Martínek, Vojtěch

Narodil se v rodině kožešníka Ludvíka Martínka a jeho druhé manželky Anežky, rozené Dluhé, v Brušperku. První básně psal už na základní škole (Bílá Hora, Z Hukvald; 1899). Publikovat začal 1901 za studií na Matičním gymnáziu v Moravské Ostravě (1900−08) v časopise Jitřenka pod pseudonymem V. Staněk. V té době žil u nevlastního bratra Rudolfa v dělnické kolonii Vítkovice, v prostředí, které výrazně ovlivnilo jeho ranou prózu a následně i románovou tvorbu. Po maturitě studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nejprve klasickou filologii, od 1909 bohemistiku a germanistiku. 1912 strávil semestr na univerzitě v Bonnu, doktorem filozofie se stal 1916 (obhájil disertaci Hálek a polský romantismus). Od února 1914 vyučoval na Matičním gymnáziu v Moravské Ostravě (do 1947, kromě 1941−45, kdy byl penzionován). Aktivně se podílel na veřejném a kulturním životě kraje. Přednášel v kulturních institucích v Ostravě i v širokém okolí. 1915−19 působil jako obecní tajemník v Hrabůvce. Byl jednatelem Moravského kola spisovatelů (1915−20) a později i jeho předsedou (1946−48), členem tiskové sekce československé plebiscitní komise pro Těšínsko (1919−20), správcem Městské knihovny ve Vítkovicích (1920−22). 1936 se stal předsedou ostravské pobočky Literárněhistorické společnosti a členem České akademie věd a umění. 1946 byl jmenován předsedou Společnosti Petra Bezruče v Opavě a literární sekce Sdružení slezských umělců, 1949 se stal vedoucím ostravské pobočky Svazu československých spisovatelů. S Otilií Klegovou se oženil 23. května 1914. 1929−30 si nechali vystavět v Hrabůvce vilu v dnešní Klegové ulici dle návrhu architekta K. Gajovského. 1968 byla na fasádu umístěna pamětní deska s M. bustou od akademické sochařky J. Lukešové, stavba byla 1990 prohlášena kulturní památkou. V 50. letech M. získal několik ocenění: 1955 se stal zasloužilým umělcem, 1957 nositelem Řádu práce. Byl pohřben na obecním hřbitově v Hrabůvce, po jeho zrušení 1975 byly ostatky přeneseny na ústřední hřbitov ve Slezské Ostravě. 1969 po něm byla pojmenována jedna z hlavních ulic v Ostravě-Hrabůvce, ve které byl 2006 postaven Památník Vojtěcha Martínka s expozicí o jeho životě a díle.

M. umělecká činnost byla zaměřena především na literární tvorbu. 1909 vydal básnickou prvotinu Cesty a v následujících letech se intenzivně věnoval poezii (Sešit sonetů, 1910; Jsme synové země, 1912; Zahrada, 1917; Tichá píseň, 1920). Ještě o něco starší jsou jeho první dramatické pokusy: sociální drama Jiná krev vydal knižně pod pseudonymem Václav Staněk (1907), druhá hra z tohoto období zůstala v rukopise s titulem Různé cesty. Později ji přepracoval v povídku Co květů do vody napadá… a zařadil ji do knihy Pluh života (1911). Tento soubor dvou povídek pak přepracoval v román Až na dno (1936). 1910 napsal třísvazkovou literárněhistorickou práci Nová česká literatura, v níž vedle poezie, povídky a románu věnoval třetí díl dramatu – od Stroupežnického po tehdejší současnost. Ve své bohaté románové tvorbě líčil národní a sociální proměny na Ostravsku v době industrializace. Rozsáhlé beletristické útvary publikoval nejprve časopisecky a organizoval je v trilogie. Ve 20. letech vycházela Černá země s díly Jakub Oberva, Plameny a Země duní. V době ohrožení republiky se vrátil k tématu domova a vydal román Stavy rachotí (1939), který se odehrával v rodném Brušperku a vycházel ze studia historických pramenů i starých vyprávění. 1939−49 vznikla druhá autorova románová trilogie – rodinná sága Kamenný řád se stejnojmenným prvním dílem a pokračováním Meze a Ožehlé haluze.

