Nazývány též Böhmerwald Passionsspiele in Höritz, Höritzer Passionsspiele, Pašijové hry v Hořicích na Šumavě, Gröllheslovy pašije. – Domněnka, že hořické pašijové hry vycházejí ze středověké tradice vyšebrodských cisterciáků, není prokázána (scénická mysteria odporovala tehdejší řádové spiritualitě a estetice). Poprvé jsou zmiňovány 1802 rychtářem ze Záblatí, který se proti zákazu místních pašijových inscenací odvolával poukazem na P., hrané už více než deset let. Novou rozvojovou fázi pašijových her zahájil 1816 tkadlec P. Gröllhesl (*1785), autor i jiných dramatických textů, uvedením hry Das Leiden und Sterben unsers Herrn Jesu Christi. Ein Trauerspiel in fünf Aufzügen mit dem Vorspiel die Versündigung der ersten Menschen im Paradiese abgeschrieben vom Paul Gröllhesl, bürgerlicher Leinwebermeister im Markte Höritz im Jahre Christi 1816 [Utrpení a smrt našeho pána Ježíše Krista. Truchlohra v pěti jednáních s předehrou Hřích prvních lidí v ráji opsaná od Paula Gröllhesla…]. Hra byla zpracována podle Kochemova spisu Veliký život Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše, její představení jsou doložena 1816, 1828, 1830, 1847, 1851, 1861, 1863, 1869, 1875, 1881 a 1887. Do čtyřicátých let 19. stol. se hrálo v postním a velikonočním čase před kostelem nebo v tanečním sále, v civilních šatech (jedinou kostýmovanou postavou byl Pilát) a vystupovali pouze muži. 1851 se poprvé zapojily mezi herce i ženy. Představení bylo uváděno i v okolních vzdálenějších obcích. V Boleticích, Chvalšinách, Ktiši (pro tuto obec Gröllhesl 1848 připravil novou verzi) a Volarech se objevily zápisy pašijových her, původní rukopisy však již nejsou k dispozici.
Od 1883 se o P. zajímal krumlovský profesor J. J. Ammann (1852–1913), který připravil jejich novou úpravu a inscenaci. Organizaci a oficiální pořadatelství již zdaleka ne lidového představení převzal českobudějovický krajanský spolek Deutsch Böhmerwaldbund, který dal postavit Pašijový dům s vlastní elektrárnou, v němž se poprvé hrálo 25. 6. 1893. Cyklus představení s 300 účinkujícími, který se stal i předmětem ekonomických zájmů, zhlédlo v prvním roce 40 000 diváků. 1894 byla provedena nová úprava K. Landsteinera (1835–1909), která získala církevní aprobaci. Cykly představení se hrály německy 1893, 1894, 1895 (na zájezdu v Praze), 1896, 1898, 1903, 1908, 1912, 1915, 1919, 1923, 1928, 1930, 1933 a 1936. Další představení nacisté 1938 zakázali. 1897 v Hořicích natočili američtí filmaři jeden z prvních hraných filmů Passion play. 1936 vytvořil pro české diváky překlad Pašijové hry v Hořicích na Šumavě M. Haller (1901–68).
Po 2. světové válce noví čeští osadníci, vyzváni J. T. Vetešníkem, národním správcem kamenolomu někdejšího představitele Krista J. Wiltschka, navázali na německou tradici. 1946 pozval místní národní výbor ke spolupráci E. F. Buriana, ten však odmítl. Přípravou textu (dnes nezvěstný) pro novou inscenaci pověřil J. Hlouch, českobudějovický biskup, A. Melku. Vedení se ujal kájovský duchovní Straka a režie učitel Čuchna. Hrálo se 1947 a 1948 (19 představení), 1949 komunistické úřady další cyklus zakázaly a chátrající Pašijový dům byl zbořen. 1970 založili hořičtí vyhnanci a jejich potomci v Německu Stiftungskuratorium für die Wiederbelebung der Höritzer Passionsspiele und ihre Neuaufführung in Freyung, ale k obnovení her nedošlo. 1990 vznikla Společnost pro obnovu pašijových her v Hořicích na Šumavě, která je producentem inscenací dodnes. Stala se rovněž členem Europassion, evropského výboru pašijových her sdružujícího přes 40 producentů ve dvanácti zemích. Premiéra nejnovější fáze P. se konala 26. 6. 1993. Nový text zpracoval J. Pecka, režie byla svěřena řediteli Jihočeského divadla v Českých Budějovicích A. Baštovi, hudbu J. Krčka nahrál soubor Musica Bohemica. Inscenace je uváděna každoročně v přírodním divadle zbudovaném podle návrhu L. Pánka s hledištěm pro asi 500 diváků.
