Kristin, Vladimír

Narodil se v rodině báňského úředníka Františka Krystyna a jeho manželky Josefy, rozené Buchmanové. Bratři Evžen a Miloš psali svá příjmení rovněž Kristin. Vyrůstal ve vzdělaném a kulturním prostředí, otec psal do Ostravského denníku a pravidelně se účastnil dění v Národním domě, kde se soustředil český společenský život předválečné Ostravy. Matka byla hudebně založená, zpívala v pěveckém spolku Lumír. Po ukončení základního vzdělání K. studoval na ostravské reálce. V mládí se učil hře na klavír u rodinného přítele a skladatele E. Bartoníčka, pak na varhany u R. Kadlečka. Výtvarný talent se u něj projevil na vyšší reálce, chodil na soukromé hodiny kreslení k A. Procházkovi. 1911−14 studoval na vídeňské Kunstgewerbeschule (Škola uměleckých řemesel), kde ho učili O. Strnad, jehož dílo podnítilo K. zájem o scénickou tvorbu, a A. von Kenner. Při studiu moderního rakouského malířství jej oslovila tvorba O. Kokoschky, jehož večerních kursů se účastnil. O prázdninách 1914 pobýval u rodičů v Moravské Ostravě a po vypuknutí první světové války se už do Vídně nevrátil. Společně se sochařem A. Handzelem využili nabídku malíře A. Kovala k zapůjčení jeho ateliéru v Mariánských Horách. Krátce poté byl K. odveden na frontu a absolvoval poddůstojnickou školu. Jako důstojník rakouské armády bojoval na Balkáně a v Itálii. S celým plukem upadl do zajetí a byl internován v pevnosti Tonale, kde se věnoval kreslení. Svými kresbami doprovázel i vojenské články. Po válce se vrátil na severní Moravu, v době obsazování pohraničí sloužil u československé armády v Krnově. Po intervenci politika a pozdějšího ostravského starosty J. Prokeše byl z vojenské služby uvolněn a vrátil se do rodné Ostravy, kde 1921 přijal místo suplenta kreslení na německé reálce. 1920 byl členem Klubu umělců a o rok později členem Skupiny výtvarných umělců při umělecko-výchovném odboru Kulturní rady pro širší Ostravsko, jejíž činnost předcházela vzniku Moravskoslezského sdružení výtvarných umělců. K. byl jedním ze zakládajících členů MSVU a na ustavující schůzi sdružení (20. 2. 1926) byl zvolen jednatelem. Nadšeně se ujal organizátorské a výstavní činnosti spolku, ale pro sílící názorové neshody se posléze funkce vzdal a 1928 ze spolku společně s A. Handzelem, B. Dvorským a J. Sládkem vystoupil. 1924 jej vyzval režisér a tenorista Národního divadla moravskoslezského K. Kügler k výtvarné spolupráci na Mozartově opeře Kouzelná flétna, jež se stala první K. jevištní realizací. Následná práce pro divadlo přispěla ke zlepšení jeho finanční situace. O rok později přerušil pedagogikou činnost a plně se věnoval tvůrčí práci. 1926 získal s přítelem A. Handzelem ateliér v nově otevřeném Domě umění, ale z prostorových a světelných důvodů jej brzy opustil. Poté získal ateliér v budově spořitelny společně s malířem J. Sládkem. 1927 byl přijat za člena brněnské Skupiny výtvarných umělců. 1928 vystřídal v divadle na místě jevištního výtvarníka malíře V. Kutzera. V témže roce odjel s ostravskými divadelníky do italských lázní Rimini, cestoval po Francii a Holandsku, okouzlila jej malebnost italské architektury a barevnost jižní přírody. Od 1929 začal spolu s A. Handzelem, B. Dvorským a J. Sládkem vystavovat samostatně i na výstavách Skupiny výtvarných umělců v Brně. Vytvořili tzv. „ostravskou čtyřku“, která průbojným a progresívním tvůrčím úsilím přesáhla rámec regionu. V té době se K. stal předním představitelem výtvarného umění Ostravy. Po 1930 se věnoval zejména malířství; s divadlem spolupracoval externě do 1949.  

1932 se oženil s učitelkou Marií Klimkovou (1901−1971), manželství zůstalo bezdětné.

