Kurz, Felix

Psán také Kurtz, von Kurtz (smyšlený šlechtický titul), pokřtěn Johann Anton Felix, křestní jméno též Joann Felix, Joseph Felix. Potomek kurfiřtského úředníka z Bavorska. Jako herec zaznamenán poprvé 1711 v Augsburgu u principálky C. E. Veltenové. Už krátce po 1714 byl pravděpodobně angažován ve vídeňském souboru J. A. Stranitzkého v Divadle u Korutanské brány. Jeho kariéra principála a Hanswursta vlastní cestující společnosti začíná nejpozději v dubnu 1725, kdy poprvé zavítal do Brna a vystupoval ve stavovské jízdárně na úpatí vrchu Špilberk, uvnitř městských hradeb blízko Brněnské brány. V létě téhož roku hrál během lázeňské sezony ve slezském Warmbrunnu (dnes Cieplice Śląskie-Zdrój v Polsku) na dvoře hraběte Johanna Antona von Schaffgotsche. K. a několik členů jeho tehdejšího souboru (F. Vinck, F. Bentsch a K. syn Josef, pozdější slavný Bernardon, jako „Johann Joseph Bernardus Klapper p[ro] [tempore] Page“) navštívilo při zpáteční cestě s mladým hrabětem Karlem Gotthardem na svátek sv. Vavřince 10. 8. 1725 horu Sněžku, kde Christoph Leopold von Schaffgotsch, děd mladého hraběte, nechal 1668 postavit kapli zasvěcenou zmíněnému světci, a zapsali se do tamní knihy hostí. Teprve na konci roku dostal K. v Brně jako vůbec první principál povolení magistrátu vystupovat v karnevalové sezoně 1725/26 v Salmovském domě (dnes Dům pánů z Kunštátu). V zimním období byly v tomto působišti podmínky pro herce mnohem snesitelnější než ve stavovské jízdárně. K. posléze v Salmovském domě téměř pravidelně účinkoval až do 1733. Zanedlouho se stal také privilegovaným trevírským dvorním hercem (Trierischer Hof-Comödiant) vratislavského knížete-biskupa a trevírského kurfiřta Franze Ludwiga von Pfalz-Neuburg. Jeho další dráha pak mnohokrát křížila české země. Nejčastěji hrál v Brně (1726, 1727, 1728, 1732, 1734, 1736/37, 1740, 1742, pravděpodobně 1745, 1748, 1752 a 1755, kdy se tam marně pokoušel získat výlučné privilegium). S pobyty v Brně, kde za kmotra své dcery 1734 získal hraběte Wolfganga Hannibala von Schrattenbacha, spojoval často návštěvy Olomouce (např. 1740, 1752). Dále zajížděl do Vratislavi (1729, 1731, 1737, 1738) a do svých turné zapojoval i Linec (1728), Žitavu (1738) a Prešpurk (1747).

V létě 1731 hrál ve Šporkově divadle v Kuksu. Kromě manželky Edmundy a sedmi dětí (byl mezi nimi budoucí představitel postavy Bernardona Johann Joseph Felix von K., tehdy čtrnáctiletý) byli členy společnosti mj. Ch. Schulze, F. A. Nuth a F. J. J. Müller. Letní sezonu strávil K. v Kuksu zřejmě několikrát, prokazatelně 1735 a dle vlastních slov ještě přinejmenším 1737 ve stálém angažmá u hraběte Františka Antonína Šporka. Ve třicátých letech získal dvakrát povolení vystupovat se svým ansámblem v Praze v Manhartském domě v Celetné ulici (1733/34 a 1735/36), což 1735 vedlo k rozhořčenému konkurenčnímu boji s ranhojičem a divadelním principálem J. B. C. Kohnem. 1743 K. dostal nabídku účinkovat v  Divadle v Kotcích pod podmínkou, že se ujme renovace budovy. K uzavření smlouvy pravděpodobně nedošlo, neboť K. vzápětí požádal o povolení hrát v sále U Zlaté hvězdy na Starém Městě, kde vystupoval 1745 a 1746. Mezitím se svou Brněnskou společností (Brünnerische Gesellschaft) cestoval po Sasku (1743/44 Drážďany a Merseburg, 1745 Drážďany, 1746 Freiberg) a 1746 také jako první divadelní podnikatel mohl od října až do adventu předvádět pro studenty „povolenou zábavu“ (erlaubte Ergötzlichkeiten) v univerzitním městě Göttingen. Tehdy v souboru opět přechodně hrál syn Johann Joseph Felix (opustil ho 1737), dále J. A. Bruck, manželé Antuschovi, G. H. Koch, J. G. Schuberth, C. J. Nachtigall, A. Pabel a pravděpodobně F. G. Wallerotti. Během pobytu v Brně 1756 předal K. společnost svému zeti S. F. Koberweinovi a uchýlil se do špitálu.