M. románová tvorba se stala předlohou pro divadelní, rozhlasové i televizní dramatizace. A. Müller 1975 natočil šestidílný seriál Kamenný řád podle scénáře O. Zelenky. Po této úspěšné televizní adaptaci byl 1983 zfilmován román Stavy rachotí (scénář O. Zelenka) a o dva roky později vznikla adaptace trilogie Černá země v podobě pětidílného televizního seriálu (scénář Š. Kosková). Také M. pohádky (souborně pod názvem O královně Života, 1981) se staly předlohou pro televizní inscenace (loutkový film O statečném Bartošovi, lesním hospodáříčkovi a léčivé bylince, 1974, hrané pohádky Dary hadího krále, 1977; Pastýřská pohádka, 1980; Pták Žal, 1985; Perly a růže, 1985; O pyšném panovníkovi, 1998).

Již během studia M. psal recenze a anotace nových knih do periodik Moravský venkov, Moravské listy, Novina, Palacký, Moravskoslezská revue aj. Po návratu do Ostravy pozorně sledoval divadelní život a od 1916 o něm pravidelně referoval v Ostravském denníku, následně v Moravskoslezském denníku (od 1918) a v řadě dalších periodik. 1918 se stal redaktorem Moravsko-slezského sborníku a 1924 časopisu Černá země. Výrazně se zasloužil o rozvoj literárního dění na Ostravsku. Publikoval studie o literárních osobnostech (P. Bezruč, J. S. Machar, F. Sokol-Tůma). Během svého působení v novinách se zasloužil o uvedení řady mladých autorů do literárního světa (A. C. Nor, Z. Bár, J. a V. Závadovi, Z. Vavřík aj.). Od počátku vysílání ostravského studia Československého rozhlasu (1929) byl jeho dlouhodobým spolupracovníkem.

S L. Knotkem, F. Špačkem a F. Sokolem-Tůmou se podílel na sérii kritických článků v Ostravském denníku, kde reflektovali neutěšený stav divadla v místním Národním domě v sezoně 1917/18 se záměrem prosadit myšlenku stálého českého divadla v Ostravě. Volali po zřízení divadelního družstva, jemuž by ředitel odpovídal za ideovou a uměleckou úroveň repertoáru, a po jmenování literárně vzdělaného dramaturga pro činohru. Stal se jím v sezoně 1918/19 M., který byl členem divadelní rady Spolku Národní dům. Stál rovněž u založení Spolku Národního divadla moravskoslezského. Na ustavující valné hromadě 13. října 1918 pronesl slavnostní řeč, v níž vyzdvihl buditelskou funkci divadla – mělo napomáhat k vytváření mravních uměleckých hodnot ve prospěch českého národa na Ostravsku a ve Slezsku. Zřízení stálého českého divadla v Ostravě chápal M. jako kulturní úkol nadregionální důležitosti. V tomto smyslu formuloval ideový program ostravského divadla, který byl později východiskem k jeho dramaturgické koncepci. Usiloval o divadlo národnostně probouzející, mravně povznášející a umělecky zušlechťující. Spolek na základě veřejného konkursu na ředitele Národního divadla moravskoslezského (dále NDMS) vybral V. Jiřikovského, dramaturgem činohry byl jmenován M., který práci vykonával 1919–23 jako čestnou funkci. Když v březnu 1923 Jiřikovský požádal o vypovězení smlouvy, rezignoval i M.

Jeho program ostravského divadla vycházel z koncepce, kterou od 1918 realizoval dramaturg brněnského divadla J. Mahen. Stejně jako on, považoval činnost divadla za součást „národního kulturního programu“. V souladu s tím koncipoval M. i svoji dramatickou báseň Svatopluk (1918) s důrazem na aktuální politické vyznění historické látky na sklonku první světové války. Mahen ji zařadil do repertoáru brněnské činohry.    