Původní Gröllheslův text, známý z Ammannova přetisku, má epickou strukturu, je psán prózou a důsledně podle Kochemovy předlohy. Neobsahuje tradiční postavu Opovědníka, rozdělující a osvětlující hudební a zpěvní čísla, ani prolog a epilog. Pašijovým dějům předcházejí tři samostatné výstupy (dvoudílná předehra s částmi Hřích Adama a Evy a Boží soud a mezihra Poutník a pastýř), zdůvodňující Ježíšovo spasitelské poslání. Výstupem dlouhého Ježíšova loučení s Matkou a Přáteli začíná tradiční pašijová chronologie, zakončená pláčem Matky a Magdalény po Kristově ukřižování. V samotném závěru přichází Diener [Sluha] a ukazuje žebrácký plášť falešného proroka, který popírá Ježíšovu královskou hodnost. V převzatém Kochemově barokním jazyku jsou patrné středobavorské nářeční prvky. Inscenace vyžadovala nejméně 40 herců a jeviště s oponou.
Rozpor v počtu jednání hry (podle autora pět, ve skutečnosti více), který nebyl dosud jednoznačně vyřešen, je patrně důsledkem postupných úprav a doplňování textu o další pasáže, přejímané i odjinud (např. čtyři zpívající sluhové při bičování Ježíše, veršované vyplácení odměny Jidášovi). Ve čtyřicátých letech 19. stol. do inscenace zasáhl hořický farář Bruno a opravil vše, co považoval za nedůstojné (např. prarodiče nejsou „vypráskáni“ z ráje metlou, ale odváděni, Magdaléna se nechová k Ježíši jako zamilované děvče apod.).
Ammannovy Böhmerwald-Passion [Šumavské pašije], zpracované pro inscenaci v Hořicích 1893, vycházejí z Gröllheslovy verze, ale využívají i pašijových dramatických textů z okolí (Svéráz, Frymburk, Ktiš). Značně prodlouženou hru Ammann rozdělil na dva díly (dopolední a odpolední, celkem pět až šest hodin). Nově zavedl obraz slavného Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma, který se hrál mimo jeviště v prostoru obce, a v jazykové rovině se snažil odstranit těžkopádnost starobylého textu Kochemovy předlohy. Původně lidové představení bylo přeneseno do nákladně vyzdobeného sálu, mělo se stát velkolepou podívanou v bohatých kostýmech, s herci vedenými profesionálním režisérem a s hudbou Haydnova Stvoření. Ammann s malou skupinkou příznivců sice trval ještě na zachování zbytků prostší lidové tradice, avšak vliv na podobu inscenace ztratil.
Nová verze mikulovského probošta K. Landsteinera Böhmerwald-Passionsspiele in Höritz [Šumavské pašijové hry v Hořicích] spočívala, kromě nepodstatných zásahů do Ammannova textu, v připojení řady starozákonních a novozákonních živých obrazů, doplněných ještě vysvětlujícími veršovanými sermony a někdy i sborovými zpěvy. Odpolední část patřila pašijovým dějům od scény Loučení až k nově zavedenému živému obrazu Zmrtvýchvstání. Představení končilo závěrečným sborem Haleluja. Landsteiner také upravil text do spisovné němčiny. Během následujícího čtyřicetiletí docházelo k novým zásahům do inscenace, škrtům apod. V inscenaci výrazně narostl kompars, byla jí vytýkána snaha napodobit velké profesionální divadlo a zejména to, že nevedla venkovské herce k autentickým výkonům, ale vnucovala jim herecké šablony.
Melkova poválečná úprava (1947), opírající se o Hallerův překlad, redukovala počet starozákonních živých obrazů, avšak udržovala rozsah celodenního představení. Inscenace připravená narychlo a s nezkušenými lidovými herci byla hojně navštěvována. Při prvních představeních musel vypomoci i někdejší německý představitel Ježíše a bývalý hořický starosta J. Wiltschko, za tím účelem uvolněný z internace v Českém Krumlově (postavu Ježíše toliko „figuroval“, český text mluvil kdosi ze zákulisí).
Nejnovější, podstatně kratší úprava Peckova (1993) nevychází ze starých německých textů. Je zcela novým, výrazově skromným dramatickým přebásněním Ježíšova příběhu podle tradiční pašijové chronologie: začíná Ježíšovým vjezdem do Jeruzaléma a končí scénou Zmrtvýchvstání. Inscenace textu členěného do 13 dílů včetně Prologu a Epilogu zabírá na rozdíl od dřívějších mnohahodinových představení pouhých asi 90 minut.
