Vl. jm. Karel Elgart, literární jméno Sokol převzal z rodného příjmení matky a jejího bratra, spisovatele A. H. Sokola. – Pocházel ze čtyř dětí hostinského. Do obecné školy začal chodit 1879 v Neslovicích, dokončil ji 1884 v Židlochovicích. V Brně absolvoval čtyři ročníky gymnázia, 1888 přestoupil na německý učitelský ústav. Po maturitě působil od 1892 pět let jako učitel v Jaroměřicích n. Rokytnou, kde se čile zúčastňoval kulturního a společenského života, zvláště jako sbormistr pěveckého spolku, zakladatel knihovny a dramatického kroužku, jednatel Sokola. 1897 se stal odborným učitelem Vyšší dívčí školy spolku Vesna v Brně. V létě 1900 se oženil s Julií Petrovou, s níž pak měl dvě děti. 1900–02 jako mimořádný posluchač české techniky v Brně navštěvoval přednášky F. Kameníčka z rakouské historie a dějin umění. 1910 absolvoval odborný pedagogický kurs a byl jmenován zatímním správcem, posléze ředitelem ženské průmyslové školy Vesny, 1919 ředitelem ústavů učitelských pro školy průmyslové a hospodyňské. Během 1. světové války, kdy měl dovolenou, vyučoval ortopedický tělocvik ve vojenské nemocnici v Kroměříži (1915–16). V brněnském kulturním a veřejném životě se těšil vážnosti, nejen jako organizátor školství, ale též jako člen a funkcionář uměleckých korporací (1905–10 jednatel literárního odboru Klubu přátel umění, 1926–29 starosta Moravského kola spisovatelů) a Sokola. Řadu let byl funkcionářem Družstva Českého ND v Brně. Od mládí se věnoval pěší turistice, prochodil Moravu a Slovensko, jímž byl nadšen, vydával se do Uher, Rakouska, Švýcarska, Jugoslávie, Polska, Německa, Dánska, několikrát do Itálie. V druhé půli dvacátých let projel na motocyklu s O. Zítkem, dramaturgem opery a pozdějším ředitelem brněnského ND, vlast, Rakousko, Švýcarsko a jižní Francii. Zemřel na zástavu srdce při koupání v Potštejně, kde měl letní sídlo. Pohřben byl na Ústředním hřbitově v Brně.
Od 1899, kdy svou první práci uveřejnil v Lumíru (1900 tu tiskl první román Zápas, úředně předčasně ukončený), přispíval do časopisů a novin, zejména do Rozhledů, Života, Květů, Moravskoslezské revue (1909–1910 ji redigoval spolu s A. a V. Mrštíkovými a O. Skýpalou), Zvonu, Lidových novin, Moravské orlice, Nivy, Zlaté Prahy (1929 román Věrný les), Československé republiky a Národního osvobození. Literární dráhu zahájil pod vlivem svého současníka V. Mrštíka, k němuž se vracel i později jako kritik, esejista a editor. Prosadil se drobnými epickými příběhy poznamenanými romantikou mládí a impresionisticky laděnými žánrovými obrázky (Děti, 1904, Kresby, 1906, Májové bouře, 1911, Tulákovy lásky, 1919), v nichž se nechával unést scenérií moravské krajiny i přírodních krás cizích zemí. Po válce se jeho epika rozvinula do široce koncipovaných generačních a společenských „románových dramat“ (Příval, 1917, Zlaté rouno, 1921, Černý a Bílý, 1925, Sahara, 1929, Tři studně – pátý díl zamýšlené pentalogie zůstal torzem).
Dramatická tvorba stála na okraji prozaického díla. První pokus, jednoaktovka Rozchod, kde hrdinka končí milostný vztah z nejasné touhy po novém, neznámém i proto, aby si jej uchovala jako romantickou vzpomínku, trpěl strojenými dialogy a nebyl vydán ani inscenován. Neprorazil ani druhou, celovečerní hrou Bahno (pův. titul Malí lidé), kterou 1907 jevištně debutoval. Uspěl teprve pozdějšími poválečnými dramaty, z nichž Námluvy a Moloch se tématem moci peněz a dravého kořistnictví přimykají k jeho románové tvorbě. Vdavky tří statkářských dcerek oddaluje v Námluvách otcova nevůle vyplatit věno dřív, než rozšíří svůj majetek; komicky pojednaný příběh uzavírá nepravděpodobný happyend: ženiši se věna vzdají. Tříaktové drama Moloch, zřetelně inspirované Ibsenovými díly, zobrazuje svět tvrdých jedinců, které na cestě za mocí a bohatstvím nezastaví ani smrt vlastní ženy. Manželčina láska tvoří protiváhu k nelítostné kapitalistické morálce. Veršované drama Nesmrtelný o „Husovi bez Husa“ historickým námětem vybočuje z autorova díla, ale souvisí s ním apriorní ideovou konstrukcí. Protagonista Menhart z Hradce, odmítající smíření s Prokopem Holým, usiluje deset let po upálení „nesmrtelného“ o moc nad zemí i nad dušemi lidí, v bitvě mezi kališníky a husity je smrtelně zraněn a jeho vojsko zahnáno na útěk. Hra vyznívající jako vítězství Husova duchovního odkazu je zatížena množstvím úvah oslabujících dramatičnost. Poslední práce pro divadlo, rozverná pohádka pro dospělé Slunovrat, se skřítky, vílami, dobrými i zlými božstvy a bodrými lidovými figurami poukazuje k různým inspiračním zdrojům (Shakespeare: Sen noci svatojanské; Zeyer: Radúz a Mahulena), aniž by se přiblížila jejich poetickým a dramatickým kvalitám. Vyjma dramatu Moloch byly hry uvedeny pouze v brněnském ND.