Jako dramaturg byl M. řediteli Jiřikovskému partnerem nejen jako spisovatel a literární kritik s velkým přehledem v domácí i světové dramatické literatuře, ale i jako znalec regionu se specifickými národnostními a sociálními problémy. Podílel se na výkladu a úpravách studovaných her, účastnil se divadelních zkoušek. Ve vzájemném profesním i přátelském porozumění chtěli M. a Jiřikovský předkládat publiku inscenace na profesionální interpretační úrovni, repertoár prezentující nejvýznamnější díla domácí i světové dramatiky. Oba prosazovali také současnou českou a slovanskou dramatickou tvorbu. M. spolupráce s novými autory na původních hrách nepřinesla ostravskému divadlu umělecky výraznější a trvalejší hodnoty. Největší ohlas zaznamenaly hry s regionální tematikou F. Sokola-Tůmy, které pomáhaly získávat lidového diváka. Tato M. snaha podporovala Jiřikovského úsilí o velké lidové divadlo. Z české tvorby uvedli díla K. Čapka, V. Dyka, V. K. Klicpery, J. J. Kolára, J. Mahena, A. a V. Mrštíků, L. Stroupežnického, F. X. Svobody, F. Šrámka, J. K. Tyla, J. Vrchlického. Ze zahraničních autorů M. P. Arcybaševa, N. V. Gogola, I. Vojnoviće, G. Hauptmanna, Molièra, A. de Musseta, W. Shakespeara, G. B. Shawa, O. Wilda, ale také výpravnou hru na motivy Verneova románu Cesta kolem světa za 80 dní.

M. dramaturgická činnost byla organicky propojena s prací publicistickou: před premiérami seznamoval diváky s autory uváděných her a jejich díly v Moravsko-slezském denníku a v týdeníku Moravsko-slezské divadlo. Současně s dramaturgií se věnoval i divadelní kritice, kterou považoval za důležitý nástroj postupného vzdělávání diváka; v tisku objasňoval umělecké záměry a obhajoval koncepci vedení divadla.

Jiřikovského a M. dramaturgie, hledající vlastní cesty ve snaze o spojení s trendy moderního divadla, se prosazovala s mnohými obtížemi. Tíživá hospodářská situace ostravského divadla, spory se Spolkem Národního divadla moravskoslezského i nepřipravenost obecenstva jim stále více bránily pokračovat bez kompromisů v uskutečňování představy o divadle jako kulturně výchovném a uměleckém ústavu. Po opuštění místa dramaturga v březnu 1923 se M. věnoval až do 1946 pravidelné divadelně kritické práci a stal se nejsoustavnějším ostravským divadelním kritikem první poloviny 20. století. 

Pseudonymy a šifry

V. Staněk, Václav Staněk, J. V. Hrubý, Pavel Modest, P. Modest, Narcis Novosadský, N. Novosadský, Remos, Láďa Vašek, Václav Stavěl, Václav Vyšín, Dr. V. M., M., m., mk., -k,  Mnk., V. M., vm., V. Mk., V. M-k., V. Mnk

Hry

Jiná krev, t. 1907, Dělnická tělocvičná jednota Vinařice 1915; Různé cesty, rkp.; Svatopluk, České národní divadlo v Brně 1918, i t.

Úpravy dramatického textu

Národní divadlo moravskoslezské v Moravské Ostravě

A. Dvořák: Slovanské tance (autor prologu), 1920, 1947; T. M. Plautus: Taškář (Lišák Pseudolus), 1921.

Dramatizace M. románových předloh

Jakub Oberva (divadelní i rozhlasová dram. Jan Havlásek), Těšínské divadlo 1955 a 1980, Státní divadlo Ostrava 1975, Horácké divadlo Jihlava 1976, t. 1958; Země duní (dram. Miloš Hynšt), Státní divadlo Ostrava 1958 i t.; Kamenný řád (dram. Jan Havlásek), Těšínské divadlo 1959, Divadelní soubor J. K. Tyl, Brodek u Přerova, i t.  

