Otec byl kloboučníkem. Z početných D. sourozenců (rodina měla patnáct dětí) se uplatnili bratři Alois (1839–1906) a Pavel (1843–1903) jako překladatelé a propagátoři ruské literatury, Petr (1845–1909) v oboru klasické filologie. Rodina se 1845 přestěhovala do Hradce Králové, kde D. vystudoval gymnázium (1854). Po absolvování pražské univerzity (1859), na níž studoval přírodní vědy, matematiku a filozofii, byl asistentem na vyšší reálné škole v Praze (1861–62), pak učil na gymnáziu v Litomyšli a od 1867 na Akademickém gymnáziu v Praze. 1869 se habilitoval prací Leibnitz und Newton, od 1874 byl mimořádným a od 1880 řádným profesorem filozofie na česko-německé Karlo-Ferdinandově univerzitě. Po jejím rozdělení 1882 přešel na českou univerzitu, kde působil až do své smrti. 1881 se oženil s ovdovělou Emilií Durchánkovou, matkou pěti dětí. 1892 byl zvolen řádným členem KČSN, 1890 členem ČAVU; 1890–99 byl sekretářem její I. (filozofické) třídy. S prací pedagogickou a vědeckou souvisela D. činnost organizační a vědecko-popularizační; inicioval vznik Filozofické jednoty (1881), jako jeden z prvních pořádal v Praze veřejné přednášky (v Umělecké besedě, Akademickém čtenářském spolku, Americkém klubu dam aj.), které pak vydával tiskem. Proslul jako strhující řečník. Angažoval se v politice, 1883–89 byl poslancem zemského sněmu za města Litomyšl a Poličku. Pochován je na Olšanských hřbitovech.
Názorově byl ovlivněn vývojovou teorií a materialismem Ch. Darwina (osobně se s ním setkal při své cestě do Anglie 1875), v oblasti estetiky a umění náležel k formální herbartovské škole, zkoumající podmínky krásna. Zformuloval požadavek jasného a funkčního slohu v umění; tento postulát naplňoval ve vlastních přednáškách a statích jazykovou brilancí a literární vytříbeností. Usiloval pozvednout českou estetiku na vědeckou úroveň a vybudovat souhrnný systém uměnovědy, avšak jeho syntetizující práce (Všeobecná estetika; Poetika jakožto estetika umění básnického) poznamenané spekulativností na uměleckou teorii ani praxi hlouběji nezapůsobily. Mnohem pronikavější byl dřívější spis Kalilogie čili o výslovnosti (ceněný Pražským ligvistickým kroužkem), zkoumající kulturu mluveného slova a její funkci v kultuře společnosti, který zasáhl do divadelní praxe snahou o stanovení norem jevištní češtiny. D. rozlišení české a německé artikulace znělých a neznělých hlásek se stalo manuálem pro korekci mluvního projevu českých herců, poznamenaného letitým soužitím s německojazyčným souborem StD i tehdy ještě běžným bilingvismem. D. mj. do poručoval naslouchat mluvě lidových vrstev, kterou považoval za směrodatnou. Jevištní řeč měla také respektovat přízvučné zákonitosti češtiny a nepřesouvat po jambickém způsobu přízvuk z první na další slabiku, což prosazoval např. J. J. Kolár. Proti artistnímu manýrismu deklamačního stylu, akcentujícímu zvukové a hudební kvality verše na úkor obsahových významů, D. požadoval deklamaci tlumočící jak krásu formální výstavby díla, tak básníkovy představy a ideje. Herecký sloh pojímal jako spojení mimického, zvukového a básnického živlu. Jeho ideálu herce se blížila nejvíce heroina O. Sklenářová-Malá, o níž napsal portrétní stať. Ve studii O kráse truchlohry (1895) vysoce ocenil divadelní umění, jehož cílem mělo být dosahování iluze prostřednictvím všech jeho složek. V obecném náhledu na divadlo sdílel Wagnerovo pojetí gesamtkunstwerku, který je „nejúplnějším spolkem samostatných a soběstačných uměn vysokých“ (Über das Gesamtkunstwerk als Kunstideal). Divadlo chápal jako umění reprodukční, v němž všechny „uměny spojily se, aby vyslovení básně co možná úplným se stalo“, a drama ještě členil na divadelní a knižní, nevhodné k provozování, od herce žádal identifikaci s postavou a odmítal improvizaci. Zdůrazňoval estetickou a zábavnou, druhotně i mravní, poznávací a národně vzdělávací funkci divadla, nikoli však společenskou služebnost. V zájmu uchování čistoty národního charakteru českého divadla brojil proti záplavě francouzské dramatiky v PD, jako místopředseda Družstva ND (1882–88) prosazoval hodnotný repertoár a projevoval pochopení pro nové vývojové tendence (mj. se přičinil o uvedení Stroupežnického Našich furiantů), avšak ve sporech o dílo B. Smetany se projevoval konzervativně. Psychologický původ divadla spatřoval v naplňování touhy po plnějším životě a za specifikum divadelního umění proto pokládal jeho smyslovou názornost. K divadelnímu dění, které soustavně sledoval, se po řadu let vyslovoval v kritikách a referátech, jimiž přispíval do různých periodik (Athenaeum, Česká mysl, Česká včela, Hlas národa, Květy, Lumír, Národní listy, Světozor). Vedle J. Nerudy a V. Hálka patřil k nejvýraznějším kritickým osobnostem své doby. I divadelní kritiku se snažil povznést na vyšší úroveň; jeho kritiky charakterizuje analytický přístup, vycházející však více z normativních estetických principů s akcentem na formální výstavbu než ze živé materie díla samého. Ač vyznával pojetí divadla jako gesamtkunstwerku, při posuzování inscenace je neaplikoval. Primární pozornost věnoval textu (analýzy her E. Bozděcha, J. J. Kolára, F. V. Jeřábka, V. Vlčka ad.), přednost dával klasickým žánrům tragédie a komedie, zatímco činohru odmítal, z „reprodukčních“ složek se soustředil na herce, jejž považoval za hlavního tlumočníka dramatu.
