Psal se též Hynek K. Grunert a Hynek Karel Grunert. – Otec byl divadelním mistrem StD. V šedesátých letech G. ochotničil v Praze a 1864/65 se objevil v několika epizodách v PD. Podle vzpomínek ochotnického kolegy J. Kubíka odešel ke společnosti E. Zöllnerové a mihl se u V. Brauna. 1866–67 je doložen u A. Štanderové na Moravě, z venkova se zřejmě vrátil do Prahy a necelý rok opakovaně hrál v PD (1869/70), členem souboru však nebyl. V následujících letech rychle střídal kočující společnosti: hrál u H. Viceny, jehož družinu řídil J. Hof (1870–72), u A. Libické (1872), P. Švandy ze Semčic (1872–75), F. J. Čížka (1877, 1879), F. Pokorného (1878). Koncem 1877 hostoval v PD (Fortinbras, Shakespeare: Hamlet, 4. 12.), ale angažován nebyl. Nekrolog uvádí ještě angažmá u V. Pázdrala. V sedmdesátých letech přispíval humoristicko-satirickými veršovánkami a deklamovánkami do časopisů Besedník, Merendy a Paleček. Pracoval v redakci německého listu Epoche (1878–79) a ve Slovanských listech (1879). Neznámo kdy přesně přesídlil do Vídně (v soupisu obyvatelstva poprvé evidován 1881), kde byl zaměstnán jako úředník pojišťovací společnosti Austria. Ve věku sedmatřiceti let zemřel na nefritidu v chudinské nemocnici Milosrdných bratří ve Vídni-Leopoldově.
Manželka Marie Josefina (roz. Klírová, 1847 – 3. 4. 1891 Třeboň, sňatek nejpozději 1872) byla kočovnou herečkou. Působila u společnosti P. Švandy st., E. Zöllnerové, F. Pokorného a zřejmě i u jiných ředitelů. Herecky byla mnohem vytíženější, a patrně i schopnější, než G. S manželem do Vídně patrně neodešla (úmrtní protokol uvádí G. jako svobodného). Koncem 1885 se opět objevila ve společnosti E. Zöllnerové a zastávala obor matron, v němž se uplatňovala již v předchozích letech. Vedle starých panen, hospodyň, rázovitých tet a matek v činohrách (Stará Voršila, Erckmann–Chat rian: Tvrdohlavci; Petronilla, Benedix: Emancipace dámská – 1883; Stará Vostřebalka, Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Diblík, šotek z hor; Zuzana, Berla: Když ženy mužům pláchnou – 1885; Mína z Bolehlavu, Rosen: Deficit; klíčnice Salomena, Stroupežnický: Zvíkovský rarášek – 1886) byla pro svůj temperament a pěvecké schopnosti obsazována do operet a komických oper (Juno, Offenbach: Orfeus v podsvětí; Margueritte, Planquette: Zvonky cornevillské). Zemřela na vodnatelnost ve věku čtyřiačtyřiceti let na štaci v Třeboni a byla tam pohřbena.
