Baarová, Lída

Vlastním jménem Ludmila Babková. Otec Karel byl úředníkem pražského magistrátu, matka Ludmila zpívala v operním sboru Národního divadla, po založení rodiny zůstala v domácnosti. Sestra Zorka, užívající příjmení Janů (1921–1946), byla též herečkou.

Po absolvování obecné školy B. navštěvovala reálné gymnázium v Praze na Letné. 1930 byla na druhý pokus přijata do dramatického oddělení Pražské konzervatoře, kterou studovala pod vedením M. Laudové-Hořicové, R. Deyla st. a A. Suchánkové. 1931 debutovala v Národním divadle (Dívka, Bruckner: Alžběta Anglická) a stala se členkou jeho souboru činoherních žáků. Téhož roku začala hrát ve filmu (Obrácení Ferdyše Pištory, Kariéra Pavla Čamrdy), a 1932 proto byla ze studia na konzervatoři vyloučena. Následně se stala jednou z nejžádanějších hereček českého filmu; 1932 a 1933 též příležitostně hostovala ve dvou inscenacích Divadla V. Buriana (Juliette, Bernauer – Österreicher: Konto X; Dolly, Österreicher – Hirchsfeld: Kozderka to prozradí). 1934 dostala nabídku na natáčení německého filmu Barcarola, do nacisty ovládané země se přestěhovala a 1935–38 působila převážně v německé kinematografii (1937 obdržela nabídku z Hollywoodu, kterou odmítla); 1937 a 1938 též pohostinsky hrála v berlínských divadlech Deutsches Theater a Volksbühne (?, Smithová: Der erste Frühlingstag; tit., Bahr: Josephine). Intimní vztah s německým ministrem propagandy J. Goebbelsem, ukončený až na příkaz kancléře A. Hitlera, vedl 1938 k zastavení B. umělecké činnosti v Německu a k návratu herečky do vlasti. Zde v období 1939–42 filmovala i pravidelně účinkovala v divadle (Společnost K. Jičínského 1939–40; Národní divadlo 1940–42). 1940 obdržela Národní cenu za umění filmové za herecký výkon v roli Blanky ve filmu Dívka v modrém s přihlédnutím k ostatním výkonům z poslední doby. Poté, co bylo B. zapovězeno filmování i v Protektorátu, se jí podařilo získat filmové angažmá v Itálii, kde působila až do invaze spojeneckých vojsk na Apeninský poloostrov 1943. 1944 byla italskými úřady, tak jako jiní cizinci, nucena odejít ze země, vrátila se do Čech a do konce války se podílela na natáčení filmu Zinková cesta (dokončen po válce pod názvem 13. revír, role B. byla přeobsazena), účinkovala v rozhlasové hře J. Eiselta Lavina (premiéra únor 1945) a s dalšími herci pracovala v rámci totálního nasazení.

V dubnu 1945 opustila území Protektorátu a uchýlila se do Německa, kde byla po konci války zajištěna a vyslýchána pracovníky americké kontrarozvědky CIC kvůli svým stykům s představiteli nacistického režimu. V září 1945 byla vydána do Československa, vězněna a vyšetřována pro podezření z kolaborace Mimořádným lidovým soudem a následně i podle tzv. malého retribučního dekretu. V prosinci 1946 byla z vězení propuštěna a souzena na svobodě, v lednu 1948 Krajský soud trestní v Praze, který případ převzal po zaniklém Mimořádném lidovém soudu, upustil od dalšího stíhání. Podle tzv. malého retribučního dekretu byla B. v říjnu 1948 odsouzena k šestiměsíčnímu trestu odnětí svobody, peněžitému trestu a veřejnému pokárání kvůli provinění proti národní cti.  Již v červnu 1945 byla disciplinární komisí Svazu českých filmových pracovníků vyloučena z činnosti ve filmovém oboru.

