Psán též Frída. – Pocházel ze šesti dětí chudého kupce, od tří let vyrůstal u strýce faráře v Chvatěrubech (u Kralup), kde začal chodit do školy. 1865–67 žil s rodiči v Domažlicích, zde dokončil základní školu a první ročník reálky. Poté studoval na Akademickém gymnáziu v Praze (1867–75), bydlel u staršího bratra Emila [J. Vrchlický], který rozhodujícím způsobem ovlivnil jeho směřování včetně zájmu o románské jazyky. F. studoval od 1875 na filozofické fakultě (románské jazyky, historie, dějiny umění, filozofie), kvůli péči o dlouhodobě nemocného strýce univerzitu absolvoval až 1881. Již předtím působil jako mimořádný pedagog na Vyšší dívčí škole v Praze, 1882 se stal řádným profesorem. Vyučoval dějepis, zeměpis a dějiny umění. Od poloviny sedmdesátých let pravidelně navštěvoval spolu s bratrem salon S. Podlipské, kde našel celoživotní přátele J. Zeyera a J. V. Sládka a seznámil se tu s Boženou Veselou, s níž se 1883 oženil (sňatkem se stal Sládkovým švagrem). Věnoval se veřejné osvětové činnosti: přednášel v Měšťanské besedě, ve spolku Jungmann, v Americkém klubu dam, ve Spolku českých učitelek aj., byl aktivním členem Umělecké besedy, spolku Slavia, funkcionářem Svatoboru, zasedal v porotách literárních a dramatických soutěží. Souběžně s pedagogickou profesí zastával po čtyři roky (15. 9. 1892–1896) úřad dramaturga činohry ND, na nějž rezignoval, když byl jmenován ředitelem Vyšší dívčí školy. 1910 odešel do penze. Po bratrově smrti (1912) se plně věnoval jeho literárnímu odkazu; stal se archivářem Společnosti Jaroslava Vrchlického, na základě korespondence sepsal vzpomínkovou knihu Mladá léta Jaroslava Vrchlického v zrcadle dopisů, jež psal svému strýci a bratrovi (Zvon 13, 1912/13, kn. 1931), vydával jeho neuveřejněné rukopisy (Meč Damoklův, 1913), s J. Voborníkem pořádal Vrchlického sebrané spisy (v nakladatelství J. Otty od 1913). Na samém konci 1. světové války se stal obětí pandemie španělské chřipky, byl pohřben na Vyšehradském hřbitově.
Manželka Božena F. (1853–1938) psala realistické povídky sondující ženské duše (Ta je srdcí, 1915) a přeložila hru R. Bracca Nevěrná (ND 1896, pod rod. příjmením Veselá). Syn Vladimír F. (1885–1949), doktor práv a medicíny, úředník pražského magistrátu, se umělecky projevoval jako hudebník (houslista), literát a publicista (lyrické básnické sbírky Preludia, 1905; U břehů ztroskotaných, 1907; Otevřený chrám, 1932; Prchající stíny, 1933; studie, recenze a hudební referáty v Máji, Zvonu aj.). Jeho syn Myrtil F. (1919–1978), vnuk F., byl filmovým historikem a publicistou.
F. literární aktivity byly spjaty s časopisem Lumír; tiskl v něm překlady (do českého prostředí uvedl více než devadesát románů a povídek z francouzské, italské, španělské a německé literatury), prozaické pokusy (na ně brzy rezignoval), kulturněhistorické studie a kritiky. Jako kmenový autor a nejpilnější přispěvatel tohoto orgánu kosmopolitní školy a dva roky jeho redaktor (1877–79) se ocital v ohnisku literárních sporů, do nichž však nezasahoval. Přispíval do řady dalších periodik (Květy, Literární listy, Národní obzor, Divadelní listy, Pokrok, Světozor, Venkov, Zlatá Praha, Zvon), redigoval románovou přílohu Palečka a Pražských hospodářských novin Ozvěna (1878, spolu s I. Herrmannem, později s R. Pokorným) a knižnici Česká bibliotéka rodinná (1884–90).
