Janů, Zorka

Vlastním jménem Zora Babková. Narodila se do rodiny magistrátního úředníka Karla Babky a Ludmily, rozené Fenclové (1890–1945, uměleckým jménem Lily Fenclová či Ludmila Starostová), jež se v mládí věnovala opeře: několikrát vystoupila v operním sboru Národního divadla, později se objevila též v drobných rolích ve filmu. Sestra Lída Baarová (1914–2000) byla jednou z největších prvorepublikových filmových hvězd.

Vystudovala pět tříd reálného gymnázia v Praze-Bubenči, v patnácti letech nastoupila do recitační skupiny – Voice-Bandu E. F. Buriana. V kvintě (1936) přešla na konzervatoř, 1937 se připojila k Divadelnímu kolektivu mladých, pražské studentské scéně. Ve druhém ročníku konzervatoře (1938) hostovala ve Východočeské společnosti působící ve Východočeském národním divadle pod vedením V. Wuršera a K. Jičínského. Byla obsazena i do několika epizodních rolí ve filmu (Cech panen kutnohorských, Škola základ života, Tulák Macoun). 1939 o letních prázdninách dostala nabídku od režiséra J. Bora (s nímž poté spolupracovala ještě několikrát), aby ztvárnila roli Biancy v Shakespearově Zkrocení zlé ženy v provizorním divadle ve Valdštejnské zahradě, které bylo vybudováno pro výstavu Pražské baroko (1938). Po dvouletém studiu konzervatoře přešla do stálého angažmá k Východočeskému národnímu divadlu (září 1939). Zlom v herecké kariéře znamenal film Ohnivé léto V. Kršky a F. Čápa (1939), v němž na sebe J. upozornila v roli Červené Klárky a získala další filmové nabídky: hrála Vlastu v Minulosti Jany Kosinové, komtesu Karlu v⁠ Baronu Prášilovi a hlavní roli – Jiřinu Krátkou v adaptaci Čekanek F. X. Svobody. Hostovala v Národním divadle: vystoupila v úlohách naivek v jednoaktovkách Holčička B. Vikové-Kunětické a Poupě F. X. Svobody. Ač se u ní 1939/40 závažněji projevily chronické zdravotní neduhy (nesnesitelné bolesti hlavy, celková vyčerpanost) a depresivní stavy, počátek 40. let byl jejím profesně nejúspěšnějším obdobím. Ve druhé půli 1940 se však fyzické i psychické zdravotní obtíže prohloubily, v prosinci a počátkem roku 1941 se léčila v sanatoriu ve Vráži u Písku. Při sanatorním pobytu si 1940 začala psát deník, jehož části po hereččině smrti otiskl na pokračování F. Kožík v Divadelních novinách (1966/67), kompletní deníkové záznamy vydal A. Georgiev v komponovaném díle Deník sestry Lídy Baarové (1998, doplněné vydání 2007). Zdravotní problémy neznámé příčiny (posmrtně lékaři diagnostikovali leukémii), prohlubované dietami, trápily J. po celý krátký život. Silně senzitivní mladou herečku podlamovala též četná osobní zklamání (nenaplněné vztahy s A. M. Brousilem, F. Kožíkem či K. Högerem). Kvůli častým pobytům ve zdravotnických zařízeních měla problém navázat další spolupráci s divadelními tvůrci, ve společenském kontaktu ji pomáhala sestra Lída, která za ni také v období nemoci u Jičínského společnosti několikrát zaskočila (O. Wilde: Vějíři lady Windermerové, 1940). 1941 J. hostovala v Městském komorním divadle v roli Madlenky v pohádce V. Dyka Ondřej a drak. Od počátku sezony 1941/42 nastoupila do holešovické Uranie, jejíž vedení převzal B. Perlík. Usilovala o angažmá v Městských divadlech pražských (opakovaně psala vedení žádost), v září 1942 byla do souboru přijata a vystupovala na pobočných scénách nacisty obsazeného vinohradského divadla: v Městském komorním divadle a Městském divadle Na poříčí. Zdravotní problémy neustupovaly; herečka někdy chyběla na zkouškách či musela přenechat roli kolegyním. V červnu 1944 se významněji zhoršil její zdravotní stav, provázely ji stále těžší deprese a byla nucena omezit práci v divadle. Koncem sezony 1944/45 s ní byl rozvázán pracovní poměr v Městských divadlech pražských; o výpovědi pravděpodobně rozhodlo poválečné zatčení její sestry Lídy. V říjnu 1945 absolvovala J. výslech Státní bezpečností. 

Propuštění z divadla, vlna všeobecné zášti vůči její rodině i smrt matky při výslechu rapidně zhoršily psychický stav J., od podzimu 1945 do své smrti trávila většinu času doma v osamění. Několikrát se pokusila o sebevraždu, v březnu 1946 úspěšně: zemřela na následky pádu z okna vily Babkových na Hanspaulce. Pohřbena je v rodinné hrobce v Praze-Strašnicích.

