Rademin, Heinrich

Křestní jméno také Johann Heinrich; Henricus; příjmení též Radamin, Radomin. Dcera Maria Barbara (* 1719 Vídeň) se provdala za divadelního ředitele F. Schucha, syn Carl († před 1753 ve Švédsku) byl ženat se  Sophií, dcerou J. C. von Eckenberga.

Pocházel ze staré hamburské právnické rodiny. Jeho otec Dietrich byl finančním úředníkem (vedl účetnictví městských trhů, Kämmereischreiber) a notářem. 1692 zahájil také R. studium práv, studoval v Královci a v Halle nad Sálou, kde se zúčastnil založení univerzity za prorektora Ch. Thomasia (1694), stal se doktorem právních věd a získal licenciát obojího práva (prosinec 1697). V Královci obhájené práce na téma právní praxe (1695) a historie práva (1696) a především dizertace o zvláštní úpravě hanzovního námořního pojišťovnictví zvýšily R. kariérní vyhlídky v domovském městě, ale jeho profesní dráha nabrala jiný směr. Zedlerův Všeobecný lexikon všech věd a umění (1741) zachytil informaci, že R. nastoupil do služby u „několika rakouských a moravských knížat“. Další zprávu přinesla raná divadelní historiografie, která zaznamenala R. přesun do Vídně už před začátkem nového století, „kde divadlo sice nezaložil, ale tamní scénu stabilizoval“. Ve Vídni se od 1699 začal skutečně vytvářet stálý herecký soubor. Zakládající členkou byla také R. pozdější manželka Anna Ernestina (* 1684 Český Krumlov – † 1716 Brno), dcera eggenberského principála J. G. Gettnera. Do města přibyla ze Stuttgartu spolu s posledním představitelem krumlovské dvorské divadelní kultury J. C. Samenhammerem a jeho dočasným spoluředitelem J. Kuhlmannem. Do 1702 se přidalo několik weißenfelských a merseburských dvorních herců, které z jejich působiště vytlačila C. E. Veltenová. Přinesli s sebou zásobu textů ovlivněnou jak tradicemi kulturních sídel rodu Wettinů, tak lipskou operou a především dramaty J. Riemera. Z Merseburgu přišel také významný dodavatel těchto textových předloh F. E. Paulsen, s nímž se R. seznámil už v Lipsku, kde během studia strávil zimní semestr 1696/97. Spojenectví vytvořené 1702 mezi R. a Samenhammerem lze pokládát za předstupeň R. vlastního divadelního podnikání.

Zpráva o divadelním řediteli R. v Brně 1705 oznamuje už jeho třetí tamní úspěšné hostování, v Brně tedy hrál nejpozději od 1703. Byl doporučen dopisem „z vysokých míst“, a tak zřejmě pro své několikaleté působení využil podporu hraběte Maximiliana Jakoba Moritze von Liechtensteina, který sídlil v nedalekém Moravském Krumlově. Během omezení divadelních produkcí po smrti císaře Leopolda I. (5. 5. 1705) našel na zámku pravděpodobně i útočiště a přechodné uplatnění. Výtisk scénáře hry Die Gedruckte Doch nicht unterdruckte Unschuld Agnetis, provedené v Moravském Krumlově v listopadu 1703, a smrt moravského knížecího ochránce 1709 ohraničují přesně období, kdy R. pracoval pro vídeňské divadlo. Ve Vídni účinkoval nejpozději od 1707, a to společně s bývalými cestujícími herci J. A. Stranitzkým a J. B. Hilverdingem v tzv. malé míčovně (Ballhaus) na Teinfaltstraße (Vídeň 1). Aby stvrdil sounáležitost, pojmenoval svou dceru Marii Josefu narozenou pravděpodobně už před 1708 po Stranitzkém a po jeho nebo Hilverdingově manželce. Při křtu syna 28. 1. 1709 se partnerství potvrdilo: kmotry dítěte, které zemřelo už v srpnu téhož roku v místě svého narození, byli manželé Stranitzky a J. Hirschnackh, dočasný podílník společenství, které míčovnu provozovalo (Ballhaus-„Societät). 1710 opustil R. císařskou rezidenci téměř na celé desetiletí.

