Narodil se v rodině ševce na Smíchově. Teprve v devíti letech začal chodit do místní dvoutřídky, pak navštěvoval maltézskou farní školu při kostele P. Marie Vítězné na Malé Straně (1851–54). Vystudoval nižší reálku na Starém Městě u sv. Jakuba (1854–56), kde navázal přátelství se spolužákem J. Zeyerem, pokračoval na vyšší reálce v Mikulandské ul. (1856–59), kde na něho silně zapůsobil J. Neruda vyučující češtinu. Absolvoval tři ročníky na pražské polytechnice, ale byl již odhodlán věnovat se žurnalistice a literatuře. Vzdělání si rozšiřoval vlastním studiem moderní filozofie, estetiky, matematiky, přírodních věd, jazyků a literatur. Po pádu Bachova režimu se seznámil s J. Barákem a dalšími osobnostmi politického a veřejného dění a zapojil se do spolkového života především na Smíchově. 1863 se stal externím redaktorem Národních listů, 1866 se neúspěšně ucházel o místo u smíchovské městské správy. 1867 byl krátce redaktorem Hlasu, poté Vesny kutnohorské. 1868 nastoupil jako redaktor v mladočeských Národních listech. V létě t. r. se oženil s Josefinou Rabochovou, již před sňatkem se jim narodila dcera (záhy zemřela) a v manželství tři děti. Syn Edgar zemřel v jedenácti letech, nejmladší Polyxena žila po svatbě v Berlíně a nejstarší Olga o A. pečovala na konci života a spravovala jeho pozůstalost. Během působení v Národních listech, kde prošel postupně několika rubrikami, byl jako odpovědný redaktor, známý svou afinitou k socialistickým idejím a dělnickému hnutí, ustavičně perzekvován (téměř stokrát vyšetřován, čelil šedesáti obžalobám a padesáti soudům) a nakonec odsouzen k třináctiměsíčnímu vězení. Po odpykání trestu v České Lípě (1873–74) se vrátil do redakce jako řadový člen, o Vánocích 1877 dostal od J. Grégra nečekaně výpověď. Z následujícího působiště, staročeského německojazyčného deníku Politik, byl po roce také propuštěn. Souběžně s redakční prací zastával tři roky úřad dramaturga PD (1876–79). Poté už žádné zaměstnání nenastoupil a živil se jako svobodný literát; 1879 obdržel od Svatoboru stipendium na studium německého a francouzského divadla. Snahy řídit a vydávat vlastní časopis (např. Šotek 1880–81) záhy ztroskotaly. Přispíval do více než stovky periodik, sborníků, almanachů a kalendářů včetně divadelních (Česká Thalia Mikuláše Boleslavského i Ladeckého, Divadelní list, Divadelní listy, Thalie, Divadelní almanach 1886, Divadelní kalendář na r. 1887, Národ sobě, Památník českých divadel). Intenzivně se podílel na činnosti spolků a literárních organizací. Stál u zrodu Spolku českých žurnalistů a působil v jeho výboru, podnítil vznik Spolku českých spisovatelů-beletristů Máj (1887), pracoval ve vedení Umělecké besedy (předseda literárního odboru 1890–97, člen správního výboru 1892 a 1894). Byl zvolen dopisujícím členem ČAVU (1890, obdržel „čestný národní dar“ ve výši téměř 3 000 zlatých), posléze řádným (1891). Jako bytostný bohém, jímž byl po celý život, se stal vůdčí osobností umělecké společnosti Mahábhárata, která se scházela v pivovaru u sv. Tomáše. Po 1900 soustředil v hostinci U Zlatého litru novou stolní společnost, převážně z okruhu Moderní revue, ale s příslušníky dekadentní generace se už názorově nesblížil. Poslední léta trpěl postupující ztrátou zraku, zemřel na Smíchově, kde prožil celý život. Pohřben byl na Malvazinkách.