1947 se provdala za Jana Kopeckého, organizačního pracovníka v oblasti divadla a potomka loutkářského rodu, s jehož privátním loutkovým divadlem vystupovala až do zákazu na mimopražských štacích. V dubnu 1948 s manželem z Československa emigrovali a usadili se v Rakousku. 1950 se vrátila k hraní ve filmu a v Itálii a Španělsku do 1958 natočila patnáct snímků. Po ukončení filmové kariéry od 1959 do první poloviny sedmdesátých let vystupovala na lokálních německých a rakouských scénách v převážně oddechovém repertoáru (Jacqueline Callot, Magnier: Ein klarer Fall; Sonja, Verneuil: Meine Cousine aus Warschau), závažné úlohy hrála jen zřídka (Frau Dulski, Zapolska: Die Moral Frau Dulski; Valerie von Kant, Fassbinder: Die bitteren Tränen der Petra von Kant). Po rozvodu s J. Kopeckým se 1969 po dlouholeté známosti provdala za salzburského ženského lékaře Kurta Lundwalla (zemřel 1972), obě manželství byla bezdětná. Po pádu komunistického režimu opakovaně navštívila vlast. Zemřela v Salzburgu, urna byla uložena do rodinného hrobu v urnovém háji krematoria Strašnice v Praze.   

1983 vydala v exilovém nakladatelství 68 Publishers ve spolupráci s J. Škvoreckým paměti Útěky (1983), přepracované a doplněné verze vyšly po 1989 pod názvy Života sladké hořkosti (1991) a Die süꞵe Bitterkeit meines Lebens (Koblenz 2001). Životní osudy B. byly opakovaně zpracovány monograficky, beletristicky (V. Přibský: Krása je můj hřích), dramaticky (O. Reese – D. D. Pařízek: Goebbels – B.; I. Soukupová: Vosí hnízdo; M. Štráfeldová: Sestry B.; M. Kinská: Pankrác ´45; T. Vůjtek: Spolu; K. Steigerwald – A. Březina – J. Ornest: Liduschka [B.]) i filmově (L. B.); stěžejním předmětem zájmu těchto děl byl vztah s Goebbelsem.

B. byla českou filmovou hvězdou 30. a první poloviny 40. let, které se jako jedné z mála podařilo prosadit v zahraniční kinematografii. Naplňovala status divy, poutající diváckou pozornost více výjimečnou krásou a přitažlivým vystupováním než hereckým uměním. B. štíhlá postava, kulatá tvář s jemnou, čistou pletí a lehce exotickým a podmanivým výrazem i zvlněné havraní vlasy jí dávaly oslnivý  půvab. Lyrický herecký projev se dobře snoubil s postavami romantických hrdinek, do nichž byla v průběhu celé kariéry, ve filmech melodramatického i komediálního rázu, převážně obsazována. Příležitost k hereckému růstu od statických, dekorativních krásek k hlubším, psychologicky propracovanějším rolím jí 1937–41 poskytli režiséři O. Vávra zejména v sociálním dramatu Panenství (mravními dilematy obtěžkaná prodavačka Hana) a expresivní Turbině (tvrdá, chladnokrevná Tynda) a F. Čáp v impresionistickém Ohnivém létu (svůdná, živočišná Rosa). Ani zde ale neopouštěla stylizovaný, artistní projev. Pouze v roli lékařky Pavly, pragmaticky a cynicky promýšlející další osobní i profesní život, ve filmové adaptaci společenského dramatu V. Wernera Lidé na kře (r. M. Frič) se přiblížila k modernímu, civilnímu výrazu soudobých filmových herců, včetně generačních souputnic A. Mandlové či N. Gollové. V poválečné tvorbě získala B. možnost vystoupit nad rámec nenáročných filmů v neorealistickém snímku F. Felliniho Darmošlapové, ve kterém ztvárnila roli stárnoucí středostavovské paničky Giulie, vystavené erotickým atakům asociálního playboye Fausta.

