Křest. jméno psáno též Joseph, Josef, příjmení také Postelli. – Podle soupisu mužského obyvatelstva Nového Města pražského (1770) byl rodákem „z Lucarda“ (⇒ Šebesta 1924), ale bližší informace o jeho původu nejsou známy. 1764 začal podnikat v divadelní sféře a v žádosti o pronájem divadla uvedl, že je vyučeným obchodníkem. V předchozím období údajně působil v Brně (⇒ Teuber I 1883). 13. ledna 1764 se B. u vrchního hospodářského ředitelství ucházel o pronájem Divadla v Kotcích na Starém Městě pražském. Byl podrobně informován jak o praxi operního provozu v Itálii, tak o divadelních poměrech v Praze, kde opera vinou vleklého sporu mezi G. Molinarim a J. Kurtzem 1763 zbankrotovala. Disponoval dostatkem hmotných prostředků, které hodlal využít pro obnovení stabilního divadelního provozu opery i činohry v němčině, italštině i francouzštině s cílem, aby bylo spokojeno publikum a aby obec dostávala nájemné řádně ve smluvených intervalech. Zaplatil jednorázově částku 1000 zlatých a zavázal se k ročnímu nájmu 900 zlatých, který složil na tři roky dopředu. Získal tak divadlo do dědičného pronájmu. Stávající smlouva s dosavadním nájemcem Kurtzem měla sice platit až do poloviny září 1766, ale vídeňský dvůr Kurtzovo další působení v Praze výslovně zapověděl. B. tak mohl neprodleně zahájit své více než patnáctileté působení ve střední Evropě, pro jehož počátek a centrum zvolil Prahu. Stal se úspěšným divadelním ředitelem, jehož působnost sahala i do dalších měst (Drážďany, Braunschweig, Vídeň). V době stagnace operního provozu na sklonku sedmdesátých let 18. stol. se B. častěji zdržoval v Itálii a ve Vídni, kde také ve věku padesáti let zemřel.
Divadelní provoz byl v Praze pod B. vedením zahájen po Velikonocích 1764 hereckou společností J. J. Bruniana, jehož B. angažoval jako podnájemce pro činohru. Operní sezona začala na podzim téhož roku pod vedením kapelníka D. Fischiettiho, jenž v Divadle v Kotcích působil už za Kurtze a Molinariho. V první inscenaci sezony, Fischiettiho nové opeře Vologeso re de Parti [Vologesus, partský král] se jako Flavio poprvé v Praze představil tenorista D. Guardasoni (4. 10. 1764). Repertoár obsahoval ve vyvážené skladbě vážné a komické opery v interpretaci kvalitně obsazeného pěveckého a baletního souboru. B. postupně rozšiřoval sféru svého uplatnění a odchodem společnosti přes Karlovy Vary (léto 1765) do Drážďan, kde pak soubor zůstal ve službách saského dvora, vyřešil tíživou situaci v době zemského smutku po smrti císaře Františka Lotrinského v srpnu 1765. Pro Prahu angažoval nové zpěváky a kapelníka A. Boroniho poté, co Fischietti v Drážďanech přijal místo dvorního kapelníka. V Praze byla s novou společností inscenována řada významných děl opery seria, některé z nich vůbec poprvé, např. Boroniho Artaserse (1767) a Didone (1768) na libreta P. Metastasia. B. uvedl také opery J. Myslivečka Bellerofonte (1767), Semiramide riconosciuta [Znovupoznaná Semiramis] a Farnace (obě 1768) a navázal spolupráci s pražským skladatelem J. A. Koželuchem, jehož operaAlessandro nell’Indie [Alexandr v Indii] měla premiéru v zimě 1768. Zpočátku se i v Drážďanech uplatňovaly tituly hrané v Praze, např. Boroniho L’amore in musica [Láska v hudbě, l: F. Griselini, 12. 9. 1765], později se v repertoáru začaly projevovat rozdílnosti obou scén.
