Pocházel z rodiny obchodníka. Původně byl úředníkem v pivovaru a horlivým ochotníkem. Po zklamání v lásce úřednickou kariéru opustil a na doporučení A. J. Frýdy se od října 1876 stal hercem Pištěkovy společnosti, kam se později vrátil po krátkém působení u společnosti Choděrovy, Kramuelovy (1882) a Kratochvílovy. V sez. 1887/88 byl angažován do ND, poprvé vystoupil 4. 9. 1887 (Zajíček, Moser: Zlatohlávek), byl však obsazován do rolí, které nevyhovovaly jeho hereckému typu, a proto znovu nastoupil k Pištěkovi. 1891 ho přijal V. Hübner k brněnskému ND. 1892 přešel do nově utvořené společnosti L. Chmelenského, s níž se účastnil zájezdu do Vídně a Splitu. 1898 ho získal J. Vávra pro spolupráci v Divadle na výstavě (Uranie), jež bylo pokusem o vytvoření druhého profesionálního českého divadla v Praze. Po skončení výstavy byl soubor rozpuštěn a G. se rozhodl herectví zanechat, pak se však znovu vrátil do Pištěkovy arény na Vinohradech. 1902 ho V. Budil angažoval pro charakterní obor do nového MD v Plzni. Po první sezoně však zemřel na vrozenou srdeční vadu, pohřben byl v Plzni.
G. měl štíhlou, pružnou postavu, melodický, „sladce ševelící“ hlas a kultivovaný pohybový projev. Podle pamětníků byl mimořádně jemným, citlivým, trochu zženštilým a velmi plachým člověkem, což se projevilo i v jeho herectví. Ve svých začátcích nebyl příliš úspěšný. Postavy jinochů a naivních milovníků v jeho podání byly nevýrazné a někdy se nechtěně dostávaly až do karikaturní polohy. Teprve když změnil herecký obor a v jeho repertoáru převládly charakterní a mírně komické role, doznala jeho kariéra obrat. Jedním z prvních úspěchů byl nemotorný příručí v Rosenově frašce Čert v rodině. Na jeho hereckém zrání ve společnosti J. Pištěka, kde vytvořil řadu různorodých postav ve veselohrách, fraškách, operetách, ale i ve vážném repertoáru, mělo vliv přátelství s V. Budilem, který se už zde stal jeho rádcem. G. sebevědomí posílil úspěch v Šamberkově frašce Palackého třída čís. 27 (smolařský tovaryš Vroubek), jež se zásluhou hereckého tria G., K. Lier, J. Poláček stala nejúspěšnějším Pištěkovým repertoárovým titulem v sez. 1881/82. G. se dařily i parodie ženských postav, pro něž si napsal několik sólových výstupů, mj. Primadonna coloratura, který předvedl v Plzni 1889. Promyšlené a detailně studované role oživoval řadou odpozorovaných detailů, obzvláštní pozornost věnoval líčení a obličejové masce, o níž se radíval s malířem A. Scheinerem. V Brně zaujal jako Jan v Jiráskově Kolébce a Smola v Raederově frašce Lišák a Smola. Stále hlubším průnikem do vnitřního života postav vytvářel pozoruhodné psychologické studie (epileptický Amandus v Halbeho Mládí). Příležitost plně uplatnit vyzrálé charakterizační umění dostal až v plzeňském divadle pod vedením V. Budila. S jemností a humorem kreslil postavy poživačných břichopásků, s jistotou a elegancí karikoval zkostnatělé úředníky, byl přesvědčivý jako neústupný starosvětský moralista ve hře G. Devorea Svědomí dítěte. K nepoznání se změnil v roli alkoholického popeláře Styblíka (Šimáček: Svět malých lidí) či v masce fanatického žida Benjudy (Jeřábek: Syn člověka), kterého podal s pochopením pro úděl vyděděnce. Posledním G. úspěchem byla jímavá postava donquijotského rytíře Paraboska ve Fuldově veselohře Blíženka.
Role
Pištěkova spol.