Jako divadelní herečka B. upoutala pozornost již na konzervatoři (O. Štorch-Marien psal v Rozpravách Aventina o mimořádném talentu) a záhy dostala příležitost v Národním divadle. Snaha získat tu post činoherní sólistky však skončila neúspěchem: šéf činohry K. H. Hilar se po zkušebním vystoupení (Věra, Werner: Právo na hřích) vyjádřil zamítavě. Těžiště české divadelní kariéry B. spadalo do období 1940–42, kdy si prostřednictvím intervencí veřejných protektorátních činitelů vymohla stálé hostování v Národním divadle, kde účinkovala ve čtyřech inscenacích (Ghita Cavallini, Sheldon: Romance; Komtesa Josefina, Kerhart: Josef Mánes; Magda, Sudermann: Domov; Lilofee, Hausmann: Lilofee); vyjma Komtesy Josefiny šlo o hlavní role. Tak jako jiní herci, působící především ve filmu, potýkala se s nedostatečnou divadelní průpravou (zvláště pokud se týkalo hlasového projevu), postupně však nabývala profesní jistoty. Role jí umožňovaly uplatnit atraktivní zjev a filmový status (operní zpěvačka v Romanci, libertinská komtesa v Josefu Mánesovi, kosmopolitní, rodinou zavržená zpěvačka v Domovu). Výkonům byl opakovaně vytýkán změkčující přístup při uchopení postav, uhlazování jejich charakteru a nedostatek potřebného temperamentu a dramatického napětí. Hereckému naturelu B. nejlépe vyhovovala titulní postava éterické, lyrické rusalky v dramatické básni Lilofee.

Postavení herecké osobnosti B. v české kultuře podstatnou měrou ovlivňují mimoumělecké skutečnosti z životních osudů herečky. Sebezahleděnost, sledování vlastních zájmů a ignorování společenského kontextu, v němž do 1945 tvořila, vedly k tomu, že se stala jedním ze symbolů mravní kolaborace s nacistickým režimem. Poválečná společnost, bojovně se vypořádávající s válečnou i předválečnou zkušeností, takové počínání ostře odsoudila. Mezi umělci, kteří si tak či onak zadali s nacistickým režimem, patří B. k nejproblematičtějším.    

Role

Státní konzervatoř (sál na Slovanech)

Recitace (K. J. Erben: Polednice; v rámci Erbenova večera) – 1930; recitace (Moschos: Eros uprchlík + společná recitace Bión ze Smyrny: Žalozpěv nad Adoniem, M. V. Martialis: Z epigramů; v rámci II. a III. Večera nových překladů z klasické poezie řecké a římské) – 1931.

Národní divadlo

Dívka (F. Bruckner: Alžběta Anglická) – 1931 (pod jm. Lída Babková); Věra (V. Werner: Právo na hřích) – 1932; Ghita Cavallini (E. Sheldon: Romance) – 1940; Komtesa Josefina (O. Kerhart: Josef Mánes), Magda (H. Sudermann: Domov) – 1941; Lilofee (M. Hausmann: Lilofee) – 1942.

Divadlo Vlasty Buriana

Juliette (R. Bernauer – R. Österreicher: Konto X) – 1932; Dolly (R. Österreicher – L. Hirchsfeld: Kozderka to prozradí) – 1933.

Deutsches Theater Berlin (scéna Kammerspiele)

? (D. Smithová: Der erste Frühlingstag) – 1937.

Volksbühne Berlin (scéna Theater am Nollendorfplatz)

Josephine (H. Bahr: Josephine) – 1937.

Činohra Karla Jičínského

Lady Windermeerová (O. Wilde: Vějíř lady Windermeerové) – 1939; Marguerita Gauthierová (A. Dumas ml.: Dáma s kameliemi), Lucie (J. Sarment: Oči ze všech nejkrásnější) – 1940. 

Renaissancetheater Vídeň

Jacqueline Callot (C. Magnier: Ein klarer Fall) – 1959 (též v Theater an der Berliner Allee Düsseldorf). 

Theater an der Berliner Allee Düsseldorf

Sonja (L. Verneuil: Meine Cousine aus Warschau) – 1959?.

Zimmertheater Heidelberg

Emilia Marty (K. Čapek: Die Sache Makropulos) – 1963; Adelheid von Walldorf (J. W. Goethe: Götz von Berlichingen) – ?; Sonja (A. Roussin: Die Lokomotive) – 1968; Julie Bille-en-bois (S. Guitry: Nicht zuhören, meine Damen!) – ?.

Kleines Theater Bad Godesberg

Patricia Lansen (A. de Benedetti: Gute nacht, Patricia!) – 1964; ? (J. Salon: Právě byl zastřelen jeden muž) – 1966.

