Narodil se jako nemanželské dítě Marie Honalové, po jejím sňatku s řeznickým mistrem Josefem Eimem (1850) se stal jeho adoptivním synem. Hlavní školu vychodil v Rokycanech, od 1861 studoval na německém gymnáziu v Plzni (řízeno premonstráty z Teplé), na protest proti germanizačním tendencím je s dvěma desítkami studentů po sextě opustil a pokračoval na Akademickém gymnáziu v Praze. Po maturitě 1869 se zapsal na práva a zároveň vstoupil do Akademického čtenářského spolku, kde redigoval Kalendář českého studentstva na rok 1870 (s J. Hanělem). 1872 přestoupil na filozofickou fakultu, po necelých dvou semestrech univerzitních studií zanechal. Již jako gymnazista přispíval do Plzeňských novin (od 1867), do Barákovy Pravdy a Svobody. Od 1870 spolupracoval se staročeskými periodiky (Pokrok, Koruna česká, Podřipan, Posel z Prahy – od poloviny 1872 ho fakticky řídil), zejména s německy psanou Politik. Na podzim 1874 nastoupil do redakce nejvlivnějšího českého deníku, mladočeských Národních listů, s nímž zůstal spjat do konce života a v němž vyvrcholila jeho žurnalistická kariéra. 1879 byl vyslán jako parlamentní zpravodaj do Vídně a záhy získal renomé nejlepšího zpravodaje sněmovny. Začátkem osmdesátých let se po několikaleté známosti oženil s Julií Řezníčkovou (1856–1935), operní sboristkou a epizodistkou PD, která po sňatku divadlo opustila. 1891 byl zvolen poslancem říšské rady za městskou skupinu litomyšlskou. Politicky zastával pozice mladočeského liberalismu, zasazoval se o české národní zájmy a o plné zrovnoprávnění slovanských národností v habsburském mocnářství. Pro své vlastenecké úsilí byl označován za „českého konzula ve Vídni“. Do Prahy se již nevrátil. Zemřel po vleklých zdravotních obtížích na paralýzu mozku během cesty po Itálii, ostatky byly převezeny do Prahy a uloženy na Olšanských hřbitovech.
O divadlo se zajímal od studentských let, pravidelně navštěvoval PD, pohyboval se ve společnosti divadelních umělců a literátů. Divadelní kritice a publicistice se věnoval v prvních letech novinářského působení jako přispěvatel Plzeňských novin, poté jako divadelní referent Posla z Prahy (1872–74). Po vstupu do redakce Národních listů psal o divadle sporadicky (např. o letním repertoáru Arény Na Hradbách 1875, o premiérách Ostrovského Výnosného místa, Straussových operet Sličná Helena a Netopýr aj.). Z vídeňského pobytu je známo jen několik příspěvků (1882 např. o českých umělcích v ciziněči obsáhlejší přehled o činnosti vídeňských divadel; 1884 o otevření operního domu v Pešti, reportáže a úvahy o požáru Ringtheateru). Jako divadelní referent byl velmi kritický zvláště k úrovni veseloherního a konverzačního repertoáru, důkladně si všímal úrovně překladů a akcentoval nutnost správné češtiny. Měl vysoké nároky na hereckou práci, dovedl ocenit mimořádný výkon i hercův vývoj. V době, kdy dramaturg E. Bozděch pobýval v Paříži (1874–75), měl E. jistý vliv na repertoár PD, jeho údajné dramaturgické působení ale prameny nepotvrzují. V druhé polovině sedmdesátých let intenzivně překládal divadelní hry, zvláště z němčiny (J. Rosen, G. v. Moser) a ze severských literatur (B. Bjørnson, H. Ibsen). Téměř všechny jeho překlady, v nichž uplatnil svou mimořádně bohatou a pestrou slovní zásobu a stylistickou obratnost, uvedlo PD. Některé byly později hrány na ochotnických i profesionálních scénách.
Pseudonymy a šifry
Jan Halík, Václav Špachta, Richard Veselý, E., e. g., E. V., G. E., V. M.
Překlady
G. v. Moser: Hypochondr, PD 1877 (šifra V. M.), t. 1878; H. Wilken: Páni doktoři, PD 1877 (pseud. Jan Halík), t. [1878]; J. Rosen: Vzdory navzdory, PD 1878 (anon.), t. s tit. Přátelé aneb Vzdory na vzdory [1878]; H. Ibsen: Podpory společnosti, PD-NČD 1878 (pseud. Richard Veselý), t. 1879; G. v. Moser: Přezdívky [Reflexe oder Mein lieber Affe], PD 1878 (šifra G. E.), t. 1879; J. Rosen: Malí velikáni, PD-NČD 1878 (anon.), t. [1878]; týž: Tak jsme my, PD 1878 (anon.), t. s tit. To jsme my [1879]; A. L’Arronge: Doktor Kalous, PD 1879 (šifra G. E.), i t.; E. de Najac, P. Moreau: Venkované v Paříži, PD-NA 1979 (pseud. Václav Špach ta); G. v. Moser: Harun al Rašid, PD-NA 1979 (anon.); A. Schirmer: Nihilistka, PD-NČD 1879 (šifra G. E.); B. Bjørnson: Redaktor, PD 1879 (anon.); M. Klapp: Rosenkranc a Güldenstern, PD 1879 (anon.); A. L’Arronge: Dobročinné paní, PD 1880 (šifra G. E.), i t.; J. Verne, A. Dennery: Dítky kapitána Granta, PD-NČD 1880 (pseud. Václav Špachta); K. Costa, E. Jacobson: Muž z měsíce aneb Kdo se chce ženit?, PD-NČD 1882 (anon.).
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → H. Kokešová, 1995. SOA Náchod: část pozůstalosti. ■ Nesign. [J. Neruda]: G. E., Humoristické listy 27, 1885, s. 85n. → Podobizny III, 1954●; nekrology: S. B. Heller, Světozor 31, 1896/97, s. 165n., s. 178n.; J. L. Turnovský, Osvěta 28, 1898, s. 146n.●; M. Navrátil: G. E., geniální publicista a vynikající politik I/1, 1923; M. Sekera: G. E., novinář a politik (Příspěvek k životopisu), dipl., FF UK 1992; H. Kokešová: G. E. Životopisná studie a edice korespondence, 1999. ■ Masaryk, ODS, Otto, Rieger; PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 158–159