Od 1884 působil jako divadelní referent Zlaté Prahy, divadelní recenze psal od 1886 pravidelně i do Lumíru. Velkou pozornost věnoval inscenačnímu ztvárnění, zvláště hereckým výkonům, speciálně se zaměřoval na problematiku překladu, při posuzování her se vyhýbal stylovému hodnotícímu soudu. Do funkce dramaturga činohry ND nastoupil po L. Stroupežnickém, na jehož realistický program nenavázal ani jej nenahradil vlastní koncepcí. Podílel se na utváření eklektického profilu první české scény: Vedle francouzských společenských komedií a dramat (často ve svých překladech), jež mu byly obzvláště blízké propracovanou formou, a hojně uváděného Shakespeara se na repertoáru objevili i Bjørnson (Bankrot), Sudermann (Domov) a Hauptmann (Osamělé duše). Ze současných českých dramatiků preferoval autory z okruhu Lumíru (J. Vrchlického, J. Zeyera, kterého po letech znovu získal ke spolupráci s ND), vedle jejichž básnických dramat se na scénu dostávaly rovněž nové hry realistického směru (Svoboda: Rozklad; Štolba: Závěť, Peníze; Jirásek: Otec), po počátečním odmítnutí i Maryša bratří Mrštíků (1894) a v závěru F. působení Hilbertova Vina (1896). Absence vy hraněného programu a omezená pravomoc dramaturga (kvůli druhému zaměstnání byl zproštěn dosavadní povinné přítomnosti na zkouškách a odpovědnosti za scénickou přípravu her, což souviselo i s postupnou emancipací režie) zavdávaly podnět kritickým výpadům tisku. Svou vnímavost pro osobitost herců osvědčoval v návrzích na obsazování rolí, o němž spolurozhodoval.
I pro divadlo byla nejvýznamnější F. činnost překladatelská. Hry začal překládat v době blížícího se definitivního otevření ND (1883). Vyjma tří prvních překladů uvedených na scénách PD, pořizoval další už pro ND, kde byly téměř všechny poprvé inscenovány. Nejčastěji překládal z francouzštiny; vedle společenských komedií a dramat V. Sardoua, O. Feuilleta, G. Ohneta, E. Paillerona, A. Dumase ml., vaudevillů E. Labiche a A. Delacoura a dalších autorů druhé poloviny 19. stol. přetlumočil také Molièrova Zdravého nemocného. Zbytek z více než šedesáti divadelních překladů tvoří menší skupina her německých (mj. Hauptmannova Hanička), italských (též tragédie Filip V. Alfieriho a Nero P. Cossy – jevištně neprovedeny) a Ibsenův John Gabriel Borkman. Formálně vytříbené a mluvné překlady byly hojně hrány i v ostatních českých divadlech a spoluurčovaly dobový repertoár. F. přetlumočení her trvalé hodnoty žila ještě dlouho po svém vzniku (Johna Gabriela Borkmana inscenoval 1913 J. Kvapil, Zdravého nemocného 1921 K. H. Hilar a 1938 K. Dostal), opakovaně se na scénu vracela Sardouova Madame Sans-Gêne.
Pseudonymy, šifry
Jan Klíma, Jaroslav Kliment (oba společně s J. Vrchlickým), B.F., B.F.-a, F., F-a, O, y + a.
Překlady
V. Sardou: Strýček Sam, Švandova spol. Plzeň 1879, hráno i s tit. V zemi dolarů, Strýc Sam; E. Pailleron: Svět nudy, Pokorného spol. Plzeň 1882; O. Feuillet: Pařížský román, PD 1883; V. Sardou: Fedora, PD 1883; E. Erckmann, A. Chatrian: Tvrdohlavci, PD-NČD 1883; C. Delavigne: Ludvík XI., ND 1883; H. Crisafulli, H. Bocage: Perla, ND-NČD 1884; M. Desvallières: Půjčmi ženu, ND-NČD 1884; G. Ohnet: Majitel hutí, ND 1884; W. Shakespeare: Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete, ND 1885 (s F. Douchou); A. Dumas ml.: Denisa, ND 1885; E. Labiche, A. Delacour: O milion [Point de mire], ND 1885; A. Dumas ml.: Bagdadská princezna, ND 1885; E. Scribe, E. Legouvé: Povídky královny navarské, ND 1885 (s Dr. K. [J. Krása?]); R. Deslandes: Antoinetta Rigaudová, ND 1885; A. Be-lot, E. Villetard: Poslední vůle Caesara Girodota, ND 1886; Molière: Ve zdraví nemocný, ND 1886; Ph. Gille: Uhlíři, ND 1886, i ú.; E. Labiche, A. Delacour: Vřele milovaný Célimare, ND 1886, t. 1887; tíž: Dobrodinec ptáčat [Les petits oiseaux], ND 1886; A. Villiers de