Psán též Faltis. – Otec byl nájemcem menšího hospodářství, později hlídačem ve smíchovské kartounce. F. se vyučil mydlářem (1854) a pracoval v mydlářském závoděna Smíchově. Při návštěvách StD se spřátelil s truhlářským učněm a budoucím hercem J. Frankovským. 1858 si poprvé zahrál u Prokopovy společnosti během jejích vystoupení na Smíchově (Javorník, Štěpánek: Čech a Němec) a v únoru 1860 se spolu s Frankovským stal jejím členem. 1862 odešel z upadajícího podniku s rodinou herce H. Muška ke společnosti Kullasově řízené J. Štanderou. Zde se 1863 oženil s Muškovou dcerou Antonií (1838–1908). U Kullase setrval do začátku sedmdesátých let, pak krátce pobýval u společnosti V. Prokopové (1870–71), A. Libické (1872), J. Hofa (1872), P. Švandy ze Semčic (1873) a znovu u Hofa, jehož koncesi od 1873 protiprávně využíval. O vlastní provozovatelské oprávnění usiloval již od 1869, ale jeho žádosti byly několikrát zamítnuty. Uspěl až v listopadu 1875, poté mu byla koncese každým rokem pravidelně obnovována. Divadelní podnikání v konkurenci mnoha cestujících společností se mu nedařilo, soubor rozpouštěl a znovu ustavoval. Na přelomu 1877/78 je i s manželkou doložen jako herec u ředitele F. Pokorného. 1890 přišel při záplavách na Zbraslavi o značnou část fundu (dekorace, kostýmy, tisky a rukopisy her). Divadla načas zanechal, provozoval uzenářství v Modřanech, ani zde však neuspěl. Obnovil společnost a osobně ji řídil do 1903, kdy svěřil vedení synu Karlovi (artistický správce). Po manželčině smrti divadelní činnost na podzim 1909 definitivně ukončil a žil pak v Praze v rodině zetě E. Fochta, herce ND. Byl funkcionářem Svazu divadelních ředitelů (při jeho ustavení 1910 zvolen místostarostou, 1916 jednatelem a pokladníkem). Všechny F. děti (dcery Marie, provd. Fochtová; Johana, provd. Vačkářová; Viktorie; synové Břetislav, Jaroslav, Josef a Karel) hrály divadlo od raného věku. Břetislav (1871–1940) působil v otcově společnosti i jako režisér a malíř dekorací. Herecky se uplatnili zvláště Marie (1863–1930) a Karel (1878–1944). Syn Jaroslav (1873–1937) byl ředitelem divadelní společnosti do 1935, kdy mu byla pro její neuspokojivou úroveň odňata koncese.
F. začínal hereckou dráhu jako bezmála všichni debutanti rolemi milovníků. U Prokopa a Kullase dostal řadu velkých hereckých příležitostí; ztělesnil např. Hynka (Ch. Birch-Pfeifferová: Král Václav a jeho kat) či tit. roli ve hře Don César de Bazan. Záhy se přeorientoval na charakterní obor. Již u Kullase se vedle hrdinských milovníků (Břetislav v Ebertově hře Břetislav a Jitka) začal objevovat v úlohách zralých a starších mužů vážného i komického typu. Jeho repertoár, zahrnující širokou škálu různorodých rolí, svědčí o herecké všestrannosti. V pozdějších letech se prosadil hlavně jako představitel bodrých lidových postav (Kalafuna, Tyl: Strakonický dudák; Vrba, Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic), které hrál věrohodně a se zjevným potěšením. Ve svém umírněném projevu, jemuž byl cizí teatrální patos, dokázal vhodně uplatnit odpozorované životní detaily. Také jeho komika působila přirozeně. Po celý život zůstal spjat s venkovskými cestujícími společnostmi. S Kullasovou družinou křižoval východními a severovýchodními Čechami, po prusko-rakouské válce 1866 českým jihozápadem. Jako člen společnosti A. Libické se dostal až na Moravu. S vlastním nevelkým podnikem rodinného typu objížděl střední Čechy, v letním období vystupoval v letoviscích v okolí Prahy. Zájezdem na národnostně smíšené Litoměřicko (1884–85) podpořil emancipaci tamního českého obyvatelstva. Jádro souboru tvořili rodinní příslušníci, společností prošli M. Ryšavá, A. Valečková (provd. Nedošínská), J. Auerswald, A. Brázda, A. Dobrovolný, E. Focht, R. Kadlec, K. Lier, F. Roland, F. Šípek, K. Želenský. Často hostovali J. Frankovský, J. Mošna, J. Seifert, J. Šmaha, s nimiž F. udržoval přátelské vztahy. V prvních desetiletích F. uváděl starší veselohry, obrazy ze života a frašky. Novější dramatiku reprezentovaly hry Stroupežnického, Šamberkovy či Štolbovy. Starší obrozenský repertoár postupně vytěsňovaly lidové hry, jež měly neprosperujícímu podniku zajistit publikum. F. občas pohotově zařadil i novinky pražské dramaturgie (např. Čechov: Námluvy). Jako divadelní ředitel neměl výraznější umělecké ambice ani podnikatelské schopnosti, avšak starosvětsky řízená společnost platila až do přelomu století díky jeho lidské poctivosti a spolehlivosti za solidní podnik.