G. herecká aktivita měla okrajový význam. Zastával střední a menší role, v nichž nikterak nevynikl. Pro divadlo, obzvláště pro kočující společnosti a pro ochotníky, psal texty různého formátu a zaměření: rozsáhlejší hry, jednoaktovky i sólové výstupy. Povětšině jsou to práce autorsky nepůvodní, a to včetně nejznámější hry Matčina píseň. Drobné formy (sólové výstupy, deklamace, žerty) vydal ve sbírce Šaškonády (1879). Upravoval nebo dramatizoval různé předlohy od novel po anekdoty (zdroj často neuvedl). Cit pro parodii a nadsázku, pro slovní a situační komiku i jistou kompoziční rutinu osvědčoval ve fraškovitých či humorně laděných hrách a sólových výstupech. Kritické ostří skrývají překvapivě i texty, jejichž hlavním tématem jsou milostné vztahy (Náš milý venkov, Posel lásky), banální zápletku někdy oživuje bystré zachycení situace malého člověka (Koťátko). Jediné vážné drama Matčina píseň (podle neuvedené předlohy), líčící příběh muže, který se po letitém rozchodu s rodinou nenadále setkává s vnoučaty, je zatěžkáno sentimentalitou a trpí nelogičnostmi v dějové stavbě. Existenci historické činohry Katova dcera aneb Spiknutí šlechty české proti králi Václavu IV., napsané údajně kolem 1868, zmiňuje J. Arbes. G. pořizoval překlady nenáročných kusů německých a francouzských (v německých úpravách) pro běžný provoz cestujících společností, případně pro potřeby ochotnických divadel. Nejednou šlo patrně o úpravy již existujících českých překladů jiných autorů. Byly uváděny společnostmi, u nich G. působil a s nimiž autorsky spolupracoval. Většinu jeho překladů a úprav měly zhruba ve stejné doběna repertoáru společnosti J. Pištěka a E. Zöllnerové, jevištní provedení je nejednou doloženo až posmrtně. Výjimkou byl překlad Schillerovy tragédie Don Carlos.
Šifry a pseudonymy
G., Grt., H. G., H. K. G., H. K. Grt., Frou-Frou
Hry, dramatizace, úpravy
Matčina píseň, Švandova spol. AP 1869, i t.; Barbora Ubryková, tamtéž 1870; Svatováclavské posvícení, t. 1872, Kramuelova spol. Aréna v Kravíně 1872; Náš milý venkov, t. 1872; Jan Troppmann, Švandova spol. Eggenberk 1873; dle franc.: Švindl, Švandova spol. Plzeň 1874, t. 1875; dle novely J. Štolby: Je tatínkem, t. 1874; Svatokrádce, t. 1875; Posel lásky, t. 1875; Příležitost dělá zloděje, t. 1878; Koťátko, t. 1881; Slepý mládenec (sól. výstup), t. b. d.
Překlady
F. Wehlen: Romeo v kanceláři, t. 1867; E. Pohl: Hluchý podomek, ochotn. Kojetín 1868; F. Förster: On má chybu, t. 1870; F. Fränkel: Milenka pašerova, Aréna na Komotovce [1872?]; F. Kaiser: Bratři Sokolové, tamtéž [1873?]; F. Hopp: Pražský drožkař, Švandova spol. Eggenberk 1873; A. v. Kotzebue: Stříbrné hodinky, t. 1873; J. Dorich dle franc.: Strýček Milkovič, t. 1873; K. Juin: On snědl mou večeři, t. 1873; E. Pohl: Šedivý den před svatbou, ochotn. Brušperk 1874; V. A. M.: V divadelní kanceláři, t. 1874; M. A. Grandjean: Tři čtvrti na jedenáct, t. 1874, ochotn. Chrast 1883; A. W. Iffland: Výmluvy, t. 1875, ochotn. Přerov 1877; L. B. Picard: Sokyně, t. 1875; K. A. Lebrün: U dvora, t. 1876, i ochotn. Čes. Budějovice; E. M.: Válečná lest, 1880; J. Stinde, G. Engels: Šlechtic a baletka [Ihre Familie], Pištěkova spol. ND Brno 1881; E. Erckman, A. Chatrian: Tvrdohlavci, Pištěkova spol. 1883, i spol. E. Zöllnerové, hráno i s tit. Roháči; R. Kneisel: V domě pravdy, Pištěkova spol. 1883; M. Klapp: Rosenkranz a Güldenstern, Pištěkova spol. 1883, i Zöllnerová; J. Rosen: Odstrašující příklady, Pištěkova spol. 1883; E. Jacobson: Kuchař z Malé Strany a dcera kominíka z Vršovic, tamtéž 1883; G. v. Moser: Potrhlý krejčí aneb Pan bibliotekář, Pištěkova spol. 1884, i Zöllnerová; O. Feuillet: Pařížský román, Pištěkova spol. 1884, i Zöllnerová; W. Mannstädt: Miss Vanda a monsieur Blondin, Pištěkova spol. 1886, i Zöllnerová; T. Barrière, E. Gondinet: Třeštidlo, Pištěkova spol. 1897, i Zöllnerová; F. Schiller: Don Carlos, Pištěkovo div. 1905; L. Treptow: Náš mazlíček aneb Člověče, nezlob se, tamtéž 1909; L. Anzengruber: Dvojnásobná sebevražda, tamtéž 1910; A. Belot: Dcera hráčova, tamtéž 1912; H. Sudermann: Svatojanské ohně, Braunova spol. b. d. ■ H. Crémieux, L. Halévy, h. J. Offenbach: Orfeus v podsvětí, spol. E. Zöllnerové 1885.
