Vl. jm. Matěj Šedivý. – Pocházel z pražské měšťanské rodiny, otec byl ševcovským mistrem. Po ukončení staroměstského gymnázia (byl žákem J. Jungmanna) začal studovat filozofii, ale vzápětí odešel k divadlu. 24. 10. 1824 debutoval v německém pořadu StD (pod vl. jm.), druhou roli tu hrál už pod pseudonymem. 1825 získal angažmá u ředitele C. Carla v Divadle na Vídeňce. Po návratu do Prahy se koncem 1826 stal členem StD, kde hrál v německých i českých představeních. Někdy v té době se oženil s Kateřinou Richterovou, dcerou hlídače pražských zahrad, 1832 se jim narodil syn Jan Nepomuk (jedním z kmotrů byl J. N. Štěpánek). 1834 G. odešel, údajně pro urážku známé osobnosti, z angažmá i z Prahy. Hostoval ve vídeňském Divadle v Josefově, od října 1834 do března 1836 působil v Záhřebu, hostoval u různých provinčních scén. 1837/38 byl členem větší německé společnosti D. Mangola, která hrála v zimě v novém městském divadle v Trnavě a v létě v lázních Trenčianské Teplice. Herecky se tu uplatňoval ve velkých rolích i režisérsky. Od 1839 byl činný jako režisér a herec v Pešti [Budapešť]. 1841 usiloval znovu o přijetí do StD. Ve třech vystoupeních v českých představeních se prosadil u obecenstva, angažován byl až následujícího roku ředitelem Stögerem do souboru sestaveného pro právě otevřené Nové divadlo v Růžové ul. Po zániku této scény hrál s přestávkami v českých představeních StD (1846–47, 1849–51 a 1853–55); 1852 hostoval v Hamburku, 1854 dvakrát ve Štýrském Hradci. V tu dobu měl v Praze niťařský krám, který mu poskytoval obživu. V létě 1855 nastoupil ke společnosti F. Zöllnera, kde si většinou zopakoval dřívější úspěšné role (např. Sosnomil, Klicpera: Jan za chrta dán; Valenta, Tyl: Paličova dcera; Franc, Schiller: Loupežníci) a kde po smrti J. K. Tyla (1856) krátce zastával funkci artistického správce. 1856 odešel k německé společnosti ředitele G. J. Mussika do Mariánských Lázní,s níž hrál i v Chebu a Žatci, v zimní sez. 1857/58 v Plzni. Poté působil už výhradně u německých scén mimo české území. 1859 obdržel povolení ke zřízení kočovné společnosti pro české země, kterou však nevyužil. 1858/59 hrál v Lembergu [Lvov], 1859/60 v Krakově, naposledy působil ve vídeňském Divadle v Josefově 1860–62 za ředitele J. Hoffmanna, kde vystupoval rovněž v českých představeních (Valenta, Tyl: Paličova dcera; nezjištěná role, týž: Slepý mládenec). Zbytek života trávil ve Vídni, kde zemřel. Syn Jan G. (1850–1897) se stal hercem cestujících společností.
Hereckou dráhu ve StD začal asi po ročním působení v cizině početnou řadou epizodních rolí sluhů, měšťanů, vojáků, rytířů, loupežníků apod. Mladý herec, který podle kritiky neměl předpoklady k úlohám milovníků, prokázal záhy schopnosti pro charakterní a intrikánské role. G. herecký styl vycházející z konvence pozdně barokních hauptakcí se vyznačoval extenzitou hlasového projevu, nadnesenou patetickou deklamací a do krajnosti vypjatým gestickým a mimickým výrazem. Nejlépe se uplatňoval v oblíbených rytířských hrách. Kritika mu sice vytýkala přehnaně hlasitý přednes, nepřirozenou deklamaci (rozkládání slov na slabiky) a některé vady výslovnosti, vcelku jej však přijímala příznivě, oceňovala jeho talent a ty výkony, v nichž užíval umírněnější výrazové postupy (např. Prokov v Klicperově Valdeku, Břetislav v Štěpánkově hře Břetislav První, český Achilles). Koncem dvacátých let dostal v německých inscenacích řadu rolí v klasických hrách, zejména Shakespearových (Edmund v Králi Learovi, Solanio v Kupci benátském, Guildenstern v Hamletovi, Eskalus v Romeovi a Julii), jež mohly ovlivnit jeho hereckou orientaci. Na české scéně měl však již pevně vymezené místo jako hlavní představitel intrikánů, zlosynů a loupežníků a tento typ rolí se stal jeho celoživotní doménou.