Jako principál společnosti Vídeňských herců (Wienerische Comoedianten) vybudoval divadelní podnik na základě logistických znalostí svého tichého společníka Samenhammera, zásoby dosud „nevídaných kusů“ a nové komické postavy Harlekýna (Arlechino), jež byla jeho nejcennějším kapitálem. Hlavními štacemi se do 1712 stala říšská města Augsburg, Řezno a Ulm. Alespoň jedna z ohlášených novinek je doložena provedením pro magistrát v Řezně 26. 11. 1711 jako činoherní úprava libreta N. Minata pod názvem Die getreue Spartanerin Chilonida. Pravděpodobný redaktor R. se k předloze mohl dostat už o dva roky dříve, kdy byla opera Chilonida s hudbou M. A. Zianiho ve Vídni uvedena. Nová situace nastala pro principála R. ve chvíli, kdy A. J. Geißler a několik jeho kolegů z ansámblu zemřelé vdovy Veltenové začali 1713 na základě pražského generálního privilegia využívat systém regionálního propojení střídajících se společníků. Aliance Geißlerovy a Rademinovy trupy (Geißler- und Rademin’sche Banda) se 1714 až do raného podzimu usadila v Linci. Poté se R. vydal do Prešpurku na korunovaci císařovny Elisabethy Christiny uherskou královnou (18. 10. 1714) a včas před adventní pauzou spěchal do Brna. 1715 byl jeho společníkem v Mnichově a v Augsburgu J. F. M. Waldtmann. 1716 se mělo turné podle plánu opakovat, ale neuskutečnilo se kvůli neúspěchu a smrti R. manželky v Brně. Nejpozději v létě následujícího roku se R. spojil s Geißlerovou společností Pražských hornoněmeckých herců (Pragerisch-Hoch-Teutsche Comoedianten), což bylo přínosem pro divadlo hraběte Františka Antonína Šporka v jeho lázeňském sídle v Kuksu, kde R. zároveň profitoval jako autor. Oslavnou básní na fundátora Šporka při vysvěcení kukského špitálního kostela 29. 8. 1717 Nie verwesende[s] Gedächtnis a publikací divadelní hry Die Macht Des Himmlischen Verhängnüßes in Bestraffung der Laster (1718), kterou přeložil z francouzského vydání F. de Rojase La traicion busca el castigo (Théâtre espagnol, 1700), vstoupil R. jako literát na knižní trh. 1719 se po boku své druhé ženy Marie Margarethy vrátil do Vídně, kde zřejmě očekával obnovení provozu v Divadle u Korutanské brány pod vedením Stranitzkého a Hilverdinga. Do tohoto R. „hereckého“ období patří autorizovaný rukopis rané adaptace libreta opery Engelberta (l. A. Zeno, P. Pariati, h. F. Gasparini, 1708). Postava „Arleghino“, která dosud při vystoupeních R. pražské společnosti byla hojně frekventována (Mikovec 1858), je však v tomto textu nahrazena figurou „Hanse Wursta“.

Další návrat k ředitelské funkci skončil nešťastnou epizodou. 1723 se R. vydal se společností Hornoněmeckých herců (Hochdeutsche Comoedianten) do Vratislavi, a nemohl tak uskutečnit hostování v Brně, které bylo pro 1724 už naplánováno. Mnohem lepší výtěžek přineslo z dramaturgického hlediska letní účinkování v Kuksu se souborem nadějného nového principála a Hanswursta F. A. Defraina. Němečtí herci se na Šporkovo přání střídali s italskou operní společností A. Denzia. Lze předpokládat, že konkurence mezi operou a činohrou, která po návratu obou společností do Prahy pokračovala, urychlila R. práci na sérii italských operních libret, která převáděl do německé prózy a do textů vkládal Hanswurstova intermezza (Rudin 2002). V Kuksu byla 12. 7. 1724 dokončena Atalanta (dle Zenova a Pariatiho libreta Astarto, 1708) a také dvě libreta s Hanswurstem podepsaná R. autorským monogramem. Předlohami zmíněné série čtrnácti tzv. „Wiener Haupt- und Staatsaktionen“ připisovaných dlouho Stranitzkému byla dle dosavadních zjištění operní libreta většinou vídeňské a benátské provenience z období 1678–1723. Texty byly sice určeny čtenářskému publiku, ale tiskem nevyšly. Teprve po návratu do Divadla u Korutanské brány (1725) se R. oprostil od prozaických konvencí německé činohry a vyvinul básnický jazyk s muzikálním metrem, jehož různé funkce a způsoby použití vyžadovaly adekvátní libreta provázející provedení.

