Longenová, Xena

Vlastním jménem Polyxena Marková, provdaná Pittermannová-Longenová, psána též Longhenová, v divadelních kruzích populární jako Xena. Dcera herečky a překladatelky Anny Markové-Heidrichové, rozené Jelínkové (1859–1913) a herce a režiséra Švandova divadla na Smíchově Antonína Marka (1862–1938), nevlastní sestra majitele divadelní společnosti Adolfa (Josefa) Marka (1885–1934) a Vladimíra Marka (1882–1939), 1908–17 herce vinohradského divadla. Manželka herce, dramatika a divadelního podnikatele Emila Artura Pittermanna Longena (1885–1936).

Na jeviště vystoupila poprvé už jako dítě v záskoku za onemocnělou představitelku Malého lorda ve Švandově divadle. Měla krásný hlas a dobrý hudební sluch, učila se hře na klavír a zpěvu. Pro nedomykavost hlasivek se však nemohla věnovat opernímu zpěvu. Ještě jako nezletilá opustila rodinu, aby hrála drobné komické úlohy u nevýznamných cestovních společností. Po 1910 odešla do Prahy s budoucím manželem, šestadvacetiletým E. A. Longenem, s nímž ji seznámil bratr Vladimír. V následujících letech poznávala jeho přátele a divoké zvyky anarchistické bohémy. Spolu s ním získala sporadickou možnost vystupovat v kabaretu Lucerna (do konce 1912), kde hrála dcerku bohatého měšťáka a prodavačku v kořalně. Longen se ji snažil vést k modernímu herectví podle svých avantgardních představ. Po odchodu z Lucerny manželé příležitostně účinkovali v záhy uzavřeném kabaretu Plamen, společně s Nollovými kočovali 1913 po různých kabaretech, na jaře 1914 X. vystoupila v kabaretu Hvězda. Bez možnosti získat za válečných podmínek angažmá odjeli s Longenem do Terstu, kde v tamním kabaretu X. doprovázela jeho výstupy hrou na klavír. Nedařilo se jim, záhy se vrátili. 1915–17 znovu působili v Hašlerově Rokoku, kde X. vystupovala za nepatrný finanční příspěvek v bezvýznamných úlohách v různých parodiích, a putovali po mimopražských kabaretních podnicích nižšího řádu. Umělecky frustrovaní manželé odešli na venkov a žili z prodeje Longenových obrazů, které tu maloval. Po čase se opět vrátili k divadlu, ale válečná léta jim přinášela jen strádání. X. sice získala možnost vystoupit ve Švandově divadle, ta však brzy skončila roztržkou. Díky přátelským kontaktům byli oba 1918 angažováni k Národnímu divadlu v Lublani (spolu s bratrem Vladimírem Markem a jeho ženou Irenou), kde X. hrála slovinsky význačnější role. Longen tu však jako režisér a scénograf narážel pro své modernistické názory na nepochopení. X. onemocněla zápalem plic; po jejím uzdravení manželé odjeli do Paříže. Hrát tu však nemohla, neznala jazyk. Do Prahy odvezla osmdesát Longenových obrazů a ujala se propagace výstavy ve Chmelově síni. Poté se chtěli usadit na Kladně a založit „hornické divadlo“, z myšlenky se nakonec 1919 uskutečnilo jen kabaretní turné se zastávkou v Kladně. Po válce získali 1919–20 angažmá v Červené sedmě. Longen se však rozhodl pro divadlo slavných klaunů; založil s V. Burianem, K. Nollem, F. Futuristou, S. Rašilovem (později i J. Rovenským a E. Fialou) kabaret BUM, který pro vzájemné půtky brzy zkrachoval. X. zde měla angažmá od června 1920, vystupovala také v kabaretu v hotelu Riva, kde parodovala známé subrety a zpěvačky a hrála morbidní příběh zavražděné prostitutky. V Longenem založené Revoluční scéně zpívala 1920–21 apačské písně a hrála v několika význačných titulech vedle hereček, jako byly B. Čárková, E. Nollová, M. Pačová, M. Volfová, subreta J. Wannnerová. Politické názory svého manžela prosakující i do jeho režijních pokynů nesdílela; odmítala cítit se na jevišti jako bojující proletářka. Přes všechny ekonomické problémy spojené s malou návštěvností byla Revoluční scéna, kde měla největší prostor pro umělecký růst, velkým přínosem. Podstatné bylo i přátelství s E. E. Kischem, který na čas zachránil existenci divadla svými úspěšnými hrami, většinou s rolemi šitými Longenovým na tělo. X. vrcholným