Edice
J. J. Ammann: Das Passionsspiel des Böhmerwaldes, Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 30, 1892, s. 181–296; K. Landsteiner: Grosse dramatische Darstellung des Sündenfalles der ersten Menschen im Paradiese und des Erlösungswerkes durch das bittere Leiden und Sterben unseres Herrn Jesu Christi. Ein Volksschauspiel im Böhmerwald. Auf Grund des Textes von Paul Gröllhesel erneuert von Karl Landsteiner, Höritz 1894 + Text des Böhmerwald-Passionsspieles von Paul Gröllhesel. Teilweise umgearbeitet mit neuen Liedtexten und Bildererklärungen, Budweis–Krummau 1895; Pašijové hry v Hořicích na Šumavě. Stará pašijová hra od Pavla Gröllhesla, přepracovaná a opatřená novými písněmi a výkladem jednotlivých obrazů Karlem Landsteinerem, bývalým proboštem v Mikulově, přel. M. Haller, Hořice na Šumavě 1936; A. Jedličková–H. Krejčová: Pašijová hra z Hořic na Šumavě, Sborníček prací členů Národopisného kroužku při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, č. 50, České Budějovice 1990; Pašijové hry v Hořicích na Šumavě. Die Passionsspiele in Höritz im Böhmerwald, program k inscenaci, Hořice na Šumavě 1993; J. Pecka: Höritzer Passionsspiel, do němčiny přel. R. Hotová, Hořice na Šumavě 1995; J. Pecka: Hořické pašije ⇒ Tobolková 2003, s. 93–124.
Prameny a literatura
SOkA Český Krumlov, sign. 256 a–d: Gegenüberstellung und Vergleichung des Böhmerwald-Passionsspieles nach den Texten von Prof. J. J. Ammann und Probst K. Landsteiner gegenüber der alten Überlieferung von P. Gröllhesel aus Höritz, 1894, 4 sv.; F. Navrátil: Sbírka rukopisů Český Krumlov I–II, České Budějovice 1972, s. 192–195, 292–300 (č. rkp. 311, 312–315, 529); Stanovy společnosti Pašije – Společnost pro obnovu Pašijových her Hořice na Šumavě, archiv Společnosti Pašije Hořice na Šumavě; Statut Nadace Hořické pašije, tamtéž. • J. Port: Tvary divadla v Čechách I (rkp. NMd); C. Schmollis: Sacra Rappresentazione della Passione di Gesù Cristo in Boemia, Archivio per lo studio delle tradizioni popolari (Torino-Palermo) 13, 1894, s. 62–64.; A. Hauffen: Ueber das Höritzer Passionsspiel. Nebst einer Einleitung über die Geschichte unseres geistlichen Schauspiels und einem kurzen Bericht über andere deutschböhmische Volksschauspiele, Prag 1894 (Sammlung gemeinnütziger Vorträge, č. 192); H. Lambell: Die Aufführung des Höritzer Passionsspiele, Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 32, 1894, s. 194–211, 299–304; F. Vaněček: Pašijové hry v Hořicích u Krumlova, Vlasť 11, 1894/95, s. 58–61; J. J. Ammann: Volksschauspiele aus dem Böhmerwald II, Beiträge zur deutsch-böhmischen Volkskunde II, seš. 2, Prag 1898, s. VII–VIII, 1–31; L. Fleischner: Das Böhmerwald=Passionsspiel in Höritz, Bühne und Welt (Hamburg) 6, 1903, s. 916–918; K. Strnad: O nejstarších dochovaných pašijových hrách, Světozor 33, 1932/33, č. 29, nestr.; R. W. Hynek: Pašijové hry u nás a v cizině, Lidové listy 16. 4. 1933, příl. s. 14 + Pašijové hry v Hořicích, tamtéž 2. 6. 1933 + Pašijové hry v Hořicích, tamtéž 24. 5. 1936; V. Kolátor: Pašijové hry v Hořicích na Šumavě, Československé divadlo 16, 1933, s. 103–105 + Divadlo na rozcestí, Praha 1940, s. 92; nesign.: Pašijové hry v Hořicích a náš cizinecký ruch, Lidové listy [Polední Lidové listy] 23. 1. 1935; -ger [J. Träger]: Hořické mysterie, Listy pro umění a kritiku 4, 1936, s. 198; (fn): Hořické pašije, Rudé právo 23. 5. 1936; nesign.: Zachování pašijových her v Hořicích, Svobodné slovo českého venkova 26. 8. 1945; K. Reban: Scéna pro českou duchovní hru, Vyšehrad 1, 1945/46, č. 29, s. 15 + Hořické pašijové hry, tamtéž 3, 1947, s. 60; nesign.: Obnova pašijových her v Hořicích na Šumavě, Lidová demokracie – český západ 21. 