Vl. jm. Matěj Čapek; od 1884 podepisoval své práce Karel, od 1917 (pro odlišení od K. Čapka) ještě přídomkem Chod odkazujícím k rodnému kraji. – Otec, technický adjunkt a suplent domažlické reálky, byl vynikajícím hudebníkem, záhy zemřel (1867). Nezabezpečená matka vychovávala čtyři děti sama. Č. vystudoval gymnázium v rodišti (patřil k nejhorším studentům), proti matčině vůli se zapsal na právnickou fakultu pražské univerzity, ale více navštěvoval přednášky z filozofie a psychologie. Na studiích se živil kondicemi francouzštiny, později literárními příspěvky do Květů, Zlaté Prahy aj. 1881 byl za účast v tzv. chuchelské aféře (střet českých a německých studentů) vyloučen z univerzity a musel opustit Prahu. Po návratu externě spolupracoval se staročeským listem Pokrok jako fejetonista a krátce byl zaměstnán v Ottově nakladatelství. 1884–88 působil v redakci olomouckého listu Našinec. V Olomouci, kam přesídlili i matka, sestra a posléze bratr Jan, se účastnil zakládání Národní jednoty pro severovýchodní Moravu a Vlasteneckého muzea, podněcoval zbudování Národního domu (otevřen 1888), živě se zajímal o národopis, zpíval se spolkem Žerotín. Od 1888 žil trvale v Praze. Pracoval v redakci Hlasu národa (1888–1900) a Národní politiky (1891–1901, byl korespondentem na Světové výstavě v Paříži 1900). Pro časté neshody s šéfredaktorem L. Bratršovským přešel do konkurenčních Národních listů, od 1910 redigoval kulturní rubriku, za válečných let nedělní zábavní přílohu. Za války přispíval politickými články do maďarského periodika Pester Lloyd, vydávaného německy ve Vídni. Výtvarné kritiky psal do Světozoru a Zvonu, články o českém umění do mnichovského časopisu Kunst für Alle. Od konce desátých let se cele věnoval beletristické tvorbě. Byl obratným kreslířem a karikaturistou, pěstoval zpěv, hru na klavír a kontrabas. Přátelil se s mnoha umělci, byl zván k J. Kubelíkovi na zámeček do Býchor, u E. Destinnové ve Stráži nad Nežárkou pobýval s rodinou. Doživotně jej poznamenalo předčasné úmrtí jediného, už dospělého syna (1920). Za svou tvorbu se dočkal společenského uznání a oficiálního ocenění: 1915 byl zvolen dopisujícím, 1923 řádným členem ČAVU, 1924 mu bylo uděleno čestné občanství Domažlic a třikrát získal státní cenu za literaturu. Zemřel na selhání srdce při operaci rakoviny střeva. Smuteční obřad proběhl v panteonu Národního muzea, ostatky byly uloženy na Vinohradském hřbitově.
Č. proslul jako romanopisec (Kašpar Lén mstitel, 1908; Turbina, 1916; Antonín Vondrejc, 1917; Jindrové, 1920; Vilém Rozkoč, 1923; Řešany, 1927); ve vrcholných dílech zobrazoval s naturalistickým pesimismem rozkladné a úpadkové jevy a důsledně uplatňoval postulát determinismu. Naturalistickou metodu ozvláštňoval cynickým humorem a zvýrazňováním zvláštností, zálibou v grotesce a v karikaturním vyhrocení.