Zpočátku se R. věnoval žánru oratoria, jenž vyzkoušel už Hilverding (Der liegend-obsiegende Held, oratorium uvedené 1726 při církevní slavnosti k poctě Jana Nepomuckého pod širým nebem, tři další nepomucenská oratoria Schweigendes Oraculum, 1727, Joannes in Eodem, 1728, Canticum Novum, 1730 a oratorium o ukládání Krista do hrobu Mater dolorum, 1729). Hudbu komponoval kapelník vídeňského dómu G. Reut­ter (od 1730 G. Reutter ml.). Invence, dramaturgická koncepce a rétorické ztvárnění svědčí o nadprůměrné kvalitě libret (Scheitler 2005).

R. věhlas veršotepce pronikl v divadelní sféře za hranice Vídně. Mezi zakázkami pro Johanna Adama hraběte z Questenbergu a jeho divadlo v Jaroměřicích nad Rokytnou se 1730 objevila jedna zvláště významná. R. německé libreto opery F. A. Míči Der Ursprung des [...] Städtlein Jaromeritz in Mäh­ren (L’origine di Jaromeriz in Moravia, l. G. D. Bonlini) představuje jediný kompletní pramen pro studium kompoziční struktury tříaktové opery se třemi intermezzy, neboť třetí jednání a příslušné intermezzo se v partituře nedochovaly. R. se obával, že německý překlad, zvláště v áriích, vyzní násilně, ale zároveň se snažil, aby opera mohla být provedena i německy (Perutková 2011). I v dalších pokusech usiloval o zpěvnost textů. Když Divadlo u Korutanské brány přešlo 1728 pod italskou správu a repertoár obohatily italské hudební mezihry s větším počtem postav (Musicalisch-Italiänisches-Zwischen-Spiel), obstarával texty opět R. a kromě parodické hry se zpěvy a tanci Runtzvanscad, König deren Menschenfres­sern [Runtzvanscad, král lidojedů, předloha Z. Valarésso, vydáno posmrtně 1732] napsal do 1731 devět německy zveršovaných libret k hudebním kusům (Componimenti in musica). Jeden z nich (Der Argippo, 1730) se 1733 dostal s vídeňskými herci až na berlínský dvůr. Císařským operním privilegiem (1720, 1728) vynucené žánrové omezení repertoáru na intermezza a německé „operety“ (Operetten) stálo u zrodu nadobyčej úspěšného druhu parodické opery zvané „musica bernesca“, jehož vzorovou ukázku Die Römische Lucretia vytvořil R. v posledním roce svého života. Zmíněné opatření otevřelo zároveň cestu i vaudevillu (Der verwirrte Ehe­mann dle Molièrova Le mari confondu, h. J. I. Beyer, kolem 1732).

Už ve své rané dramaturgii R. pragmaticky využíval vůdčí divadelní médium barokní epochy „dramma per musica“, jež ovšem v širokém záběru obohacoval o látky stěžejních textů staré evropské dramatiky. Převzal značnou část her ze zásoby společnosti Eggenberských dvorních herců, např. Shakespearova Krále Leara (König Liar von Engelland, provedení Praha 1718). Opis tragikomedie Amor der Tyrann J. Riemera (tisk 1685, provedení Praha 1719) je dokladem středoněmeckého vlivu. Hlavní překladatelský přínos vynalézavého dramaturga pocházel však z literatury románských jazyků, a to i z mladších předloh. Tento aspekt lze rozpoznat pouze nepřímo a kromě ojedinělého vydání (1718) a jednoho autorizovaného rukopisu (1725) se objevuje pouze v hojné produkci nových kusů, které hrála R. vlastní divadelní společnost, a v repertoáru jeho společníků. R. péče o repertoár vedená snahou, „aby opakováním stejných kusů divákům nezašla chuť na divadlo“ (Mikovec 1858), byla rozhodujícím činitelem posilování a nárůstu profesionálního divadelnictví v českých zemích.