Role
Prokopova spol.
Javorník (J. N. Štěpánek: Čech a Němec) j. h. – 1858; Zdeněk (J. J. Šantl: Kouzelnice Černoborka), Hynek (Ch. Birch-Pfeifferová: Král Václav a jeho kat), Kosinský (F. Schiller: Loupežníci) – 1860; Don César (Dumanoir, A. Dennery: Don César de Bazan aneb Zasnoubení před popravou) – 1861–62.
Kullasova spol.
Votický (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění) – 1862; Důstojník (V. Filípek dle franc.: Ševcův vychovanec a slečna z panského světa), Rybář (F. Raimund: Sedlák milionář) – 1863; Král Václav (Ch. Birch-Pfeifferová: Král Václav a jeho kat) – 1866; Závora (R. Kneisel: Chudý písničkář) – 1868; Břetislav (K. E. Ebert: Břetislav a Jitka), Jan Žižka (J. K. Tyl: Jan Hus), Ladislav (K. A. Görner: Manžel bez ženy) – 1871.
Spol. V. Prokopové
Čestmír (J. K. Tyl: Čestmír) – 1870.
Spol. A. Libické
Sosnomil (V. K. Klicpera: Jan za chrta dán) – 1872.
Švandova spol.
Jindřich Berville (F. Pyat: Hadrník pařížský) – 1873.
Faltysova spol.
Srub (D. Kalisch: Doktor Žvanil), Zlatohlávek (E.-L.-A. Brisebarre, M. Michel: Bengálský tygr) – 1883; Kalafuna (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Vrána (K. Pippich: Z české domácnosti) – 1885; Čubukov (A. P. Čechov: Námluvy), Suchánek (K. Juin: Věno aneb Království za ženicha) – 1891; Jan Mydlář (J. J. Kolár: Pražský žid) – 1893; Gribkov (V. Krylov: Medvěd námluvčím), Liška (E. Pešková dle anon.: Třiasedmdesát krejcarů pana Čvančary) – 1896; Adolf (Ph. Langmann: Bartoš Tuřanský aneb Dělníkova poctivost) – 1900; Václav Vrba (L. Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic), Bartoloměj Pecka (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání) – 1907; Valenta (J. K. Tyl: Paličova dcera) – 1908.
Švandovo div.
Hajný Kapusta (J. Rosen: Otec Palacký) j. h. – 1903.
Prameny a literatura
NA: fond PM 1861–1870, kart. 862, sign. 8/6/6/83; 1871–1880, kart. 1239, sign. 8/6/6/5; 1881–1890, kart. 1692, sign. 8/6/6/3 [koncese]. NMd sign. T 128: almanachy spol. F. (1907 Rokycany, 1908 Klatovy, Rakovník) a F. Pokorného. ■ T.: J. F. jako host…, Divadlo 2, 1903/04, s. 152; V. Táborský: Jak vznikly u nás pohostinské hry, Národní politika 11. 7. 1903, ráno; V. Štein Táborský: Půl století českého divadla (Faltys a jeho doba), 1904; R: Antonie Faltysová, Divadlo 6, 1907/08, s. 333; nesign.: Umělecká pouť na herecké káře, tamtéž, s. 357; Národní politika 19. 7. 1910 a 2. 5. 1916 [Svaz div. ředitelů]; Q. M. Vyskočil: Půl století divadelním řiditelem, Divadelní almanach, 1924, s. 64n.●; úmrtí a nekrology: Národní listy 19. 1. 1926; Národní politika 20. 1. 1926●; K. V. Rais: Ze vzpomínek II, 1927, s. 170; J. Auerswald: Divadelní vzpomínky, 1929, s. 18, 22, 35, 48n.; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 39–41, 47–49, 121, 128–151; K. Faltys: O jiných a o sobě, 1934; V. Vydra: Má pouť životem a uměním, 1948, s. 56–59; J. Šácha: Dějiny kočovných společností na Moravě ve druhé polovině XIX. století, dis., FF MU 1953, s. 141, 189, 224, 226, 375, 411, 426, 428; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 158; J. Knap: Zöllnerové, 1958, s. 114 + Umělcové na pouti, 1961, s. 30, 34, 45, 50, 65, 84–86, 194; DČD III; P. Marek: Štanderové, Prostějov 1995, s. 8n. ■ EDS, Masaryk, ODS, Otto-dod; Buchner
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 166–168
