Vl. jm. Jan Veselý. Pseudonym vznikl spojením se jménem přítele J. Benešovského, který měl údajně podíl na autorových prvotinách. – Vychodil nižší reálku v Praze, z existenčních důvodů nemohl ve studiích pokračovat a další vzdělání – včetně ovládnutí několika jazyků– získal jako samouk. Vyučil se ve známém galanterním závodě bratří Tučků (v téže době tam byl učněm i I. Herrmann). Už 1874 začal pracovat v Národních listech. Členem redakce, kde působil v různých oblastech (denní zprávy, zpravodajství ze sněmovny, politický referát, informace o kulturním a literárním dění), byl až do předčasné smrti. Vedle publicistických příspěvků, ceněných pro pohotovost, výstižnost a stylistickou obratnost, byl i autorem fejetonů, črt, drobných žánrových obrázků a próz psaných původně pro beletristickou přílohu listu, které ve výběru shrnul 1892 do knížky Eva a jiné povídky. Záslužné byly ve své době jeho překlady, jimiž k nám uváděl – mimo přechodně populární tituly – díla A. Daudeta, A. France, M. Twaina aj.; přínosem byl zejména první úplný český překlad Boccacciova Dekameronu.
Jistou obdobou B.-V. překladů dobově populární prózy (H. Lecomta Du Nouy, L. de Tin seaua aj.) byly i jeho překlady divadelních her. Uváděny v hereckých režiích (J. Seiferta, A. Sedláčka) tvořily součást umělecky méně náročné složky repertoáru PD a ND. Z italštiny to byla moralizující společenská komedie z aristokratických kruhů Dvě dámy od P. Ferrariho, z francouzštiny jen rok stará novinka, dramaticky efektní činohra ze soudního prostředí Červený talár od E. Brieuxe, pokračující v linii oblíbených sociálně kritických her ze současnosti (A. Dumas ml., O. Feuillet aj.), a záměnová fraška Má syna! Od 1881 spolu pracoval s Divadelními listy. V přehledných zprávách o současném divadelním dění ve Francii, Itálii a Anglii, sestavovaných podle zahraničního tisku, projevil informovanost o divadle v cizině.
Překlady
P. Ferrari: Dvě dámy, PD 1881, t. 1882; E. Brieux: Červený talár, ND 1901; G. Dancourt, M. Vaucaire: Má syna!, ND 1903.
Prameny a literatura
Nekrology: Národní listy 22. 2. 1905; I. Herrmann, tamtéž 26. 2. 1905. ■ LČL, Otto
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 46