Povaha dvorního divadla byla typově zcela odlišná od pražského veřejně přístupného divadla, jehož zřizovatelem bylo město, B. ale po léta dokázal paralelně vést obě instituce. Hmotné podmínky měl v Drážďanech mnohem lepší, neboť dostával subvenci dvora s možností zdarma využívat dvorní kapelu a scénu včetně dekorací a kostýmů. Zatímco v Drážďanech, kde neměla veřejnost na italská operní představení přístup, nedosáhly ani nejúspěšnější opery více než osmi představení, v Praze jich měly někdy i desítky. Po řadu let byl pěvecký soubor obou scén v podstatě společný, v nejednom případě jsou však někteří pěvci doloženi buď jen v Praze, nebo jen v Drážďanech. Repertoáru hranému v Drážďanech dominovala komická opera. Do konce šedesátých let 18. stol. tu spolu jako zpěváci působili P. Bondini a D. Guardasoni a do Prahy společnost zajížděla na letní sezonu. B. opera vystupovala také v Lublani (karneval 1769; G. Paisiello: Il Cavaliere della Piuma), Braunschweigu (1770–1772) a Hamburku (1770). Provoz Divadla v Kotcích zajišťovala v této době Brunianova společnost. Operní stagiona byla v Praze obnovena na podzim 1771. Šest stálých zpěváků (primadonou se stala K. Leitnerová, později provdaná Bergobzoomová) a početný baletní soubor prováděli výhradně operu seria. Kapelníkem byl A. Ferradini, který mj. nastudoval druhou Koželuchovu operu Il Demofoonte (27/28. 12. 1771). K tomuto období se vztahuje kritické hodnocení opery v pražském časopise Neue Litteratur v listopadu 1771, podle něhož B. inscenace v žádném z důležitých parametrů (divadelní prostor, úroveň zpěváků, dramaturgie, orchestr, scénografie a osvětlení) neobstály. Pro karneval 1774 byli angažováni noví pěvci, s nimiž se B. i v Praze přeorientoval na operu buffu. Kapelníkem se stal skladatel V. Righini, jemuž B. každoročně inscenoval nový kus, 1776 např. operu Il convitato di pietra osia il dissoluto [Kamenný host aneb Prostopášník, l: N. Porta], tedy druhou pražskou operu s donjuanovským námětem a zároveň první, která se dochovala v notovém materiálu. Od dubna 1777 zůstala v Divadle v Kotcích pouze Brunianova společnost a operní dny B. přenechal F. A. Göttersdorfovi, který s nově sestavenou společností uváděl balety a pantomimy. Finanční obtíže však tento podnik postupně zlikvidovaly a 1778 odešel z Prahy i Brunian. Jako nového podnájemce B. získal principála K. Wahra.
Opeře se v této době nedařilo ani v Drážďanech. Neklidné poměry během války o dědictví bavorské (1778–79) přiměly dvůr, aby smlouvu s B. vypověděl (1778). Pěvce pražské opery i kapelníka Righiniho nacházíme v této době v Braunschweigu (1777) a ve Vídni (1777–80), kde s repertoárem komických oper vystupovali v Divadle u Korutanské brány a do počátku března 1778 s některými tituly hostovali i v divadle Burgtheater, vyhrazeném 1776–78 převážně německé činohře. B. se tu snažil opanovat prostor, jenž se 1776 vytvořil po propuštění dvorního souboru italské opery a uvolnění Divadla u Korutanské brány pro aktivity soukromých divadelních podnikatelů. Předčasná smrt mu ovšem v další činnosti zabránila. Pražské Divadlo v Kotcích připadlo znovu městu a následně bylo pronajato hraběti Nosticovi, B. pozůstalost včetně garderoby, rekvizit, hudebnin a libret byla v Praze vydražena (⇒ Pokorný 1992), garderobu zakoupil P. Bondini, část hudebnin M. Patrassi (několik partitur pražské provenience z B. doby je nyní také ve SLUB Dresden).
Jako impresário B. plynule navázal na aktivity svých pražských předchůdců, angažoval zdatné umělecké síly a obklopil se několika svými vrstevníky (P. Bondini, D. Guardasoni, M. Patrassi, L. Simoni). Podnikal v několika centrech s různými skupinami pěvců, z nichž se každá vyznačovala určitým typem repertoáru. V Drážďanech ji jako zástupce řídil Bondini, v Braunschweigu L. Simoni („agiente del Sig.re Giuseppe Bustelli“, ⇒ Eisinger 1990). B. zajišťoval přísun pěveckých sil, repertoárových novinek a příslušných provozních materiálů a sjednával hostování v dalších místech (kromě jmenovaných ještě např. Lipsko 1773). I když v závěru své kariéry ustoupil z pozic v Drážďanech i v Praze, podařilo se jeho někdejším spolupracovníkům tato působiště znovu získat pro další dlouhodobou činnost (Bondiniho kurfiřtská saská privilegovaná společnost německých herců v Drážďanech, Lipsku a v Praze, Bondiniho, resp. Guardasoniho operní společnost v Praze, dvorní operní společnost Patrassiho a Simoniho v Braunschweigu).
Pražská stagiona trpěla tím, že kvalitní síly směřovaly spíše do Drážďan, kde byl provoz zajištěn subvencemi dvora. V Praze se déle udržoval konzervativní repertoár opery seria, určený pro šlechtické publikum, a B. musel neustále bojovat s konkurencí projíždějících hereckých skupin, neboť privilegium, které by zajistilo monopolní postavení Divadla v Kotcích, se i přes neustálé vyjednávání s úřady prosazovalo těžko.
