neblahé následky rozruchu patrně přispěly k tomu, že hry ze současnosti pak už nepsal. Umělecká ctižádost, kterou G. projevil i v intrikovém salonním dramatu Katastrofy dlouhé chvíle (např. úsilím o vybroušený konverzační dialog), vyvrcholila pokusem o veršovanou historickou tragédii z bojů Kartága s Římem s názvem Sofonisba, jíž sdílel soudobé snahy české dramatiky o básnicky exponované drama velkého stylu. (Příběh o nešťastné dceři Hasdrubalově, který byl od renesance frekventovaným tématem evropské literatury, zpracoval bezprostředně po G. v tragédii Kartaginka J. Durdík). V motivaci tradičního děje přisoudil G. opět podíl intrice (podlého sluhy, postavy připomínající Shakespearova Jaga), v jednání titulní hrdinky pak chtěl představit ideál nezištného vlastenectví a aktualizovat příběh z historie jako výmluvné podobenství současných politických bojů. Pro poeticky vzletný verš a jazyk, propletený citáty, sentencemi a aforismy, bylo dílo pokládáno za typicky knižní dramatickou báseň; inscenováno bylo až 1880 ve zkrácené verzi (původní rozsah 223 stran) dramaturga V. Gutha. G. úmyslem údajně bylo vytvořit celou trilogii z římských dějin; její druhý díl, tragédie Scipio, zůstala v rukopise, hrdinou další hry měl být Kato Utický. G. byl také autorem libreta Král a uhlíř k opeře A. Dvořáka, v němž navázal na známou látku loutkových her o bloudění knížete Oldřicha v křivoklátských lesích.
Hry a libreto
Kateřina II. a poslední král polský, Švandova spol. Plzeň1868, t. s tit. Had v růžích 1895; Mňau, Švandova spol. Plzeň 1869; Sofonisba, t. 1875, PD-NČD 1880 (ú. V. Guth); Katastrofy dlouhé chvíle, t. in Plzeňské listy 1894, 27. 1. až 31. 3. [10 pokr.], kn. 1895. ■ Král a uhlíř, h. A. Dvořák, PD 1874, t. 1875 (pseud. B. J. Lobeský).
Prameny a literatura
Ref. Mňau: Plzeňské listy 20., 21. a 23. 1., 3. 2. 1869; ∆ [J. Neruda], ref. Had v růžích, Naše listy 20. 1. 1869 → České divadlo IV, 1958●; ref. Sofonisba: ∆ [J. Neruda], Národní listy 14. 10. 1875 → České divadlo V, 1966; O. M. [Mokrý], Lumír 3, 1875, s. 544; F. Zákrejs, Osvěta 5, 1875, s. 869–872●; nekrology: ∆ [J. Neruda], Národní listy 20. 9. 1877 → České divadlo V, 1966; O. Mokrý, Osvěta 7, 1877, s. 873; Světozor 11, 1877, s. 490; F. T. [Tomek]: B. G., Plzeňský kalendář na obyčejný rok 1879, 1878, s. 21●; ref. Sofonisba: -k-, Česká včela 5, 1880, s. 352; L. Str. [Stroupežnický], Politik 4. 10. 1880●; J. Čapek: Dvě Sofonisby, Výroční zpráva cís. král. vyššího gymnasia na Novém Městě v Praze za školní rok 1889–90, s. [3]–14; J. Arbes: Před otevřením Národního divadla, Česká Thalia 5, 1891, s. 335, 346n.; V. Joska: Sofonisba B. G., Třináctá výroční zpráva Zemské reálky... v Holešově za šk. rok 1911/12, s. 3–25; V. Budil: Mňau. Úryvek z dějin českého divadla v Plzni, Divadlo 2, 1918, s. 116–118; F. Lukavský: Básník B. G., Písek 1926; E. Felix: Literární Plzeň v obryse II, 1933, s. 80–82, 86 + O životě a poesii B. G., in Básnický odkaz B. G., 1938, s. [191]–302; J. Burghauser in B. G.: Král a uhlíř, 1957; V. Viktora: Konverzační hry B. F. G. z Lobez, in sb. Minulostí Západočeského kraje 19, 1983, s. 47–54; A. Haman: G. a Neruda, in sb. Kultura, historie a současnost Plzně, Plzeň 1996, s. 84–96. ■ ČHS, LČL, Otto, Otto-dod; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 229–230