Teatralia

Nová česká literatura (1. Poezie, 2. Povídka a román, 3. Drama), Praha 1910; Pozdrav našemu moravskoslezskému Národnímu divadlu, Moravskoslezský deník 7. 9. 1919; Činohra Nár. divadla mor.-slez. v saisoně 1919−20, in Národní divadlo moravsko-slezské 1919−1920, Slezská Ostrava 1920, s. 20−24; Divadlo moravsko-slezské v Mor. Ostravě, Jeviště 1, 1920, s. 46−47, Repertoár na pomezí, tamtéž, s. 318−320, Krise mor.-slezského divadla, tamtéž, s. 533−534; Ostravské „komorní hry“, Moravskoslezský deník 30. 9. 1920; Divadlo na pomezí, in Nové české divadlo 1927, Praha 1927, s. 101−103; Deset let ostravského divadla, Černá země 5, 1928/29, č. 3, s. 42−47; Kultura slova, in Národní divadlo moravskoslezské v Moravské Ostravě 1919−1929, Moravská Ostrava 1929, s. 88−93; Divadlo moravsko-slezské v Mor. Ostravě, in Nové české divadlo 1928−1929, Praha 1929, s. 111−112; Divadlo moravsko-slezské v Mor. Ostravě, in Nové české divadlo 1930−1932, Praha 1932, s. 109−110; Pro české divadlo. Jedenáct miniatur, Brno 1937 (původně ostravské rozhlasové přednášky z 1933−34); Činohra Národního divadla moravskoslezského v Mor. Ostravě, in Rok lidovýchovné práce v širším Ostravsku 1937−38, Moravská Ostrava 1938, s. 62−64; Ostravský divadelní život, Divadelní zápisník 1, 1945/46, č. 1−2, s. 35−37; Živné zdroje, Ostrava 1972.

Prameny

Zemský archiv v Opavě: Sbírka matrik Severomoravského kraje, Brušperk, římskokatolická f. ú. Narození 1884−1901, sign. M III 8, inv. č. 1645 (online, cit. 12. 11. 2021), URL: https://digi.archives.cz/da/permalink?xid=be866408-f13c-102f-8255-0050568c0263&scan=780a55f2b8e84c838dbaeade19608a65.

SZM, Divadelní podsbírka: Drobné materiály k tvorbě a dílu V. M.

SZM, Památník Petra Bezruče: Osobní fond V. M.

Archiv NDB: Inscenace, (online, cit. 12. 11. 2021), URL: http://stary.ndbrno.cz/modules/theaterarchive/?h=inscenation&a=detail&id=8287.

Archiv NDM: V. M., (online, cit. 12. 11. 2021), URL: https://www.ndm.cz/cz/osoba/3466-martinek-vojtech.html.

DÚ − ViS: Tvorba osobností, (online, cit. 12. 11. 2021), URL: https://vis.idu.cz/Persons.aspx.

Literatura

V. Vášová: Politické drama, Moravskoslezský sborník 1, 1918/19, s. 394−395; Národní divadlo moravskoslezské 1919−1929, Moravská Ostrava 1929, s. 33, 36, 42, 49, 56, 60, 88−93; 40 let ostravského divadla 1919−1959, Ostrava 1959, s. 19, 20, 157, 158; J. Stýskal: V. M. a koncepce stálého českého divadla v Ostravě, in Informační bulletin Severomoravské krajské organizace SČDU, Ostrava 1975, č. 3, s. 13−17 + V. M. a počátky českého divadla v Ostravě, Časopis Slezského muzea, série B, 26, 1977, č. 2, s. 171−177; M. Rusinský: V. M. a Ostravský rozhlas. K nedožitým devadesátým narozeninám, Ostrava 9, 1977, s. 42−72; L. Slíva: Činohra, in E. Sýkorová-Čápová − M. Weimann: 60 let Státního divadla v Ostravě, Ostrava 1980, s. 93−96; DČD IV; J. Svoboda: V. M., Ostrava 1982; M. Zbavitel: Osm hereckých portrétů. Herci staré gardy ostravské činohry, Ostrava 1985, passim + V. M. a divadlo, Svobodné slovo 5. 8. 1987; Kolektiv autorů: Almanach Národního divadla moravskoslezského 1919−1999, Ostrava 1999, s. 37; J. Štefanides: České divadlo v Moravské Ostravě 1908−1919, Olomouc 2000, s. 29, 50, 51, 53, 57, 61, 62, 69, 73; V. M. in Portál Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě (online, cit. 12. 11. 2021), URL: https://www.vojtech-martinek.cz/.

Biografický slovník Slezska, ČBS, EDS, FDb.cz, Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy, LČL

Vznik: 2021