Edice

Wiener Haupt- und Staatsaktionen I–II, ed. R. Payer von Thurn, Wien 1908, 1910.

Prameny

WStLA: protokoly ohledání mrtvých, svitek 34 (28. 11. 1731, úmrtí R.); svitek 35, fol. 216^r (1. a 2.6.1732 úmrtí a pohřeb posledního potomka Franze, nar. těsně před R. smrtí). Dompfarre St. Stephan, Wien: křty, sv. 53, fol. 497^r (28. 1. 1709 Josephus Jaco­bus Franciscus, Wiennerisches Diarium 19. 2. 1709 (zpráva o křtu); protokol zemřelých, sv. 17c, fol. 836^v (9. 8. 1709 pohřeb téhož dítěte); křty, sv. 59 (7. 11. 1719 Maria Barbara Monica Josepha; sv. 61, fol. 109 (9. 7. 1721 Monica Margaretha, kmotra [Maria] Margaretha Hilverding); Kirchenmeisterprotokoll (21. 7. 1721 úmrtí této dcery); protokol zemřelých, sv. 20a, fol. 248^r (17. 7. 1726 pohřeb syna Maximiliana, srv. Kirchenmeisterprotokoll 1725–26, fol. 144 a Rudin 2002); křty 25. 3. 1728–30. 6. 1730, fol. 345^v (11. 9. 1729 Georgius Josephus Ludovicus, otec R. „německý komediant“, matka Maria Margaretha, kmotři Georgius Reitter [Reutter]. Pfarre St. Martin, Landshut: kniha úmrtí (16. 2. 1711, Maria Josepha, „dcera komedianta Heinricha Rada­mina“, Rudin 1973). NA: fond SM, sign. T-61/1, fol. 93–106; fond Kk, sign. 1151 (20. 2. 1713); sign. 1154 (7. 4. 1718); Wunschwitzova ge­nealogická sbírka, Sporck, cedule, inv. č. 1193, tisky (Die Eyffersucht im Traum Oder: wer schlaffend unglücklich ist, kan [!] durch Verstellung wachend vergnüget werden. Wobey Hanß=Wurst ein Spion zu seinem Schaden, Wie auch ein Bestreitter ungeheurer Drachen und verliebter Gespenster, Praha 23. 11. 1724). MZA: fond B 13 (R. žádosti o povolení účinkování ze srpna 1716 a prosince 1723). Stadtarchiv Augsburg: fond Rst, Meistersingerakten IV, 1700–19, fol. 377–380 (8. 6. 1715), fol. 447–453 (25. 4. – 5. 5. 1716, koncese). ÖNB: Sbírka rukopisů a starých tisků, Cod. 13.495, 13.494, 13.502, 13.492, 13.497, 13.499, 13.501, 13.496, 13.493, 13.475, 13.476, 13.500, 13.477, 13.478 (soubor 14 hauptakcí Wiener Haupt- und Staatsaktionen, viz Edice); Cod. 15.009 (rkp. Die Beschützte Unschuldt in der Persohn der Engelberta Römischen Kayserin. Nach Anleitung eines Welschen Dramatis elaboriret von Hen­rico Rademin, 1725). WBR: sign. Ic 26.500 (Die Lebendig begrabene und aus dem Grab auf den Königl. Schwedischen Thron steigende Edelberga [...] Finis Wien mense Maj. 1725 H[enricus] R[adem]in, předloha G. I. Giorgi); Sbírka rukopisů, sign. Ia 38.589, fol. 501–600, tři R. opisy her v nedat. rkp. sborníku (Aurora und Stella, předloha Calderón, H. de Graef; Amor der