Nepočetné dramatické práce stojí na okraji jeho prozaické tvorby, v níž měly většinou svůj počátek. Tříaktový Begův samokres (dramatizace starší novely), první část trojdílného cyklu Návraty, byl autorovým debutem a jedinou hrou, s níž se prosadil do ND. Drama z prostředí citově vyprázdněného života poněmčené šlechtické rodiny trpělo absencí niterné tragičnosti a svou vnějškovostí připomínalo dávno přežilý žánr osudové tragédie. Inscenace nevyvolala divácký zájem, hru ale častěji uváděly ochotnické spolky a 1914 byla vyznamenána cenou Novotného (porotě předsedal F. X. Šalda). S rozporuplným ohlasem se setkal tříaktový Slunovrat (druhé drama z cyklu Návraty) s podtitulem Tu noc před svatým Janem, jehož velmi komplikovaný děj počínal v hluboké minulosti (hrdinův dávný přečin, domnělá smrt a návrat). Spletitý děj měla i závěrečná část cyklu, groteskní veselohra z prostředí pašeráků cukerínu, Výhry a prohry, situovaná jako obě předchozí hry do Pošumaví. Stylizace postav už odkazovala k expresionistické nadsázce. Po delší odmlce a z podnětu E. Destinnové napsaná Básníkova nevěsta („hra o jednom dějství s přestávkou“) je dramatizací závěrečných partií románu Antonín Vondrejc, vydaných původně samostatně pod názvem In articulo mortis (1915). V tragédii lidských osudů groteskně zhuštěných do jednoho půldne se projevuje autorův bezděčný expresionismus, prolínající významové i tvarové kontrasty. Č. pomýšlel na komorní provedení, k němuž ale nedošlo; premiéra se uskutečnila posmrtně a 1928 byla hře udělena státní cena pro umění v oboru dramatické tvorby. Dramata nesla charakteristické rysy beletrie, z níž byla přetavena a na scéně povětšině ztroskotávala; autorova fabulační vášeň a stylistická zdatnost (řečová charakteristika postav) byly při jevištním provedení spíše překážkou. Č. sledoval divadlo jako kritik v České revui (1901/02) a ve Zvonu (1905–12), poté výjimečně ve fejetonu Národních listů. Psal důkladné a velmi obšírné referáty dalece přesahující obvyklý rozsah kritiky v beletristických listech. Ze soudobé dramatiky vyzdvihoval zvláště tvorbu H. Ibsena, o níž přinášel hluboké a zasvěcené analýzy.
Pseudonymy, šifry
Brouk, D. F., Duka Mara, Dr. Dulcamara, Dr. F. X. Jiřík, -er, -ert, eř, Frida, Jar. Hejhola, J. P., Josef Paškrtný (LČL chybně Paškrtský), …k, -k, K. M., K M Č, KMČ., K. M. Č., Karel Matislav Čapek, M. D., Nemo, Quidam, S. F., Smil, Smil Flaška, -ter, tes, Ulca Mara, -ý, ∆.
Hry a dramatizace
Begův samokres, ND 1911, i t.; Slunovrat, MD Král. Vinohrad 1912, t. 1913; Výhry a prohry, MD Král. Vinohrad 1915, i t.; Básníkova nevěsta, t. 1926, MD Král. Vinohrad 1927.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → R. Ferklová, 1997. ■ Bibliografie in F. Kovárna: K. M. Č.-Ch.,1936; J. Šach: K. M. Č.-Ch., Domažlice 1949; H. Ryšánková: K. M. Č.-Ch., Plzeň 1972. ■ K. M. s. 242n.; O. Fischer, Česká revue [9], 1915/16, s. 63●; k šedesátinám: nesign., Lidové noviny 21. 2. 1920; J. H. [Hora], Právo lidu 22. 2. 1920; A. N. [Novák], Venkov 22. 2. 1920; jv. [Vodák], Jeviště 1, 1920, s. 61, 85 [doplňující reakce K. M. Č.-Ch.]; -vh- [M. Hýsek], Kmen 4, 1920/21, s. 10n.