Významněji se E. uplatnil jako kritik. Soustavně sledoval inscenační tvorbu brněnského ND, o níž referoval v denících Lidové noviny (1918–28) a Národní osvobození (1928–29) i v odborných listech (Jeviště 1920–21, Česko slovenské divadlo 1926). Ve dvacátých letech byl nejvlivnějším brněnským divadelním kritikem. Hodnota jeho kritického díla (kolem šesti set referátů) spočívá ve výstižných charakteristikách inscenačního tvaru a hereckých výkonů. Schopností pregnantně popsat jevištní dění a citem pro hereckou práci zůstávají jeho referáty dodnes cenným zdrojem poznání podoby brněnského divadelnictví dvacátých let. V požadavcích na výchovnou funkci divadla a kritiky navazoval na J. Merhauta.
Pseudonymy a šifry
Alfa, A-n, -b-, Č, E., E. Čech, E. K., E. S., Eso, E. Sokol, g., G., Jan Veleba, J. Ještěrka, Karel Elgart Sokol, Karel Elgart-Sokol, K. S., K. Sokol Elgart, M-e, -n-, Pavel Dvořák, Quidam, R, S., Sokol Elgart, X., y., Y.
Hry
Rozchod, t. 1905 in Květy 27, 1905, d. 2, s. 478 až 488; Bahno, ND Brno 1907 (pseud. Jan Veleba); Námluvy, ND Brno 1918, t. [1919]; Nesmrtelný, ND Brno 1920, t. 1932; Moloch, ND Olomouc 1920, t. 1922; Slunovrat, ND Brno 1928, i t.
Teatralia
Budoucnost moravského Národního divadla, Moravsko-slezská revue 4, 1908, s. 25–27, 54n.
Prameny a literatura
MZM hist. odd.: pozůstalost př. č. 47/58, 28/59, 66/59, 18/60, 3/61, 12/61, 19/61, 12/65. ■ A. Pavlíček, ref. Námluvy, České divadlo 2, 1918, s. 126●; ref. Nesmrtelný: A. G. [Gregor], Lidové noviny 23. 5. 1920; JBS [Svrček], Rovnost 26. 5. 1920; L. Blatný, Moravsko-slezská revue 14, 1920, s. 108●; jbs. [Svrček], ref. Moloch, Rovnost 10. 4. 1923●; ref. Slunovrat: jk. [J. Krejčí], tamtéž 12. 5. 1928; Hrč., Venkov 14. 6. 1928●; nekrology: A. N. [Novák], Lidové noviny 23. 7. 1929; KZK [Klíma], tamtéž; P., Právo lidu 23. 7. 1929; J. Vodák, České slovo 27. 7. 1929 → Cestou, 1946; P., Moravská orlice 28. 7. 1929; V. Martínek, Pískle v trní, 1929, č. 7, s. 2–6 + Rozpravy Aventina 5, 1929/30, s. 20n.; j. p., Československé divadlo 12 (7), 1929, s. 227●; J. Staněk, A. Veselý: K. E. S. Člověk a dílo, Brno 1930 (s knižní bibliografií); J. Linhart: Úvod in K. E. S.: Nesmrtelný, 1932; B. Slavík, Lidové noviny 21. 7. 1939; V. Stupka: Brněnský román, Kolo 9, 1939, s. 111n.; A. Veselý: Jako let ptáka mezi dvěma bouřemi, tamtéž, s. 114n.; F. Pražák: K. E. S., in Spisovatelé učitelé, [1946], s. 169–174; F. Kosek: K. E.-S. jako divadelní kritik, dis., FF MU 1968; Z. Srna: Sté výročí brněnského kritika, Program SD Brno 46, 1974/75, č. 4, s. 22n. ■ LČL, Masaryk, Otto; Brno
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 159–161