Do konce dvacátých let 18. stol. v K. repertoáru převažovala zásoba tradičních textů a barokních hauptakcí. V Kuksu uvedl ještě 1731 hru Doctor Faust, pravděpodobně ve vídeňské úpravě, a 1735 duchovní tragédii Von dem Englischen reichs-Cantzler Thomas Morus [O anglickém říšském kancléři Thomasu Morovi]. Hauptakce neopomíjel ani později, např. 1744 sehrál v Merseburgu ukázkový kus tohoto druhuDie Asiatische Banise [Asijská Banisa] a ještě kolem 1745 uváděl v Brně pradávnou hru o tyranovi Hunrich und Heinrich oder das durchlauchtige Schäferpaar [Hunrich a Heinrich aneb Dva vznešení ovčáci]. V Praze nabízel pro adventní a postní období 1734 široký výběr her náboženského obsahu, mj. Das Leben und Martirium des S. Joannis von Nepomukh [Život a umučení sv. Jana Nepomuckého], z nichž některé pravděpodobně uvedl i 1736, když obdržel příslušné povolení. Do Prahy však 1733 přivezl také satirickou komedii Baron von Habnix, Und Der Prahlende Wind-Beutel [Baron z Nemanic a chvástavý větroplach] a především tzv. hudební burlesky, které obsahovaly četné árie a baletní vložky, např. Die freundliche Freundin, oder Der zum Galgen und Rat verurtheilte Pantalon [Vlídná přítelkyně aneb Pantalon odsouzený na šibenici a kolo], později Der Grosse Jahr-Marck zu Lacherstorff [Veliký jarmark ve Smíchovicích, 1735]. Tento žánr, který stavěl na kouzlech jevištní mašinerie (fascinující proměny objektů na scéně, létající draci apod.), byl pro Prahu novinkou a také ve Vratislavi a v Brně K. burlesku využíval jako záruku úspěchu. Na podzim 1736 proto v Brně usiloval o pronájem městského divadla na Horním náměstí, které bylo 1733 zásluhou italského impresária A. Mingottiho postaveno pro operní provoz, a skýtalo tak dostatečný prostor a technické vybavení pro velkolepou výpravnou podívanou.  O nové divadlo i herce pro nastávající sezonu vypukl v Brně boj s konkurenčními principály F. Bentschem a Filippem Nerim del Fantasia, v němž se organizačně prosadila K. manželka Edmunda a švagr Georg Adam Horscheld. K. tak mohl po Velikonocích 1737 zahájit pravidelná hostování v Brně s novým repertoárem. 1744 tvořily burlesky až 85 procent jeho repertoáru i v Merseburgu (Wedding 1931). Poskytovaly mu příležitost plně rozvinout vlastní hereckou virtuozitu v převlekových výstupech, přičemž podobně jako později syn Johann Joseph Felix ovládl umění okamžité a dokonalé proměny v nejrůznější charaktery včetně ženských rolí a profesí. S patřičnou dávkou satiry a parodie v nich uplatňoval nejen své mnohostranné vlohy, např. pěvecké a šermířské, ale i znalost cizích jazyků. 