G. efektní a afektované výkony, v nichž nešetřil hlasem (křičel, syčel, skřípal zuby, sténal, vzlykal), drastickou mimikou (šklebil se, cenil zuby, kroutil očima) ani škálou konvenčních gest a excentrických pohybů(bil se v prsa, rval si vlasy, kousal nehty, kroutil celým tělem, plazil se, vrhal se k zemi apod.) obecenstvo nadšeně přijímalo. Někdy až frenetický potlesk diváků jej vedl k stupňování efektů a improvizace. Dobovou hantýrkou byl označován jako typický „Kulissenreisser“ (trhač kulis). V tomto stylu zahájil 1841 druhé působení v Praze (Flodoardo, Zschokke: Abelíno, veliký zbojník; Rychnovský, Raupach: Mlynář a jeho dítě; dvojrole Karel a Franc, Schiller: Loupežníci). Většinové publikum mu aplaudovalo, kultivovanější část obecenstva a kritika vnímala jeho styl jako přežilý a dvojroli v Loupežnících označila za nevhodný experiment. Protichůdné přijetí G. výkonů odráželo diferenciační proces v českém divadelnictví, v němž nastupující generace (J. J. Kolár, K. Havlíček, F. B. Mikovec) prosazovala nové estetické názory romantismu a vyšší nároky na divadelní tvorbu. V dalších letech se snažil částečně přizpůsobit proměně uměleckých požadavků citlivějším zobrazováním charakterů (např. Hůrka z Holotejna, Svoboda: Škreta, český malíř; Koke, Ziegler: Mocnost pravé víry; Valenta, Tyl: Paličova dcera), avšak jeho herectví se v podstatě nezměnilo. Podání postavy Jana Žižky (Tyl: Jan Hus, 1848), splývající s podobou loupeživého rytíře z přežívajících rytířských her, kritika důrazně odmítla. Odsoudila i drastickou pohybovou nadsázku (Jöran, Franulová v. Weißenthurn: Jan, vévoda finský) a výběr zastaralých rytířských a loupežnických her k benefičním představením. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let s ním už příliš nepočítal J. K. Tyl v českém minisouboru StD, neboť jeho stylu byl G. projev už velmi vzdálený. G. herecká manýra působila stále více jako bezděčná parodie a v padesátých letech ztratil i podporu konzervativní části obecenstva. – Vrchol jeho herectví spadal do doby prvního působení ve StD za éry J. N. Štěpánka. V českém souboru si tehdy vydobyl přední místo a stal se jednou z jeho hvězd. Patřil k hercům, kteří se uplatňovali jak na české, tak na německé scéně a střídal angažmá u českých a německých divadel. Jeho režijní činnost měla okrajový význam. Neprosadil se ani jako autor divadelních her, které psal česky i německy (Ein Lustspiel ohne Titel [Veselohra bez názvu], Baldini de Carmasino); uvedení ve StD se dočkala pouze jediná (Františkán Bertold Švarc, vynálezce prachu aneb Záhubné pálení zbouřených měst, 1848, podle J. Anzengrubera Berthold Schwarz). Patřil k původcům myšlenky zřídit v Praze scénu pro letní divadelní provoz, propagoval její uskutečnění a údajně také navrhl místo, na němž byla 1849 postavena Aréna ve Pštrosce.
