Nazýván též Kapitulní sborník, Svatovítský sborník, Zlomek Svatovítský. – Dva listy z původního sborníku nalezl A. Gindely na deskách latinského rukopisu Prima pars moralium magistri Procopii de Cladrub. Rukopis rozměrů 27,4 × 19,2 cm je psán ve dvou sloupcích na jedné straně. Dochovalo se pouze 398 veršů (osm sloupců), obsahujících torzo pašijové hry, text dvou tzv. veselých kázání a torzo hry na Květnou neděli. Seřazení her není koncepční, nerespektuje chronologii inscenačních příležitostí. Odlišné zpracování i jazykové rozdíly naznačují, že by mohlo jít o opisy starších předloh. Sotva čitelné datum a lokalita uvedené v rkp. (Anno Domini Millesimo trecentesimo nonagesimo nono in przibienicz in… penthecosten, tj. Léta Páně 1399 v Příběnicích o… letnicích [18. 5.]) jsou náhodnou poznámkou nesouvisející s dramatickým textem.
Obsah rukopisného torza je svědectvím, že v českých zemích ve 14. stol. patrně nedocházelo ke sdružování partikulárních her ve větší celky. Podobně jako v Tyrolsku byla představení určena jednotlivým dnům církevního roku. Sborník patrně obsahoval více partikulárních her i k jiným výročním příležitostem, „veselá kázání“ naznačují jeho původ v žákovském prostředí.
Svatovítská pašijová hra
Nazývána též Pašije kapitulní, Zlomek hry pašijové, Úlomek hry na umučení Páně. – Fragment konce hry (136 v.) obsahuje scény po ukřižování na Kalvárii. Hra nejspíše začínala nářkem Marie, vzápětí pod křížem hrají vojáci v kostky o Ježíšovu suknici, pak slepý setník Longinus probodne Ježíšův bok a zázrakem získá zrak. Přicházející ďáblové Sathan a Belzebub se svými pacholky hledají v probodené ráně duši, naříkají, že nutili Židy k umučení Krista, a pospíchají do pekla k Luciperovi. Pilát dovoluje Josefovi sejmout tělo z kříže a nařizuje napsat na Ježíšův hrob (nikoli na kříž) tabulku „židovského krále umučení“. Po sejmutí těla prosí Josef přítomné o zbožné pohřbení. Hra končí modlitbou a mrtvé Ježíšovo tělo je za zpěvu pohřbeno. Text obsahuje 13 latinských scénických poznámek a 30 českých promluv, vystupuje v něm 13 postav. Jestliže skutečně hra začínala mariánským planktem a výjevy po Ježíšově smrti pod křížem, lze předpokládat, že se hrálo na jevišti s křížem a dřevěným tělem ukřižovaného, které k divadelním účelům mívalo pohyblivé ruce a bylo snímatelné z kříže. Poblíže byla na jevišti umístěna dekorace hrobu. Hra byla uváděna nejspíše na Velký pátek, mimo bohoslužby.
Umělecká hodnota textu byla dosud podceňována, jde však o dílo mezi evropskými pašijovými texty své doby jedinečné scénosledem, osobitými detaily a kompozicí stručných výstupů. Jazyk výstižně charakterizuje jednotlivé postavy, ač z literárního hlediska nejde o dílo vyspělé. Pro její kompozici je možno hru považovat za nejstarší verzi několika pozdějších podobných partikulárních her s dlouhou tradicí ve středoevropském regionu (Zaháň, Wels, Vídeň). Pokud je svatovítský text pašijové hry opisem starší předlohy, lze jej považovat za stopu jednoho z nejstarších středoevropských pašijových dramatických textů.
Dvě veselá kázání
Označována též jako Prolog ke hře na Květnou neděli. – Typická humorná velikonoční kázání pro přednes o velikonočním pondělí, kdy se běžně uplatňoval zvyk zvaný „risus paschalis“ (velikonoční smích). Vycházejí ze žákovského prostředí a z atmosféry velikonoční karnevalové rozpustilosti. První z nich je v rukopise nadepsáno Sermo paschalis bonus [Dobré velikonoční kázání, 55 v.], druhé Secundus sermo tres mordas valet etc. [Druhé kázání za tři facky atd., 39 v.]. Texty obsahují humorné, místy vulgární parodické jazykové hříčky na základě záměny podobně znějících slov (v. 21, 63), jsou neseny mj. výraznou tendencí typické středověké mizogynie a obsahují řadu blasfemických motivů, příznačných pro „velikonoční smích“. Obě skladby jsou výslovně určeny pro velikonoční dobu, je proto třeba odloučit je od přímé návaznosti ke zlomku pašijové hry, stejně jako k následující hře na Květnou neděli z téhož sborníku. Zmínka o Kaifášovi je nejspíše jen odkazem k předcházejícímu pašijovému ludu. Lze připustit, že první kázání přednesl sám představitel Kaifáše.