První divadelní úlohy – Stáza ve Šrámkově Létě a Pernetta z Natansonova Šťastného mládí –ve východočeském souboru předurčily typ komické naivky a lyrické milovnice, který pak J. představovala i v několika filmových snímcích a ke kterému se vracela i v pozdějších divadelních hostováních a angažmá. S působivou koketností ztvárnila Biancu v Shakespearově Zkrocení zlé ženy ve Valdštejnské zahradě v inscenaci J. Bora, jenž herečce následně nabídl hostování v Národním divadle. V trojdílné inscenační koláži Jarní vody sehrála dospívající dívky Sefu v aktovce Holčička B. Vikové-Kunětické a Anežku v Poupěti F. X. Svobody; obdařila je jiskrnou bujností, dle kritiky místy až s přehnaným afektem. Při ztvárnění postav, nesených naivními dívčími touhami a citovými zmatky dospívání, těžila J. především ze svého zevnějšku: aristokratického obličeje s oblými tvářemi, zářícíma očima, plnými rty a porcelánovou pletí, rámovaného kudrnami a prstýnky světlých vlasů. Útlá postava J. skrývala živý temperament; houževnatost vkládala i do pečlivého studia rolí, do nichž se uměla zcela ponořit. V typu naivky, který obohacovala charakterotvornými detaily, okouzlovala především čistým projevem, skotačivým pohybem a hravým úsměvem, živě pracovala s mimikou, nejčastěji opakovala vzdorovitě dětinské stažení rtů a umíněné, až koketní pohyby hlavou. Energický projev doplňovala štiplavou mluvou, zdůrazňovala melodii hlasu a v krajních polohách často protahovala slabiky. Kritikou i kolegy byla považována za nadějnou umělkyni, kterou kariéra teprve čeká. Krátká angažmá a hostování nepřinesla J. dost příležitostí k hlubší divadelní práci a osvojení širšího hereckého rejstříku, obrat nastal až v Městských divadlech pražských, kde jí bylo svěřeno i několik vážných a charakterních úloh. Změnu hereckého přístupu lze sledovat také v  posledním filmu J. Kluci na řece (1944). Ztělesnění dívčí ryzosti a naivního čistého mládí prohloubila pohledem do nitra postav a individuální charakterizací. Ač zjevně stále hledala ukotvení vlastního herectví, dokázala zaujmout proměnlivým výrazem, ubrala na nespoutaných gestech, přepjatost a emocionální momenty používala v odlišné poloze, směřujíc k silnému sentimentu a patosu. Vrcholné herecké výkony podala v inscenacích Lessingovy Emilie Galotti (1943) a Herečky O. Barényi (1944). Titulní postavu Lessingova dramatu vybavila silnou citovostí a do výrazu vhodně zapojila stupňované dramatické vzrušení. Ústřední postavu dramatu inspirovaného závěrem života herečky J. Horákové, již od divadla nedokáže odpoutat ani vážná nemoc a hrozba smrti, vykreslila J. v režii F. Salzera s poutavou sošností a slavnostně strnulým pohybem. Postava balancující mezi životem a smrtí, divadlem a láskou souzněla s osobní zkušeností herečky; se smyslem pro naprosté pohlcení postavou a schopností křehkými prostředky vyzdvihnout vážné téma, propůjčila J. roli výraz hluboce dramatického smutku a patosu.

Role

Východočeské národní divadlo (Společnost Karla Jičínského)

Stáza (F. Šrámek: Léto), Pernetta (J. Natanson: Šťastné mládí) – 1938/39; Lady Windermerová (O. Wilde: Vějíř lady Windermerové), Nejmladší dívka (P. Vandenberghe: Hoši, dívky a psi), Alena (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Nasťa (G. Davis: Katakomby), Ellen (M. Reed: Ano, dceruško) – 1939; Blažena (W. Shakespeare: Blažena a Beneš [Mnoho povyku pro nic]) – 1940; Milenka (V. Dyk: Zmoudření dona Quijota), Manon Lescaut (V. Nezval: Manon Lescaut) – b. d.

Divadlo ve Valdštejnské zahradě 

Bianca (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy) – 1939.

ND (Prozatímní divadlo)

Sefa + Anežka (Jarní vody: B. Viková-Kunětická: Holčička + F. X. Svoboda: Poupě) – j. h., 1940.

Městské divadlo v Písku

Anička Karasová (F. Šrámek, dram. M. Hlávka: Stříbrný vítr) – j. h., 1940. 

Uranie

? (J. Huth: Čtyři děvčátka), Otilka (F. Götz: Malostranská humoreska), Paní Vrba, Marie (K. J. Erben, dram. ?: Kytice) – 1941.

Městské komorní divadlo

Madlenka (V. Dyk: Ondřej a drak) – j. h., 1941; Rossina (K. Hadrbolec: Sžehnuta plamenem) – 1942; Monika (H. Bahr: Žlutý slavík) – 1943. 

