Patřil do loutkářského rodu datujícího začátek svého působení na konec 18. stol.; patrně prvním jeho příslušníkem byl Dominik F. z Kutné Hory, který 1786 získal licenci k loutkářským produkcím. F. otec Jan (†1844) provozoval od 1816 loutkové divadlo, kejklířství a akrobacii v krajích Hradeckém, Chrudimském, Bydžovském, Čáslavském, Kouřimském a Boleslavském. Matka Anna byla dcerou komedianta J. Hessa. Loutkářem se stal i syn Josef a vnuk Václav (*1871), který působil zejména na Moravě. Dcera Julie (1862–1927) se provdala za Anonína Kopeckého (1856–1919), předního představitele třetí generace loutkářů z rodu M. Kopeckého; známým loutkářem se stal i její vnuk F. Kilián (*1911).
F. začal samostatnou loutkářskou činnost pravděpodobně 1842; koncem t. r. byla kladně vyřízena jeho druhá žádost o povolení produkcí. Oprávnění platné pro Hradecký kraj, chrudimský a bydžovský bylo od 1844 rozšířeno na celé Čechy. Jako doplněk loutkářských produkcí předváděl stereoskopickou panoramu. Ve východních Čechách byl oblíbeným principálem. Na repertoáru měl podle vlastního seznamu více než čtyři desítky her. Z nejstaršího tradičního repertoáru hrál Fausta, Horiu a Glosku, Knížete Maximiliána, Po svícení v Hudlicích, Jenovefu, Pana France ze zámku, uváděl hry J. N. Lašťovky (Jiří Poděbradský, Žižkova smrt a Jan Žižka u hradu Rábí) a ve velkém počtu úpravy činoher (Klicpera: Blaník, Jan za chrta dán, Jedovatá kytka, Valdek, Loketský zvon; Štěpánek: Berounské koláče, Nebožka paní, Jaroslav a Blažena; Kotzebue: Dům na silnici; Cuno: Loupežníci na Chlumu; Korompay: Rudolf z Felzeku; Holbein: Cesta do železných hutí). Byly to většinou oblíbené hry z první poloviny 19. stol., které z pražské scény už mizely nebo ustupovaly do pozadí, ale na venkově v podání kočovných společností i ochotníků nacházely ještě stále vděčné diváky. U loutkářů, kteří je přizpůsobili svému stylu, získávaly naivní půvab starobylosti a splývaly s jejich starým repertoárem. Některé z těchto her si F. sám upravil (např. Klicperův Valdek). Podobně jako J. N. Lašťovka se snažil vlastním přispěním rozšiřovat repertoár o hry, jinými loutkáři neuváděné (např. Hrad Kokořín, Bratři v kalichu, Pravda vítězí); patrně šlo o úpravy starších činoher či epických předloh. F. loutkářská činnost byla zřejmě ovlivněna tradicí barokního divadla na Rychnovsku a podkrkonošského sousedského divadla. Dohry zachované v jeho opisech (např. Strejcovo trápení, Kůzlata na dobré vůli) námětem i jazykem připomínají vamberecké lidové „nachspiely“ z 18. stol. Opis hry Jenovefa (1849) je patrně opisem loutkové hry vzniklé podle staršího epického zpracování a patří k nejstarším písemným záznamům her českých loutkářů. F. rukopisy a tištěné texty s jeho poznámkami, které zachoval pravnuk F. Kilián, jsou cenným dokumentem o českém loutkářství druhé poloviny 19. stol.
Prameny a literatura
NMd: rukopisy a tištěné texty her s F. poznámka mi. ■ A. Jirásek: Z mých pamětí I, 1911, s. 170n.; F. Čech: Loutkář V. F., Loutkář 6, 1921/22, s. 63n.; J. Bartoš: Loutkářské hry českého obrození, 1952, s. 302 [zde též přetisk Jenovefy, s. 81–108] + Komedie a hry českých lidových loutkářů, 1959, s. 734n. [otištěno 5 her a 2 dohry z F. repertoáru] + Loutkářská kronika, 1963, s. 62, 118n., 144, 226; A. Židlická: Lidové hry z Vamberka, dipl., FF UK 1971, s. 82, 153; L. Sochorová: Sousedské divadlo doby národního obrození, 1987, s. 44; A. Dubská: Dvě století českého loutkářství, 2004, s. 97, 125.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 177–178
