Klíma, Karel Zdeněk

Narodil se v rodině zámečníka Karla Klímy a jeho manželky Marie, rozené Pézové, pokřtěn byl ve farním kostele sv. Tomáše v Brně. Ačkoli se od útlého mládí zajímal o divadlo, literaturu a výtvarné umění, po absolvování brněnské reálky nastoupil 1901 na tamní vysoké učení technické (rodinná finanční situace mu neumožnila univerzitní studium v Praze nebo ve Vídni). Zapsal si obor zeměměřictví, ale po dvou letech studia zanechal a věnoval se novinářské činnosti. Od 1901 byl spolupracovníkem, 1903–04 politickým a kulturním redaktorem Lidových novin, zároveň psal fejetony a povídky. Od 1904 byl dvanáct let historicky prvním parlamentním zpravodajem Lidových novin ve Vídni. 1910–11 přispíval do kulturní rubriky Vídeňských listů. Po vzniku Československa se přestěhoval do Prahy a 1920 založil a řídil pražskou redakci Lidových novin. Inspirován zahraničními žurnalistickými trendy, vedl redaktory ke stručnosti, hutnosti a stylistické jednoduchosti. Atraktivnost titulní strany zvýšil zavedením sloupku, nového žurnalistického útvaru, definovaného sloganem „kratší než fejeton a delší než glosa.“ Nejbližšími K. spolupracovníky byli E. Bass a V. Mixa, s nimiž pod společnou šifrou K+M+B připravoval satirickou rubriku Pražský film. Do nové redakce zlákal i další osobnosti kulturní scény, např. bratry Čapkovy, K. Poláčka, E. Konráda či O. Mrkvičku (neuspěl u I. Olbrachta, který svým uměleckým jménem nechtěl zaštiťovat nesocialistické vyznění listu). 1927 byl K. pověřen řízením hlavní redakce v Brně, ale po dvou letech se vrátil do Prahy. Vzhledem k propojenosti vydavatele Lidových novin J. Stránského s národně socialistickou stranou a jejím podnikem Melantrich bylo na podzim 1929 rozhodnuto o K. přesunu na post šéfredaktora ústředního listu strany Českého slova. Uplatněním obdobných metod a stylu řízení deníku výrazně zvýšil jeho kvalitu, přestože s redakcí již neměl tolik vřelý vztah (např. divadelní kritik J. Vodák jeho výzvy k větší aktuálnosti referátů odmítal). K. byl členem Syndikátu československých spisovatelů, pražského Společenského klubu, zasedal v porotě Baťovy novinářské ceny. V období rostoucího mezinárodního napětí vystupoval v rozhlase na obranu svobody a demokracie, byl řečníkem při tryznách věnovaných J. Herbenovi, A. Novákovi a K. Čapkovi. Se zánikem první republiky nemohl nadále prosazovat v Českém slově masarykovskou orientaci listu, a proto přešel k lednu 1939 zpátky na šéfredaktorskou pozici do Lidových novin. Snažil se rozvíjet apolitickou profilaci listu s výrazným kulturním zaměřením. Manévroval mezi loajalitou vůči protektorátní moci a udržením nezávislé a objektivní žurnalistiky, zároveň udržoval kontakty s domácím protinacistickým odbojem. Po nástupu R. Heydricha se 1941 funkce šéfredaktora vzdal a stáhl se do ústraní. První stanné právo přečkal, po udání redakčního konfidenta gestapa byl však v červenci 1942 zatčen, vyslýchán a transportován do Terezína. Po několikadenním brutálním mučení zde v srpnu t. r. zemřel. Pohřben je v rodinné hrobce v Praze Na Malvazinkách.

Byl třikrát ženat. Nejprve s operní pěvkyní Národního divadla v Brně Marií Tůmovou (svatba 1906). Po jejím úmrtí se 1923 oženil s Josefou Pospíšilovou, v dosavadní literatuře mylně uváděnou Svatoňovou. Manželství bylo 1936 rozvedeno a o rok později si vzal Annu Borůvkovou, rozenou Pacovskou. Z prvního manželství měl tři děti, syny Zdeňka a Jiřího a dceru Taťánu. Mladší syn Jiří vystudoval práva a po válce spravoval K. pozůstalost. Jeho dcera Magdalena se provdala za herce a komika M. Šimka. Jejich dcera Hana Šimková napsala na FSV UK bakalářskou práci věnovanou novinářské činnosti svého pradědečka.

