Pocházel z česko-německé rodiny, otec byl obchodník. Češtinu si osvojil až v době studií na reálném gymnáziu v Mladé Boleslavi (1833–37). Krátce byl vychovatelem u knížete Rohana, 1838 se zapsal na filozofii na pražské univerzitě, kde 1843 získal doktorát. V té době byl už národně uvědomělý díky svému příteli a spolužáku K. Havlíčkovi, s nímž začal spolupracovat jako novinář. 1846 podnikl studijní cestu do Francie. Po návratu byl do 1848 vychovatelem v rodině knížete J. Lobkowicze. Zapojil se do politického dění, 1848 byl zvolen do Národního výboru, po jeho rozpuštění t. r. se stal spoluredaktorem Národních novin, odkud pro rozpory s K. Havlíčkem 1849 odešel. Od dubna 1850 pracoval v redakci pražského německého deníku Union, po jeho zastavení v listopadu byl krátce vězněn. Podílel se na přípravě českého konverzačního slovníku, projekt se pro nesouhlas vládních kruhů neuskutečnil. 1852–54 byl vychovatelem u srbského knížete A. Karaďorděviče v Bělehradě. Od 1854 žil ve Vídni, přípravu na aprobaci pro reálky však po denunciaci nedokončil. Živil se jako vychovatel a přispíval do českých novin. 1863 mu pražská obec nabídla místo ředitele ve zřizované první Vyšší dívčí škole. Podnikl proto studijní cestu po Švýcarsku a Německu, připravil organizační statut školy. Ředitelskou funkci zastával 1863–96. Po boku F. Palackého, F. L. Riegra a K. Havlíčka působil v oficiálním křídle české liberální politiky, 1877 byl zvolen do českého sněmu a 1880 do říšské rady. Angažoval se v akcích spojených s vybudováním ND. Přispíval do Riegrova Slovníku naučného, publikoval v odborných periodikách (ČČM, Věstník KČSN – od 1871 byl jejím mimořádným členem), v řadě deníků a týdeníků (Národní noviny, Národní listy, Politik, Květy, Lumír, Osvěta, Světozor ad.). Pro potřeby školní výuky sestavil a vydal francouzské gramatiky a čítanky. Zemřel na ochrnutí srdce (srdeční chorobou trpěl léta), pohřben byl na Olšanských hřbitovech.
Proti silnému německému vlivu na českou společnost a kulturu se snažil, podobně jako řada dalších osobností, prosazovat kulturu francouzskou, k níž orientoval svou činnost literární a historiografickou (např. studie o francouzské revoluci). Jeho frankofilství se projevovalo i v překladech her, které dodával českému souboru StD a později PD. I ve své jediné původní hře Johanna Dark, panna Orleánská, s níž pronikl do PD, sáhl po látce z francouzských dějin. Postavou tragické hrdinky, kterou pojal jako vzor ušlechtilosti a vlastenecké obětavosti, apeloval na národní sebevědomí.
Šifry
Dr. V. G., G., V., W.
Překlady
Lockroy: Komandant na outěku, StD 1849; A. Anicet-Bourgeois, M. Masson: Markytánka, StD 1851; J. Sandeau: Šlechtic a voják, PD 1865, t. 1867 s tit. Slečna de la Seglière; V. Sardou: Zášť, PD 1875.
Hra
Johanna Dark, panna Orleanská, PD 1866, i t.
Prameny a literatura
SOA Litoměřice: Sbírka matrik, L153/7 Stráž p. Ralskem, matrika narozených 1794–1827, s. 209, obr. 211. LA PNP: osobní fond, část. uspořádá no. ■ Ref. Johanna Dark: J. N. [Neruda], Národní listy 12. 12. 1866; nesign., Politik 12. 12. 1866; S. P. [Pod lipská], Květy 6, 1871, příl. Ženské listy, č. 9, s. 33–35●; J. V. Šimák: Chronologický přehled literární činnosti Dra V. G., ČČM 71, 1897, s. 129; úmrtí a nekrology: Světozor 31, 1896/97, s. 202; Zlatá Praha 14, 1896/97, s. 203; Národní listy 27. 2. 1897; Národní politika 27. 2. 1897, odp., 28. 2. 1897; J. L. Turnovský, Osvěta 28, 1898, s. 147n. ■ LČL, Otto, Otto-dod; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 207–208
