Vl. jm. Isabela Grögerová. – Byla dcerou okresního hejtmana Leopolda G. Vyrůstala v Domažlicích, kam byl otec přeložen. Herecky se školila několik měsíců u O. Sklenářové-Malé. 1895 absolvovala úspěšně zkušební vystoupení v ND (Julie, Pippich: Ve veřejném životě; komorná Marie, Görner: Jen mimochodem; Marie, Bałucki: Klub mládenců) a ještě t.r. byla angažována. 1907 nastoupila zdravotní dovolenou, aby se zotavila z nervového zhroucení a podnikla cestu do jižní Ameriky. Po návratu z Buenos Aires v ND opět vystupovala, k 1. 4. 1908 angažmá definitivně ukončila. V Londýně se provdala za majitele realit a velkostatkáře Josefa Hamerníka (14. 10. 1908), v Berlíně porodila syna Josefa (30. 11. 1908). Žila v soukromí, na scénu se vracela jen v ojedinělých pohostinských vystoupeních (1912 s amatérským sdružením Národní klub; 1915, 1921, 1927 v ND). Rovněž výjimečně vyučovala herectví: 1912 soukromě připravovala operetní subretu vinohradského divadla B. Durasovou na činoherní roli (Concha, Louÿs, Frondaie: Žena a tatrman), 1924 zastupovala na pražské konzervatoři M. Laudovou po čas její pracovní neschopnosti. 1920 vytvořila svou jedinou filmovou roli (Žofie Sudová, Tam na horách). Před vypuknutím 2. světové
války se s rodinou vystěhovala do Švýcarska a do Čech se už nevrátila.
Šestnáctiletá začínající herečka zpola dětského zjevu okouzlovala temperamentní bezprostředností projevu a svěžím půvabem. Drobná, mírně oblá postavička a jemná tvář s malým nosíkem a hlubokýma tmavýma očima odpovídaly dobovému ideálu dívčí krásy a předurčovaly G. k rolím lyrických naivek, rozverných diblíků, skotačivých žabců a jinochů. Rychle překonala začátečnické nedostatky v hlasové technice (zprvu hlasově nezvládala velký prostor ND, někdy mluvila překotně, až k nesrozumitelnosti) a mimořádným talentem a pílí si v souboru ND rychle vydobyla čelné místo jako znamenitá interpretka bezprostředního, půvabného a rozmarného mládí. Její kariéra měla strmý vzestup: již ve druhém roce angažmá (1896) dostala téměř dvě desítky nových rolí, ponejvíce v českých veselohrách (např. Julie, Šamberk: Jedenácté přikázání; Petr, Stroupežnický: Zvíkovský rarášek) a ve francouzských komediích (Antoinetta, Sardou: Staří mládenci; Suzanne, Pailleron: Svět nudy). Po nástupu nové správy divadla 1900 byla překvapivě obsazena do tit. role Maryši bratří Mrštíků, v níž osvědčená představitelka nekomplikovaných naivek projevila dosud netušené tragické polohy svého herectví a obměnila své výrazové prostředky (jímavou měkkost altového hlasu vystřídal řezavý témbr a tvrdá dikce). Navzdory průkaznému výkonu, který plně uspokojil autory, byla však nadále využívána pro role křehkých, submisivních dívčin (Celie, Shakespeare: Jak se vám líbí; Perdita, týž: Zimní pohádka; Anežka, Svoboda: Poupě; Lenka, Jirásek: M. D. Rettigová; Miquetta, Flers–Caillavet: Miquetta a její máti) a pubertálních holčiček (Máňa, Viková-Kunětická: Cop). Příležitost plně rozehrát svůj temperament jí skýtaly úlohy ze světového repertoáru (Zuzana v Beaumarchaisově Figarově svatbě, Shakespearův Puk ve Snu noci svatojanské či Blažena v Mnoho povyku pro nic, kterou převzala po zesnulé H. Kvapilové). Byla první představitelkou Jiráskovy Mladé kněžny (Lucerna). Vnímavě přijímala podněty Kvapilovy režie a směřovala k niterně prohloubené psychologické charakteristice postav; vrcholným plodem tohoto úsilí byla Hedvika v Ibsenově Divoké kachně, pronikavá studie dětské psychologie, a Wildeova Salome, již pojala jako rozmazlené dítě, znalé už síly ženství a tyransky i rafinovaně si vynucující splnění svých přání