Prameny a literatura
AMP, rkp. 1203, fol. 391a–463a, inventář pozůstalosti B. (9. 3. 1781) ⇒ Pokorný 1992; evidence a přepis dalších archivních materiálů z AMP a NA ⇒ Teuber I 1883, ⇒ Šebesta1925, ⇒ Hlochová 1983; libreta ⇒ Kneidl, ⇒ Meyer, ⇒ Sartori; notové materiály ⇒ Landmann 2002; soupis hudebnin a dokumentů k působení v Braunschweigu ⇒ Kindler1990. • Nesign.: Schreiben des Grafen von C.** an –, Neue Litteratur 1772, s. 172–175; Beschluß des im vorigen Stück abgebrochenen Schreibens des Grafen von C.** an –, tamtéž, s. 190–192; Theatral-Neuigkeiten (Wien) 1773, s. 154–172, 177–183; Prager Ephemeriden1775, s. 4, 8, 28; 1776, s. 3, 22n.; Christian Heinrich Schmids Chronologie des deutschen Theaters, Leipzig 1775, ed. P. Legband, Berlin 1902, s. 188; GTK 1778, s. 235; Taschenbuch von der Prager Schaubühne 1778, s. 114; Theater-Journal für Deutschland (Gotha) 1779, část 9, s. 19n.; J. F. Schütze: Hamburgische Theater-Geschichte, Hamburg 1794, reprint Leipzig 1975, s. 376n.; [F. X. Němeček?]: Ueber den Zustand der Musik in Böhmen, Allgemeine musikalische Zeitung 2, 1800, č. 28–31, cit. dle Mozart auf der Reise nach Prag, Dresden, Leipzig und Berlin, ed. R. Angermüller, Bad Honnef 1995, s. 32; Allgemeine musikalische Zeitung (Wien) 4, 1820, sl. 398, 425–428; Ludwig Wollrabe’s Chronologie sämmtlicher Hamburger Bühnen nebst Angabe der meisten Schauspieler, Sänger, Tänzer und Musiker, welche seit 1230 bis 1846 an denselben engagirt gewesen und gastirt haben, Hamburg 1847, s. 61; R. Prölss: Geschichte des Hoftheaters zu Dresden, Dresden 1878, s. 216–228; Teuber I 1883, s. 251–270, 275–297, 316, 324, 331–351, 360n., 373; Teuber II 1885, s. 3, 20–22, 25, 34, 64, 70, 97n.; R. Haas: Beitrag zur Geschichte der Oper in Prag und Dresden, Neues Archiv für Sächsische Geschichte(Dresden) 37, 1916, s. 73–76, 84–93; R. Engländer: Domenico Fischietti als Buffokomponist in Dresden, Zeitschrift für Musikwissenschaft (Leipzig) 2, 1920, s. 323, 329n.; E. Šebesta: Příspěvky k dějinám pražského divadla z konce 18. a počátku 19. století, Československé divadlo 2, 1924, s. 242 + Pražské divadelní období 1778–79 ve světle čísel, tamtéž 3, 1925, s. 147n.; O. Kamper: Hudební Praha v XVIII. věku, Praha 1936, s. 146n.; A. Schering: Johann Sebastian Bach und das Musikleben Leipzigs im 18. Jahrhundert, Leipzig 1941, s. 463n., 574; G. Gugitz: Die Totenprotokolle der Stadt Wien als Quelle zur Wiener Theatergeschichte, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1953/54, Wien 1958, s. 120; F. Hadamowsky: Die Wiener Hoftheater (Staatstheater) 1776–1966, Wien 1966, příl. s. 3–6; O. E. Deutsch: Das Repertoire der höfischen Oper, der Hof- und der Staatsoper, Österreichische Musikzeitschrift (Wien) 24, 1969, s. 399; O. Landmann: Die Dresdener italienische Oper zwischen Hasse und Weber. Ein Daten- und Quellenverzeichnis für die Jahre 1765–1817, Dresden 1976; M. Hlochová–J. Hloch: První stálá veřejná divadla pražská, Documenta Pragensia 3, Praha 1983, s. 23–27; R. Eisinger: Das Hagenmarkt-Theater in Braunschweig (1690–1861), Braunschweig 1990, s. 179–185; K. Kindler: Findbuch zum Bestand Musikalien des herzoglichen Theaters in Braunschweig 18.–19. Jh., Wolfenbüttel 1990; Braunschweiger Theaterzettel 1711 bis 1911, ed. R. Eisinger, Braunschweig 1990, s. 40n.; T. Volek: Italská opera a další druhy zpívaného divadla, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 53–56; J. Pokorný: J. B. a jeho hudební pozůstalost, Miscellanea musicologica 33, 1992, s. 85–111; A. Jakubcová: Z Prahy až k severní říšské hranici, Hudební věda 35, 1998, s. 159–162; K. Hálová: Koželuhova operní prvotina na scéně divadla v Kotcích, tamtéž 38, 2001, s. 321n.; M. Niubò: Nunziato Porta – pražský libretista?, Kamenný host aneb Prostopášník, program Městského divadla Brno 2003, s. 54–63. • DBI, DČD I–II, Grove, Grove O, Verti, Vondráček I
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 92–95