A. rozsáhlá literární tvorba, započatá v polovině padesátých let básněmi a drobnými prózami, vnesla do českého písemnictví specifický útvar romaneta, slučujícího fantastické, hrůzné a tajemné s realitou (Ďábel na skřipci, Svatý Xaverius, Sivooký démon, Zázračná Madona, Ukřižovaná, Newtonův mozek, Etiopská lilie, Český Paganini, Poslední dnové lidstva ad.). Její druhý pól představují sociální romány (Kandidáti existence, Mesiáš, Moderní upíři, Štrajchpudlíci), hlásící se širokou epickou kompozicí i naléhavou společenskou problematikou k dílu Balzakovu a Zolovu. Velká část A. prozaického díla se úzce pojí s jeho žurnalistickou činností; mnoho drobnějších prací (povídky, črty, obrazy ze života) bylo psáno pro noviny a časopisy. Mezi prvními literárními pokusy se objevují i překlady dramatických děl a původní hry (fraška Sem a tam podle Nestroye, napsaná 1858 pro ochotníky v Merklíně/u Plzně/, slavjanfilsky laděné pětiaktové historické drama Car Pavel z r. 1865, rkp. v pozůstalosti). Debutoval až 1885 hrou Moderní upíři napsanou podle vlastního románu k otevření ND na výzvu F. A. Šuberta, který ji však posléze odmítl. Sociálněkritické drama odhalující amorálnost nelítostných lichvářů a dravých kapitalistických podnikatelů mělo jen průměrný ohlas a na jevišti se neuchytilo. Další dramata zůstala v rukopise a nedočkala se provedení (Osmačtyřicátník podle románu Mesiáš, 1887; Muž jako žula podle stejnojmenné povídky, 1888; jednoaktovka Bernardina podle povídky Moderní Magdalena, 1898). Neuspěl ani s operním libretem o ženě hájící svou čest, text vydaný s názvem Zlatovlasá furie (autorský titul Paní Hana) nenalezl skladatele. Drama bylo bytostně prozaickému autorskému naturelu A. cizí; hry trpěly chatrnou stavbou a schematickými postavami. 1860 napsal povídku Dědkův kalmuk, kterou zdramatizovalv dvouaktovou veselohru K. Šimůnek (vyd. 1865, hráno hlavně venkovskými ochotníky).
Rané A. překlady (Kotzebue, ú. Kachler: Tlachal, 1860; francouzská jednoaktovka neuvedeného autora Mor a sňatek, 1861; Voltaire: Zaïra, 1863; Leisewitz: Julius Tarentský, neznámý autor: Holanďané, Körner: Zelené domino, Gouvernatka a Rosamunda – vše 1865) se vyjma prvního nedostaly na scénu. Po nástupu do PD se k překládání her po desetileté odmlce vrátil a během tří let přetlumočil deset činoher a dvě operetní libreta, většinou anonymně, upravil Čejkův překlad Shakespearova Timona Athénského. Dalších osm překladů pořídil pro ND. Kromě dvou her Ibsenových (překlad Nory použilo ND pro čtyři nastudování, naposledy 1928) a francouzských společenských dramat šlo o dobové komerční kusy a o veselohry druhořadých autorů. Činoherní repertoár z období A. dramaturgického působení však svědčí o jeho vyšších nárocích, o tendenci vychovávat publikum na světové dramatice od antiky po současnost (Terentius: Pokoutní písař, Shakespeare: Romeo a Julie, Kupec benátský, Racine: Phaedra, Calderón: Don Gutierre, lékař své cti, Goethe: Faust, Schiller: Marie Stuartka, Panna Orleánská, Valdštejnův tábor, Gogol: Revizor, Ibsen: Podpory společnosti) a udržovat linii české tvorby od Klicpery po soudobé autory. Když 1879 mladočeskou správu PD vystřídalo staročeské Družstvo, A. jako exponent mladočechů na funkci dramaturga rezignoval, jeho nástupcem se stal kandidát staročechů V. Guth. Divadelní kritice se soustavně věnoval pouze 1867 jako stálý recenzent České Thalie (podrobnější analýza Sabinovy Černé růže a Wenzigovy Koruny), později jen sporadicky, např. 1887 komentoval v Lumíru domácí novinky (Stroupežnický: Černé duše, Pan Měsíček, obchodník; Jeřábek: Syn člověka).
