Otec provozoval proslulý rukavičkářský závod na Václavském nám., matka Francouzka pocházela z důstojnické rodiny. E. vyrůstal se dvěma bratry a sestrou v noblesním prostředí rodiny, kam docházela česká společenská i umělecká elita. Po absolvování gymnázia na Novém Městě (1884–92) nastoupil do účetního oddělení Zemského finančního ředitelství v Praze, kde pracoval po celý život a postupně dosáhl až funkce vrchního finančního rady. Vedle zaměstnání se věnoval beletrii, a zejména publicistice. Téměř půl století referoval o divadelních inscenacích; začínal 1905 v Radikálních listech, Slově a Zlaté Praze, která se nadlouho stala jeho hlavní platformou (1907–09 a 1917–22). Po převratu krátce přispíval do Zvonu (1921) a dvacet let do deníku Národní politika (1921–41), kde převzal divadelní referát po H. Jelínkovi. Autorsky spolupracoval na nedokončeném Ottově divadelním slovníku (od 1914 spoluredaktor, 1915–20 hlavní redaktor), redigoval časopis České divadlo (1918–19). Napsal řadu biografických a divadelněhistorických studií, které publikoval ve Zlaté Praze, Lumíru, Osvětě, v Meziaktí, Jevišti, Divadle, ve sbornících Nové české divadlo, některé stati pak zařadil do dvoudílného výboru Z letopisů českého divadelnictví. Zasedal v četných porotách (např. 1924 v porotě pro státní ceny), byl členem Poradního sboru ND, funkcionářem Dramatického svazu (od 1924 pokladníkem, od 1935 místopředsedou), členem literárního odboru Umělecké besedy, předsedal divadelní sekci Kulturní rady. Přátelil se s herci ND, s dramatiky a spisovateli; blízké styky udržoval s manželi Kvapilovými, s L. Dostalovou, K. Muškem, J. Hilbertem, K. B. Mádlem, J. Vodákem. 1938 podepsal manifest Věrni zůstaneme. Teprve ve středním věku se oženil s Marií, roz. Richtrovou. Zemřel 1950, pohřeb byl vypraven z ND a ostatky uloženy na vyšehradském Slavíně.
Bratr Ferdinand E. (1867–1924) byl malíř, grafik a ilustrátor, též výtvarník loutkového divadla, ojediněle scénograf. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze (1889–94), patřil k zakládajícím členům S. V. U. Mánes, 1898 přestoupil do Jednoty umělců výtvarných. 1897 založil a mnoho let vedl výtvarnou školu v Praze. S J. Kotěrou vytvořil scénu k prvnímu nastudování Dvořákovy opery Rusalka (ND 1901; návrh pro 1. a 3. jedn.). Loutkářskými pracemi, určenými pro rodinné a ochotnické scény, se v opozici k tradičnímu loutkovému divadlu snažil přinášet nové podněty a povznést moderní české loutkářství na vyšší uměleckou úroveň. Namaloval předlohy pro sériově vyráběné tzv. Dekorace českých umělců (Karlův Týn, 1918, 3. série; Vesnice, 1920, 4. série). Napsal knihu Cesty k malířskému umění (1923).
Počátky E. literární činnosti spadají do devadesátých let 19. stol. V mládí vydal několik beletristických sbírek, líčících vášnivá milostná vzplanutí zasazená většinou do uměleckého prostředí (Černé lilie, 1902, Pavouci, 1903, Mimochodem, 1905, Labyrint lásky, 1910) a román bohémského ducha Dobrodružství (1913). K beletrii se vrátil souborem pěti povídek o hereckých osudech Opona tiše padá (1927). Do rané tvorby patří trojice aktovek Eldorado, Jak táhla mračna a Stín; miniatury zobrazují ve všedních životních scénách různé projevy a důsledky žárlivosti. Před vlastní literární tvorbou dal přednost divadelnímu recenzentství a historiografii českého divadla. Reprezentoval zasvěcený, historizující, konzervativní a vykladačský kritický typ jako ve francouzském prostředí F. Sarcey. Byl mu vlastní ohleduplný tón, negativní soudy vyslovoval mírně a laskavě. Střežil odkaz tzv. staré herecké gardy, soustavně ji připomínal a nabádal k navazování na základy domácí divadelní tradice. Ve dvacátých letech v jeho kritikách sílilo staromilectví, často se obracel pro srovnání k starším epochám, avšak vždy spolehlivě rozpoznával kvalitu. Do jisté míry byl otevřený novému vývoji (zastáncem experimentů se nikdy nestal), a svými referáty tak získával modernímu divadlu i konzervativního diváka.