1934 byl přijat za člena pražského Spolku výtvarných umělců Mánes, jehož byl členem do 1949. Patřil také k zakladatelům modernisticky orientovaného spolku Výtvarní umělci Moravská Ostrava (1935), jehož se stal prvním předsedou. Vlivem politické situace a ve snaze upevnit jednotný postup ostravských umělců se na valné hromadě v listopadu 1938 rozhodli o spojení s MSVU. Po druhé světové válce byl zakládajícím členem Bloku výtvarných umělců moravských a 1946 se stal předsedou MSVU, v němž působil až do jeho zrušení (1949). Po utvoření Svazu československých výtvarných umělců byl předsedou ostravské krajské pobočky do 1957, kdy při autohavárii utrpěl těžký úraz. Vedl také Tvůrčí skupinu Ostrava, která vznikla u ostravské pobočky koncem 1958. 1959 byl jmenován zasloužilým umělcem. Přes pokročilý věk a podlomené zdraví vytrvale maloval, účastnil se veřejného života a předával zkušenosti mladým umělcům. 1970 připravila Galerie výtvarného umění v Ostravě jeho soubornou retrospektivní výstavu, která poprvé ve větším rozsahu prezentovala K. tvorbu. V témže roce 13. listopadu zemřel.

Jeho tvorba je zastoupena ve sbírkách galerií a muzeí v Opavě, Ostravě, Brně i Praze.

Soustavně začal malovat v polovině 20. let 20. století. V té době byla jeho malba inspirována prvky civilismu i snahou o zachycení moderní společnosti v městském a industriálním prostředí, typickou pro novou věcnost. Ostrava mu umožnila zachytit rozličné pohledy na město s jeho zákoutími příměstských periférií i průmyslovými lokálními specifiky (Zahrada v Třebovicích, Martinská huť, Ostravská periférie aj.). Ve 30. letech se více zabýval krajinomalbou, v níž byl inspirován Cézannovým barevně pojatým prostorem. V té době se v jeho tvorbě objevila i četná zátiší. Postupně přecházel od městských zákoutí k celkovým pohledům na Ostravu (Ostrava v zimě, Pohled na Ostravu, Ostrava na jaře). Po válce byl jeho malířský rukopis uvolněnější. Maloval pohledy na zničená města, okolní krajinu, portrétoval tehdejší osobnosti. V 50. letech začal vytvářet realistická panoramata Ostravy, návrhy na gobelíny i litografie.

Svým širokým rozhledem a zájmem o kulturní dění přirozeně propojoval výtvarníky, divadelníky, hudebníky i literáty.

V polovině 20. let 20. století, kdy začal spolupracovat s Národním divadlem moravskoslezským, tu byly realizovány převážně typově tvořené dekorace. K. byl prvním z ostravských umělců, který se snažil o modernější pojetí jevištního ztvárnění. Upouštěl od realisticky řešených scén svého předchůdce V. Kutzera a uplatňoval zjednodušené rozvržení jevištního prostoru s dekoračním náznakem daného prostředí. Zejména v 2. polovině 20. let 20. století se podílel na řadě inscenací, například s operním režisérem K. Küglerem nebo ambiciózním mladým režisérem s progresívními uměleckými názory orientujícím se na moderní divadlo K. Proxem (Svatá Jana, 1924; Šest postav hledá autora, Zkrocení zlé ženy, obě 1926). 1929 se přiklonil ke konstruktivistickému řešení scén. Ve spolupráci s režisérem J. Skálou vytvořil v inscenaci Merežkovského hry Smrt Pavla I. konstruktivisticky stroze pojatý interiér zámeckého paláce pomocí jednoduchých dekorací geometrických tvarů. Podobně v témže roce navrhl k Tollerově expresionistickému dramatu Sokové strojů v režii O. Stibora konstruktivisticky řešený prostor, jehož hlavním prvkem bylo půlkruhové schodiště umístěné po obou stranách jeviště. Mezi ním, v centrální části byly náznaky dějišť jednotlivých obrazů. Velkou pozornost K. věnoval práci se světlem, kterému přikládal důležitou funkci; prolínání světla a stínu bylo prostředkem umocňování napětí. Přestože Stiborova inscenace vzbudila polemickou reakci, tehdejší vlivný ostravský kritik V. Martínek ocenil K. smysl pro účinný náznak a podtržení dramatické nálady.   

Inspirací pro divadelní zpodobení byla K. i jeho volná tvorba: obrazy periférie a zákoutí Ostravy uplatňoval i ve scénických návrzích, například k inscenaci Obrácení Ferdyše Pištory (1929).  

V červnu 1929 bylo založeno Studio při NDMS, na jehož činnosti se K. podílel. Snahu uplatnit moderní avantgardní směřování divadla demonstrovala i zahajovací inscenace hry E. O’Neilla Chlupatá opice (1929) v režii J. Skály. K. pro scénu navrhl působivý systém žebříkových konstrukcí. Výtvarné pojetí podpořilo zejména davové scény, které svou živelností sugestivně ovlivnily divácké vnímání. Týž tvůrčí tandem zrealizoval ve Studiu také inscenaci Dymovovy hry Ňu (1929).