Nejvýznamnější A. aktivitou v oblasti divadla byla bohatá a rozmanitá publicistika (více než sto dvacet zjištěných textů, další známy ze zmínek v literatuře), otiskovaná skoro vždy nejdříve časopisecky (i německy v listu Politik), posléze ve vlastních výborech. Zahrnuje beletrizované příběhy z divadelního světa, portrétní medailony českých i cizích herců (F. Krumlovského, O. Sklenářové-Malé, F. Ko lára, J. J. Kolára, J. Mošny, J. Seiferta, J. Šamberkové; E. Keana, T. Salviniho, D. Garricka), studie o dramaticích (Shakespearovi, Molièrovi, Sardouovi, Augierovi, Klicperovi, Tylovi), příspěvky o jevech a událostech z úsvitu novověkého českého divadla i starší doby. Historické stati opřené o důkladný materiálový průzkum byly většinou prvními sondami do sledovaného fenoménu a přinesly řadu objevných zjištění (např. Divadelní představení v Praze na sklonu XVIII. věku, Der erste Theaterdirektor in Prag, Die ältesten Versuche im Schauspiel aus der böhmischen Geschichte, Harlekynády a hansvurstiády v Praze). Vyvrcholením je studie o J. N. Maýrovi (1889) a dvě objemné práce k historii ND (Přípravy ku hrám v Národním divadle, 1890, a Před otevřením Národního divadla, 1891). Zamýšlené dějiny divadla nenapsal, avšak bohatá kartotéka osobností a událostí k připravovanému dílu je zachována v jeho pozůstalosti
Pseudonymy a šifry
A. Wimmer, Arbes I, A. Sommer, Jan Vítovec, Principie Satanella, Pseudoarbes II., A., H. V. (= Hugo Vinkler), -r-, =.
Hry a libreto
Moderní upíři, t. 1884, Švandova spol. Plzeň1885; Muž jako žula, ochotn. Umělecká beseda Praha 1940. ■ Zlatovlasá furie, t. 1942.
Překlady her a libret
A. v. Kotzebue, ú. J. Kachler: Tlachal, PD 1868 (šifra H. V.); J. B. Schweitzer: Velko- a maloměšťáci, PD 1876, t. [1878] (anon.); A. Dumas ml.: Cizinka, PD 1877 (anon. s L. Quisem, S. B. Hellerem a B. Havlasou); A. Daudet, A. Belot: Fromont jun. a Risler sen., PD 1877 (anon. s L. Quisem); H. A. Schaufert: Spor o dědictví, PD 1877, t. [1878] (anon.); V. Sardou: Dora, PD-NČD 1877 (anon. se S. Čechem a S. B. Hellerem); J. Verne, F. Csepreghy: Carův kurýr [Strogoff Mihály], PD-NČD 1877 (anon.); J. Rosen: Jací jsou naši muži!, PD-NA 1877, t. s tit. Jací jsou ti naši muži [1878, anon. s J. Nerudou]; H. Crisafulli, V. Sardou: U černé kočky [L’Hôtel Godelot], PD-NA 1877 (anon.); H.Bohrmann-Riegen: Ztracená čest, PD-NČD 1878 (anon.); H. Ibsen: Nora, ND 1889; F. v. Schönthan: Zlatý pavouk, ND 1889; A. Wilbrandt: Dcera pana Fabricia, ND 1889; A. Duru, H. Chivot: Madame Spinetti, ND 1889; F. v. Schönthan, G. Kadelburg: Zlaté rybky, ND 1890; H. Ibsen: Nepřítel lidu, ND 1891; O. Blumenthal, G. Kadelburg: Praha je Praha! [Großstadtluft], ND 1892, t. [1892]; F. v. Schönthan: Dva šťastné dny, ND 1893. ■ W. Shakespeare: Timon Athenský, PD 1878 (ú. překladu J. Čejky, anon.). ■ H. Crémieux, L. Ha lévy, h. J. Offenbach: Orfeus v podsvětí, PD-NČD 1876 (anon.); V. Sardou, h. J. Offenbach: Král Mrkvička, PD-NČD 1877 (anon.).