Městské divadlo Na poříčí

Eldegarda (Ch. Winsloe: Děvčata v uniformě) – 1942; Emilia Galotti (G. E. Lessing: Emilia Galotti), Lucinda (W. Gilbricht: Testament pana markýze), Dorothea (J. Scheu – P. A. Stiller: Velký pán na malém ostrově), Neť (V. Dyk: Zmoudření dona Quijota) – 1943; Jarmila (O. Barényi: Herečka), Janthe (F. Grillparzer: Moře a láska) – 1944.

Divadlo J. K. Tyla

Voršila (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic) – 1944.

Prameny

NMd: Archiv vinohradského divadla, ev. číslo kart. 136, krabice 20.

LA PNP: korespondence.

Literatura

M. Brousil, Venkov 29. 8. 1939 [Bianca, Zkrocení zlé ženy ve Valdštejnské zahradě] + tamtéž 26. 10. 1940 [Blažena, Blažena a Beneš]; Dr. B. R., Kinorevue 6, 1939/40, č. 40, s. 265, 272 [Anička Karasová, Stříbrný vítr]; -lka.: Zorka, tamtéž, č. 43, s. 334–335; Z. J.: Co přejete českému filmu do r. 1941? [anketa], Národní listy 24. 1. 1941; O. K.: Ještě jednou: ZORKA, Kinorevue 8, 1941/42, č. 24, s. 186 ● ref. Sefa, Holčička + Anežka, Poupě: A. M. Brousil, Venkov 12. 11. 1940; Dr. Hk., Polední list 13. 11. 1940 ● A. M. Brousil: České verše ve filmu. Film Borského podle Čekanek F. X. Svobody, Venkov 7. 4. 1940 [Jiřina Krátká, Čekanky]; nesign.: Vzácná výjimka aneb Skrovný rozhovor se skrovnou filmovou hvězdou, Filmové zajímavosti 5, 1940, č. 46, [s. 1] ● ref. Čtyři děvčátka: -in., Polední list 13. 9. 1941; A. M: Brousil, Venkov 13. 9. 1941 ● ref. Emilia Galotti: V. Hloch, Venkov 19. 2. 1943; -in., Polední list 20. 2. 1943 ●ref. Helenka, Kluci na řece: u,Večer 5. 2. 1944; V. Junek: Písek ve stříbrném větru, důvěrná zpráva o městě Písku tenkrát i dnes (ale hlavně o Písku filmovém), Praha 2012, s. 25–26, 30, 32–35, 97 ● nesign.: Sebevražda film. herečky v Praze, Volné slovo 27. 3. 1946; nesign. [obr. + zpráva o úmrtí], Kino, 1946, č. 9, s. [148]; Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, Praha 1958, s. 130, 158; F. Kožík ed.: Z deníku Z. J., Divadelní noviny 10, 1966/67, č. 14/15, s. 1 a 14, č. 16, s. 6; O. Štorch-Marien: Ohňostroj, Praha 1969, s. 183; DČD IV; L. Bartošek: Náš film, kapitoly z dějin (1896–1945), Praha 1985, s. 270, 272, 327, 391; B. Srba: O nové divadlo, nástup nových vývojových tendencí v českém divadelnictví v letech 1939–1945, Praha 1988, s. 194; J. Nussberger – M. Wolf: Hvězda, která musela zapadnout. Rozhovor s Lídou Baarovou, Mladý svět 32, 1990, č. 17, s. 2; L. Baarová: Života sladké hořkosti, Praha 1992, s. 12–13, 110–126; V. Schönová: Chtěla jsem být herečkou, Praha 1993, s. 32, 248; A. Halada: České divy. Tváře a osudy žen, které jsou tváří a osudy českého filmu, Mladý svět 36, 1994, č. 29, s. 32, 35; F. Kožík: Vzpomínky, Praha 1995, s. 73–75, 77, 244, [352e]; S. Beneš: Být hercem, Praha 2004, s. 70–75; S. Motl: Ukřižovaná, Prokletí Lídy Baarové, Praha 2006, s. 160–164 + 165; A. Georgiev: Deník sestry Lídy Baarové, Praha 2007; M. Szczygieł: Jen žena, Gottland, Praha 2007, s. 43, 58; J. Čvančara: Někomu život, někomu smrt, československý odboj a nacistická okupační moc, sv. 1. 1939–1941, s. 275 + sv. 3. 1943–1945, Praha 2008, s. 146; V. Just: Divadlo v totalitním systému, Praha 2010, s. 168; P. Stránský: Z. J., popel a démant, Cinema 25, 2015, č. 12, s. 86; M. Graclík – O. Suchý: Lída Baarová stále fascinuje, s. l. 2016, s. 313, 317–318 [s přetisky policejních protokolů Z. J.]; L. Baarová: Útěky, Praha 2019, s. 8–9, 15, 17, 19–23, 186, 191, 243–244, 248.

Biografický slovník českých zemí, ČBS I, ČHF II, Fikejz – Film 1, Filmové profily II

Vznik: 2020