L’Isle-Adam: Útěk, ND 1886; A. Valabrègue: Manželské štěstí, ND 1887; O. Feuillet: Chamillac, ND 1887; E. Gondinet: Tatínkovo přesvědčení, ND 1887; A. Valabrègue, M. Hennequin: Prázdniny v manželství, ND 1887; J. Moineaux, A. Bisson: Kurátor marnotratníků, ND 1887; V. Sardou: Staří mládenci, ND 1887; týž: Rodina Benoitonova, ND 1888; A. Valabrègue, M. Ordonneau: Není Durand jako Durand, ND 1888; E. Labiche, E. Gondinet: Ze tří nejšťastnější, ND 1888; E. Labiche, M. Michel: Zastávka ve druhém poschodí, ND 1888; E. Pailleron: Myška, ND 1888; A. Dumas ml., dram. A. d’Artois: Aféra Clémenceauova, ND 1889; F. v. Schönthan: Cornelius Voss, ND 1889; E. Blum, R. Toché: Nervosní ženy, ND 1889, t. 1897; P. Siraudin: Tři klobouky, ND 1889; V. Sardou, R. Deslandes: Tchyně, ND 1890; E. Labiche, E. Martin: Vojanská krev, ND 1890; A. Bisson, A. Mars: Překvapení z rozvodu, ND 1890; F. Laloue, A. Anicet-Bourgeois, A. Laurent: Ďáblovy pilulky, ND 1890, i t.; V. Sardou: Thermidor, ND 1891; A. Bisson: Nebožtík Toupinel, ND 1892; K. Laufs: Schöllerova penze, ND 1892; E. de Najac, A. Millaud: Paragraf 330, ND 1892; G. Rovetta: Pohořel, ND 1892, t. 1893; O. Gastineau: Plesové střevíce, ND 1893; O. Feuillet: Bílý vlas, ND 1893; G. Hauptmann: Hanička, ND 1894; E. Pohl: Krasojezdkyně, ND 1894; V. Sardou, E. Moreau: Madame Sans-Gêne, ND 1894; E. Wichert: Krok s cesty, ND 1894; L. Gandillot: Pan podprefekt, ND 1894; E. Pailleron: Komedianti, ND 1894; A. Van-loo, E. Leterrier, A. Mortier: Paleček, ND 1894, i ú.; F. Philippi: Dobrodinci lidstva, ND 1895, i t.; V. Alfieri: Filip, t. 1892; P. Cossa: Nero, t. 1894; V. Sardou: Gismonda, ND 1895; G. Giacosa: Práva duše, ND 1896; H. Ibsen: John Gabriel Borkman, ND 1897, t. 1916; A. Dumas ml.: Francillon, ND 1898; W. Shakespeare: Cymbelin, ND 1893 [ú. překladu J. J. Čejky]. ■ S. H. Mosenthal, h. I. Brüll: Zlatý křížek, ND 1889, t. 1890 (s J. Vrchlickým pod spol. pseud. Jaroslav Kliment, později Jan Klíma).
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → E. Bílková, 1966. ■ Nesign.: Nový dramaturg, Česká Thalia 2, 1892, s. 293; G. Schmoranz: O poměrech činohry našeho ND, Čas 6, 1892, s. 646–649; nesign.: Z Národního divadla, Čas 9, 1895, s. 614; J.: Z Národního divadla, Čas 10, 1896, s. 150; š. [J. Kuffner]: Feuilleton, Národní listy 10. 9. 1896; F. A. Šubert: Třináctý rok ND, 1896, s. 19n. + Dějiny ND v Praze 1883–1900, 1908, s. 371, 433n.; At…ti [A. Kraus]: Nationaltheater, Politik 5. 11. 1901; J. D. K. [Konrád]: B. F., Máj 3, 1904/05, s. 711n.; J. B. [Borecký]: B. F., mladší bratr Jaroslava Vrchlického, Topičův sborník 2, 1914/15, s. 550; nesign.: Spisovatel B. F., Zlatá Praha 32, 1914/15, s. 476n.; nesign.: B. F. dovršuje…, Právo lidu 1. 7. 1915●; nekrology: Lidové noviny 17. 10. 1918; J. H. [Hilbert], Venkov 17. 10. 1918; -al., Cesta 1, 1918/19, s. 572n.; R. S. [Svobodová], Lípa 2, 1918/19,s. 63; J. B. [Borecký], Topičův sborník 6, 1918/19, s. 89n.; -n, Zvon 19, 1918/19, s. 71n.; nesign., Besedy lidu 27, 1919, s. 27; A. N. [Novák], Lumír 47, 1918/20, s. 46n.●; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny Národního divadla IV), 1933, s. 147, 149, 168, 173, 210–212, 217, 234, 243, 270, 271, 308; V. Hánek: Bratři, Venkov 18. 1. 1944; J. Skutil: Mrštíkovský archív a divadelní činnost bratří Aloise a Viléma I, in Od Hradské cesty. Prameny k dějinám Žarošic a okolí, Žarošice 1965/66, s. 78n.; DČD III; F. Černý, E. Kolárová: Sto let Národního divadla, 1983, s. 39n.; DČD III; Z. Tietze: Rodák ze Slaného B. F., Kladenské noviny 46, 1996, č. 26; F. Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, 2000, s. 140, 142, 153, 165; L. Dobner: Zapomenutý slánský rodák B. F., Slánské listy 13, 2004, č. 14. ■ LČL, NDp, ODS, Otto, Otto-dod, Rieger; PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 198–200
