Spieß, Christian Heinrich

Pocházel z rodiny Christiana Friedricha S. (22. 3. 1726 – 16. 4. 1761) a Henrietty Erdmuthy, roz. Bayer (sňatek 1750). Oba rodiče pocházeli z rodin, kde se z otců na syny předávalo povolání evangelických farářů. S. otec nastoupil duchovní službu v Helbigsdorfu (1749–55),  zemřel ale mlád a zanechal po sobě manželku se třemi dětmi, S. tehdy bylo šest let. 1768 začal studovat na gymnáziu v nedalekém Freibergu. Při nástupu do sekundy byl v březnu 1769 oceněn jako jeden z nejlepších studentů a byl vybrán, aby recitoval při holdování saskému kurfiřtovi Friedrichu Augustovi III.

1770 odešel z nejasných příčin z domova, snad chtěl matce usnadnit péči o početnou rodinu. Zamířil do Čech a uchýlil se do cisterciáckého kláštera v Oseku u Duchcova, kde formálně přestoupil na katolickou víru. Tamní opat K. O. Březina von Birkenfeld ho ještě téhož roku poslal do Prahy, kde S. bydlel v domě oseckého kláštera v tehdejší Dominikánské ulici č. 237 (nyní č. 447 mezi ulicemi Jilskou, Michalskou a Vejvodovou) na Starém Městě a čtyři roky studoval na náklady kláštera (střední vzdělání mohl dokončit buď v řádovém semináři sv. Bernarda v Celetné ulici nebo na společném gymnáziu v premonstrátské koleji Norbertinum). Na univerzitě navštěvoval přednášky o stylistice K. H. Seibta, prvního profesora stolice krásných věd (založena 1763; v torzovitě dochovaných seznamech studentů se S. jméno nenachází). Poznával soudobou německou literaturou (J. W. L. Gleim, G. A. Bürger, E. Ch. von Kleist) a účastnil se praktických cvičení. Dva S. literární příspěvky (dopis příteli a líčení Der Sommermittag) začlenil Seibt do almanachu Von den Hülfsmitteln einer guten deutschen Schreibart (1773), který sestavil z nejlepších literárních pokusů svých akademických posluchačů v rozmanitých žánrech. Volba látky bylo ponechána na studentech, a tak do textů citlivého mladíka nadaného fantazií a představivostí výrazně pronikly jak barvité zážitky z nového bydliště, tak vzpomínky na domov.

Předpokládalo se, že takto podporovaný student se klášteru odvděčí vstupem do řádu. S. však záhy Prahu opustil, aby řeholnímu povolání unikl. 1774 odešel do Uher, kde se připojil k herecké společnosti K. Wahra, proslulé uváděním osvícenské literární činohry. K Wahrovi ho kromě společného podnikání poutaly osvícenské ideály a obdobné názory na divadlo a jeho společenskou funkci. Zastupoval principála při úředních jednáních a zastával pravděpodobně i funkci jeho tajemníka. Se společností prošel štacemi v Prešpurku, Salcburku, Esterháze, Pešti a 1779 přibyl znovu do Prahy. Wahrův soubor tam získal angažmá v Divadle v Kotcích a 1783 přešel do nově postaveného Nosticova divadla a realizoval jeho zahajovací sezonu (první představení: Lessingova Emilia Galotti 21. 4. 1783). Pokračování pražského angažmá Wahr v konkurenci s italským divadelním podnikatelem P. Bondinim neuhájil a společnost se rozpadla (1784). S. se uchýlil na zámek svého dlouholetého podporovatele hraběte Kaspara Hermanna von Künigla v Bezděkově u Klatov, kde zastával místo sekretáře, poradce a hospodářského úředníka. Přechodně tam pobývala i první herečka Wahrovy bývalé společnosti S. Körnerová, která je považována za S. životní družku. Nikdy se však za něj neprovdala, jak bývá často zmiňováno, ale přesto ji S. ustanovil svou univerzální dědičkou (do bezděkovské gruntovní knihy byl testament zapsán 17. 10. 1795, v přítomnosti dědičky zveřejněn 28. 8. 1799). Ovdovělá Körnerová (její manžel, herec Jan Körner zemřel v Praze 25. 5. 1789) navázala nejpozději 1789 vztah s hrabětem Küniglem (narození dcery Amálie 30. 5. 1790, svatba až 3. 5. 1801 po úmrtí Küniglovy manželky Marie Terezie, roz. Clam, v roce 1799).