Zaujetí divadelní historiografií realizoval prací autorskou, editorskou, redakční a organizační. Prosadil a řídil edici hereckých monografií Divadelní umění (1928–34), pro niž napsal dvě z pěti vydaných knih. Studie (Hana Kvapilová, Marie Ryšavá, Marie Hübnerová) jsou faktograficky obsažné i subjektivně zabarvené vyznavačským obdivem. V monografii o L. Dostalové dospěl k charakteristice jejího stylu, analytikem hereckého umění však nebyl.
V centru jeho zájmu bylo vždy české divadlo. S kronikářskou pečlivostí respektující data a fakta sledoval jeho historii a vývoj (heslo České divadlo v Ottově divadelním slovníku), psal biografické medailony herců (zejména příslušníků starších generací, vesměs členů PD a ND), dramatiků i kritiků, kteří mu byli nejbližší (A. Jirásek, J. Hilbert, F. X. Svoboda, F. A. Šubert, J. Kvapil, K. H. Hilar, J. Vodák). Pojednával rovněž dobově aktuální jevy (divadlo v přírodě) či témata spjatá historiografií a dokumentací (divadelní muzeum).
Pseudonymy, šifry
E., Engel-er., ER., K. E., K. E. Müller, Karel E. Mil ler, Karel Havlena, -m-, Petr Pavel
Hry
Eldorado, MD Plzeň1907, t. 1913; Jak táhla mračna, Švandovo div. 1916, t. 1917; Stín, Soubor Fráni Francla, Umělecká beseda 1941, i t. psáno 1909].
Teatralia
Hana Kvapilová, 1908, dopl. vyd. 1934; Marie Ryšavá v české divadelní historii, 1911; Z dějin českého Hamleta, Zlatá Praha 33, 1915/16, s. 75–78; České divadlo, in Ottův divadelní slovník, 1918, s. 481–577; Kus historie, in Scénické umění výtvarné, kat. výstavy Umění výtvarné v divadle a ve filmu, 1921, s. 9–25; Trocnovský hrdina na českém divadle a v hereckých projevech. Dramaturgická studie, in Sborník Žižkův 1424–1924, usp. R. Urbánek, 1924, s. 263–272; Marie Hübnerová, 1928; Leopolda Dostalová, 1929; B. Adámek + F. F. Šamberk + V. Hladík, in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941; Z letopisů českého divadelnictví I, Úvahy, dojmy a vzpomínky, 1946 (obs. Divadelní slovník ← Jeviště 1, 1920); Z letopisů českého divadelnictví II, O slávě herecké, 1947. ■ Uspořádal: Myšlenky ze Shakespeara, 1916.