Contra-Kreis-Theater Bonn

Frau Dulski (G. Zapolska: Die Moral Frau Dulski) – 1964.

Neues Theater Hannover

Agripina (F. Marceau: Nero) – 1967.

Zájezdová inscenace

Valerie von Kant (R. W. Fassbinder: Die bitteren Tränen der Petra von Kant) – 1975.

Schauspielhaus Graz

Christine (A. Christie: Svědek obžaloby) – ?.

Teatralia

Divadelní herečkou, Kinorevue 7, 1940/41, s. 366–367.

Prameny

AMP: fond Malý dekret, sign. 36–582; fond Státní konzervatoř hudby v Praze.

ABS: fond Taktické svazky, sign. T–1856 MV + dílčí informace v bývalém fondu Studijního ústavu Ministerstva vnitra (zejména Z–10–181/1–9) a dalších fondech.

Archiv ND: personální obálka  P 763.

NA: fond Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna 1941–1950, karton 556, sign. K 3824/11; bývalý fond Studijního ústavu Ministerstva vnitra.

Pražská konzervatoř – archiv.

SOA: fond Mimořádný lidový soud v Praze.

VHA: bývalý fond Studijního ústavu Ministerstva vnitra.

Literatura

O. Š. M. [Štorch-Marien]: Kursiva radostná, Rozpravy Aventina 6, 1930/31, s. 190 ● ref. Právo na hřích: -ll- [V. Müller], Národní listy 22. 11. 1932; Hg. [J. Träger], Právo lidu 22. 11. 1932 ● V. Štědrý, Večer 20. 5. 1937 [ref. Der erste Frühlingstag]; ČTK: Udělení národní ceny za umění filmové v roce 1940, Venkov 29. 9. 1940 ● ref. Romance: jk, České slovo 21. 11. 1940; nesign., Lidové noviny 21. 11. 1940; AMB. [A. M. Brousil], Venkov 24. 11. 1940; jr. [V. H. Jarka], Národní listy 26. 11. 1940; K. Engelmüller, Národní politika 27. 11. 1940; R. Š., Našinec 3. 12. 1940 ● ref. Josef Mánes: jtg [J. Träger], České slovo 2. 4. 1941; M. Rutte, Národní listy 3. 4. 1941; A. M. Brousil, Venkov 3. 4. 1941 ● al.: Chvilka s L. B., Národní politika 5. 12. 1941 ● ref. Domov: B [E. Bass], Lidové noviny 7. 12. 1941; A. J. U. [A. J. Urban], Národní politika 7. 12. 1941; V. Lipský, Venkov 7. 12. 1941; p. [A. M. Píša], Národní práce 8. 12. 1941; jk, České slovo 9. 12. 1941 ● ref. Lilofee: A. J. U. [A. J. Urban], Národní politika 1. 5. 1942; p. [A. M. Píša], Národní práce 1. 5. 1942; AMB. [A. M. Brousil], Venkov 1. 5. 1942 ● dr.: Z disciplinární rady SČFP, Filmová práce 1, 1945, č. 4, s. 2 [vyloučení L. B. Svazem českých filmových pracovníků z činnosti ve filmovém oboru]; nesign.: L. B. opět v Praze, Rudé právo 23. 9. 1945 [vydání L. B. z Německa a vyšetřování]; (čt): L. B. na svobodě, Svobodné slovo 4. 1. 1947 [propuštění L. B. z vězení]; L. Kundera: Dvanáct večerů v západoněmeckých divadlech, Divadelní noviny 10, 1966/67, č. 7, s. 1; L. B.: Útěky¸ Toronto 1983 ● ref. Útěky: A. Horáčková, MF Dnes 16. 12. 2009; J. Machalická, Lidové noviny 13. 1. 