Role
ND
Julie (K. Pippich: Ve veřejném životě), Marie (K. A. Görner: Jen mimochodem), Marie (M. Bałucki: Klub mládenců) – vše j. h. 1895; Klára (A. Fredro: Panenské sliby), Dorotka (F. V. Jeřábek: Služebník svého pána), Božena (J. Kvapil: Bludička), Julie (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Petr (L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek), Antoinetta (V. Sardou: Staří mládenci), Suzanne de Villiers (E. Pailleron: Svět nudy), Titania (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské) – 1896; Berangéra (V. Sardou: Odetta) – 1897; Blanca z Flassans (J. Vrchlický: Soud lásky) – 1898; Fanča Wermelskirchová (G. Hauptmann: Forman Henčl), Marta (E. Pailleron: Myška), Marie (L. Schneider: Český dobrovolník a francouzská selka), Vicomt z Letorièru (J.-F.-A. Bayard, Dumanoir: Vikomt z Letorièru), Marie (H. Sudermann: Domov) – 1899; Růžena (V. Štech: Třetí zvonění), Celia (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Dvorní dáma (H. Drachmann: Byl jednou jeden král), Maryša (A. a V. Mrštíkové: Maryša), Zuzana (P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba), Jiřina (F. X. Svoboda: Čekanky) – 1900; Cizí dáma (J. Štolba: Mořská panna), Lenka (A. Jirásek: M. D. Rettigová), Sofja Alexandrova [Soňa] (A. P. Čechov: Strýček Váňa), Gisa (R. Lothar: Král Harlekýn), Puck (W. Shakespeare: Sen noci svatojanské) – 1901; Jacqueline (M. Prévost: Polopanny), Polja (M. Gorkij: Měšťáci) – 1902; Anežka (F. X. Svoboda: Poupě), Kralevic Václav (J. Hilbert: Falkenštejn), Militka (S. K. Macháček: Ženichové) – 1903; Hedvika (H. Ibsen: Divoká kachna), Eva (I. Madách: Tragedie člověka), Peggi [Little Britain] (M. L. Ryleyová: Schovanka), Máňa (B. Viková-Kunětická: Cop) – 1904; Perdita (W. Shakespeare: Zimní pohádka), Sefa (B. Viková-Kunětická: Holčička), Salome (O. Wilde: Salome), Mladá kněžna (A. Jirásek: Lucerna) – 1905; Jenička (J. Kvapil: Sirotek) – 1906; Blažena (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic), Máňa (B. Viková-Kunětická: Cop), Miquetta (R. de Flers, G.-A. de Caillavet: Miquetta a její máti) – 1907; Kassandra (Aischylos: Oresteia) – 1908; Rosa Bernierová (M. Donnay: Houpačka) j. h. – 1915; Královna Marie-Aimée (J. Romains: Diktátor) j. h. – 1927.
Prameny a literatura
AMP: Soupis pražských domovských příslušníků [Hamerník Josef]. ■ Nesign., Národní politika 21. 8. 1895 [hostování v ND]; A. a V. Mrštíkové: K reprise Maryši, Lumír 29, 1900/01, s. 26–28; A. Wenig: I. G., Divadelní listy 2, 1900/01, s. 241 až 246; E.: I. G., Meziaktí 3, 1902/03, č. 345; R. Nosko vá: I. G., Kalendář paní a dívek českých 17, 1904, s. 117n.; O. Theer: Naše umělkyněI. G., Český svět 1, 1904/05, s. 41–43; nesign., Zlatá Praha 23, 1905/ /06, s. 344 [hostování v Záhřebu]; nesign. [J. Vodák], Čas 21. 11. 1907 [Blažena, Mnoho povyku pro nic] → Shakespeare, 1950; K. H. Hilar, Český svět 4, 1907/08, č. 1, nestr. [Miquetta]; T. [V. Tille]: I. G., Den, příl. Besídka 12. 4. 1908; B. Viková-Kunětická: I. G., Rozhledy 18, 1908, s. 173–176; V. Červinka, Osvěta 38, 1908, s. 560n. [konec herecké dráhy]; Národní listy 5. 12. 1912 [hostování v Nár. klubu]; F. Šorm: Umělecký profil hereček Národního divadla, 1918, s. 25n.; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, s. 207, 217, 242, 264n.; V. Tille: Činohra Národního divadla od r. 1900 do převratu (Dějiny ND V), 1935, zvl. s. 126n., 257; K. Engelmüller: O slávě herecké, 1947, s. 25n. ■ Ndp, Otto
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 225–226
