Otec Jakub G. byl sládkem v Novém Bydžově, od 1830 hostinským v Chrudimi, kde organizoval kulturní život, z valné části soustředěný do sálu jeho hostince U Modestinů (sídlila tu i Měšťanská beseda). Svou aktivitou ovlivnil syny Aloise i Jaroslava (1855–1932). Po gymnaziálních studiích v Hradci Králové (mat. 1843) byl G. úředníkem krajského soudu v Chrudimi, poté kancelistou státního zastupitelství ve Vysokém Mýtě. 1856 se vrátil do Chrudimi, kde působil jako oficiál krajského soudu, od 1864 jako koncipista a tajemník, od 1882 jako ředitel městských úřadů. Zároveň od 1866/67 učil na střední hospodářské škole a publikoval odborné články o obecní samosprávě. Velký význam pro rozvoj české společnosti přikládal spolkové činnosti. Podnítil zrod chrudimského Sokola (1867) a stal se jeho starostou, účastnil se činnosti hudebního a pěveckého spolku Slavoj, v šedesátých a sedmdesátých letech byl vůdčí osobností místního ochotnického divadla, v němž se uplatňoval jako herec a režisér, 1866 inicioval založení stolní společnosti Kosí kruh neboli Prahnízdo kosů, zaměřené na pěstování humoru a hravé mystifikace. Jako první „Obrkos“ se podílel na vypracování regulí složitých obřadů (přijímání nových členů apod.), které měly téměř parodický charakter, a po dvacet let vydával silvestrovské noviny Sůva a Klapačka, do nichž přispívala řada známých autorů (I. Herrmann, A. Heyduk, J. Vrchlický ad.). 1866 vydal ve vlastní úpravě Komedie a hry Matěje Kopeckého.
Literární činnosti se věnoval od 1846. Publikoval v Květech, Rachejtli, Humoristických listech, Merendě, Besedníku, Palečku a dalších periodikách především humoristicky pojaté črty, fejetony, aforismy a verše, které později vydal knižně (Humoresky ve verši a próze, 1860; Humoresky, 1875). Jedna z humoresek se stala východiskem dvouaktové veselohry E. Aschenbrennera Za nevěstou (vyd. 1872). Velké obliby dosáhly deklamovánky, určené k přednášení na společenských besídkách, akademiích či vlasteneckých výletech. Terčem G. vtipu byly ustrnulé společenské konvence, prospěchářství a kastovnictví. Největší popularitu získaly parodické komedie a výstupy podle známých her, které zahájila burleska Rytíř Šnofonius a princezna Mordulina aneb Kam vede tvrdošíjnost lstivého fraucimoru čili Turandot ta druhá (1854) s podtitulem „velmi zajímavá podle Schillera vzdělaná na pimprlácké kopyto naražená bolestná tragedie ve dvou jednáních“. V této komedii i v dalších hrách splývaly žánrové postupy parodie a travestie. G. vycházel z velmi zjednodušeného děje romantických a klasických her: ze Schillerových Loupežníků čerpala Rodina Morousů aneb Loupežníci v českých pralesích, ze Shakespearova Kupce benátského komedie Uforin a Dišperanda čili Shylock, ten druhý. Jednání postav motivoval přízemními pragmatickými podněty, parafrázoval proslulé monology a repliky (např. v Uforinovi Hamletův monolog Být či nebýt) a hovorovým žargonem je lokalizoval do současnosti. Zatímco soudobé populární parodie hojně využívaly operní formu, G. dal svým burleskám určeným pro „živé marionety“ charakteristické rysy loutkových her, které v podání herců imitujících loutky zesilovaly komický účin. Ač byly jeho komedie a výstupy vnímány také jako parodie loutkářského stylu, mířily především na nabubřelý patos a krkolomné konstrukce osudových tragédií i na romantická klišé, přežívající na českých činoherních scénách. Dokládají to další hry a výstupy, které již vazbu k loutkovým hrám nemají (např. Proklatec v lese tmavém aneb Tak to je, když člověk bez rozvahy chytrý kousek hloupě vyvede, 1878). Nejúspěšnější G. hra, Rytíř Šnofonius a Princezna Mordulina, se hrála na nespočetných společenských večírcích a vstoupila i do repertoáru kočovných marionetářů, v jejichž provedení však část svého parodického zaměření ztratila; loutky z této hry nakreslil 1877 M. Aleš. V první polovině 20. stol. ji často uváděli ochotničtí loutkáři ve večerních představeních pro dospělé, 1925 ji inscenoval Ferenc Futurista v pražském divadle Komedia. Byla několikrát upravována, mj. J. Malíkem (1949) a P. Grymem (1973), kteří aktualizovali nesrozumitelné dobové a lokální narážky.