Role
PD
Sedlákův synek (F. Schiller: Valdštýnův tábor) – 1864; Poldík (J. Nestroy: Tajnosti šedivého domu aneb Jak získal, tak výskal), Jakub (K. Töpfer: Pěnkava a Čížek) – 1865; Almanzor (Molière: Směšné fifleny), Květomil (F. X. Told, h. A. E. Titl: Čarovný závoj), Pan Motejl (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus aneb Ludařský trojlist), Tondík (F. Kaiser: Chyba lávky aneb Žebrákův dědic) – 1869; Vilém z Pernštejna (K. Sabina: Šašek Jiřího z Poděbrad), Četník (E. Gondinet: Gavaut, Minard a spol.) – 1870.
Spol. A. Štanderové
Tausik + Hyrali (J. K. Tyl: Lesní panna aneb Cestado Ameriky) – 1866; Chevalier Lorain (A. Langer: Mladá koláčnice aneb Podskalští pobřežní) – 1867.)
Vicenova spol.
Appiani (A. Dennery, J. Mallian: Muka chudé ženy) – 1872.
Spol. A. Libické
Bathuel (J. L. Turnovský: Švédové na Moravě) –1872.
Švandova spol.
Ezechiel (J. K. Tyl: Rybrcoul, kníže krkonošský) –1875.
Pokorného spol.
[?] (F. Schiller: Loupežníci) – 1878.
Čížkova spol.
Bartoš (Dumanoir, A. Dennery: Starý desátník) –1879.
Prameny a literatura
Lehmann’s Allgemeiner Wohnungs-Anzeiger von Wien, 1882, 1883, 1884, 1885. Wiener Stadt- und Landesarchiv: úmrtní protokol, mikrofilm 383 [8. 6.1885]. ■ Divadelní anonce, in Národní listy 1870–1910, 6. 6. 1905 [Don Carlos, Pištěkovo div.]; ref. Matčina píseň, Česká Thalia 4, 1870, s. 4; nekrology: Národní listy 14. 6. 1885; Jeviště 1, 1885, s. 115●; J. Arbes: Dramata z doby husitské, Národní listy 9. 5. 1890; J. Schiebel: České divadlo v Plzni, in Příspěvky k dějinám českého divadla, usp. J. Ladecký, 1895, s. 74; F. Pokorný: Vzpomínky a upomínky, 1895, s. 132; J. Kubík: Memoiry divadelního ředitele, Velká Praha 1, 1910, příl., s. 17n., 31; A. Volfová: Svému rodišti, 1913, s. 146n.; K. Želenský: Komedie hrané a prožité, 1926, 276; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, 104; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 117, 119, 143, 146, 162n. + Tylův nejvěrnější žák, rkp., b. d., DÚk, zvl. s. 82n.; J. Knap: Zöllnerové, 1958, s. 143 [H. G.], 134–136, 140, 143, 223 [Grunertová]; DČD III; I. Wernisch (ed.): Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, Brno 2001, s. 94. ■ Ad M. Grunertová: SOATřeboň: Sbírka matrik, 44 Třeboň, matrika zemřelých 1878–1914, 155, obr. 156; nekrolog, Česká Thalia 5, 1891, s. 126. ■ LČL
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 226–228