Libín (J. K. Tyl: Slepý mládenec) – 1881; Příručí (J. Rosen: Čert v rodině), Vroubek (F. F. Šamberk: Palackého třída čís. 27), Voříšek (týž: Josef Kajetán Tyl) – 1882; Edgar Nachtigall (O. Blumenthal: Zvon reklamy) – 1883; Robert (G. v. Moser: Bibliotekář), Vojtěch (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Octav de Beaulieu (G. Ohnet: Philippe Derblay, i Chmelenského spol. 1893 s tit. Majitel hutí) – 1884; Pafnucius Ubrousek (F. F. Šamberk: Rodinná vojna, i Chmelenského spol. 1895), Baron Lichnický (A. L’Arronge: Dcery pana Zajíčka), Roderigo (W. Shakespeare: Othello), Baron Melchior Grimm (F. V. Jeřábek: Syn člověka), Valançon (V. Sardou: Odetta), Velenský z Velenic (J. v. Plötz: Zaklený princ), Leopold (J.-F.-A. Bayard, E. Vanderburch, ú. J. K. Tyl: Nalezenec), Jindřich Kalousek (F. v. Schönthan: Zlatý pavouk), Králíček (J. Rosen: Žena dvou mužů), Barnabášek (J. Rosen: Malí velikáni, i Chmelenského spol. b. d.), Princ aragonský (W. Shakespeare: Kupec benátský), Nikolo (Ch. Birch-Pfeifferová: Miláček Štěstěny), Králův taneční mistr (J. Strauss: Královnin krajkový šáteček), Pešek Hlavně (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Lourdois (F. Pyat: Hadrník pařížský), Konrád (J. Rosen: Deficit), Učitel Brázda (F. F. Šamberk: Kulatý svět) – 1885; Jindřich Řezáč (F. a P. Schönthanové: Paní ředitelka Švehlová) – 1886; La Trémouille (V. Sardou: Vlast), Kunhuta (J. Poláček: Divadelní kukátko) – 1887; Hrabě Radotínský (B. Herman: Divadlo na rub a líc), Narcis (V. Sardou: Odetta) – Plzeň 1888; Chlestakov (N. V. Gogol: Revisor) – b. d.
Kramuelova spol.
První host (G. v. Moser, P. v. Schönthan: Naše ženy) – 1882.
Kratochvílova spol.
Charvát (K. Pippich: Slavomam), P. Valerianus Magnus (J. J. Kolár: Pražský žid) – b. d.
ND
Adolf Zajíček (G. v. Moser: Zlatohlávek, i Pištěkova spol. 1888) j. h., Pavel z Troskovic (L. Stroupežnický: Sirotčí peníze), Ladislav (V. Hálek: Záviš z Falkenštejna) j. h. – 1887; Sedlákovo pachole (F. Schiller: Valdštejnův tábor) – 1888.
ND Brno
Čermák (J. Neruda: Ženich z hladu), Bohumil Goldberg (Mayerhofer: Pytláci), Fortinbras (W. Shakespeare: Hamlet), Netter z Glouchova (J. J. Kolár: Magelona) – 1891; Grivet (E. Zola, dram. J. Kühnl: Tereza Raquinová aneb Muka vražedníků), Jan (A. Jirásek: Kolébka), Smola (G. Raeder: Lišák a Smola), Vilém Janický (K. Laufs: Blázinec na cestách) – 1892.
Chmelenského spol.
Nesmělovský (M. Bałucki: Klub mládenců), Aleonoros (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Fridolín (V. Sardou: Champignol), Červenka (J. Štolba: Vodní družstvo), Napoleon I. (V. Sardou, E. Moreau: Madame Sans-Gêne), Winkelmann (H. Sudermann: Zápas motýlů), Zelnický (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Javorník (J. N. Štěpánek: Čech a Němec), Beránek (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Valér (Molière: Tartuffe), Jan Světlý (G. v. Moser, F. v. Schönthan: Svůdná dívka) – 1893; Bloosen (J. Weinberger: Veselí dědicové) – 1894; Baron Hanuš Talvic (O. Blumenthal: Proces hraběcích dědiců), František Elis (M. A. Šimáček: Jiný vzduch) – 1895; Benito (J. Echegaray: Světec či blázen?), Hrabě Zaccaria Franco (V. Sardou: Gismonda, vévodkyně athénská), Hlaváček (J. Kvapil: Bludička), Baron Kysela (G. v. Moser: Ultimo), Dio genes – Desgenais (T. Barrière, Lambert-Thiboust: Srdce kamenná) – 1896; Jelen (G. F. Belly: Monsieur Herkules), Juliani (O. Feuillet: Pařížský román), Veaucourtois (V. Sardou: Staří mládenci), Don Juan (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic), Kleant (Molière: Lakomec) – 1897; Fridrich (H. Olden dle R. H. Savagea: Oficielní žena), Čapek (R. Benedix: Vyloučení studenti), Gustav Venkryl (K. Laufs, V. Jacoby: Nevěřící Tomáš), Filip (K. Costa: Bratr Martin), Miloslav (O. Blumenthal: První šíp Amorův), Lucenzio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy) – b. d.