G. svými deklamovánkami navazoval na tvorbu F. J. Rubeše, jako průkopník žánru dramatické travestie a parodie se zařadil do skupiny humoristů (E. Justa, J. Illnera, J. Pauknera, V. Pasovského ad.), jejichž tvorba, uspokojující dobovou potřebu hravé pospolité zábavy, v souladu s narůstajícím sebevědomím české společnosti i v reakci na předchozí úzkostlivě ochranitelský přístup k domácí literární a divadelní produkci přispívala k odtabuizování uměleckých mýtů a národních symbolů.
Pseudonym a šifra
Lojzík Šmodrcha, Al. G-t.
Hry
Rytíř Šnofonius a princezna Mordulina aneb Kam vede tvrdošíjnost lstivého fraucimoru čili Turandot ta druhá, t. in Rachejtle, [Jičín] 1854 (pseud. L. Šmodrcha); Rodina Morousů aneb Loupežníci v českých lesích, t. Chrudim 1864 (pseud. L. Šmodrcha); Uforin a Dišperanda čili Shylock, ten druhý, t. 1869; Tenhle osud, tenhle osud, t. in Humoresky, Chrudim 1875; Od severní točny, t. tamtéž; Proklatec v lese tmavém aneb Tak to je, když člověk bez rozvahy chytrý kousek hloupě vyvede, t. 1878. ■ Souborně: Komedie, Chrudim 1875.
Prameny a literatura
-a: Humoresky ve verši a prose…, Pražské noviny 3. 11. 1860; nesign. [J. Neruda]: A. G., Humoristické listy 20, 1878, s. 419n. → Podobizny I, 1951●; nekrology: Divadelní listy 2, 1900/01, s. 204n; -z., Lidové noviny 13. 9. 1901●; V. Budil: Z mých ředitelských vzpomínek I, 1919, s. 76n., A. Blažek: Chrudimští bratři Gallatové, propagátoři loutkových her v minulém věku, Loutkář 19, 1932/33, s. 39n.; J. Petrtyl: Chrudimští humoristé. I. Humor do 90. let, Chrudimský kraj 28, 1939, č. 21, s. 3 + Uforin a Dišperanda, Lidové noviny 9. 4. 1940 + A. G., patriarcha humoru, Chrudim 1941; E. A. H. [Hruška]: Klasika, parodie a loutky, České slovo 27. 1. 1942; J. Malík: Loutkářské téma s variacemi, Program D 47, 1947, s. 226 + Úvod pro čtenáře, herce i režiséry, in A. G.: Šnofonius a Mordulina, 1948, s. 3n.; J. Petrtyl: Obnovení gallatovské tradice dramatických burlesek v loutkovém divadle, Český lid 4 (36), 1949, s. 191n.; Z. Bezděk: Dějiny české loutkové hry do roku 1945, 1983, s. 23; M. Česal: Kapitoly z historie českého loutkového divadla a české školy herectví s loutkou, 1988, s. 112n.; M. Bastl: A. G., patriarcha chrudimského humoru, Chrudimské vlastivědné listy 2, 1993, č. 2, s. 9; Cesty českého amatérského divadla, 1998, s. 62, 101; P. Kobetič: Osobnosti Chrudimska, Chrudim 2002, s. 54; A. Dubská: Dvě století českého loutkářství, 2004, s. 133–135. ■ Doucha, LČL, Masaryk, ODS, Otto, Rieger [chybně *1827], Rieger-dod
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 212–213
