Jaromír je přijaté jméno. – Pocházel z vlastenecky probudilé rodiny; otec, lidový písmák, se živil jako švec a sadař, matka byla dcerou učitele. E. vystudoval gymnázium v Hradci Králové (1825–31), velký vliv na něho měl prof. J. Chmela. V Praze, kde pokračoval ve studiích na univerzitě (filozofie 1831–33, pak práva, absolvoval 1837), se seznámil a udržoval kontakty s literáty a intelektuály, zejména s K. H. Máchou, J. K. Tylem a F. Palackým, který povzbuzoval jeho zájem o historii. E. mu posléze za finanční podpory českých stavů pomáhal vyhledávat archivní materiál. O prázdninách jezdil se studentskými přáteli do Žebráku, kde hrál s ochotníky, pro něž napsal veselohru Sládci, a poznal tam Betynu Mečířovou, s níž se 1842 oženil. V manželství se narodily čtyři děti. Od 1837 pracoval u pražského hrdelního soudu, od 1841 byl aktuárem KČSN. V té době začal sbírat českou folklorní tvorbu a shromažďoval listinný materiál k české historii. 1846 se stal asistentem v archeologickém a historickém oddělení Národního muzea. V revolučním roce 1848 se zapojil do veřejného a politického dění: byl zvolen do Národního výboru, byl členem Svornosti, podílel se na přípravách Slovanského sjezdu, od července redigoval Pražské noviny, působil ve výboru spolku Slovanská lípa. T. r. byl zvolen mimořádným členem KČSN, 1850 pracoval jako sekretář muzea. 1851 získal místo archiváře města Prahy (utříděním fondu archiv de facto vytvořil), které mu poskytlo první solidní existenční zajištění. 1855 paralelně redigoval list Obzor. 1859 ovdověl, druhý sňatek uzavřel s Žofií Mastnou. 1864 byl jmenován ředitelem pomocných kancelářských úřadů Prahy. Stál u zrodu řady korporací (Měšťanská beseda, Hlahol, Historický spolek, Umělecká beseda), léta působil ve výboru Matice české a ve vedení spolku Svatobor. Participoval na velkých vydavatelských projektech (matiční vydání Shakespearových děl, Riegrův Slovník naučný). Podnikl četné studijní cesty do zahraničí, 1867 inicioval tzv. slovanskou pouť, zájezd českých politiků a intelektuálů do Moskvy a Petrohradu (reakce na rakousko-uherské vyrovnání), což mu vyneslo policejní dohled. Udržoval korespondenční i osobní styky se zahraničními folkloristy a slavisty, byl členem mnoha zahraničních učených společností. Za zásluhy o sblížení slovanských národů obdržel 1862 ruský carský Řád sv. Anny. 1870 onemocněl žloutenkou, které jeho slabý organismus (od dětství trpěl plicní chorobou) nebyl s to čelit. Zemřel po akutním zánětu jater. Z Malostranského hřbitova v Košířích byly jeho ostatky 1907 přeneseny do hrobky na Olšanských hřbitovech.
E. vyvíjel obsáhlou vědeckou činnost: Překládal a vydával právní spisy a historické dokumenty, stal se předním editorem staročeských literárních památek (spisy Tomáše ze Štítného, Kryštofa Haranta z Polžic, Jana Husa ad.). V návaznosti na celoevropskou vlnu zájmu romantiků o lidovou slovesnost věnoval obzvláštní pozornost folklorní tvorbě. Zapisoval a v několika sbírkách vydal pohádky, písně, zvyky a obyčeje, dětská říkadla, hry, obřadní písně, koledy a pořekadla (Písně národní v Čechách, 3 sv., 1841, 1843, 1845; Prostonárodní české písně a říkadla, 1864; Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních, 1865). Lidovou slovesnost chápal jako doklad etnického základu českého národa, který bylo nutno očistit od cizích vlivů oživováním mýtů a bájí. Napsal několik statí o slovanské mytologii, z mýtů a lidové slovesnosti se sytila sbírka balad Kytice z pověstí národních (1853). Divadlo zaujímá mezi E. odbornými a uměleckými aktivitami okrajové místo. Kromě rané veselohry Sládci žádnou ze zamýšlených dramatických prací nedokončil. Operní libreto Štěstí a neštěstí (asi 1870) podle ukrajinské pohádky Boháč a chudák dospělo nejdál (dvě z pěti dějství), hra z mlynářského prostředí zůstala u náčrtu osnovy (rkp. bez názvu, 1840). Je známo, že pomýšlel napsat hru z historie Vršovců. Nedokončen zůstal překlad Goethova Egmonta. Jazyková revize překladů Shakespearových her, kterou prováděl pro matiční vydání, členství v porotě Náprstkovy soutěže o původní české drama a práce na nové verzi Sládků pro tisk svědčí o hlubším celoživotním vztahu k divadlu.