Po nástupu výtvarníka J. Sládka do divadla (1930) se K. začal soustředit na volnou tvorbu a počet jeho jevištních realizací výrazně poklesl. Spolupracoval s divadlem již jen externě, po druhé světové válce navrhl mj. scénická řešení pro operní inscenace hostujícího chorvatského režiséra B. Gavelly (Prodaná nevěsta 1946, Faust a Markétka 1947).

Pod vlivem modernistických trendů K. uplatnil v divadle svou výtvarnou invenci zejména na konci 20. let 20. století. Později v jeho scénické tvorbě převažovala malířská výtvarná technika, jíž dominovala barevnost. Pracoval se světlem a stínem, což mu umožňovalo vytvářet kontrasty, ozvláštnit vnímání prostoru a podtrhnout jeho dramatičnost. Scénu důkladně promýšlel v návaznosti na obsah hry i v souladu s historickými reáliemi děje. Snažil se o vystižení atmosféry korespondující s inscenačním záměrem.

Výpravy (scéna + kostýmy; dílčí autorství značeno zkratkou S nebo K)

Národní divadlo moravskoslezské v Moravské Ostravě

(České divadlo moravskoostravské 1941–44, Zemské divadlo Ostrava 1945–48, Státní divadlo Ostrava 1948–95)

W. A. Mozart: Kouzelná flétna (i 1936), J. Wolker: Matiné Jiřího Wolkera (S) + Nemocnice (S, i 1929), R. Wagner: Tannhäuser, G. B. Shaw: Svatá Jana, J. Massenet: Thais – 1924; G. Puccini: Bohéma (i 1932, 1949, S), Z. Fibich: Šárka (S, i 1934), W. Kienzl: Evangelista, K. Čapek: RUR (S) – 1925; R. Leoncavallo: Komedianti (i 1936), P. Mascagni: Sedlák kavalír (i 1930, 1933, S), G. Puccini: Tosca, L. Pirandello: Šest postav hledá autora, W. A. Mozart: Figarova svatba, Ch. Gounod: Faust a Markétka (i 1929, S; 1947, S), W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, A. Dvořák: Šelma sedlák (i 1933), Ch. Gounod: Romeo a Julie, G. Verdi: Aida (1930), V. Hřímalý: Zakletý princ (Scénic. spolupráce), J. Massenet: Kejklíř Matky Boží, Klabund: Křídový kruh, P. I. Čajkovskij: Eugen Oněgin, O. Nedbal: Princezna Hyacinta (Scénic. spolupráce), K. Goldmark Sábská královna (Královna ze Sáby) – 1926; G. Verdi: Maškarní ples (i 1935), R. Wagner: Bludný Holanďan (i 1933), J. a K. Čapkovi: Adam stvořitel, R. Zandonai: Francesca z Rimini, M. P. Musorgskij: Boris Godunov (i 1936), L. Antonelli: Ostrov opic, F. Škroup: Dráteník, L. Pirandello: Rozkoš počestnosti (S) – 1927; G. Verdi: Síla osudu, G. Bizet: Džamileh, G. Rossini: Lazebník sevillský, A. Dvořák: Jakobín (S, i 1932), G. F. Abbott – P. Dunning: Broadway, R. Strauss: Růžový kavalír (i 1940, S), D.-F.-E.. Auber: Fra diavolo, A. Dvořák: Čert a Káča (i 1940), E. Vachek: Lišák Stavinoha, K. Kovařovic: Psohlavci (i 1936, 1946, S), B. Viková-Kunětická: Reprezentantka domu, R. Wagner: Mistři pěvci norimberští – 1928; F. Šrámek: Červen (S), F. X. Svoboda: Poupě (S), R. Medek: Plukovník Švec (i 1939), Ch. Gounod: Lékařem proti své vůli, J. Strauss – R. Benatzky: Casanova, A. Dvořák: Dimitrij, D. S. Merežkovskij: Smrt Pavla I., E. Toller: Sokové strojů, F. Langer: Obrácení Ferdyše Pištory, F. Paul – B. Hrstka: Ostraváci, co víc chcete (S), H. Müller: Hvězdy (S), B. Smetana: Prodaná nevěsta (1945, 1946, S), L. Janáček: Její pastorkyňa, B. Veiller: Je Mary Duganová vinna?, S. Lom: Svatý Václav, G. Puccini: Manon Lescaut, E. O’Neill: Chlupatá opice, F. Lehár: Veselá vdova, L. Frank: Karel a Anna, A. Dvořák: Rusalka, R. Piskáček: Ples tuláků, O. I. Dymov: Ňu, R. Wagner: Parsifal – 1929; B. Lovrić: Dědicové, J. Weinberger: Švanda Dudák, A. Dvořák: Tvrdé palice, V. Novák: Zvíkovský rarášek, O. Straus: Princezna z Tragantu (S), R. Drigo: Harlekýnovy miliony (S), B. Smetana: Dvě vdovy (i 1945, S; 1948, S), G. Puccini: Gianni Schicchi, Z. Fibich: Nevěsta messinská, C. Saint-Saëns: Samson a Dalila, V. Novák: Lucerna – 1930; E. d’Albert: Nížina (i 1941), R. Strauss: Salome, W. A. Mozart: Únos ze Serailu, G. Bizet: Carmen, B. Smetana: Tajemství, M. Pagnol: Malajský šíp – 1931; G. Charpentier: Louisa, L. Janáček: Z mrtvého domu, F. von Suppé: Boccaccio, G. Verdi: Troubadour (S) – 1932; W. A. Mozart: Cosi fan tutte (S), J. Offenbach: Krásná Helena – 1933; W. Maliszewski: Siréna, P. I. Čajkovskij: Carevniny střevíčky – 1935; P. I. Čajkovskij: Piková dáma, P. Cornelius: Lazebník bagdadský, J. Vrchlický: Noc na Karlštejně, A. Dvořák: Tvrdé palice, V. Blodek: V studni – 1939; G. Puccini: Madame Butterfly, A. Jirásek: Kolébka, O. Nedbal: Z pohádky do pohádky (S) – 1940; K. Čapek: Matka, J. Šrámek: Krví ke svobodě (S), A. Jirásek: Gero (S), K. M. Simonov: Ruští lidé (S) – 1945; N. S. Rybak – I. A. Savčenko: Letadlo má zpoždění 24 hodin – 1946; K. G. Paustovskij: Vítězná noc (S) – 1947.   