●; ref. Básníkova nevěsta: P. Fraenkl, Národní osvobození 29. 12. 1926; nesign., Česká osvěta 23, 1926/27, s. 355n.; K. J. [Juda], Česká revue 20, 1927, s. 52n.●; nekrology: jv. [Vodák], České slovo 5. 11. 1927 → Cestou, 1946; F. Borový, Lidové noviny 5. 11. 1927; F. Götz, Národní osvobození 5. 11. 1927; J-a, Rudé právo 5. 11. 1927; V. Martínek, Moravskoslezský deník 5. 11. 1927 → Živné zdroje, Ostrava 1972; J. Knap, Venkov 6. 11. 1927; K., Lidové noviny 4. 11. 1927; K. Čapek, tamtéž 8. 11. 1927 → Ratolest a vavřín, 1947; J. Fučík, Kmen 1, 1927, s. 257n.; K. Juda, Česká revue 20, 1927, s. 300n.; J. H. [Hora], Literární noviny 1, 1927, č. 14, s. 1; nesign., České jeviště 1, 1927, č. 9, s. 1n.; P., Československé divadlo 5 (10), 1927, s. 259●; ref. insc. Básníkova nevěsta: If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 13. 12. 1927; Kbk. [F. Kubka], Prager Presse 13. 12. 1927, ráno; jv. [Vodák], České slovo 13. 12. 1927; E. S. [K. Elgart Sokol], Lidové noviny 20. 1. 1927; Z. Hásková, Lumír 54, 1927/28, s. 557n.; [J. J.] Paulík, Rozpravy Aventina 3, 1927/28, s. 100; J. H. [Hilbert], Venkov 15. 1. 1928; nesign., Dělnické divadlo 8, 1928, s. 17; E. Konrád: Něco pro Rusy, Cesta 10, 1928, s. 197n.; Č. [V. Červinka], Zvon 28, 1927/28, s. 222●; J. Tumlíř, Divadlo 7 (14), 1927/28, s. 29n.; M. Hýsek: Ze vzpomínek na K. M. Č.-Ch., tamtéž, s. 51n.; J. Thon: Č.-Ch. novinářem, Rozpravy Aventina 3, 1927/28, s. 51n.; F. Kovárna: K. M. Č.-Ch. a Dvakrát s Č.-Ch., tamtéž, s. 52n.; E. Konrád: Osiřelá premiéra (Vzpomínka na K. M. Č.-Ch.), tamtéž, s. 53n.; O. Štorch-Marien: K. M. Č.-Ch. a Aventinum, tamtéž, s. 54; V. Zelinka: Čtenářovy postřehy z díla K. M. Č.-Ch., Zlatá Praha 45, 1927/28, s. 122–124●; Cesta 10, 1928, č. 6–7 [přísp. V. Dyk, M. Rutte, M. Hýsek, B. Lovrić, J. O. Novotný, J. R. Marek, J. Fiala, J. Thon, J. Moudrý]; A. Novák: K. M. Č.-Ch., Almanach ČAVU 38, 1928, s. 178–200; ns: Republiko: Co je s úpravou praxe divadelní censury?, Československé divadlo 11 (6), 1928, s. 6 [cenzurní zásahy do Básníkovy nevěsty]; M. Rutte: Psychologie bez duše, Doba a hlasy, 1929, s. 95–106 → Mohyly s vavřínem, 1939; J. Kvapil: Nejzápadnější Slovan, O čem vím, 1932, s. 325–330; tk [F. Trávníček]: Slovesné umění Č.-Ch., Lidové noviny 26. 2. 1940; V. Müller: K. M. Č.-Ch., in České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 180n.; J. Hrabák: Naturalista K. M. Č.-Ch., Rovnost 19. 2. 1950; F. Tvrdoň: Vliv prostředí na tvorbu K. M. Č.-Ch., Sborník SLUKO, oddíl B, I/1951 až 1953, Olomouc 1954, s. 107–132; J. Wenig: Vzpomínka na K. M. Č.-Ch., Lidová demokracie 20. 2. 1960; M. Suchomel: Stoletý Č.-Ch., Host do domu 7, 1960, s. 89; J. Jarůšková: Grotesknost v díle K. M. Č.-Ch., dipl., FF UK 1966; A. Haman: K. M. Č.-Ch. a český naturalismus, Česká literatura 17, 1969, s. 348–360; B. Plevka: Ema Destinnová píše K. M. Č.-Ch., Lidová demokracie 12. 11. 1977; DČD III; L. Doležel: K. M. Č.-Ch. a modernismus, Studie z české literatury a poetiky, 2008, s. 40–48. ■ LČL, Masaryk, ODS, Otto, Otto-dod
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 117–119