Prameny a literatura
LA PNP: fond nakladatelství Otto [korespondence k Divadelnímu slovníku]. ■ Ref. Eldorado: -ský., Divadelní list Máje 4, 1907/08, s. 136; r., Divadlo 6, 1907/08, s. 45●; ref. Hana Kvapilová: O. Theer, Česká revue 2, 1908/09, s. 444n.; J. Karásek ze Lvovic, Moderní revue 15, 1908/09, sv. 21, s. 306n.; A. N. [Novák], Přehled 7, 1908/09, s. 464; R. [V. Červinka], Zlatá Praha 26, 1908/09, s. 348; Tristan. [S. V. Friedl], Zvon 9, 1908/09, s. 381n.; nesign., Čas 18. 3. 1909; P., Naše doba 17, 1909/10, s. 148●; ref. Marie Ryšavá v české divadelní historii: K. [J. Kamper], Lumír 39, 1910/11, 478n.; J. Rydvan, Divadlo 10, 1911/12, 211; nesign., Čas 12. 9. 1911; A. Veselý, Národní listy 25. 6. 1911; F. D. [Dohnal], Nový obzor 1, 1911, s. 427n.●; k Ottovu divadelnímu slovníku: H. J. [Jelínek], Lumír 42, 1913/14, s. 334; nesign., Čas 7. 5. 1914; J. H. [Hilbert], Venkov 10. 5. 1914; nesign. [A. Veselý], Národní listy 1. 11. 1914; F. A. Š. [Šubert], Osvěta 44, 1914, s. 855–858; nesign., Besedy lidu 24, 1915/16, s. 198n.; nesign. Hlas národa 29. 9. 1916; -ler., Hudba 1, 1920, s. 92; Ch., Lidové noviny 6. a 12. 5. 1920●; ref. Myšlenky ze Shakespeara: - t., Akademie 20, 1915/16, s. 252–254; G. P. [Pallas], Zlatá Praha 33, 1915/16, s. 372; zn. ♎, Zvon 16, 1915/16, s. 558n.; nesign. [A. Veselý], Národní listy 30. 7. 1914;● ref. Eldorado + Jak táhla mračna: O. Jakoubek, Vlasť 32, 1915/16, s. 647n.; F. P., Zlatá Praha 33, 1915/16, s. 371; zn. ♎, Zvon 16, 1915/16, s. 435; m., Večerník Práva lidu 17. 4. 1916; H. Jelínek, Lumír 44, 1916, s. 238; G. P. [Pallas], Zlatá Praha 34, 1916/17, s. 551; K. M. [Mašek], Národní listy 22. 7. 1917●; k padesátinám: Rdv. [J. Rydvan], Topičův sborník 9, 1921/22, s. 474; -pa- [F. S. Procházka], Zvon 22, 1921/22, s. 559; Č. [V. Červinka], Národní listy 14. 6. 1922; nesign., Jeviště 3, 1922, s. 413; nesign. [F. Skácelík], Lumír 49, 1922, s. 333●; F. S.: K. E., Čeští spisovatelé dnešní doby, 1923, s. 29, XIII; Č. [V. Červinka]: Smí býti dramatik kritikem?, Zvon 25, 1924/25, s. 489n.; nesign.: K. E., Komedia 1, 1925, s. 186; nesign.: Čeští divadelní kritikové. K. E., Národní a Stavovské divadlo 3, 1925/ /26, č. 13, s. [3n.]●; ref. Opona tiše padá: = [J. Vodák], České slovo 3. 12. 1927; ach. [V. Prach], Česká osvěta 24, 1927/28, s. 120; nesign. Literární noviny 1, 1927, č. 13, s. 4; [M.] Pujmannová-Hennerová, Tribuna 20. 11. 1927; vz, Zvon 28, 1927/28, s. 266; V. Brtník, Venkov 19. 1. 1928●; F. Götz: Česká moderní divadelní kritika, in sb. Nové české divadlo 1918–1926, 1926, s. 65–74 [k tomu: fxš./Šalda/: Píseň skoro beze slov, Tvorba 2, 1927/28, s. 68n.]●; ref. Marie Hübnerová: E. Konrád, Cesta 10, 1927/28, s. 342n.; vk. [V. Kašpar], Česká osvěta 24, 1927/28, s. 289n.; K. Š. [Štorch], Rozpravy Aventina 3, 1927/28, s. 250; jh. [Hora], Rudé právo 15. 1. 1928; = [J. Vodák], České slovo 22. 1. 1928; A. N. [Novák], Lidové noviny 25. 1. 