K. byl po celý život v úzkém kontaktu s předními osobnostmi českého divadla. Již od středoškolských let se přátelil s J. Kvapilem, soukromá korespondence dokládá kontakty s herci Z. Štěpánkem, L. Dostalovou, A. Sedláčkovou, B. Karenem a hudebními skladateli L. Janáčkem, O. Jeremiášem či A. Hábou. Během vídeňského pobytu přeložil divadelní hru H. Bahra Zuzanka, kterou Národní divadlo v Praze uvedlo v lednu 1912 v režii J. Kvapila. Od počátku svého působení v Lidových novinách se věnoval také divadelní kritice, centrem jeho zájmu vždy bylo Národní divadlo. V referátech uplatnil příznačnou jadrnost, srozumitelnost a vtip. Soustředil se na výklad dramatické předlohy a zhodnocení dramaturgicko-režijní koncepce v kulturně-společenském kontextu. Méně pozornosti věnoval hereckému projevu a scénickému řešení. Příznivec politického liberalismu a uměleckého modernismu odmítal falešný patos a duté vlastenčení. V pozici šéfredaktora českých deníků otevíral široký prostor divadelním úvahám, diskusím a anketám. Sám si vůči divadelní kritice podržel kritický názor: vadila mu spíše nahodilá kombinace publicistického a odborného stylu a terminologie. Považoval ji proto za cizí element v celkovém rázu a koncepci novin, podporoval snahy o její lepší definici a přiblížení běžnému čtenáři novin.

Pseudonymy, šifry

A, Aspik, Cartouche, Jan Očima, I, Jiří Malík, Kazetka, kzk, KZK, Podneb

Překlady

H. Bahr: Zuzanka, ND 1912, i t.

Teatralia

Shakesperova Bouře, Lidové noviny 4. 4. 1920; Moskevští: Hamlet, tamtéž 20. 9. 1921; S. Lom: Převrat, tamtéž 19. 11. 1922; Andrejev, L. – Rozum, tamtéž 17. 5. 1924; Karel Váňa a jeho obrázkový archiv, tamtéž 12. 5. 1940.

Prameny

NA: Prezídium ministerské rady Vídeň (Ministerratpräsidium Wien) 1848–1918, K. Z. Klíma – osobní složka.

Dědicové: pozůstalost K. Z. Klímy.

Literatura

sb. K padesátce K. Z. Klímy, Praha 1933 ● o nacistickém umučení: Z. Mikšovský, Svobodné noviny 4. 8. 1945 + Svobodné slovo 22. 8. 1945; B. A., Svobodné noviny 31. 8. 1945; K. B., tamtéž ● J. Žák, Svobodné slovo 7. 10. 1945 [vzpomínková glosa]; J. Zhor, tamtéž 24. 8. 1947 [5. výr. úmrtí]; F. Kubka: Na vlastní oči, Praha 1959, passim; J. Pilz: Národní 9, Praha 1969, passim; J. Firt: Knihy a osudy, Köln 1972, s. 70–71; A. Dvořáková et al.: Nebylo bezejmenných, Praha 1986, passim; P. Kessler: Novinářská činnost K. Z. Klímy, dipl. práce, FSV UK Praha 1990; H. Šimková: Podíl K. Z. Klímy na utváření profilu Lidových novin, bak. práce, FSV UK Praha 1997; J. Šalda: Budování tisku za Rakouska, Československé republiky a jeho obrana za německé okupace, Praha 2001, s. 170–174; J. Poláček: Novinář K. Z. Klíma, in P. Janáček (ed.): Pátečníci a Karel Poláček, Rychnov nad Kněžnou 2001, s. 165–172; J. Tomeš: Kazetka a jeho dvě mise v čele LN, Lidové noviny 8. 11. 2013; J. Tomeš, K. Z. Klíma, 101 pohnuté osudy [speciál Lidových novin], 2014, č. 4., s. 62; J. Tomeš: Kazetka z Lidových novin, Mladá fronta Dnes 1. 10. 2015; P. Zídek et al.: Vážený pane šéfredaktore...: z dopisů, které „přistály“ na stole šéfredaktora Lidových novin K. Z. Klímy, Lidové noviny 22. 12. 2018; P. Bednařík – P. Jirák – B. Köpplová: Dějiny českých médií: od počátku do současnosti, Praha 2019, s. 160–175.

ČBS, LČL, MČSE

Vznik: 2020