Role
StD
Humpfried (W. Vogel: Adelma oder Kampf und Sieg), Kust, vůdce loupežníků (H. Cuno: Loupežníci na Chlumu), Duch (V. K. Klicpera: Blaník aneb Zdeněk Zásmucký) – 1826; Friedrich von Zollern (H.-P. Harring: Rudolf von Habsburg vor Basel oder Die Sterner und Psitticher), Hanuš z Budovce (J. Korompay: Rudolf z Felzeku aneb Černodolský mlýn), Solanio (W. Shakespeare: Der Kaufmann von Venedig), Milovín (F. Raimund: Diamant krále duchů), Lisidor (J. N. Štěpánek: Osvobození vlasti aneb Korytané v Čechách), Hrom (K. A. Lebrün: Já se nikdy nemejlím aneb Vrchník Petrovských) – 1827; Prokov (V. K. Klicpera: Valdek), Wagner (A. Klingemann: Faust), Rudolf hrabě Kollorado (J. N. Štěpánek: Obležení Prahy od Švejdů aneb Věrnost a udatnost česká) – 1828; Frydolín (F. v. Holbein: Nevěstin klenot), Prokop (A. v. Kotzebue: Husité u Naumburku léta 1432), Pedro (J. F. Kind: Das Nachtlager in Granada), Břetislav (J. N. Štěpánek: Břetislav První, český Achilles aneb Vítězství u Domažlic), Selim paša (W. A. Mozart: Únos ze serailu), Oceanus (J. A. Gleich: Ador, der Wanderer aus der Wassenreichen), Ottowald (K. E. Ebert: Bretislav und Jutta), Hermann (F. Schiller: Die Räuber) – 1829; Čečetka (V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý), Antigonus (W. Shakespeare: Ein Wintermärchen), Guildenstern (týž: Hamlet, Prinz von Dänemark), Edmund (týž: König Lear), Eskalus (týž: Romeo und Julia), Lorenco (D.-F.-E. Auber: Němá z Portici) – 1830; Flodoardo z Florencie – Abelíno (H. Zschokke: Abelíno, veliký zbojník), Karel (F. Schiller: Loupežníci), Vůdce cikánů (P. A. Wolff, h. C. M. v. Weber: Preciosa), Kain (J. N. Štěpánek, h. F. Škroup: Bratrovrah), Prinz von Marocco (W. Shakespeare: Der Kaufmann von Venedig), Buenco (J. W. Goethe: Clavigo), Rytíř Vojtěch (A. v. Kotzebue: Johanna z Montfokonů) – 1831; Hrabě Giosioni (Mélesville: Hrůzná noc v zámku Paluzzi), Wilhem Cecil (F. Schiller: Maria Stuart, něm.), Wurm (týž: Kabale und Liebe), Herzog von Alba (týž: Don Carlos), Hubert (E. Raupach: Žebrák), Kollberg (W. Vogel: Das Duellmandat oder Ein Tag vor der Schlacht), Hugo (F. K. Hiemer, h. C. M. v. Weber: Silvána aneb Němé děvče v křivokládském lese) – 1832; Mazur, vůdce loupežníků (R.-Ch. G. de Pixérecourt, ú. T. Hell: Ali Baba aneb Čtyřicet loupežníků), Hrabě Schwihowa (F. Škroup: Udalrich und Božena), Hrabě Milovský (A. v. Kotzebue: Srnec aneb Nevinní viníci), Herr von Lustig (J. Nestroy: Der böse Geist Lumpacivagabudus oder Das lieberliche Kleeblatt), Darlemont (A. v. Kotzebue dle J.-N. Bouillyho: Hluchoněmý aneb Abbé de l’Epée) – 1833; Janovský (E. Raupach: Pašáci aneb Schůzka u Kočičí hory), Kaspar Torinský (J. A. Törring: Kaspar Torinský aneb Výstraha ducha strážného v kamenné chodbě), Vysoké stáří (F. Raimund: Dívka z čarovných krajů aneb Sedlský milionář), Drogo (E. Raupach: Robert der Teufel), Bruno z Hilderweilu (Ch. H. Spieß: Klára Vysokodubská), Kníže Vladimír (E. Raupach: Nevolníci aneb Isidor a Olga) – 1834; Rychnovský (týž: Mlynář a jeho dítě), Franc + Karel (F. Schiller: Loupežníci) – j. h. 1841.
Nové div. v Růžové ul.