V závěru života byl S. vážně nemocen, přesto se i nadále intenzivně věnoval literární tvorbě. Datum S. úmrtí je tradičně udáváno 17. 8. 1799 (dle zprávy Prager neuer Zeitung 21. 8. a nekrologu podepsaného hrabětem Küniglem a otištěného tamtéž 6. 9. 1799). V matrice zemřelých, na kterou upozornil J. Volf (1932/33) a nově J. A. Mager (1999), je však úmrtí zapsáno 19. 8. 1799. Mager přehodnotil také častý náhled životopisců, kteří dle popudlivosti, podivínství a záchvatů zuřivosti, jimiž S. v závěru života trpěl, usuzovali na psychiatrickou chorobu. Úmrtní zápis však uvádí jako příčinu smrti úbytě a hlavničku (břišní tyf). Hlavnička a sněť útrob byly také příčinou smrti hraběnky Küniglové, která zemřela o dva týdny dříve než S. Je velmi pravděpodobné, že v literatuře popisované S. stavy (vysoké teploty, postižení nervového systému, blouznění a psychózy s projevy nezvládnutelného neklidu) byly ve skutečnosti příznaky tyfové infekce, kterou se S. od své příznivkyně nakazil.

Odchod z domova a vynucený odklon od rodové víry prožíval S. těžce. 1783 napsal matce obsáhlé omluvné vyznání, k němuž nadšeně připojil zprávu, že v Praze už od 1782 existuje veřejně přístupná evangelická obec (na základě tolerančního patentu Josefa II. se německý sbor scházel v paláci u vlivného hraběte Dagoberta Zikmunda Wurmsera v Ostruhové, dnešní Nerudově ulici). V úmrtní matrice je S. zapsán jako katolík s charakteristikou „slavný spisovatel různých a pro čtenáře velmi zábavných děl, jakož i poučných spisů pro výchovu k mravnosti“, ale pozdější neznámý písař S. katolickou víru zpochybnil dvěma otazníky a dvěma vykřičníky vepsanými do prázdné kolonky „protestantisch“ a upozornil tak na to, že se S. zřejmě nikdy své víry nevzdal.

Divadelní působení S. bylo cele spjato s Wahrovou společností. Jako herec debutoval v roli St. George v Goethově Clavigovi (Prešpurk 3. 12. 1774). Hrál především role potměšilých tichošlápků (Schleicher), necitelných milovníků (kalte Liebhaber) a přihlouplých mladíků (blöde junge Herrchen). K jeho rolím patřil dále např. malíř Conti v Lessingově truchlohře Emilia Galotti (Salcburk 23. 1. 1776, Praha 21. 4. 1783). Pro herectví měl dobré tělesné předpoklady, ovládal správnou výslovnost, hovořil s přesvědčivou intonací a hrál se zaujetím. Až do konce angažmá u Wahra mu byly svěřovány herecké úkoly (např. Maximilian, regierender Graf von Moor, v prvním pražském uvedení Schillerova dramatu Die Räuber v Divadle v Kotcích 27. 2. 1783), převážně se však věnoval dramaturgii a dramatické tvorbě. Vlastními hrami zásoboval ansámbl nejpozději od roku 1776 (Roxelane als Braut, 15. 2. 1776 Salcburk) a principál jeho dramatické novinky uváděl poprvé na scénu, a to rovněž po příchodu do Prahy, např. Maria Stuart, Stadt und Land oder Mädchen, die das Land erzogen hat, sind wie Mädchen in der Stadt, Ritter Adelungen, též pod názvem Klara von Hoheneichen, Die Folgen einer einzigen Lüge, Liebe und Muth macht alles gut, Oswald und Mathilde, Fried­rich, der letzte Graf von Toggenburg, Die Perücken, oder der Diener ist klüger als der Herr. S. dramata jsou žánrově různorodá a zahrnují širokou škálu námětů: rytířské hry (z. B. Klara von Hoheneichen), činohry s kriminální zápletkou (Die Folgen einer einzigen Lüge), historizující tragédie (Maria Stuart), měšťanské konverzační veselohry (Die drei Töchter) a singspielová libreta (Die 25.000 Gulden oder Im Dunkeln ist nicht gut munkeln). Do němčiny přeložil libreto Mozartovy opery Don Giovanni pod názvem Don Juan oder die redende Statue (společnost Václava Mihuleho v Divadle u Hybernů, 1791; Schikanederovo Theater auf der Wieden ve Vídni 5. 11. 1792).

