Několik česko-latinských verzí her (latinsky Repraesentatio Mariarum, Ordo trium personarum), označených J. Máchalem jako První hra tří Marií, Druhá hra… atd.) rozvíjí v návaznosti na latinské dramatizované velikonoční slavnosti → Visitatio sepulchri [Navštívení hrobu] tematiku návštěvy tří Marií u Božího hrobu a další novozákonní výjevy spjaté s událostmi po Kristově zmrtvýchvstání. Nenavázaly přímo na domácí velikonoční slavnost, nýbrž na neznámou latinskou verzi velikonoční hry (tzv. ludus) francouzského či německého původu, která užívala rýmovaných (desetislabičných) zpěvů, z nichž vycházely i nejstarší české zpěvy her. Pronikání češtiny do liturgických her souviselo s postupnou laicizací a teatralizací náboženského dramatu a snahou církve zpřístupnit věřícím tyto hry v mateřském jazyce. Byly uváděny v kontextu velikonoční liturgie, nezůstávaly však úzce vázány na liturgický obřad a jejich vývoj podléhal spíše zákonitostem charakteristickým pro drama a divadlo.
Dějová osnova je určována starší textovou latinskou složkou, doplněnou a rozšířenou v jednotlivých verzích v různé míře o české rýmované zpěvy (navazující na rytmiku zpěvů latinských) a recitace (tzv. rytmy, vycházející ze staročeského mluveného verše), které většinu latinských zpěvů překládají, parafrázují i obohacují o nové motivy a výstupy (např. rozvedené nářky Marií či Marie Magdalény, výstup Krista jako zahradníka). Některé latinské zpěvy však zůstávají bez doprovodných českých parafrází ve prospěch větší liturgické vazby a obřadnosti scén (např. zjevení Krista). V mladších verzích podíl české (převážně mluvené) složky výrazně stoupá a vznikají samostatné české úseky zcela nezávislé na latinských předlohách. Vedle tří základních scén (scéna příhrobní, apoštolská a zjevení Krista Marii) začleňují mladší skladby i další scény z širšího repertoáru velikonočního dramatu (emauzská scéna, zjevení Krista nevěřícímu Tomáši). České mluvené pasáže přispívají k rozvoji dialogu a růstu dramatického napětí. Na postupném zdivadelňování her se podílí i uplatnění světských postav (hlasatel v prologu, mastičkář, Kristus jako zahradník), pronikání komických prvků, žákovského humoru a motivů ze soudobého běžného života (prostřednictvím zobrazení biblických postav jako prostých středověkých lidí). Hry mají blízko k německolatinským velikonočním hrám z 14.–15. stol. z Vídně, Innsbrucku, z Tyrol, Chebu a ke III. hře z Jageru a vytvářejí součást svébytné bilingvní větve velikonočního dramatu, charakteristické pro středoevropskou oblast.
První hra tří Marií
Patrně nejstarší a textově nejkratší hra s převahou latinských zpěvů nad českými pasážemi. Spolu s Druhou hrou představuje jednodušší, liturgicky vázanější typ těchto skladeb, jejichž úprava z konce 14. stol. navázala na starší verzi z počátku stol. Po úvodním responsoriu vystoupí každá z Marií (v rubrikách označeny jako „první osoba“, „druhá…“ a „třetí…“) a v latinsko-českém výstupu naříká nad ztrátou Pána. Marie se rozhodnou opatřit masti pro ošetření Kristových ran a za společného zpěvu odcházejí k hrobu, kde se odehrává jejich setkání s anděly (příhrobní scéna). Na vyzvání anděla nahlížejí podle rubriky do prázdného hrobu, aby se přesvědčily, že Kristus vstal z mrtvých. Poté posílá „třetí osoba“ (Marie Magdaléna) své družky pryč. Marie podle rubriky „odcházejí postupně za oltář“. Marie Magdaléna poté dlouze oplakává Kristovu smrt. Její nářek přeruší náhlý příchod Krista oblečeného do kněžského roucha a nesoucího korouhev. Obřadnost a vážnost scény zjevení, ukončené Kristovým nanebevstoupením, podtrhuje množství latinských liturgických zpěvů bez doprovodných českých pasáží. Závěrečný rozhovor Magdalény s apoštoly (sekvence Victimae paschali) zůstává rovněž pouze latinský. Liturgický ráz hry v závěru akcentuje chór se zpěvy Credendum est a Te Deum.