2010 ● DČD IV; Vstaň a jdi dál, Československá televize 1990; L. B. : Života sladké hořkosti, Ostrava 1991 ● ref. Života sladké hořkosti: J. Lukeš, Scéna 16, 1991, č. 25, s. 3; V. Just, Divadelní revue 3, 1992, č. 1, s. 49–52 ● S. Beneš: Být hercem, Praha 1992, s. 58–66; O. Suchý (ed.): L. Hermanová ...a co jsem ještě neřekla, Praha 1993, s. 22, 129–130, 132–134; GENUS. L. B., FEBIO 1995; Sladké hořkosti L. B., Česká televize 1995; O. Vávra: Podivný život režiséra, Praha 1996, s. 13, 41, 65, 83–85, 87, 107, 109, 112, 114, 123, 126, 135, 198, 212, 321; J. Machalická: L. B.: filmová hvězda předválečného Berlína, Lidové noviny 7. 9. 1999 ● nekrology: pan, čtk, Lidové noviny 30. 10. 2000; M. Spáčilová, MF Dnes 30. 10. 2000; er, ČTK, Právo 30. 10. 2000 ● R. Kettermann – U. Schmid: Die süꞵe Bitterkeit meines Lebens, Koblenz 2001; J. Frais – P. Jiras: L. B. Obrazový životopis, Praha 2001; S. Motl: Prokletí L. B., Praha, 2002; V. Přibský: Krása je můj hřích, Praha 2002 [román, inspirovaný osudy L. B.]; S. Motl: Mraky nad Barrandovem, Praha 2006, passim; L. Kašpar: Český hraný film a filmaři za protektorátu. Propaganda, kolaborace, rezistence, Praha 2007, passim; J. Černý: Osudy českého divadlo po druhé světové válce, Praha 2007, s. 26, 62, 463, 464; S. Motl: L. B. & J. Goebbels, Praha 2009; O. Reese – D. D. Pařízek: Goebbels – B., Praha 2009 [divadelní hra, inspirovaná osudy L. B.]; I. Soukupová: Vosí hnízdo, Praha [cca 2010] [divadelní hra, inspirovaná osudy L. B. a A. Mandlové]; O. Suchý: Tři životy L. B. (pro a proti), Praha 2010; J. Hoffmannová – B. Hoffmann: L. B. a její zapletení do dějin, in J. Hasil – M. Hrdlička (eds.): Psáno do oblak, Praha 2011, s. 119–131; R. Žitný: Aféry a kauzy L. B., Praha 2011; V. Vogeler – H. Körber: (Ne)milostivé léto L. B., Praha 2012; E. Vondráčková: České herečky evropského formátu – L. B. a S. Langová, bakalářská práce, Praha 2012; K. Wanatowiczová: M. Havel. Český filmový magnát, Praha 2013, passim; Příběhy slavných. Ta, která odmítla Hollywood, Česká televize 2013; Panenství L. B., FAMU 2014 [krátký film, součást povídkového filmu Gottland]; M. Štráfeldová: Sestry B., Praha 2015 [divadelní hra, inscenovaná osudy L. B. a Z. Janů]; M. Kinská: Pankrác ´45, Praha 2015 [divadelní hra, inspirovaná osudy L. B. a A. Mandlové]; T. Vůjtek: Spolu, 2015 [divadelní hra, inspirovaná osudy L. B. a A. Mandlové]; M. Graclík – O. Suchý: L. B. stále fascinuje, [Praha] 2016; K. Steigerwald – A. Březina – J. Ornest: Liduschka (B.), Plzeň 2016 [libreto muzikálu, inspirované osudy L. B.]; V. Vogeler: B. – Goebbels – Hitler. Jak to doopravdy bylo? Praha 2016; L. B., NOGUP agency, ARINA 2016; Zkáza krásou, Česká televize 2016; Případ L. B. Rozhovor herečky s J. Škvoreckým, 3 CD audio, Supraphon 2016; M. Černý, Divadelní noviny 29, 2020, č. 10, s. 11 [ref. Případ L. Baarová]; M. Kapičková: Balzamování hvězd. Hvězdný obraz L. B. a jeho vývoj v čase, diplomová práce, Brno 2019.

Biografický slovník českých zemí, ČBS, ČSBS, EDS, Encyclopedia Brittanica, Fikejz – Film I, Film II, Filmové profily 2, Kdo byl kdo, Komenský, Osobnosti, Populární slovník českých a slovenských herců, Teichman, Universum

Vznik: 2020