Hra na Květnou neděli
Nazývána též Hra na Květnou neděli – kapitulní, Hra na Květnou neděli – svatovítský zlomek, Zlomek hry na květnou neděli, Ludus palmarum. – Torzo květnonedělního ludu, z něhož se dochoval pouze začátek (166 v.). Prologem je delší kazatelský monolog Jana Křtitele (Johannes), který vstupuje do herního prostoru spolu s učedníky. Následuje uzdravení setníkova syna, Ježíšovo kázání lidu a uzdravení malomocného (leprosus). Zlomek končí setkáním Ježíše s nemocnými u chrámu.
Hra byla určena k představení v den Květné neděle, která svým ambivalentním rázem, radostným i pašijovým, dávala příležitost k podobným představením (s liturgickými obřady však nesouvisí). Dochované výjevy naznačují, že tato hra, podobně jako analogické hry německé, scénami Ježíšova veřejného života s četnými zázračnými uzdraveními a slavným vjezdem do Jeruzaléma směřuje k vlastním pašijovým dějům, které se patrně inscenovaly během následujících dnů Svatého týdne. Protože hned v úvodu Jan Křtitel říká, že byl „sěm znowa (ssyem znova)“ poslán (v. 3), je možné, že se v některý předcházející den konalo ještě jiné představení s blíže neznámým obsahem.
Zlomek uvádí šest postav a neurčitý počet učedníků (discipuli) a nemocných (infirmi). Text předpokládal patrně simultánní jeviště, z jednotlivých dějišť se připomíná pouze obvyklý chrám (templum). Zpěvy ani hudba nejsou zmiňovány. Písař textu opisoval nepřesně, dopustil se podstatných chyb v označování mluvčích.
Edice
Výbor z české literatury, Praha 1857, sv. 2, s. 29 [část]; Výbor z literatury české doby střední, ed. B. V. Spiess, Hradec Králové 1876, s. 141–143 (Úlomek hry na umučení Páně) [necelé, se zásahy do původního textu]; A. Patera: Kapitulní zbytek staročeských velikonočních her ze XIV. století, ČČM 68, 1894, s. 73n.; J. Máchal: Staročeské skladby dramatické původu liturgického, Praha 1908, s. 126–140; Staročeské drama, ed. J. Hrabák, Praha 1950, s. 71–76 (Dvě veselá kázání).
Prameny a literatura
APH, Knihovna metropolitní kapituly pražské, sign. 1696/2 Fragmenta 2. • J. Port: Tvary divadla v Čechách I, s. 75n., 81n. (rkp. NMd); J. Knieschek: Die čechischen Marienklagen, Archiv für slavische Philologie (Berlin) 9, 1884, s. 56; Č. Zíbrt: Z her a zábav staročeských (Příspěvky ke kulturním dějinám českým), Velké Meziříčí 1889, s. 57–59; J. Truhlář: O staročeských dramatech velikonočních, ČČM 65, 1891, s. 168–170; W. Creizenach: Geschichte des neueren Dramas I, Halle 1895, s. 578; J. Pešek: Staročeská dramata, Výroční zpráva c. k. českého státního vyššího gymnasia v Plzni za školní rok 1905–1906, Plzeň 1906, s. 3–9; A. Patera–A. Podlaha: Soupis knihovny metropolitní kapituly pražské, část 2, Praha 1922, s. 577 (č. 1696); O. Endlicher: Entstehung und Entwicklung des tschechischen Dramas, einschliesslich der Schulspiele, bis zum Jahre 1620, dis., Universität Wien 1928, s. 101, 110–112 (kopie KČD); J. Máchal: Dějiny českého dramata, 2. vyd. Praha 1929, s. 20n.; S. Souček: Rakovnická hra vánoční, Brno 1929, s. 15, 226n.; Z. Nejedlý: Dějiny husitského zpěvu I, Praha 1954, s. 277; J. Kadlec: Die Bibliothek des Prokop aus Kladrub, Mediaevalia Bohemica 2, 1969, s. 315–325 + Mistr Prokop z Kladrub, Historia Universitatis Carolinae Pragensis(AUC) XII, 1972, fasc. 1–2, s. 91–110; J. Skutil: Středověké české drama, spory a rady v novodobých edicích, Z kralické tvrze (Kralice nad Oslavou) 14, 1987, s. 20–33; V. Ron: Z minulosti pašijových her v českých zemích, Pašije aneb Theatrum passionale aneb Zrcadlo umučení a vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista, program k inscenaci ND, Praha 1998, s. 10–12 + První poznámky ke středověké velkopáteční hře, Miscellania theatralia. Sborník A. Scherlovi k osmdesátinám, Praha 2005, s. 73–80; + Svatovítský sborník velikonoční, Akord(Brno) 25, duben 2005, s. 423–427; viz Edice. • DČD I
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 586–588