Hůrka z Holotejna (V. Svoboda: Skreta, český malíř), Rada Polenský (F. v. Holbein dle F. L. Schrödera: Pantofel a kord), Baruch (A. W. Iffland: Věrný služebník), Hilario (E. Raupach: Robert ďábel), Vlkovský (K. Gutzkow: Srdce a svět aneb Milenka a manželka), Zbyhoň (V. K. Klicpera: Blaník aneb Zdeněk Zásmucký), Koke (F. W. Ziegler: Mocnost pravé víry aneb Hrůzy rozbojnictví) – 1842; Strachkvas (V. K. Klicpera: Loupež aneb Ztracené dítě), Rytíř Kuntýř (Ch. Birch-Pfeifferová: Hezká pernikářka aneb Vejroční frankobrodský trh roku 1297), Záruba (J. K. Tyl: Slepý mládenec), Záhora (V. K. Klicpera: Poklad opatovický), Rytíř Sosnomil (týž: Jan za chrta dán), Soliman Veliký (T. Körner: Mikuláš, hrabě Zrinský aneb Dobytí Sigetu od Turků), Jöran (J. Franulová v. Weißenthurn: Jan, vévoda finský aneb Boj dvou srdcí bratrských), Stojmír (J. K. Tyl: Brunsvik aneb Meč a Lev), Třeštihlav (F. Raimund: Krakonoš a nevlídník), Hadrian z Římsů (V. K. Klicpera: Hadrian z Římsů aneb Ženich u vězení), Robert (F. v. Holbein: Frydolín aneb Cesta do železných hutí), Aron (F. X. Told, h. A. E. Titl: Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská), Rinaldo Rinaldini (Ch. A. Vulpius: Rinaldo Rinaldini, hlava loupežníků) – 1843; Hrabě Vlkopský (J. Novotný: Čarodějná věž v horách krkonošských aneb Náramek, zvon a ostruha), Pan Zlatoborský (F. Hopp: Seznámení na Žofínském ostrově, unešení do Hvězdy a zasnoubení v Chuchli), Jektan (V. K. Klicpera: Popelka varšavská) – 1844; Král (F. Halm dle Lopeho de Vega: Král a sedlák aneb Král hostem u sedláka a sedlák u krále), Stočílek (A. Bäuerle: Kouzelnice Lindana a copánkář neb Rytíř Havran z Uhelného trhu), Zeman Zápolský (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku) – 1845; Špadský (F. Rosenau, ú. J. Kaška: Bulka aneb Šestadvacet!) – 1846.
StD
Štěpanov (A. v. Kotzebue: Hrabě Beňovský aneb Vypovězenci na Kamčatce) – 1845; Lumpacivagabundus (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus aneb Ludařský trojlist), Sokol (J. J. Šantl: Kouzedlnice Černoborka a kutnohorský kat), Talbot (F. Schiller: Panna Orleanská), Milota z Dědic (S. K. Macháček: Záviš Vítkovec, pán z Růže aneb Pokuta za zradu), Soběhrd Medvědický (J. K. Zbraslavský: Soběhrd Medvědický, nazván Ukrutný, purkrabí v Loktě) – 1846; Gremio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Ježek (F. Hopp: Kloboučník a punčochář aneb Pramáti v obecné stodole), Valenta (J. K. Tyl: Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera), Carmasini (A. Klingemann: Věčný žid pomsty aneb Mořská nevěsta) – 1847; Bertold Švarc (V. Grau dle J. Anzengrubera: Františkán Bertold Švarc, vynálezce prachu aneb Záhubné pálení zbouřených měst), Jan Žiž ka z Trocnova (J. K. Tyl: Jan Hus, kazatel betlemský) – 1848; Hněvsa (týž: Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové), Bavor Strakonický (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského), Jan z Hradce (J. V. Frič: Václav IV., král český), Baron Hrdopýšek (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena a zamilovaný školný mládenec), Bonifacius (E. L. Svěrák: Klášter svatého Tomáše), Jan Žižka z Trocnova (K. V. Kopecký [J. K. Tyl]: Žižka z Trocnova a Bitva u Sudoměřic) – 1849; Don Pedro (J. Korzeniowski: Rodrigo a Isabella), Luciper (J. K. Tyl: Čert na zemi), Hrabě Renard (V. Hugo: Královna a její milostník) – 1850; Daniel (W. Vogel dle E. T. A. Hoffmanna: Dědičná smlouva pánů Těchobuzských), Paolo Manfrone (A. v. Kotzebue: Bayard, rytíř bez bázně a hany) – 1851; Tobiáš (W. Shakespeare: Večer svatotříkrálový aneb Cokoli chcete), Zeman Třeštihlav (F. Raimund: Krakonoš a nevlídník), Vévoda Alba (F. Schiller: Don Karlos, infant španělský), Klaudius (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský) – 1853; Francisco de Badavilla (A. Klingemann: Kolumbus), Mudrák (K. Elmar: Pod zemí aneb Boháč v železných dolích), Král Eduard VI. (W. Shakespeare: Život a smrt krále Richarda Třetího), Claude Frello (Ch. Birch-Pfeifferová dle V. Huga: Zvoník Nôtre-Damský) – 1854; Král Artuš (F. Halm: Griselda aneb Trojí zkoušení věrného srdce), Král Aleonoros (J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen), Kristian Raedern (V. K. Klicpera: Lazebník frydlandský), Mukov (W. Vogel: Penězokazi a strážný obraz aneb Švédové v Chrudimi) – 1855.
Mussikova spol.
Leopold Mozart (L. Wohlmuth: Mozart oder Des deutschen Künstlers Schicksal), Müller Reimbold (E. Raupach: Der Müller und sein Kind) – 1857/58.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, JIL N12, matrika narozených fary u sv. Jiljí, s. 26 [29. 10. 1832 syn Jan Nepomuk]. ■ Denní kronika, Květy 8, 1841, s. 311; Přehlídka českého divadla, tamtéž, s. 352; K. [F. Klutschak], Bohemia 19. 10. 1841 [Franc + Karel, Loupežníci], 4. 10. 1842 [Polenský, Pantofel a kord; Hůrka z Holotejna, Skreta, český malíř], 18. 10. 1842 [Baruch, Věrný služebník], 18. 11. 1842 [Franc, Loupežníci]; H. B. [K. Havlíček]: Brr! Bum! Bum! Bum! Brr! Brr! Bum! Bum!, Pražské noviny 22, 1846, s. 84 + Divadlo v Praze, Česká včela 13, 1846, s. 74; F. J. Č., Pražský večerní list 3. 9. 1849 [Kust, Loupežníci na Chlumu]; nesign. [F. B. Mikovec], Lumír 1, 1851, s. 1004n. [Daniel, Dědičná smlouva], 3, 1853, s. 454 [Třeštihlav, Krakonoš a nevlídník], 4, 1854, s. 383n. [Claude Frello, Zvoník Nôtre-Damský], 5, 1855, s. 237n. [Raedern, Lazebník frydlandský], s. 268n. [Mukov, Penězokazi], vše → F. B. Mikovec: Česká Thálie kolem 1850, 2010; ák: České divadlo ve Vídni, Národní listy 3. 7. 1862; nesign.: České divadlo ve Vídni, tamtéž 17. 11. 1862; Ve Vídni zemřel..., Lumír 13, 1863, s. 167n.; Teuber III, s. 161, 187, 307, 315, 320; J. Arbes: V. G., český Doppel Moor, Rozhledy literární 1, 1886/87, s. 59–61, 96–98, 148–151; další část in Česká Thalia 6, 1892, 61–64, 73–76 → Z galerie českého herectva I, [1911]; J. Vondráček: Počátky českých kočovných divadelních společností, Budivoj 21. 7. 1914; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 46n.; Vondráček I; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 32; J. Knap: Zöllnerové, 1958, s. 77n., 81n., 85; DČD II; J. K. Tyl: Divadelní referáty a stati, 1960, zvl. s. 10, 31, 34, 56n., 65n., 187n., 196; L. Klosová: Kolárové, 1969, s. 100–102; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978, s. 28–30; M. Cesnaková-Michalcová: Geschichte des deutsch sprachigen Theaters in der Slowakei, Köln–Weimar–Wien 1997, s. 120. ■ NDp, Otto, Rieger; Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 221–224