Prameny

Stadtpfarrei Landshut, St. Martin: rejstřík křtů, sv. 3, fol. 214^v. Kuks, klášterní knihovna: deníkové záznamy T. J. A. Seemanna v kalendářích 1731 a 1735. NA: fond Kk, sign. 1161, 1162; fond SM, sign. T 61/1, fol. 49–80; sign. T 61/5, fol. 19–42; fond SČM, sign. 1733/IX/d/49; fond Wunschwitzova genealogická sbírka, Sporck, divadelní cedule, inv. č. 1193 (tisky). Strahovská knihovna: sign. CN XI 48, Hanß=Wursts Lustiger Calender, Auf das Jahr 1736 [...]Gehorsamst offeriret Von Felix Kurtz / Saltzb. aliàs Hanß=Wurst, Praga b. d. AMP: Protokol věcí politických a veřejných rady Starého Města pražského 1743–47, sign. 1361, fol. 12^v. MZA: fond B 1, Gubernium, sign. B 47. AMB, A 1/9, Stará tereziánská registratura ekonomická, inv. č. 86, sign. C 51, kart. 39 (Havlíčková 2009). Dvě brněnské divadelní cedule 1745 (dnes nezvěstné, přetisk in Litteratur- und Theater-Zeitung 1781). Stadtarchiv Dresden: Cammer-Rechnungen der Stadt Dresden, 1743/44, 1744/45, vždy č. 42. Universitäts- und Landesbibliothek Halle an der Saale: oddělení rukopisů, sign. 26 B 2, I–IX, Ch. F. Cuno: Liber Quodlibeticus (opis 19 divadelních cedulí, Merseburg 1744). 

Literatura

Nesign.: Vergnügte und Unvergnügte Reisen auf das Weltberuffene Schlesische Riesen=Gebirge, Welche von 1696. biß 1737. [...] von allerhand Liebhabern angestellt worden sind; Die sich [...] in die daselbst befindlichen Schneekoppen=Bücher [...] eingeschrieben haben, Hirschberg 1736, s. 161–163 (srv. též Bolte 1898); Nesign. [M. Scholz ?]: Nachrichten von dem Leben des Herrn von Brunian, Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 4, 1781, s. 483–485; S. F. Koberwein: Meine Biographie, Breslau 1803, s. 2–3; J. M. Schottky: Beiträge zur Geschichte der frühesten Prager Schauspiele, Monatsschrift der Gesellschaft des vaterländischen Museums in Böhmen (Prag) 3, 1829, 2. pololetí, s. 199–229; M. Fürstenau: Zur Geschichte der Musik und des Theaters am Hofe zu Dresden II, 1862, s. 341; Teuber I 1883, s. 147–148, 175–176; M. Schlesinger: Geschichte des Theaters in Breslau I, 1898, s. 22; J. Bolte: Komödianten auf der Schneekoppe, Euphorion (Leipzig–Wien) 5, 1898, s. 58–59; G. E. Pazaurek: Franz Anton Reichsgraf von Sporck ein Mäcen der Barockzeit und seine Lieblingsschöpfung Kukus, Leipzig 1901, s. 27; J. Leisching: Die Vorläufer des ständigen Schauspiels in Brünn,Zeitschrift des deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens (Brünn) 5, 1901, s. 240–253; H. Benedikt: Franz Anton Graf von Sporck (1662-1739), Wien 1923, s. 141; G. Wedding: Wandernde Schauspielertruppen des 18. Jh.s in Merseburg, Das Merseburger Land (Merseburg) 1931, sešit 21/22, s. 22–27; Gugitz 1958, s. 129; W. Herrmann: Geschichte der Schauspielkunst in Freiberg, in sb. Schriften zur Theaterwissenschaft II, Berlin 1960, s. 572; Asper 1980, s. 87, 349; M. Vilímková: Kotce, in sb. Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 23; J. Hyvnar: Johann Josef Felix von Kurtz zvaný Bernardon, in tamtéž, s. 115–117; F. Černý: Weidmannův Johann Faust, tamtéž, s. 229; M. Cesnaková-Michalcová: Geschichte des deutschsprachigen Theaters in der Slowakei, Köln–Weimar–Wien 1997, s. 35; Scherl 1999, s. 126–136; Göttingen. Geschichte einer Universitätsstadt II, ed. E. Böhme – R. Vierhaus, Göttingen 2002, s. 922, 956; Havlíčková 2009, s. 115–116, 120, 158 + Konkurenční boj o městské operní divadlo v Brně 1736, DR 26, 2015, č. 2, s. 7–22; Rudin 2010 + Banise als Haupt- und Staatsaktion. Zum erfolgreichsten Lückenbüßer der deutschen Verspätung im Drama, in sb. Die europäische Banise. Rezeption und Übersetzung eines barocken Bestsellers (Frühe Neuzeit 175), ed. D. Martin – K. Vorderstemann, Berlin – New York 2012, s. 66–89 (česky: Banisa jako hauptakce. Nejúspěšnější provizorium opožděného německého dramatu, DR 25, 2014, č. 2, s. 77–93). 

EDS
DČD I