1928; nesign., České jeviště 2, 1928, č. 4, s. 10; ak., Dělnická osvěta 14, 1928, s. 139; J. Honzl, Kmen 2, 1928/29, s. 11; -och- [F. S. Procházka], Zvon 29, 1928/29, s. 42; If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 27. 1. 1929●; ref. Leopolda Dostalová: jv. [Vodák], České slovo 8. 5. 1929; AMP. [Píša], Večerník Práva lidu 15. 5. 1929; V. Brtník, Venkov 14. 6. 1929●; ref. Eduard Vojan: A. M. Píša, Právo lidu 28. 5. 1930; ach. [V. Prach], Česká osvěta 26, 1929/30, s. 45●; k šedesátinám: amp [A. M. Píša], Právo lidu 14. 6. 1932; ej., Československé divadlo 15 (10), 1932, s. 163; -och- [F. S. Procházka], Zvon 32, 1931/32, s. 560; nesign., Národní divadlo 9, 1931/32, č. 32, s. 3n.; nesign., Světozor 32, 1931/32, příl., s. 303; Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 14. 6. 1932; jv. [Vodák], České slovo 14. 6. 1932; nesign., Prager Presse 15. 6. 1932, ráno●; ref. Hana Kvapilová: R. Svobodová – O. Theer – J. Kamper – K. Engelmüller, Almanach Kmene 1933–1934, 1933, s. 39–41; jv. [Vodák], České slovo 27. 12. 1933; kd [E. Konrád], Národní osvobození 7. 1. 1934; F. K. [Kovář], Česká osvěta 30, 1933/34, s. 302; vz., Zvon 34, 1933/34, s. 363; jtg. [Träger], Čin 6, 1934, s. 167●; J. V. Novák, A. Novák: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, 4. vyd. Olomouc 1936–39, s. 735, 959, 970, 1000●; ref. Stín + Eldorado + Jak táhla mračna: Č. [V. Červinka], Zvon 41, 1940/41, s. 530n.; V. Lipský, Venkov 27. 2. 1941●; AMB. [Brousil]: K. E., Venkov 8. 6. 1941●; k sedmdesátinám: -ll- [V. Müller], Divadlo a hudba 28, 1941/42, s. 89; Č., Národní politika 13. 6. 1942; g., Lidové noviny 14. 6. 1942; nesign., Národní práce 14. 6. 1942; Kov. [K. Koval], Venkov 14. 6. 1942●; ref. Z letopisů českého divadelnictví: J. H. [Honzl], Otázky divadla a filmu 2, 1946/47, s. 173–175; kd.: ref. O slávě herecké, Svobodné noviny 4. 2. 1948; K. Kraus: Pocty hercům, Kritický měsíčník 9, 1948, s. 15–17●; nekrology: F. Götz, Divadlo 1, 1949/50, s. 369; Práce 2. 4. 1950; Lidová demokracie 2. 4. 1950; J. K. [Ko pecký], Lidové noviny 4. 4. 1950●; L. Říhová: Návrh na koncepciu Slovníka českého a slovenského divadla, Slovenské divadlo 5, 1957, s. 346–362; J. Švehla: Ottův divadelní slovník, Prolegomena scénografické encyklopedie, č. 18, 1973, s. 45n. → Jan Otto: kus historie české knihy, Jinočany 2002, s. 111n.; P. Ježková: Co zbylo z Ottova divadelního slovníku. Soupisy repertoáru pražských předměstských scén 1860–1905, in sb. O divadle 2008, ed. J. Štefanides, Olomouc 2009, s. 211–224 + Z úsvitu české divadelní lexikogradie, Divadelní revue 20, 2009, č. 1, s. 32–42; DČD III ■ Ad Ferdinand E.: LA PNP: osobní fond, inventář → L. Vaculík, M. Šrůtová, 1998. K. Fišer: Dekorace loutkového divadla, cizí a české, Loutkář 2, 1917/18, s. 96, 107; K. Engelmüller: Loutky a loutkáři, in Z letopisů českého divadelnictví I, 1946, s. 206; A. Dubská: Dvě století českého loutkářství, 2004, s. 145; J. Blecha: Rodinná loutková divadélka, Brno 2009, s. 60, 110. ■ LČL, Masaryk, ODS, Otto
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 161–164