1. 1946; nesign.: Pašijové hry v Hořicích, Rudé právo 13. 5. 1948; J. Jakeš: Pašijové hry na Šumavě. Literárně historické pojednání a literárně estetický rozbor textu hořických her (rkp. archiv autora) + České a německé lidové velikonoční hry na bývalém jazykovém pomezí (na srovnávacím základě), dipl. práce, FF UK Praha 1970; B. Janoušek: Pašijové hry v Hořicích na Šumavě, Hořice n. Š.–České Budějovice–Praha 1948; A. Javorin: Divadla a divadelní sály v českých krajích I, Praha 1949, s. 60; E. Srch: Hořice na Šumavě, Český Krumlov 1958, s. 140–143, 190; R. A. Hofmann: Karl Bor. Landsteiner, Dichter, Priester, Lehrer, Sudetendeutscher Kulturalmanach(München) 4, 1963, s. 1; Jz [J. Záloha]: Texty hořických pašijových her, Arch (České Budějovice) 1, 1969, č. 1, s. 28 + Film, Hořice na Šumavě, Pašijové hry, Šumava od A do Z, ed. týž, České Budějovice 1972, s. 32, 57, 122; J. Sofron: Bibliografie Šumavy 1945–67, Plzeň–České Budějovice 1969, č. 5701–5708; F. Navrátil: Soupis vlastivědné literatury okresu Český Krumlov, České Budějovice 1970; Z. Štábla: Otazníky kolem hořického pašijového filmu, Praha 1971; L. Linhart: První „velkofilm“ světové kinematografie ze šumavských Hořic, Lidová demokracie 13. 5. 1975; H. Erich–A. Neubauer–F. Bartl–V. Schmidt: Höritz im Böhmerwald und seine Passionsspiele, Waldkirchen 1978; M. Vondráčková: Německé lidové divadlo na Šumavě s přihlédnutím k jeho sociální problematice, dis., FF UK Bratislava 1978 + Německé lidové divadlo na Šumavě, Jihočeská revue 1, 1990, č. 1, nestr.; J. E. Alexy–A. Karasek–J. Lanz: Das deutsche Volksschauspiel in Böhmen, Mähren und der Slowakei II, Marburg 1984, s. 338n.; J. Mugrauer: Pfarrgemeinde Höritz im Böhmerwald und seine Passionsspiele, Tauberbischofsheim [1990]; pj [P. Jelínek]: Návrat k tradicím, Pašijové hry v Hořicích na Šumavě znovu ožijí, Jihočeská pravda 12. 12. 1990 + Hořické pašijové hry, Tradice – vývoj – zánik a obnova, Českokrumlovsko (České Budějovice) 2, 1991, č. 12–32, nestr. + Hořické pašije v Mnichově, tamtéž 5, 1994, č. 6, s. 4; B. Jachnin: Záhada hořických pašijových her, Jihočeská revue 1, 1990, č. 1, nestr.; M. Krejčová: Z historie hořické pašijové hry, Výběr z prací členů Historického kroužku při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 28, 1991, č. 1, s. 32–38; M. Čunát: HHH (Hořice Hledají Herce), Jihočeská pravda 8. 8. 1992; F. Uhlíř: Šumavské divadlo patřilo k evropské špičce, Česko-bavorské Výhledy (Straubing) 4, 1993, týden 14–15; J. Mareš: Obnova pašijových her v šumavské obci, tamtéž, týden 27–28; Z. Kalista: Století andělů a ďáblů, Jinočany 1994, s. 256; V. Ron: Německé pašijové hry v českých zemích, DR 5, 1994, č. 1, s. 43–46 + Z minulosti pašijových her v českých zemích, Pašije aneb Theatrum passionale aneb Zrcadlo umučení a vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista, program k inscenaci ND, Praha 1998, s. 53–56; Místopis českého amatérského divadla I, ed. V. Šrámková–J. Valenta, Praha 2001; L. Hučínová: Veliký život Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista od Martina z Kochemu v kontextu pašijové literatury 17. až 20. stol., dipl. práce, PF UK Praha 2001; M. Nová: Pašijové hry v Hořicích na Šumavě – obnovená tradice, bakalářská práce FHS ZU, Plzeň 2003; M. Tobolková: Hořické pašijové hry, dipl. práce FF UK, Praha 2003 + Proměny pašijí v Hořicích na Šumavě, Salve 14, 2004, č. 2, s. 87–98 + Hořické Pašije na Kampě, Divadelní noviny 14, 2005, č. 8, s. 2; viz Edice.
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 444–448
