Otec byl učitelem a regenschorim. Č. studoval gymnázium a tzv. filozofii v Plzni, kde se pod vlivem J. V. Sedláčka prohloubilo jeho vlastenecké cítění a zájem o literaturu. Po otcově smrti se s matkou přestěhoval do Prahy (1831), vystudoval medicínu (promoce 1837) a po dalších studiích ve Vídni se habilitoval v oboru dermatologie (1846). Od 1843 působil jako epidemiolog pražské trestnice. Od 1848 byl docentem na plicním oddělení, od 1851 mimořádným profesorem, od 1860 primářem venerologického a dermatologického oddělení Všeobecné nemocnice v Praze. 1858–61 vykonával funkci děkana doktorského kolegia lékařské fakulty. Angažoval se také v politickém dění. 1848 byl zvolen do Národního výboru, účastnil se Slovanského sjezdu, byl poslancem českého a říšského sněmu, v Kroměříži na mandát rezignoval. V době Bachova absolutismu byl veden na seznamu politicky kompromitovaných osob, z čehož mu plynuly i existenční problémy. Podílel se na osvětové činnosti, mj. podporou zřizování venkovských knihoven a řemeslnických škol, spoluprací na vydávání hodnotné literatury pro široké vrstvy obyvatelstva, přednáškami o medicíně pro mladé ženy. Vystupoval proti rasové diskriminaci a podporoval asimilaci židovské populace. Od 1841 byl lékařem, posléze i duchovním a literárním rádcem B. Němcové. Na tehdejší dobu byl velmi zcestovalý, během prázdninových cest poznal Francii, Itálii, Švýcarsko a Německo. 1851 onemocněl plicní tuberkulózou a po matčině smrti, jakožto svobodný a bezdětný, odkázal svůj majetek fondu pro vdovy a sirotky po lékařích, který spoluzakládal. Pochován byl na Olšanských hřbitovech.
Č. platil ve své době vedle V. B. Nebeského za nejvzdělanějšího českého estetika a znalce zahraniční literatury. Široká humanitní erudice (zejména literární a hudební) se pojila se znalostí cizích jazyků; kromě němčiny, v níž psal a publikoval většinu svých lékařských studií, ovládal francouzštinu, angličtinu, italštinu a španělštinu. Lingvistické schopnosti uplatnil při zpracování české lékařské a hudební terminologie a v překladatelské práci. Zasazoval se také o modernizaci českého pravopisu. Překládal hlavně poezii a dramata, díla tlumočil z originálního znění, nikoli z německých převodů. Překlad starých španělských romancí (Kytice ze španělských romancí, s V. B. Nebeským, 1864) patřil k nejvýznamnějším uměleckým výkonům české translatologie. Přeložil text Haydnova oratoria Die Schöpfung (Stvoření světa), prózy a studie Goethovy a Lenauovy, díla francouzských, anglických, polských, jihoslovanských a pražských německých autorů.
Intenzivně se účastnil prací na souborném matičním vydání Shakespearových her (1855–72); dohlížel na překlady, staral se o plynulou realizaci monumentální edice, propagoval Shakespearovo dílo apod. Stal se duší celého projektu, do něhož přispěl překlady devíti dramat (šest vyšlo posmrtně), Romea a Julii vydal samostatně. Za prioritu při překládání pokládal co nejvěrnější přetlumočení obsahu i formy výchozího textu. Jeho shakespearovské překlady byly ceněny za pietní přístup a libozvučný jazyk [Hálek], i za lehkost, jasnost a plynulost [Máchal]. Při překládání her měl na zřeteli především budoucího čtenáře (úsilí o jasnost a doslovnost), méně jevištní provedení. Čtyři z jeho překladů byly inscenovány.
Od 1841 byl činný jako hudební a literární kritik, publikoval teoretická pojednání, věnoval se lidové poezii. Do české publicistiky zavedl termín fejeton; označoval jím své články o kulturním a uměleckém dění v Literární příloze ku Věnci, jejíž dva ročníky anonymně redigoval (1843–44).
Pseudonymy, šifry
Jan Josef Č., Josef Rodomil (též Rodislav) Č., Jan Č., Vlastislav Č., Č., Dr. Č., Dr. J. Č., Dr. J. R. Č., -a.
Překlady
W. Shakespeare: Cymbelin, t. 1856, ND 1893; Král Jindřich V., t. 1858; Antonius a Kleopatra, t. 1858; Romeo a Julie, t. 1861; Veta za vetu, t. 1862; Komédie plná omylů, t. 1864, PD 1866; Pohádka zimního večera, PD 1867, t. 1869; Timon Athenský, t. 1869, PD 1878; Titus Andronikus, t. 1870; Král Jindřich VIII., t. 1870.
Prameny a literatura
Nesign. [J. Malý]: Dva překlady Shakespearovy tragédie Romeo a Julie, Pokrok 14. a 15. 12. 1870; V. Hálek: Dr. J. Č., Květy 7, 1872, s. 94n.; J. Máchal: J. Č., Rokycany 1906; K. Mušek: K českým překladům a vydáním Shakespeara, Zlatá Praha 33, 1915/16, zvl. s. 354–356; J. Baudiš: Příspěvky ke kritice českých překladů shakespearských, Časopis pro moderní filologii 5, 1915–17, s. 119–130, 217–233, 416–436; F. Páta: K historii překladů Shakespearových dramat, ČČM 107, 1933, sv. 2, s. 221–226; O. Vočadlo: Český Shakespeare, in W. S.: Komedie I, 1959, s. 23, 32–39; DČD III; P. Drábek: České pokusy o Shakespeara, Brno 2012, s. 138n., 1087. ■ LČL, Masaryk, ODS; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 119–120
