Křtěn Prokop Jan. Pocházel z rozvětveného loutkářského rodu, jehož první představitelé působili v Čechách již od osmdesátých let 18. stol. Byl synem komedianta a marionetáře Václava D. z Kaňku, k jeho příbuzným patřili zřejměi Jan D. (asi *1771), jeho syn Jan D. ml. (asi *1806) a Josef D., všichni z Kaňku (dnes část Kutné Hory), kteří provozovali loutkové divadlo v první polovině 19. stol. Manželka Barbora byla dcerou jihočeského loutkáře F. Kočky z Jindřichovic. Loutkovému divadlu se věnovali i D. synové Alois a Václav.
D. působil především v jižních a jihozápadních Čechách, kde se těšil jisté popularitě. Od konce 19. stol. hrál převážně v Českých Budějovicích a blízkém okolí, pouze příležitostně zajížděl do vzdálenějších míst (např. v únoru 1917 vystupoval ve Stráži n. Nežárkou pro E. Destinnovou a její hosty). V mladších letech jezdil s loutkovým divadlem jen v létě (v zimě provozoval střelnici), později celoročně. Měl přenosnou scénu vybavenou nevelkým počtem typových dekorací a soubor dvaadvaceti starších loutek (průměrné výšky sedmdesát pět cm) pozoruhodné výtvarné hodnoty. Údajně pocházely z mirotické řezbářské dílny, jejich prvním majitelem byl jeho tchán F. Kočka. Začátkem 20. stol. si pořídil větší scénu s dekoracemi od J. Bošky z Vlachova Březí a od pražského řezbáře J. Alessiho několik nových loutek. Dožil a zemřel ve své maringotce.
Byl typickým představitelem starší generace jihočeských loutkářů. V jeho činnosti se spojoval silný vliv rodinné loutkářské tradice (repertoár a ustálený inscenační styl) s výrazným hereckým nadáním. Vedle her z nejstaršího repertoáru lidových loutkářů (mj. Faust, Herkules, Život svaté Jenovefy) uváděl hojně rytířské a loupežnické hry (Přepadení hradu Šlakenvaldu, Rytíř Wilfling ze Štubenberku, Vítězství na hradě Bělohorském), k jeho oblíbeným titulům patřilo i Posvícení v Hudlicích. Na závěr svých představení zařazoval tzv. metamorfózy, tj. výstupy varietních loutek. Na rozdíl od mladších loutkářů, kteří od konce 19. stol. přebírali do svého repertoáru hry psané pro amatérské loutkáře, D. tak činil jen zřídka. Z pohádkových her uváděl např. Čerta a Káču, z her se současnými náměty Cestu do Ameriky (není jasné, zda šlo úpravu Tylovy Lesní panny, o původní loutkovou hru F. Hausera nebo o jiný text). Převážně sám vodil všechny loutky a podle pamětníků bylo jeho ovládání loutek dokonalé. Zásadně mluvil sám všechny postavy, které odlišoval expresivním hlasovým projevem. Pro hrdinské figury užíval patetickou deklamaci se zvláštním přízvukem, kterou doboví loutkáři charakterizovali mluvu vyšších společenských vrstev.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, JIN N5, matrika narozených Butovice, Jinonice […], 1845–1863, s. 100, obr. 104. SOA Třeboň: Sbírka matrik, Čes. Budějovice – sv. Mikuláš 110, matrika zemřelých 1918–1923, s. 392, obr. 394. Jihočeské muzeum v Čes. Budějovicích: D. pozůstalost včetně souboru loutek. ■ J. Veselý: Z korespondence s lidovými loutkáři, Loutkář 1, 1917, s. 27; F. Zátka: O jihočeském loutkáři lidovém P. D., tamtéž, s. 109n. + Jihočeští loutkáři lidoví z 2. polovice XIX. století, tamtéž 2, 1917/18, s. 101, 121–123 + Jak hraje Fausta P. D., tamtéž 3, 1918/19, s. 106; J. Bartoš: Loutkářská kronika, 1963, s. 246, 266; A. Dubská: Dvě století českého loutkářství, 2004, s. 132.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 149–150