Vedle moralizujících tendencí se v S. dramatice zračí záliba ve zvláštních a vzrušujících, často strach nahánějících látkách a romantických motivech. V osmdesátých letech 18. stol. se jeho hry, řadící se k triviální dramatice z rozhraní pozdního osvícenství a preromantismu,  staly součástí běžného německého repertoáru. Opakovaně vycházely tiskem, ale ne všechny se zachovaly, u některých jsou známy pouze názvy, např. Christina von Schwe­den, Der fürchterliche Obrist, Gesellschaft ist nothwendig, Ugolino, Der Supplicant, An Prag will ich ewig denken, Der Falke, Die drei Vater­lehren. Na českou scénu o něco později pronikla Klára z Vysokého Dubu, kterou v překladu J. Merunky uvedl soubor Vlastenského divadla (Divadlo u Hybernů 25. 11. 1792); v pozdějším překladu J. N. Štěpánka byla pod titulem Klára Vysokodubská uvedena ve Stavovském divadle (31 .3. 1834).

Dramata zaujímají ve S. literárním díle až druhé místo za rozsáhlou prozaickou tvorbou (více než 40 děl), které se věnoval v Bezděkově po skončení své divadelní dráhy (1784). S. romány, ve kterých převažují tajuplné a hrůzné příběhy, zpravidla ve spojení s vraždami a jinými zločiny, patří do triviální literatury a jsou pokládány za předchůdce kolportážního románu. Inspirace Pošumavím a okolím Lokte, kde autor pobýval, se v řadě jeho příběhů promítla romantickými přírodními sceneriemi. Naproti tomu se S. prózy Biographien der Selbst­mörder (1786–89, výbor ed. A. Košenina, Göttingen 2005) a Biographien der Wahnsinnigen (1795–96) vyznačují kritickým náhledem a realistickým zobrazením sociální problematiky. V polovině devadesátých let 18. stol. se i S. romány dostaly na jeviště ve zpěvoherní produkci vídeňských předměstských divadel, kde se uváděly v úpravách K. F. Henslera, např. Die Löwenritter, Das Peter­männchen, Der Alte Uiberall und Nirgends, Die zwölf schlafenden Jungfrauen. Tyto adaptace se hrály také v českých zemích, a to v německých i českých provedeních (Všudybyl, nikam nedošel, Dvanáct spících panen).

Dobová kritika hodnotila S. dramatickou tvorbu velmi příznivě. S. byl považován za jednoho z vyvolených autorů, kteří své nadání dostali od přírody do vínku, jeho tragédie vyvolávaly pohnutí, veselohry byly zábavné a jejich dialogy přirozené. Nadaný student přišel zřejmě do Prahy v pravou chvíli, kdy díky Seibtově semináři vplynul do elitní společnosti mladých intelektuálů, kteří se učili spisovatelskému řemeslu a mezi nimiž byli např. i budoucí guberniální sekretář J. Debrois a nastávající historikové umění F. L. Ehemant a J. Qu. Jahn. Osvícenství ovlivňovalo na počátku sedmdesátých let 18. stol. také pražskou dramaturgii, vedenou myšlenkou výchovného a morálního poslání divadla, kterou S. vstřebával už rodinnou výchovou. Díky svému vzdělání a schopnostem pronikl brzy také do okruhu zednářů (Wahr, Künigl). Sdílel s nimi ideály lepšího spravedlivého světa a užíval dlouhodobé podpory pro literární tvorbu. Na nepříliš šťastný soukromý život S. poukazují biografické rysy některých děl, v nichž se morální zásady střetávají realitou. Z námětů a předloh S. povídek a románů čerpal dramatik P. Šedivý, patřily údajně i k četbě K. H. Máchy v době jeho studií, rytířský román Hans Heiling (1798) se stal předlohou libreta ke stejnojmenné romantické opeře H. Marschnera (1833). S. osobnost a tvorba byly inspirací i pro další umělce, např. J. Arbesa a J. Váchala.