Teatralia
Der erste Theaterdirektor in Prag, Politik 24. 11. 1888; Die ältesten Versuche im Schauspiel aus der böhmischen Geschichte, Politik 19. 7. 1889; Přípravy ku hrám v Národním divadle, Česká Thalia 4, 1890, s. 1 až 421 [34 pokr.]. ■ Souborně: Silhouetty divadelní I, 1904 [obs. Medea s bezvýrazným okem /F. Krumlovský/, Divadelní mušky a medáci, Tonnebóoom, Anna Švamberkova, Tylův „had z ráje“, Ze života českého komika /J. Kaška/, El Ole a Madrillena, V tenatech upírů, Ptáče – holátko /E. Bekovská/, Na štaci – beznadějné, Aubriův pes, Pražský žid, Na duševním skřipci, Mládí dramatického básníka, Poslední dnové Rachelčiny]; Arabesky literární I, [1905, obs. Zneuznaný /K. J. Erben/]; Satiry a rozmarné hříčky I, [1906, obs. Adamitský ples v českém divadle]; Záhadné povahy, [1909, obs. Karel Sabina]; Z duševní dílny básníků I, [1910, obs. William Shakespeare, Molière]; Z galerie českého herectva I, [1911, obs. Josef Jiří Kolár, Vilém Grau, Julie Šamberková]; Theatralia I. Studie a črty divadelní, [1912, obs. Harlekynady a hansvurstiady v Praze, Libuše a Vlasta na jevišti I–IV, Nejstarší divadelní hra o Janu z Nepomuka, První české představení v divadle v Kotcích, První rozkol v českých kruzích divadelních, Divadelní představení v Praze na sklonu XVIII. věku, Před prvním českým představením (v divadle Stavovském) r. 1812, Nejmilejší divadelní hra našich prababiček /Holbein: Fridolin/], Ideal ženské nevinnosti na českém jevišti /Stegmeyer: Čech a Lech/, Z uvadlých slavověnců /J. N. Štěpánek/, Billance původní dramatické literatury české až do roku 1888]; Fejetony I, [1913, obs. Dramata z dějin husitských]; Z duševní dílny básníků II, [1913, obs. Firma „Scribe et Comp.“, Alexander Dumas – otec a syn, Victorien Sardou, (Jak pracuje) Emile Augier, Victor Hugo]; Z galerie českého herectva II, [1914, obs. Kateřina Podhorská, František Kolár, Jindřich Mošna, Albina Heintzova, Otilie Sklenářová-Malá, Jakub Seifert, Terezie Seifertová, Karel Hynek Mácha]; Theatralia II. Studie a črty divadelní, [1916, obs. Kufr nebožtíka bratra /E. Bozděch/, Figarova svatba, Autor a obecenstvo, Učitel řečníků, David Garrik, Královna mody, Pomsta umělkyň, Interpret umírání, Rachelka v Praze, Adelaida Ristori v Praze, Helena Modrzejewská v Americe, Kouzlo úsměvu /E. Pešková/, České historické báje na (českém) jevišti, Dramata o Marii Stuartce, Emil Augier na českém jevišti, Česká divadelní finga]; Literaria (Dílo J. A. XIX), 1954 [obs. Divadelní novinky, Carlo Gozzi, spisovatel veselohry Hlasité tajemství, Palacký jako divadelní kritik, Mlynář a jeho dítě, Václav Filípek, O prvopočátcích dramatické činnosti V. K. Klicpery, První divadelní kritika česká, Selské bouře v Boudě]; Z divadelního světa. Studie a črty (Dílo J. A. XXV), ed. A. Karasová, 1958 [obs. Jan Nepomuk Maýr, Čeština na českém jevišti, Před otevřením Národního divadla, Nový ředitel /R. Wirsing/, Z drobných theatralií: Jezuitské komedie v Praze v XVI. věku, Divadlo české před půlstoletím, Josef Kajetán Tyl]; Z českého jeviště (Dílo J. A., XXXII), ed. A. Karasová, 1964 [obs. Harlekynády a hansvurstiády v Praze, První české představení v divadle v Kotcích, První rozkol v českých kruzích divadelních, Divadelní představení v Praze na sklonu 18. věku, Před prvním českým představením roku 1812, Josef Jiří Kolár, František Kolár, Jindřich Mošna, Otýlie Sklenářová-Malá, Jakub Seifert, Julie Šamberková, Adamitský ples v českém divadle, Divadelní mušky a medáci, Tylův „had z ráje“, Ze života českého komika, Narcis, V tenatech upírů, Kouzlo úsměvu, Na štaci – beznadějné].