Div. na výstavě (Uranie)
Durchánek (K. Šípek, V. Štech, B. Kaminský: Náš dům v asanaci), Jaroslav Havelka (J. Štolba: Na letním bytě), Kosinský (H. Sudermann: Zápas motýlů), Amandus (M. Halbe: Mládí), [?] (I. I. Mjasnickij: Zajíc), Petr Siloks (H. a E. A. Paulton: Nioba), Pastor (A. Strindberg: Otec) – 1898.
Pištěkovo div.
Pantaleon Vocilka (J. K. Tyl: Strakonický dudák) – 1899; Chilon (A. Hoffmann dle H. Sienkiewicze: Quo vadis) – 1901; Jidáš (A. Hoffmann: Pašije), Tartuffe (Molière: Tartuffe) – 1902. MD Plzeň Tomáš (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Ješek z Vartenberka (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Napoleon I. (E. Bozděch: Světa pán v županu), Abraham Benjuda (F. V. Jeřábek: Syn člověka), Don Esparbilla (J. Vrchlický: Soud lásky), Chudý král (J. Kvapil: Princezna Pampeliška), Cauvelin (G. Devore: Svědomí dítěte), Trivulzio (M. Maeterlinck: Monna Vanna), Hamáček (J. Borotínský: Potlouklo) – 1902; Brabanzio (W. Shakespeare: Othello), Eduard IV. (týž: Richard III.), Rychnovský (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), Styblík (M. A. Šimáček: Svět malých lidí), P. František Rozražovský (J. J. Kolár: Pražský žid), Klíčník (F. X. Svoboda: Čekanky), Vítek (týž: Lapený Samsónek), Grumio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Sojka (J. Štolba: Mořská panna), Marek Ehrman (L. Stroupežnický: Naši furianti), Doktor z Kellerů (H. Sudermann: Domov), Hrabě Andrea Parabosco (L. Fulda: Blíženka), Jakub Vojnar (A. Jirásek: Vojnarka) – 1903.
Prameny a literatura
SOA Praha: Sbírka matrik, Nižbor 22, matrika narozených Nová Huť 1852–1872, s. 71. SOA Plzeň: Sbírka matrik, Plzeň 102, matrika zemřelých 1901–1905, s. 194, obr. 198. ■ J. V. [Vrchlický]: Debut pana G., Hlas národa 5. 9. 1887; -ek: České divadlo v Brně, Česká Thalia 5, 1891, s. 337; nesign.: Divadlo, Jičínský ohlas 23. 9. 1894; P.: K závěru sezony, Světozor 32, 1897/98, s. 598; J. Lý [Ladecký]: Výstavní divadlo, Thalia 3, 1898/99, s. 93, 109; nb. [P. Nebeský]: Divadlo, Plzeňské listy 2. 10., 25. 11. 1902, 24. 3. 1903●; nekrology: Divadelní listy 4, 1902/03, s. 292; E., Meziaktí 3, 1902/03, č. 346; Plzeňské listy 17. 8. 1903; Divadlo 1, 1903, s. 161●; V. Budil: Z mých ředitelských vzpomínek I, 1919, s. 114, 139; F. Hlavatý: Z jevišťátek i z velkých scén, [1931], s. 63n.; V. Vydra: Má pouť životem a uměním, 1948, s. 165; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961, s. 147, 167; R. Deyl: Vavříny s trny, 1973, s. 110–115. ■ PBJ II; Buchner
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 208–210