Edice a tisky

Gesammelte Schriften I–II, Prag 1790; Theatralische Werke I–II, Prag–Leipzig 1793 (Die drei Töchter; Maria Stuart; Der alte Überall und Nirgends; Das Ehrenwort; Klara von Hoheneichen; Stadt und Land, oder Mädchen, die das Land erzogen hat, sind wie die Mädchen in der Stadt); Sämtliche Werke I–XI, Nordhausen 1840–41; Ausgewählte Schriften I–XX, Nürnberg 1841; Maria Stuart, ein Trauerspiel in fünf Aufzügen, Prag und Leip­zig 1784; Fünf und zwanzigtausend Gulden, Singspiel in drei Aufzügen, Riga 1784; General Schlenzheim und seine Familie, Frankfurt–Leipzig 1785; Die Mausefalle oder Die Reise nach Ägypten, Prag 1786 (také in Deutsche Schaubühne XII, Augsburg 1789); Das Ehrenwort, Prag–Leipzig 1790; Stadt und Land, oder Mädchen, die das Land erzogen hat, sind wie Mädchen in der Stadt, Prag 1791 (také Wien 1791); Ritter Adelungen, b. m., 1791 (totožné s Klara von Hoheneichen, Prag [1790–92]); Die Folgen einer einzigen Lüge, Prag–Leipzig 1792; Liebe und Muth macht alles gut, tamtéž 1793; Oswald und Mathilde, Prag 1793 (také Leipzig 1801, Prag 1801); Friedrich, der letzte Graf von Toggenburg, Prag–Leipzig 1794; Die Ueberraschung, Leipzig 1799; Verrätherei und Eifersucht, Leipzig–Prag 1801.

Prameny

Evangelisch-Lutherisches Pfarramt Mulda-Helbigsdorf, Mulda: Taufbuch Helbigsdorf, s. 84 (záznam o narození 4. 4. a křtu 7. 4. 1755). SOA v Plzni: Sbírka matrik západních Čech, Římskokatolická fara Bezděkov, díl 1 (1787–1821), oddíl zemřelých, s. 224, digitalizát s. 107 (záznam o úmrtí 19. 8. a pohřbu 21. 8. 1799). Stadtarchiv Freiberg: fond Handschriften des Frei­berger Altertumsvereins (HS FAV), sign. Aa 251, S. dopis matce, Praha 10. 11. 1783; tamtéž, sign. KK 81, 4, S. dopis nakladateli Voßovi, Cheb 14. 5. 1794 (edice in sb. Jakubcová–Ludvová–Maidl 2001, s. 220–226). AMP, Protokoly staroměstské hospodářské administrace 1779–83, sign. 584, fol. 104–104v (Hlochová–Hloch 1983, s. 64). Von den Hülfsmitteln einer guten teutschen Schreibart, eine Rede von Karl Heinrich Seibt, zum Eingang seiner öffentlichen Vorlesungen über die deutsche Schreibart gehalten. Nebst einigen dahin gehörigen Ausarbeitun­gen, Prag 1773, s. 150–154, 223–225. S–s. [Spieß]: Gedicht an Madame Körnerinn, als Marie von Beau­marchais, Theaterwochenblatt (Salzburg) 1775/76, s. 68–69. NMk: fond Radenín, sign. 810, Johann von Nepomuck. Ein histori­sches Trauerspiel in fünf Aufzügen. Neu bearbeitet für die königliche Nationalbühne in Prag, bey August Geers, 1798, autorství S. nejisté. Exempláře dobových vydání S. her viz katalog NK, Radenín, Křimice. 