Divadlo mladých v Ostravě

Z. Vovsová: Perníková chaloupka – 1945; M. Mellanová – B. Benešová: Pohádky Dálného východu (Slimák a opice / Aladin a kouzelná lampa) S, A. Jirásek: Pan Johanes (1947) – 1946; J. Fučík, dram. D. Plichta: Reportáž psaná na oprátce – 1947.

Slezské národní divadlo v Opavě

A. Dvořák: Jakobín, B. Smetana: Tajemství – 1946.

Prameny

Zemský archiv v Opavě: Sbírka matrik Severomoravského kraje, Moravská Ostrava, Narození 1893−1894, sign. MO I 30, inv. č. 1830 (online, cit. 18. 1. 2022), URL: https://digi.archives.cz/da/permalink?xid=be86beda-f13c-102f-8255-0050568c0263&scan=501043dfcfe6457c8a3305e126d6f5db.

Ostravské muzeum, Společenské vědy, Hudební historie: Scénografické návrhy V. K.

SZM, Divadelní podsbírka: Scénografické návrhy V. K.

SZM, Muzikologická podsbírka: Scénografické návrhy V. K.

Archiv NDM: V. K., (online, cit. 18. 1. 2022), URL: https://www.ndm.cz/cz/osoba/3986-kristin-vladimir.html.

IDU − ViS: Inscenace, (online, cit. 19. 1. 2022), URL: https://vis.idu.cz/Productions.aspx.

Ostravský divadelní archiv: Divadlo Petra Bezruče, (online, cit. 19. 1. 2022), URL: http://www.divadelniarchiv.cz/inscenation/#result-table.

Literatura

-zb- [Zdeněk Bár]: Studio při Mor.-sl. divadle…, Index 1, 1929, č. 10, s. 7; V. Martínek: Divadlo moravsko-slezské v Mor. Ostravě, in Nové české divadlo 1928−1929, Praha 1929, s. 111−112; 40 let ostravského divadla 1919−1959, Ostrava 1959, s. 14, 63, 64; M. Schenková: Ostravský malíř V. K., Časopis Slezského muzea, série B, 27, 1978, č. 2, s. 122−133; V. Ptáčková: Scénografie, in E. Sýkorová-Čápová − M. Weimann: 60 let Státního divadla v Ostravě, Ostrava 1980, s. 366, 369. + Česká scénografie XX. století, Praha 1982, s. 129, 316; DˇVD IV; P. Holý: Malíř V. K. a jeho město, Ostrava 1996; G. Pelikánová – T. Kahánková: Rodáci a významné osobnosti Moravskoslezského kraje, Ostrava 2006, s. 25; H. Spurná: Divadelní režisér a člověk Oldřich Stibor (1901−1943), Olomouc 2015, s. 70−73, 75, 113−116, 325.

Biografický slovník Slezska, EDS, Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy, Toman

Vznik: 2022