výkonem tohoto období byla titulní role z Nanebevstoupení Tonky Šibenice. Po úpadku Revoluční scény manželé odehráli ještě několik představení v sále Adria. Brzy odešli opět do ciziny. Na scéně Wilde Bühne, kde Longen 1922 účinkoval, X. pro jazykovou bariéru nehrála. Za německého hospodářského bankrotu se vrátila sama domů a rozprodávala manželovy obrazy. Po jeho návratu do Čech podnikali 1923 zájezdy, s velkým ohlasem se setkali zejména na turné v Brně. 1923 přijali přes Longenovy a Burianovy rozdílné názory na výběr a kvalitu repertoáru opětovné angažmá v Rokoku. Vypomohl opět E. E. Kisch, který pro ně napsal několik dramatických textů, z nichž nejúspěšnější byla 1924 hra Vyzvědačská aféra obrsta generálního štábu Redla o velezrádci, kterého hrál Longen, parádní roli paralytického vévody ztvárnil V. Burian, X. připadla úloha zrádcovy soupeřky Franzi Malikové. Pozitivní hodnocení vzbuzovala naději na angažmá v některém z velkých divadel. Na nabídku z Národního divadla podmíněnou požadavkem, aby se naučila roli z klasického repertoáru, v níž by byla vyzkoušena, nereflektovala. Zadostiučiněním pro ni mohl být úspěch v dramatické scénce Senzace žurnalisty (též s tituly Matka vrahova a Matka vražednice), kterou pro ni 1924 napsal E. E. Kisch. Šlo o vyprávění sedřené pradleny, kterou navštíví reportér po zatčení jejího syna podezřelého z vraždy. Tuto roli pak X. hrávala i jako samostatné číslo po pražských kabaretech a na zájezdech. Představení navštívil také K. H. Hilar, trval však na svém původním požadavku, který znovu odmítla. 1925 se představila jako host ve vinohradském divadle v roli Anči v představení Langerovy Periferie v režii J. Kvapila (s M. Pačovou v hlavní roli). Přestože byl její výkon přijat dobře, nabídka na angažmá nepřišla. Longen se t. r. pokusil o vlastní divadelní soubor, tentokrát ve spojení své společnosti (kterou tvořil s X., manžely Nollovými a několika amatéry) s avantgardním Českým studiem V. Gamzy. V nově ustanoveném Sečestealu hrála X. velké role podle svých představ, většinou na zájezdech do menších městských divadel. Některé si zopakovala ze svého staršího repertoáru v Revoluční scéně: Kischovu Tonku Šibenici, Marii z Büchnerova Vojcka, milenku vojáka Bernharda ze hry S.-G. de Bouhéliera Otroci. Skupina Sečesteal však trpěla nouzí, z nezbytí hrála i pod širým nebem nebo na stadiónech. Po oficiálním zákazu společné hry profesionálů s amatéry byla v létě 1925 zhruba po třech měsících existence rozpuštěna. X. se chtěla osamostatnit a pokoušela se o pohostinské hry v různých městech za pevnou gáži. V září 1925 pohostinsky účinkovala s M. Hlavicou, J. Bezdíčkem a hercem Dubovským v brněnském Českém variété v Kischově aktovce O matce vražednici. Po návratu do Prahy se Longen t. r. uchytil opět v Rokoku, které nyní vedl V. Burian. V jeho kabaretních hříčkách X. nechtěla hrát. Longen pro ni napsal neznámou hru, jejímž centrem byla báseň proletářského básníka Jehana Rictuse Modlitba prostitutky k Panně Marii. S manželem zde hrávali salonní dvojice v jeho zábavních hrách z prostředí císařského dvora, které se v raných letech samostatného Československa těšily oblibě. Průběžné dynamické rozpory v manželství vyvrcholily rozchodem (asi 1926). X. poté dostala nabídku na tři pohostinská vystoupení na Silvestra a Nový rok ve Švandově divadle. Z nouze začala znovu vystupovat u K. Hašlera, který se vrátil do Lucerny. S velkým sebezapřením zde hrála komický výstup Paní politiky. Na krátký čas se opět sblížila s Longenem, jejich osobní rozpory však přetrvávaly. Obklopovala se mladými lidmi včetně nového partnera. 1927 vystoupila v divadle Dada J. Frejky a E. F. Buriana během kabaretního večera Třetí zavěšení Visacího stolu. Nevyrovnaná povaha ji dovedla až k drogám a poté i sebevraždě skokem z okna. Nad jejím hrobem pronesl nekrolog za herce V. Vydra a její přítel a obdivovatel E. E. Kisch.