Tyrann oder Die bereüte Rache, předloha J. Riemer, ed. Scherl 1999; Die Durchleüchtige Königin Oronthea von Aegypten, předloha G. A. Cicognini; WBR: sign. A 140893, Die Römische / LUCRETIA. / Auf dem ... privilegirten / THEATRO / Jn Wienn. / Jm Jahr 1731. Jn einer so genannten Teutschen / MUSICA BERNESCA / vorgestellet / ... Aufgesetzt von Rademin, Wien 1731. Museum der Stadt Regensburg:  sign. Rat. ep. 538, b–n, [H. Rademin?]: Die getreue Spartanerin Chilonida, Regensburg 1711, prolog a argumentum, předloha N. Minato. Staats- und Stadtbibliothek Augsburg: sign. 4^o Aug., Schauspielkunst Nr. 3, Wohlmeinentlich-entworffene Chronographisch-Emmblematische Bey-Schrifften / Der Welt-beruffenen deß Heil: Römis: Reichs Haupt- und Handels-Stadt AUGSBURG / Bey Auszierung deß gewöhnlichen Comödie-Platzes in der so genannten Raths-Comödie Unterthänigst vorgestelt Von HENRICO RADEMIN p[ro] t[empore] Principalen der daselbst agie­renden Banda Comoedianten, Augsburg [1715]. VKOL Olomouc: sign. II 34.515, také BSB München, 2 P.o.germ.29 f, NIe VerVVesenDe GeDäChtnIs Der GereChten, s. l. [1717]; Merckwürdiges Schauspiel, genannt: Die Macht des Himmlischen Verhängnüsses in Bestraffung der Laster, nach dem Sprichwort: Untreu schlägt seinen eigenen Herrn. Aus dem Spanischen ins Frantzösische und aus diesem ins Teutsche übersetzt. 'Von Henrico Rademin, L[icentiato] p[ro] t[empore] Directore Comico, b. m., 1718 (předloha F. de Rojas, Bolte 1895). MZK: sign. CH Bibl. V.G.7, 16 (N. Blinoni [G. D. Bonlini]: Der Ursprung. / Des ... / ... Hochgräf- / lich-Questenbergischen Städtlein / Jaromeritz / Musicalisches Schau-Spiel / Wel­ches A. 1730. zur ewigen Gedächtnuß / und gewöhnlich­herbstlichen Unterhaltung durch / Ihro eigene von dar gebürtige Musicos haben / vorstellen lassen / Ihro Hochgräfl. Excellenz / HERR / Johann Adam / ... Reichs Graf / Von- und zu Questenberg, dermahliger / Besitzer dieses Orths. / ... / Ins Teutsche übersetzt von RADEMIN, Wien 1730). Geheimes Staatsarchiv Preußischer Kulturbesitz Berlin: VIII. HA Siegel, Wappen, Genealogie, Slg. Anton Balthasar König, č. 295, listy 122–136, Musicalisches Zwischen-Spiel / Genannt: Der ARGIPPO, Jn Welscher Sprach vorzustellen Auf dem ... Privilegirten THEATRO in Wienn / Verteutscht von RADEMIN, Wien 1730, předloha D. Lalli. H. Rademin: Dissertatio juridica solennis loco jnauguralis de Bodemeria [...], Halae Magdeburgicae 1697 [Das Verzeichnis der im deutschen Sprachraum erschienenen Drucke des 17. Jahrhunderts (VD17) 547:648238K].

