České interludium dochované ve dvou verzích obchůzkové hry z konce 19. stol. dokládá pozdní folklorní tradici oblíbených příběhů o manželské nevěře v kontextu výroční masopustní obřadnosti východních Čech.
První z dochovaných verzí byla zaznamenána 1893 podle vyprávění pamětníka ze vsi Nebovidy u Kolína, kde se hra koncem masopustu provozovala po staveních a vystupovaly v ní postavy starého sedláka, mladé selky, služky Saličky a mladého frejíře-rytíře. Děj byl postaven na třech stereotypních situacích. Sedlák odchází z domu za „handlem“ a jeho mladá žena si pozve milence. Předčasně se navrátivší manžel ukrytého frejíře objeví a chce ho pohnat před soud, ale frejíř ho zabije. Na závěr představitel frejíře-rytíře (nosil přilbu a dřevěnou šavli) chodil vybírat peníze mezi diváky.
Druhá verze pochází rovněž z Kolínska a byla zveřejněna Č. Zíbrtem. Uvozuje ji deklamace „Nesem žalost, nesem smutek, že nám ten masopust tak brzy utek…“, kterou při vstupu do světnice přednášely masopustní maškary. Text hry je založen na podobném dějovém schématu jako první verze, objevují se v něm obdobné jazykové obraty a motivy, je však stručnější, milenecké téma není rozvinuto, důraz je položen více na hašteření mezi sedlákem a jeho ženou a dramatická akce je značně zjednodušena, chybí např. scéna ukrývání a odhalení milence. Závěr této verze je méně drastický, milenec Jonáš starce pouze udeří holí. Jménem Salička je střídavě označována selka i služka – snad jde o potřebu zjednodušení děje, a tedy i redukce postav, anebo o kontaminaci motivů, vyplývající z pozdní tradice interludia a provádění dětskými interprety.
Typ nevěrné paní Saličky či její služky stejného jména měl patrně v kontextu české literatury a ústního lidového podání delší tradici. Jméno Salička se vyskytuje např. ve skladbách rukopisného tzv. Neuberského sborníku z konce 15. stol. nebo v Tragedii Masopusta→ M. Dačického z Heslova, která je situována na Kutnohorsko, tedy nedaleko míst, kde se masopustní tradice S. uchovala. S. bývá charakterizována také jako folklorní adaptace anonymního interludia → Polapená nevěra (Praha 1608), avšak obě dochované pozdní verze folklorního scénáře se od tohoto textu značně liší, neboť kratší a dějově spádnější S. je psána nepravidelným veršem a neobsahuje ani moralizující tendenci. První verze S. mohla být ve ztvárnění obecného a oblíbeného situačního stereotypu příběhů o manželské nevěře ovlivněna také místním lidovým podáním. Podle zápisu v českých zemských deskách přistihl na své tvrzi v Nebovidech 1545 vladyka Vilém Hanykéř ze Semína svou mladou manželku s frejířem-rytířem Janem Maternou z Květnice a pohnal jej k zemskému soudu v Praze. Nelze tedy vyloučit, že tradice masopustního interludia, které bylo provozováno nejen ve vesnicích na Kolínsku, ale i jako (blíže nespecifikované) další verze obchůzkové hry řemeslnickou chasou v Čáslavi, mohla vzniku interludia Polapená nevěra také předcházet.
S. byla v novodobé úpravě E. F. Buriana uvedena v rámci První lidové suity (Divadlo D 38, Praha 1938) a později byla v různých adaptacích často prováděna zejména divadelními ochotníky.
Edice
Z Nebovid u Kolína, ed. L. Nágl, Český lid 2, 1893, s. 70n.; Č. Zíbrt: Masopust z Koblihovic a Bachus souzen a pochován, Veselé chvíle v životě lidu českého, dopl. sv. edice, Praha 1910, s. 22n., 32 (nové vyd. Z. Hochová-Brožíková, Praha 1950, s. 165–167; Praha 2006, s. 159–161); P. Bogatyrev: Lidové divadlo české a slovenské, Praha 1940, s. 213–215, (206n.), nové vyd., Bratislava 1973, s. 176–178; Lidové drama pobělohorské, ed. J. Hrabák, Praha 1951, s. (11), 201–205; L. Sochorová: Renesanční interludium o nevěrné ženě a lidová tradice Kolínska I, Práce musea v Kolíně 3, 1984, s. 105–130; B. Beneš: Česká lidová slovesnost, Praha 1990, s. 230–232.
Literatura
L. Quis: Kniha vzpomínek, Praha 1902, s. 17 + Vzpomínky ze staré Prahy, ed. J. Janáčková, Praha 1984, s. 24, 181; Dějiny české literatury I, ed. J. Hrabák, Praha 1959, s. 356, 485; E. F. Burian: Divadlo za našich dnů, Praha 1962, s. 59; Československá vlastivěda III (Lidová kultura), Praha 1968, s. 294; L. Sochorová: Renesanční interludium o nevěrné ženě a lidová tradice Kolínska II, Práce musea v Kolíně 4, 1987, s. 125–132 + K původu lidové masopustní frašky zvané Salička, Česká literatura 34, 1986, s. 253–258; viz Edice. • DČD I
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 517–518