Přechod z venkovských jevišť a pražských kabaretních pódií na Revoluční scénu, kde Longen pěstoval na svou dobu experimentální program, kladl na herectví X. značné nároky a způsobil obrat v jejích do té doby konvenčních výrazových prostředcích. Hned v zahajovacím představení, které tvořila symbolistní aktovka V přítmí svatyně, představovala Zlatou bohyni, v druhé aktovce Dáma a vrah A. Macka hrála opět symbol – postavu Dámy. Experimentální politickou hrou bylo obecenstvo zmatené, exaltovaný projev X. k úspěchu nepřispěl. Longen pochopil, v čem tkví síla talentu jeho ženy, a začal jí přidělovat životné dramatické postavy, které mohla prožívat. V jeho hře Lepší lidé hrála ženu úředníčka. Když došlo ke scéně, odhalující drastickými prostředky hluboké rozpory jejího manželství, uvedla X. obecenstvo v úžas živelností nenávisti, opovržení a odporu k muži, kterého postava vinila ze své bídy. Její umění oceňovali v těchto letech kritici odlišných zaměření – J. Kodíček v Tribuně i novináři Rudého práva jako M. Majerová. V následující premiéře Vojcka, kde exceloval Longen v titulní roli, nemohla pro onemocnění hrát (zastoupila ji M. Pačová), postavu Marie však ztvárnila později, opět s akcentem na pudovost a smyslnost. V úloze pouliční nevěstky Tonky zvané Šibenice, sražené na společenské dno, zmítal její bytostí nenávistný vzdor vyvrženého člověka, cynický výsměch do okamžiku, kdy převládl niterný čistý cit, jenž způsobil její vnitřní osvobození. Kisch ji tehdy nazval básnířkou lidských citů. Dle vzpomínek uměleckých současníků X. v této, a zejména v roli Pradleny (Senzace žurnalisty, též Matka vrahova či Matka vražednice) doslova ohromila publikum svým bezprostředním, syrovým výkonem. Její Pradlena vypravovala o svém životě, o těžkém mládí; v prudkém niterném pohnutí doznala žurnalistovi, že nescházelo mnoho a byla by zabila svůdce, který ji opustil. Příchod nevinného syna, osvobozeného z vězení, jí připomene skutečnost. Vrací se k práci jako stroj, znovu uvedený v chod. Podle J. Kodíčka šlo o „nejsilnější z výkonů našeho herectví“, přirozeně plynoucí z hloubi duše, s volnou improvizací, velikou obrazností, úžasnou silou.

Krátká etapa Sečestealu poskytla X. po mezidobí vyplněném dlouhou řádkou komických skečů, zábavních kabaretních výstupů a roliček realisticky pojatých venkovských děvčat a služek znovu velké dramatické úlohy. V Bouhélierově hře Otroci představovala dívčí živel – pouliční holku, zamilovanou do vojína, zastřeleného na útěku. Ukázala ji jako primitivní, dravou sílu nezkrotného temperamentu a citů, které ji přivedou až k šílenství. Jeden z jejích životních výkonů představovala dle kritika J. Klepetáře také postava Julie z Molnárovy hry Liliom, kterou hrála v Čáslavi. Předvedla celou stupnici láskyplných citů a bolesti ve vzpomínce na muže, kterého však po letech rozloučení postava nepoznala. Inscenace se před širší publikum pražských scén nikdy nedostala. X. účinkovala i v poslední premiéře souboru, v roli ženy setníka ve Strindbergově Tanci smrti. Oproti předchozí úloze propůjčila Alici vypjatou sílu, která ji vedla k odporu ke světu, k negaci roztáčející nenávistné vztahy.

Velké role hrávala většinou po boku Longena. Pod vlivem jejich soužití a jeho herecké výchovy vyrostla v silně emotivní hereckou osobnost; přecitlivělá, kritická povaha jí však bránila v udržení trvalejších vztahů v rodině i v divadle.

X. byla herečkou mimořádného, živelného nadání; role prožívala až k extázi. Hrála tak bezprostředně, jako by přišla na jeviště z ulice. Byla představitelkou vzácné formy realistického herectví, blízké umění M. Hübnerové. Nejčastěji se jí dařilo v rozporuplných postavách prostých, až primitivních, těžce zkoušených hrdinek, v jejichž osudech nebyla nouze o tragické události. Zejména v počátku umělecké dráhy byla obsazována do komických rolí služek apod. I její komické herectví bylo srovnáváno s výkony nejlepších dobových komiků a mužských partnerů – E. A. Longena, V. Buriana, K. Nolla, F. Futuristy. V kabaretním prostředí uplatňovala svůj výjimečný smysl pro humor i muzikantské dispozice. Podle spisovatele a anarchisty F. Sauera, to byla „nejvtipnější žena na světě.“ Dovedla však být na jevišti také tichá, pokorná a vroucí jako by byla sama věřící, jak to ukázala v přednesu Modlitby básníka Jehana Rictuse na scéně Divadla Vlasty Buriana. Longen pro ni psal i divácky vděčné postavy představitelek rakouskouherské šlechty. Příležitostně se sama pokoušela psát, závěrem života vydala konverzační aktovku na milostné téma Dáma z Čimeliček.

