Syn nemajetného malostranského ševce. Po studiích na malostranském gymnáziu (1827) a filozofie na univerzitě vstoupil 1829 do pražského arcibiskupského semináře, 1834 byl vysvěcen na kněze. Působil jako kaplan v Petrovicích na Sedlčansku, kde začal sbírat texty a melodie českých lidových písní, úsloví, lidové průpovědi, jazykové idiomy apod. Sběratelské činnosti se věnoval až do konce života. Z jeho sbírky několika stovek systematicky tříděných zápisů těžili P. J. Šafařík a K. J. Erben (Písně národní v Čechách, 1842–45; Prostonárodní české písně a říkadla, 1864). Pro chronické onemocnění hlasivek a dýchacích cest musel D. brzy přestat vykonávat kněžskou službu a 1839 odešel do výslužby. Intenzivně se pak věnoval literární a kulturní práci, kterou jeho církevní nadřízení nelibě nesli. Byl členem KČSN, spolku Svatobor, čestným členem Umělecké besedy a mnoha kulturních, učitelských a sociálních spolků. Pomáhal zakládat obecní knihovny, organizoval besedy pro místní obyvatele, spolupracoval s ochotníky. Přispíval do asi čtyřiceti periodik (mj. ČČM, České včely, Květů, Komenského, Lumíru, Světozoru, občas i do pražských německých časopisů), referoval o literatuře a divadle, které od mládí nadšeně a soustavně sledoval, psal o pravopisu a usiloval o jeho obrodu. Navzdory chatrnému zdraví, zhoršenému od 1859 ještě tzv. písařskou křečí (ochrnutí pravé ruky, poslední léta mohl psát pouze levou rukou), patřil k nejvýkonnějším a mnohostranným literárním osobnostem své doby. Zemřel na sešlost věkem v nemocnici U Milosrdných bratří v Praze. Po smutečním obřadu v Týnském chrámu byl pochován na Vyšehradském hřbitově. Ve své původní básnické tvorbě i jako překladatel se obzvláště zaměřoval na básnické útvary u nás nepěstované (rapsodie, elegie, kancóna, decima, madrigal, ritornel aj.), a předjímal tak snahy lumírovců. Psal rovněž tehdy oblíbené deklamovánky a je autorem desítek knížek pro děti a mládež s didaktickým posláním, z nichž některé byly přeloženy do němčiny. Zasadil se o kultivující výtvarné řešení dětských knih, pro ochotnické a dětské divadlo dramatizoval národní pohádky. Napsal řadu sólových výstupů a deklamací pro herečku E. Peškovou, která je přednášela na vlasteneckých besedách a dobročinných akcích. Jako jeden z prvních soustavně sepisoval literární produkci; z bibliografických přehledů posléze vznikl Knihopisný slovník českoslovanský. Seznam knih, map, obrazů a hudebnin (1865), obsahující údaje z let 1774–1864, abecedně řazené podle autorů a podle názvů. Své fenomenální jazykové znalosti (ovládal čtrnáct jazyků: francouzštinu, italštinu, němčinu, portugalštinu, španělštinu, angličtinu, švédštinu, latinu klasickou i středověkou, polštinu, ruštinu, horno- i dolnolužičtinu, slovinštinu a chorvatštinu) uplatňoval v práci lexikografické (mj. spolupracoval s J. Jungmannem na Slovníku česko-německém, 1834–39; s F. L. Riegrem na přípravě Slovníku naučného, od 1860), lektorské (např. lužickosrbské vydání Čelakovského Ohlasu písní ruských, 1846; nové vydání Biblí české, 1857), a zejména překladatelské. Byl tlumočníkem poezie, dramatu i teologické literatury. V Matici české inicioval vydání kompletního Shakespearova díla (realizováno 1855–72), na němž se podílel překlady devíti her. Kromě dramat publikoval časopisecky i překlady básní (Královna Mab, Česká včela 13, 1846; Ze znělek Shakespearových, Lumír 1874, Osvěta 1880). Pro Shakespearův blankvers zvolil delší veršový útvar. D. překlady byly vnímány jako velmi kvalitní pro přesné porozumění myšlence i žánru výchozího textu a pro jazykovou vytříbenost zachovávající veškerou poezii originálu. Byly ceněny pro své literární kvality a na rozdíl od některých dalších překladů pořízených pro matiční edici se od čtyřicátých let uplatňovaly na pražských i mimopražských scénách a většinou se objevovaly dříve na scéně než v tisku. Podle svědectví J. Vrchlického D. úzkostlivě dbal na přesné dodržování litery textu při představení. Často navštěvoval PD a při sebemenších odchylkách žádal herce, aby napříště recitovali text správně. Vedle shakespearovských překladů obohatil repertoárovou zásobu českého divadla o několik soudobých francouzských her a z originálního znění přetlumočil oblíbený titul české scény, Kleistovu Katinku Heilbronskou, hranou dosud v překladu V. Filípka, pořízeném 1838 z úpravy F. v. Holbeina.