Sládci, první a jediný dramatický pokus, stojí na počátku E. literární tvorby. Dvouaktová naivní, veselá hříčka s milostnou zápletkou v Klicperově stylu tematicky čerpá ze soudobého maloměstského prostředí, jehož zobrazení i kresba postav dokládají autorův bystrý pozorovací talent. Text se vyznačuje svěžím, neotřelým jazykem a jadrným vtipem, je proložen humornými písněmi a obsahuje dobové narážky (např. na jazykový purismus). Po úspěšné ochotnické premiéře (s hudbou J. Vorla v duchu obrozenských vokálních skladeb) v Žebráku v březnu 1837 se Sládci stali oblíbeným titulem ochotníků (např. v Hradci Králové je 1838 uvedl V. K. Klicpera, v Kutné Hoře J. K. Tyl). Pozdější ojedinělá uvedení na profesionální scéně byla spíše historickou kuriozitou. Mnohem silněji než jako dramatik zasáhl E. do českého divadla svým dílem sběratelským a básnickým, které se stalo živou inspirací pro několik generací divadelníků (E. F. Burian, V. Vaňátko, Husa na provázku, Semafor ad.). Hojně z něho čerpá divadlo pro děti (dramatizace pohádek).
Pseudonymy a šifry
Jarmil Erben, J. E. Miletínský, K. Jarmil Erben, Květomil Podlipský, aEn, J. E., J. K. E., *n., R. Bn.
Hra
Sládci, ochotn. Žebrák 1837, ND 1903, t. Chotěboř 1890 (ú. G. Toužil). ■ Dram. práce včetně fragmentů in Veškeré spisy básnické IV, ed. K. Sutnar, 1905, a in Dílo K. J. E. II, Próza a divadlo, red. A. Grund, 1939.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → D. Lábusová, 1997. NMk: pět opisů hry Sládci. ■ J. E. Sojka: Naši mužové, 1862, s. 388–410; Národní listy 23. 11. 1870 [zpráva o Štěstí a Neštěstí]; J. Kubín: E. Sládci, Česká Thalia 6, 1892, s. 145–147; J. Arbes: Zneuznaný dramatik, Národní politika 3. 9. 1899 → Arabesky literární I, [1905], s. 121–133; J. Máchal sb. Literatura česká devatenáctého století II, 1903, s. 796–844; J. Sutnar: E. dramatik, Meziaktí 3, 1902/03, č. 151 + in K. J. E.: Veškeré spisy básnické, 1905, s. 5–8; O. Zich: K stým narozeninám K. J. E., Smetana 2, 1912, s. 45–47; Č. Zíbrt: Úvod, in K. J. E.: Sládci, 1912, s. 5–14 + šifra t: K. J. E. divadlo Štěstí a neštěstí podle české pohádky, Český lid 21, 1911/12, s. 63–67 + Vlastní životopis K. J. E. 1843, tamtéž, s. 113–116; Č. Zíbrt: P. J. Šafařík divadelním kritikem, Divadlo 11, 1912/13, s. 179 [přetisky E. posudků her]; L. Novopacký: Theatralia královéhradecká, Ratibor 10, 1913, č. 5 a 6; Č. Zíbrt: K. J. E. opis opery o selském pozdvižení r. 1775, Český lid 23, 1913/14, s. 29–37; V. Müller: Spolek divadelních ochotníků v Žebráce. Od svého založení v roce 1812 do konce roku 1924, Žebrák–Hořovice 1925, s. 10n.; J. Simon: K. J. E. a J. K. Tyl na studiích v Hr. Králové, Osvěta lidu 37, 1934, č. 58, s. 2n. + E. mládí v rodném Miletíně a studijní léta na gymnasiu v Hradci Králové, Zvon 41, 1940/41, s. 65n.; A. Grund: Básnické počátky K. J. E., ČNM 108, 1934, s. 115n. [zde osnova hry z r. 1840] + K. J. E., 1935 + Na okraj E. prózy a divadla, in Dílo K. J. E. II, Próza a divadlo, 1939, s. 573–583; J. Ošmera: K. J. E., 1939; J. Kopecký: Pokušení Erbenovo, Divadlo 27, 1940/41, s. 14–18; J. Němeček: Zpěvohry a veselohry z pivovarského prostředí, ČNM 133, 1964, odd. věd společenských, s. 213–217; DČD II; D. Tureček: Erbenovi Sládci, in sb. Hospody a pivo v české společnosti, ed. V. Novotný, 1997, s. 44–52, a Divadelní revue 8, 1997, č. 3, s. 35–39. ■ LČL, ODS, Otto, Rieger; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 164–165