Nevšední zjev X. s kulatou tváří, černými vlasy, přimhouřenýma očima a uhrančivým pohledem nesplňoval představy filmových režisérů. Objevila se v jediném filmu – nedochované komedii Prach a Broky (1926) režiséra P. Pražského.

Role

Červená sedma

Nerina (Molière: Pán z Prasátkova) – 1920.

Revoluční scéna

Bohyně (E. A. Longen: V přítmí svatyně), Dáma (A. Macek: Dáma a vrah), Úředníkova žena (E. A. Longen: Lepší lidé), Maria Jegorovna (A. P. Čechov: Na veliké cestě), Beznoskova žena (F. L. Šmíd: Batalion), Lucrezia (N. Macchiavelli: Mandragora) – 1920; Paní ministrová (E. A. Longen: Hloupý Honza v pincgavské republice), Tonka (E. E. Kisch: Nanebevstoupení Tonky Šibenice, i Divadlo Adria a Reduta – Národní divadlo Brno 1923, Sečesteal 1925), Milenka vojáka (S.-G. de Bouhélier: Otroci, i Sečesteal 1925), Pradlena (E. E. Kisch: Matka vrahova, též s tit. Matka vražednice / Senzace žurnalisty, i Rokoko 1923 a 1924 a České Variété Brno 1925) – 1921.

Divadélko Adrie

Nevěsta (E. A. Longen: Pod světlem) – 1922.

Reduta – Národní divadlo v Brně

Marie (J. Büchner: Vojcek) – 1923.

Rokoko

Franzi Máliková (E. E. Kisch: Vyzvědačská aféra obrsta generálního štábu Redla), ? (týž – E. A. Longen: Král zlodějů), Služka Andula (E. A. Longen: Umělá láska) – 1924; Prostitutka (E. E. Kisch: Pasák holek) – 1925.

Divadlo Komedie

? (A. Kuprin, dram. E. A. Longen: Jáma) – 1925.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

Anči (F. Langer: Periferie, j. h.) – 1925.

Sečesteal

Julie (G. Molnár: Liliom), Setníkova žena (A. Strinberg: Tanec smrti) – 1925.

Divadlo Vlasty Buriana

Hraběnka Chotková (E. A. Longen: František Ferdinand dʼEste, též s tit. Konopišťská růže) – 1925; Slečna Líza (E. E. Kisch: Piccaver v salonu Goldschmidt), ? (E. A. Longen: Cenzurní zákaz) – 1926.

Divadlo Dada

? (Třetí zavěšení Visacího stolu. Revue – žurnál) – 1927.

Hry

Dáma z Čimeliček, t. [1928].

Prameny

Národní archiv Chodovec, Fond Policejní ředitelství Praha II, karton 2777, sign. P 1286/3.

Literatura

Ref. Nanebevstoupení Tonky Šibenice: Kček [Kodíček], Tribuna 27. 10. 1921; anon., Lidové noviny 4. 2. 1923; j. b. s., Rovnost 8. 2. 1923 ● M. M. [Majerová]: Divadélko Rokoko, Rudé právo 1. 1. 1924; j. k. [Kodíček], Tribuna 7. 11. 1924 [Senzace žurnalisty]; k., Rovnost 3. 9. 1925 [Matka vrahova, v brněnském Variété]; M. M. [M. Majerová]: Rudé právo 24. 3. 1925 [Jáma] + 8. 10. 1925 [Konopišťská růže]; J. Klepetář: X. L., in Hrdinové malých scén III, Rozpravy Aventina 2, 1926, s. 190–191 ● ref. Cenzurní zákaz: j. k. [Kodíček], Tribuna 28. 3. 1926; M. M. [M. Majerová], Rudé právo 30. 3. 1926 ● nekrology: k., Večerní Tribuna 24. 5. 1928; H. Malířová + O. Hanuš, Rudé právo 25. 5. 1928 ● J. Kodíček: X. L., Nové české divadlo 1928–1929, prosinec 1929, s. 114; J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 46–47; F. Sauer – S. Klika: Emil Artur Longen a Xena, Praha 1936; J. Trojan: První režisér Švejka, Ochotnické divadlo 4, 1958, č. 3, s. 64; E. A. Longen: Herečka, Praha 1972; J. Kamen: Toulavý kůň, Praha 1982; B. Srba: Sečesteal, Divadelní revue 2, 1990, č. 3, s. 94; anon.: Poslední drama X. L., in Kniha o Praze 3, ed. P. Augusta, Praha 1998, s. 83.

ČSFD, DČD IV

Vznik: 2021