Literatura

Grosses vollständiges Universal-Lexicon Aller Wissen­schaften und Künste [...]. Verlegts Johann Heinrich Zedler, XXX, Leipzig–Halle 1741, sloupec 522; D’Elvert 1852, s. 38; F. B. Mikovec: Zur Prager Theatergeschichte [1718], Bohe­mia (Prag) 31, 1858, č. 35, s. 256–257; Witz [1876], s. 30; Teuber I 1883, s. 101; J. Bolte: Das Danziger Theater im 16. und 17. Jh., Hamburg–Leipzig 1895, s. 224–225; R. Haas: Wiener deutsche Parodieopern um 1730, Zeitschrift für Musikwissenschaft (Leipzig) 8, 1925/26, s. 201–225; R. Schäffler: Heinrich Rademin, dis., Wien 1932; A. Novotný: Praha „Temna“, Praha 1946, s. 184; L. Fürlinger: 14 handschriftliche Dramen der Wanderbühne des 17. Jh.s, dis., Wien 1949; Gugitz 1958, s. 136 (chybně † 29. 11. 1731); W. Lehr: Die szenischen Bemerkungen in den Dramen des Altwie­ner Volkstheaters bis 1752, dis., Wien 1965, s. 31–33; B. Rudin: Fahrende Schauspieler in Regensburg (1708–1711), Verhandlungen des historischen Vereins für Oberpfalz und Regensburg (Regensburg) 113, 1973, s. 191–205 + Heinrich Rademin, Hanswursts Schat­tenmann. Jurist, Bühnenchef, Stückeschreiber. Versuch über eine Gründerfigur des Wiener Theaters, Marschall 2002, s. 271–302 + Von Alexanders Mord-Banquet bis zur Kindheit Mosis, Daphnis (Amsterdam–New York) 35, 2006, s. 254–256 + Rudin 2010; J. Trojan: Jak to dopadlo v Jaroměřicích, Opus musicum (Brno) 6, 1974, s. 82–85; H. G. Asper: Spieltexte der Wanderbühne, Wien 1975, s. 7, 15–16, 118, 121, 127–128, 130–131, 145 + Asper 1980, s. 42; R. Münz: Das „andere“ Theater, Berlin 1979, s. 150; A. Martino: Die italienische Literatur im deutschen Sprachraum, Amsterdam–Atlanta (GA) 1994, s. 73–74, 97, 109, 134–135, 150, 166–167, 191–192, 304, 392; Scherl 1999, s. 40, 49, 53–55, 62–66, 93–95, 201, 204, 207 + Dva dokumenty k baroknímu divadlu v Čechách, DR 14, 2003, č. 3, s. 77–78; I. Scheitler: Deutschsprachige Oratorienlibretti. Von den Anfängen bis 1730 (Beiträge zur Geschichte der Kirchenmusik 12), Paderborn 2005, s. 264–268; M. Goltz: Die Wiener Libretti-Sammlung des Herzog Anton Ulrich von Sachsen-Meiningen, Meinigen 2008, č. 12, 58, 73, 74, 86, 90; M. Havlíčková: Brněnská účinkování Heinricha Rademina, SPFFBU, Q 10, 2008, s. 17–36 + Havlíčková 2009, s. 54–83, 101, 107, 200; K. Bohadlová: Astarto versus Atalanta, Heinrich Rademin, „Direktor Comicus“ (1674-1731) v kontextu italsko-německé dramaturgie počátku 18. století, dis., Praha 2009 + Role komické postavy v dramatech Heinricha Rademina v kontextu kočovného divadla počátku 18. století, DR 21, 2010, č. 2, s. 92–102; J. Perutková: František Antonín Míča ve službách hraběte Questenberga a italská opera v Jaroměřicích, Praha 2011, s. 36, 44, 85, 94, 178–179, 457, 498, 517; B. Müller-Kampel: Hanswurst-Stranitzky. Zur Revision seiner Biographie (2010). LiTheS. Literatur- und Theatersoziologie. Forschung, Dokumentation, Lehre [online]. [cit. 9. 9. 2015]. URL: http://lithes.uni-graz.at/downloads/bmk_stranitzky_bio.pdf, s. 3; O. G. Schindler: Rademin, Heinrich [online]. [cit. 10. 9. 2015]. URL: http://www.musiklexikon.ac.at/ml/musik_R/Rademin_Heinrich.xml; A. Sommer-Mathis: Die Anfänge des Wiener Kärntnertortheaters zwischen deutschsprachiger Stegreifkomödie und italienischer Oper, DR 26, 2015, č. 2, s. 139–141, 144–147

Meyer 

Vznik: 2015