Druhá hra tří Marií
Patří ke starší, liturgické větvi her. Osnova a repertoár latinských zpěvů jsou až na malé odchylky shodné s První hrou. Hra však obsahuje podstatně více českého textu, který je v této verzi samostatně upraven a objevuje se za některými latinskými zpěvy i v obou variantách současně (zpěv a recitace). Některé české úseky jsou již zcela nezávislé na latinské předloze a uplatňují se především na citově exponovaných místech (Magdaléniny nářky, Kristovo utěšování Magdalény ve scéně zjevení). České zpěvy, jež využívají metriky a melodie zpěvů latinských, jsou na rozdíl od zpěvů První hry všechny notovány.
Třetí hra tří Marií
Představuje rozvinutější, zesvětštělou verzi hry s výraznou převahou české složky. Dochována v pozdní úpravě z počátku 16. stol. pod incipitem „ordo trium personarum in die resurectionis domini sepulchrum visitancium“ [hra tří osob navštěvujících hrob v den vzkříšení Páně]. Jazykové i hudební rozbory její nejstarší vrstvy poukazují na česko-latinskou předlohu z druhé poloviny 14. stol. Způsob trojí kombinace jediné výpovědi (latinský zpěv, paralelní český zpěv a recitace) je ve hře téměř pravidelným jevem; hra navíc obsahuje množství českých pasáží zcela nezávislých na latinském textu. Světsky pojaté výstupy některých postav (Kristus jako zahradník, nevěřící Tomáš) oživují náboženskou rovinu hry o komické prvky.
Po liturgických zpěvech vystoupí v úvodu krátce hlasatel a vyzývá diváky ke sledování hry (→ Hra o vzkříšení Páně). Na konci jeho komicky laděného výstupu zazní narážka na žáky, naznačující jejich účast při provádění. Úvodní výstup Marií naříkajících dlouze nad smrtí Krista je proložen třemi latinskými zpěvy anděla, který připomíná Kristovo vzkříšení a sestup do pekel (Leta Syon, Veni desiderate, Quis est iste). Po vlastní scéně příhrobní následuje sólový nářek Marie Magdalény u hrobu s planktem Pro buoh račte postúpati. Děj pokračuje tradiční scénou zjevení, která přechází do neformálního rozhovoru Magdalény s Kristem. Kristus ve světské podobě zahradníka odhání Magdalénu z pole a dokonce jí hrozí rýčem. Po dlouhém Magdalénině nářku zahrnujícím lyrickou strofu Když sem přes celú noc chodila se Kristus nechává Marii poznat a za zpěvu o nanebevstoupení odchází směrem ke kapli. Magdaléna poté vypráví o setkání s Kristem; v závěru jejího zpěvu Vere vidi dominum zazní pozoruhodná vlastenecká prosba „da salutem Bohemis tuis, aeva“ s českou zpívanou variantou „utvrď v pravdě tvé všecky věrné Čechy“. Sekvence Victimae paschalije výrazně rozšířena o české zpěvy, v nichž se apoštolové Petr a Jan „donekonečna“ Magdalény vyptávají na zážitky u hrobu a Marie jim v rozvedených odpovědích popisuje Kristovu smrt a následné události u hrobu. Přichází nevěřící Tomáš, který se na Magdalénu hrubě oboří a zpochybní její slova. Petr a Jan poté ukazují plátno z hrobu jako důkaz Kristova vzkříšení. Následná hádka Tomáše s oběma apoštoly je vedena ve světském tónu. Zvrat a zvážnění celé scény přináší příchod Krista, jenž se zjevuje „ve vznešeném rouše“ za zpěvu Pax vobis, ego sum. Po Ježíšově výzvě, aby se Tomáš dotkl jeho rány (Mitte manum tuam), dochází k apoštolovu obrácení. Ten nejprve latinsky (Dominus meus et deus meus) a poté česky vyzná svou víru v Krista a lituje svých hříchů. Hru zakončuje liturgický zpěv Ježíše k Tomášovi (Quia vidisti me) s rozvedenou českou parafrází.