Literatura

Historisch-Kritische Theaterchronik (Wien) 1774, díl 3, s. 105; Theaterwochenblatt (Salzburg) 1775/76, průběžně; Theater-Journal für Deutschland (Gotha) 1779, část 9, s. 54; nesign.: Karakteristik der Mitglieder der Nazionalschaubühne in Prag, tamtéž 1784, část 22, s. 34–46; K. H. Graf v. Kinigl [Künigl]: Schreiben aus Bezdiekau vom 24. August (nekrolog S.), Prager neue Zeitung (Prag) 6. 9. 1799; F. B. Mikovec: Eine „Maria Stuart“ als Drama vor Schiller, Bohemia (Prag) 19. a 20. 9. 1850; Teuber I 1883, s. 362; Teuber II 1885, s. 48– 62, 81–85, 90, 100–120, 253–254, 311; A. Kraus: Der Vater des Schauer­romans, Bohemia (Prag) 22. 9. 1889, příloha s. 1–3; A. Sachse: Christian Heinrich Spieß. Zum Gedächtnis der 125. Wiederkehr seines Todestages, dem 17. August 1799, Freiberger Anzeiger–Unterhaltungsbeilage, 30. 8. 1925, s. [1–2]; G. L. Weisel: Aus dem Neumarker Landestor, Reichenberg 1926, s. 143–145; J. Vlček: Dějiny české literatury, Praha ²1931, sv. III, s. 233; IV, s. 275; J. Volf: Das Testament des Romanschriftstellers Christian Heinrich Spiess, Germanoslavica (Brünn–Prag–Leipzig–Wien) 2, 1932/33, s. 251–254; Šebesta 1933, s. 53; S. Skalitzky: Christian Heinrich Spieß, Prag 1934; O. Rommel: Die Alt-Wiener Volkskomödie, Wien 1952, s. 488, 490, 818; W. Herrmann: Geschichte der Schau­spielkunst in Freiberg, in sb. Schriften zur Theaterwis­senschaft II, Berlin 1960, s. 576–579; M. Hlochová – J. Hloch: První stálá veřejná divadla pražská, Documenta Pragensia (Praha) 3, 1983, s. 62; M. Živná: První praž­ské provedení Schillerových Loupežníků, in sb. Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 261–263; U. Hartje: Trivialliteratur in der Zeit der Spätaufklärung. Untersuchungen zum Romanwerk des deutschen Schriftstellers Christian Heinrich Spieß, Frankfurt a. M. 1995; M. Beaujean: Spätaufklärung, Romantik, Biedermeier am Beispiel des „Hans Heiling“-Textes, in Heinrich August Marschner, Leipzig 1998, s. 73–79; A. Jakubcová – V. Maidl: Überzeugter Theateraufklärer, moralisierender Beobachter, Autor von Trivialliteratur. Lebens- und Schaffensaporien von Christian Heinrich Spieß (1755–1799), in sb. Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová – J. Ludvová – V. Maidl, Prag 2001, s. 205–226; J. A. Mager: K 200. výročí úmrtí Ch. H. Spiesse, Rodopisná revue (Praha) 2, léto 1999, s. 2–6; Germanistica Pragensia (Praha) 16 (příspěvky z konference Ch. H. Spieß und seine Zeit, Praha 1999), ed. J. Stromšík–V. Maidl, Praha 2002 (AUC–Philologica 3, 1999); Chr. Steeb: „Großgrundbesitzer, Freimaurer, Bonvivants und Offiziere“. Die Grafen Künigl in Böhmen, Adler (Wien) 26, 2011, s. 105–124; M. Flegl: Maršál Dagobert hrabě Wurmser a toleranční evangelíci v Praze, Rodopisná revue (České Budějovice – Praha) 14, 2012, č. 2, s. 18–19.

ADB, Killy, Kosch L, Kosch Th, Wurzbach
Laiske; Wurmová

Weblinks

https://de.wikisource.org/wiki/Christian_Heinrich_Spieß (digitální zdroje S. tvorby)

Vznik: 2015