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond + výstřižkový archiv [korespondence a výstřižkový archiv usp. abecedně, zbytek fondu neuspořádán]. ■ [J. A.]: Arbesova činnost literární v letech 1860–1900, Obzor literární a umělecký 2, 1900, s. 151, 174–175, 190n., 223, 239n.; 3, 1901, s. 13–16, 31n., 64, 125–127, 143; M. Laiske: Literární dílo J. A. Soupis knižních vydání, in J. A. (12. VI. 1840–8. IV. 1914), 1958, s. 21–64; E. Macek: Bibliogrfie k dílu J. A., in J. A.: Z víru života, 1981, s. 299–405. ■ Nesign. [J. Neruda]: J. A., Humoristické listy 21, 1879, s. 402 →Podobizny I, 1951; K. V. Rais: J. A., in sb. Slavín 3, usp. C. Frič, J. Hudec, [1880], s. 195–211; B. Ludvík: J. A. dramatik, Divadelní listy 3, 1901/ /02, s. 341–346, 367–370 + Sedmdesát let J. A., Divadlo 8, 1909/10, s. 450n.; V. Dresler: A. Život a dílo, [1910]●; nekrology: V. Dyk, Lumír 42, 1913/14, s. 282–284; K. Kamínek, Divadlo 12, 1913/ /14, s. 173–175●; F. A. Šubert: J. A., Almanach ČAVU 25, 1915, s. 114–127; K. [J. Knap]: Zapomenuté divadelní kusy z Archivu Družstva ND, Venkov 8. 7. 1928; F. Dlouhán: J. A. jako dramatik, Zvon 30, 1929/30, s. 285–287, 299–301, 312–314, 327–328; R. F. Šimek: J. A. Kapitoly o jeho životě a díle, Vítkovice 1930; J. Kvapil: Věčný bohém, Lidové noviny 21. 6. 1931 →O čem vím, 1932; A. Klášterský: Vzpomínky a portréty, 1934, s. 415–419; J. Vozka: Vítězná cesta na Parnas. J. A. 1840–1914, 1940; S. Popelka: J. A., průkopník moderního českého sociálního románu, Vyškov 1940; K. Polák: A. opera, in J. A.: Zlatovlasá furie, 1942, s. 5–12; K. Krejčí: J. A. Život a dílo, Moravská Ostrava – Praha 1946 + Kapitoly o J. A., 1955; [J. Moravec]: J. A. ∗ 12. VI. 1840 † 8. IV. 1914, 1958; J. Minář: K historii Voltairova díla v Čechách, kap. II: A. a Vrchlický jako překladatelé Zaïry, Časopis pro mo derní filologii 41, 1959, s. 198–205; J. Moravec: J. A., 1966. ■ ČHS, HD, LČL, Masaryk, NDp, ODS, Otto, Otto-dod, Rieger; NAlb, PD
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 27–31