Rozšířená třetí hra tří Marií
Obsahově nejrozsáhlejší hra, označená v rukopisu jako „Ludus pasce“ [Hra velikonoční]. Dějovou osnovu Třetí hry doplňuje o zcela nové výstupy a scény (především apoštolů a učedníků) a na přejatý text pouze odkazuje v rubrikách.
V úvodu hry vystoupí hlasatel, označený v rubrice jako „vousatý“ (barbaratus), a ve vážném tónu nabádá diváky k pozornosti. Následuje společný zpěv jedenácti apoštolů (responsorium Querunt sine querela), vycházejících z kaple k předem připravenému místu. Zde každý apoštol v krátké promluvě vyjadřuje zármutek nad Kristovou smrtí a obavy z blízké budoucnosti. Výstup Marií naříkajících nad smrtí Pána je nově rozšířen o českou scénu s mastičkářem, představovaným podle poznámky patrně hlasatelem. Mastičkář, který Mariím nabízí masti za přemrštěnou částku, má již charakteristické atributy středověkého šarlatána (→ Mastičkář). Hra pokračuje scénou příhrobní, za niž je vložen krátký výstup apoštolů Šimona, Ondřeje a nevěřícího Tomáše, reagujících na zprávu o Kristově vzkříšení. Za scénou zjevení je nově zařazen rozhovor apoštolů Jana a Petra s Magdalénou, ukončený obřadním ukazováním plátna. Novým prvkem je také česko-latinská epizoda zjevení Krista dvěma učedníkům jdoucím do Emauz, jež využívá tradiční latinské zpěvy z původní emauzské scény „Peregrinus“ (Qui sunt hi sermones, O stulti et tardi corde). Během společné hostiny se Ježíš nechává učedníkům poznat. Ti poté oslavují jeho vzkříšení (Surrexit enim sicut dixit) a odcházejí k apoštolům. Kleofáše, zpravujícího na pouti do Jeruzaléma apoštoly o zjevení Krista, přeruší křikem nevěřící Tomáš (jeho výstup je zde upraven s využitím některých pasáží z Třetí hry). Po Kristově zjevení a následném obrácení Tomáše oslavují andělé příchod vzkříšeného Pána (Quis est iste qui venit de Edon), kterého poté odvádějí ke kapli. Hru ukončuje řeč Jakuba, vyzývajícího ostatní ke společnému návratu do Jeruzaléma a k zvěstování Kristova vzkříšení.
Edice
J. Máchal: Staročeské skladby dramatické původu liturgického, Praha 1908, s. (18–45), 98–105, 106–115, 149–175, 175–186; V. Plocek: Melodie velikonočních slavností a her ze středověkých pramenů v Čechách I, Praha 1989, s. (142–199); tamtéž III, s. 736–753, 823–840, 873–924, 925–935; Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, ed. B. Havránek–J. Hrabák, Praha 1957, s. 268–291.
Prameny a literatura
NK, sign. I B 12, fol. 135b–137b: První hra tří Marií; sign. VIII G 29b, fol. 133a–137b: Druhá hra tří Marií; sign. XVII E 1, fol. 135b–191a: Třetí hra tří Marií, Rozšířená třetí hra tří Marií (Klementinský sborník). • J. Truhlář: O staročeských dramatech velikonočních, ČČM 65, 1891, s. 3–43; Menčík 1895, s. 20–23; E. K. Chambers: The Mediaeval Stage II, Oxford 1903, s. 68–105; Z. Nejedlý: Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách, Praha 1904, s. 178–199 + Dějiny husitského zpěvu I, Praha 1954, s. 242–276; J. Vilikovský: Latinské kořeny českého dramatu, Písemnictví českého středověku, Praha 1948, s. 106–108; F. Svejkovský: Z dějin českého dramatu, Praha 1968, s. 77–107; R. Axton: European Drama of Early Middle Ages, London 1974, s. 68–70; J. F. Veltrusky: A sacred Farce from Medieval Bohemia, Ann Arbor 1985, s. 63–77 + Postava mastičkáře ve středověkém náboženském divadle, DR 13, 2002, č. 4, s. 4–12; S. Rankin: Liturgical Drama, The New Oxford history of Music, The Early Middle Ages to 1300, Oxford 1990, s. 310–338; E. Stehlíková: A co když je to divadlo?, Praha 1998, s. 75–82; viz Edice. • DČD I, LČL, Veltruská 2006
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 263–265