Na okraji D. teoretického a kritického díla zůstaly dva pokusy dramatické, jimiž se po čátkem osmdesátých let připojil k silné vlně historismu v českém dramatu. Knižní pětiaktová tragédie Stanislav a Ludmila odehrávající se 1412 postihovala počátky husitské reformace; D. ji dedikoval O. Sklenářové-Malé. 1880 byla porotou posuzující hry pro otevření ND prohlášena za nejlepší, ale uvedena nebyla. Velké básnické drama Karthaginka (pět aktů) s tragickým příběhem Hasdrubalovy dcery Sofonisby z doby válek Kartága s Římem, osnované na konfliktu lásky a vlastenectví, kritika cenila výše než neprovedenou prvotinu, avšak pro svůj knižní ráz nebylo jevištně úspěšné. Přeložil Byronovu dramatickou báseň Kain.
Pseudonymy a šifry
Jan Bušil, B. H., D., J. D., L. d.
Práce teoretické a kritické
O poesii a povaze lorda Byrona, 1870; Kallilogie čili o výslovnosti, 1873; Kritika. Výbor úvah, 1874; Všeobecná aesthetika, 1875; Über das Gesamtkunst werk als Kunstideal, 1880; O způsobech veršovacích, Česká včela 5, 1880, s. 28–32; Poetika jakožto aesthetika umění básnického, 1881; O naturalismu v básnictví, Osvěta 21, 1891, s. 97–109, 208–221, 294–302.
Hry
Stanislav a Ludmila, t. 1881; Karthaginka, PD 1882, i t.
Překlad a úprava
G. G. Byron: Kain, t. 1871.■ [A.-S. de Bawrová]: Následky šibřinek, t. 1871.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář→ J. Wagner: Durdíkové Alois, Josef, Petr a Pavel, 1961. ■ Nesign.: Dr. J. D., Světozor 7, 1873, s. 363n.●; ref. Stanislav a Ludmila: F. Zákrejs, Osvěta 11, 1881, s. 1037–1045; J. V. F. [Frič], Divadelní listy 3, 1882, s. 146n.●; ref. Karthaginka: C. Frič: tamtéž 3, 1882, s. 191–193; J. L. T. [Turnovský], Pokrok 26. 4. 1882; R., Lumír 10, 1882, s. 208; uh [V. Guth], Politik 26. 4. a 1. 5. 1882; O. Hostinský, Národní listy 27. 4. 1882; F. Zákrejs, Osvěta 12, 1882, s. 849–851, 945–956; Anubis [J. Vrchlický], Lumír 13, 1885, s. 143; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 19, 1885, s. 223; š. [J. Kuffner], Národní listy 14. 3. 1885●; Č. Ibl: Antické látky v novověkém dramatu vůbec a v českém zvláště, Literární listy 11, 1890, s. 187–189, 256n., 272–274●; nekrology: Meziaktí 2, 1901/02, č. 280; Obzor literární a umělecký 4, 1901/02, s. 290●; O. Hostinský: D. význam literární, Česká mysl 4, 1903, s. 1–12; F. Krejčí: O D. metafysice, in Sborník Durdíkův I, 1906, s. I–XXIV; J. Kamper: J. D. jako kritik a básník, tamtéž, s. XXV–XXXIX; J. Bartoš: Hostinský a D., Hudební sborník I, 1913, s. 65–89; M. Novák: D. estetika, Slovo a slovesnost 3, 1937, s. 130–139; K. P. [Polák]: Průkopník české kritiky, Právo lidu 15. 10. 1937; D. Jeřábek: J. D. jako literární kritik a jeho vztah k májovcům, in sb. Rodné zemi, red. R. Fukel a M. Kopecký, Brno 1958, s. 438–441; O. Sus: D. pojetí estetické pravdivosti, SPFF BU, ř. literárněvědná 9, 1960, s. 67–79; L. Lantová: Hledání hodnot, Rozpravy ČSAV, ř. společenskovědná 79, 1969, seš. 6, s. 8–11; DČD III; P. Pavlovský: Česká teorie u D., Hostinského a Zicha, dipl., FF UK 1972; Sborník z konference ke 100. výročí úmrtí českého filozofa a estetika J. D. [přísp. E. Foglarová: Estetika J. D., M. Blahynka: K problematice D. pojetí teorie kritiky], 2003; M. Szabo: Pražské hřbitovy. Olšanské hřbitovy III, 2011, s. 168. ■ LČL, ODS, Otto; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 151–153