Pseudonymy a šifry
František D.a, Usus, D., Da, Dch, Dcha, F. D., Fr. D.
Překlady
W. Shakespeare: Romeo a Julie, úryvky in ČČM 18, 1844, sv. 3, s. 323–348, t. 1847, StD 1853, nová verze t. 1872; Večer svatotřikrálový aneb Cokoli chcete, dle ú. J. L. Deinhardsteina, StD 1850, t. 1862 s tit. Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete; Život a smrt krále Richarda Třetího, StD 1854, t. 1855; Sen v noci svatojanské, StD 1855, t. 1866; Koriolanus, vojevůdce římský, StD 1857, t. 1858; Jan, král anglický, StD 1857, t. 1866 s tit. Král Jan; Smrt Julia Caesara, StD 1858, t. 1859 s tit. Julius Caesar; Král Richard Druhý, StD 1859, t. 1862; Dvé šlechticů veronských, PD 1863, t. 1869. ■ H. v. Kleist: Katinka Heilbronská aneb Zkoušení ohněm, StD 1857, t. 1867; V. Hugo: Ruy Blas, StD 1861, t. 1870; J.-F.-A. Bayard, Dumanoir: Malý Richelieu na prvním potýkání, StD 1861, t. 1864; A. Dumas st.: Z mladého věku Ludvíka XIV., PD 1864, t. 1873; V. Sardou: Silné ženy, i ú., PD 1865, t. 1880; J.-F.-A. Bayard, Dumanoir: Hrbatá nevěsta [La bossue], t. 1871.
Dramatizace pohádek
Divadlo malých, to jest Pohádka na pohyblivém divadélku, Hradec Králové 1876 [obs. Popelka, Červená Karkulka, Paleček, Sněhurka, Jeník a Mařenka, Šípková Růženka].
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, nezpracováno. ■ M. [F. B. Mikovec], ref. Romeo a Julie, Lumír 3, 1853, s. 357n. → Pražská Thálie kolem 1850, 2012; V. N. [Nebeský], ref. př. Život a smrt krále Richarda III., ČČM 28, 1855, s. 118–123; nesign. [J. Malý]: Dva překlady Shakespearovy tragédie Romeo a Julie, Pokrok 14. a 15. 12. 1870; nesign.: F. D., Česká včela 4, 1879, s. 6; F. Schulz: F. D., Osvěta 10, 1880, s. 749–752; F. S.: F. D., Národní listy 31. 8. 1880; J. L. T. [Turnovský]: F. D., Pokrok 31. 8. 1880 → Z naší doby, [1888], s. 39–44; nesign.: F. D., Divadelní listy 3, 1882, s. 327n.; F. Bačkovský: O zásluze F. D. o českého Shakespeara, Ruch 6, 1884, s. 169; J. Malý: F. D., Osvěta 15, 1885, s. 20–29, 209–216; B. F. [Frida], ref. Julius Caesar, Zlatá Praha 2, 1885, s. 723n.; Fr. A. Z. [Zeman]: F. D. Nástin životopisný, in F. D.: Obžínky života, 1885, s. I–VIII; J. Vrchlický: Mé vzpomínky na F. D., in sb. Vzpomínky členů Máje, 1903, s. 167–175; K. Mušek: Zapomenutý překladatel Shakespeara – F. D., Osvěta 42, 1912, s. 576–588 + K českým překladům a vydáním Shakespeara, Zlatá Praha 33, 1915/16, 354n.; J. Baudiš: Příspěvky ke kritice českých překladů shakespearských, Časopis pro moderní filologii 5, 1915–17, s. 119–130, 217–233, 317–331, 416–436; F. Páta: K historii překladů Shakespearových dramat, ČNM 107, 1933, sv. 2, 221n.; O. Vočadlo: Český Shakespeare, in W. S.: Komedie I, 1959, s. 23, 31–39, 49, 61; J. Levý: České theorie překladu, 1957, s. 111, 128–130, 158, 258, 271, 411 + O překládání shakespearovského verše a prosy, in W. S.: Historie II, 1964, 687–690; DČD II; DČD III; V. Mül ler: D., Sládek a Sen noci svatojanské, Lidová demokracie 1. 5. 1965; P. Drábek: České pokusy o Shakespeara, Brno 2012, s. 139–142, 1087n., př. Romeo a Julie, s. 683–803, Viola, s. 805–841, Ján, král Anglický, s. 909–954. ■ LČL, Masaryk, ODS, Otto, Otto-dod; NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 147–149
