Příjmení psáno také Wranitzky, Wraniczky, Wranizky, Wranisky, Wraniszky, Wranizki. – Studoval, stejně jako jeho mladší bratr Antonín V., na gymnáziu při premonstrátském klášteře v Nové Říši a zároveň se učil zpěvu, hře na housle a varhany. Ve studiích pokračoval 1770/71 v Jihlavě u jezuitů. Na přání rodičů odešel studovat teologii do Olomouce, ale zároveň pokračoval i v hudebním vzdělávání a stal se znamenitým houslistou. Jako dvacetiletý přešel do teologického semináře ve Vídni (1776), kde později řídil hudbu. Zájem o tuto činnost u něho převládl, teologických studií zanechal a plně se věnoval hudbě. 1780 byl houslistou esterházyovské kapely v Eisenstadtu, kterou tehdy řídil J. Haydn, k němuž se později hlásil jako ke svému učiteli. Cenné podněty a dirigentské zkušenosti získal od J. M. Krause, německého kapelníka u švédského dvora, který pobýval 1783 ve Vídni a byl členem stejné zednářské lóže jako V. a W. A. Mozart. V osmdesátých letech 18. stol. začal V. úspěšně komponovat komorní a orchestrální skladby. 1785 se stal ředitelem orchestru Divadla u Korutanské brány a od 1787 řídil orchestr divadla Burgtheater, kde uváděl italské opery a německé singspiely. Významní skladatelé si vážili jeho dirigentských schopností a svěřovali mu k provedení svá díla (např. Haydn první provedení oratoria Stvoření, 29. a 30. 4. 1798 ve Schwarzenberském paláci, Beethoven premiéru své první symfonie v divadle Burgtheater 2. 4. 1800). Od 1793 byl členem a později tajemníkem společnosti Tonkünstler-Sozietät a na jejích koncertech byly hrány i V. skladby. Zemřel na nervovou horečku a byl pohřben začátkem října 1808 (odtud nesprávnost některých údajů o jeho úmrtí v říjnu), v pražském chrámu sv. Mikuláše byla pak 26. 10. sloužena zádušní mše, smuteční hudbu řídil V. Maschek.
Mozartův vrstevník V. patřil k hudebníkům, kteří se úspěšně skladatelsky uplatnili v okruhu osobností vyzrávajícího vídeňského klasicismu a vnesli do tohoto procesu i dílčí osobní vklad. O tom svědčí zvláště V. jevištní prvotina, singspiel Oberon, König der Elfen [Oberon, král elfů, 7. 11. 1789, l: K. L. Giesecke dle libreta S. F. Seylerové-Henselové Hüon a Amanda na námět Wielandovy epické básně Oberon, 1780], uvedený poprvé souborem E. Schikanedera ve vídeňském divadle Theater auf der Wieden. Zatímco premiéra nevzbudila velký ohlas, provedení ve Frankfurtu nad Mohanem při příležitosti korunovace Leopolda II. císařem (15. 10. 1790), po němž během šesti týdnů následovalo 24 repríz, bylo velmi úspěšné a otevřelo dílu cestu na další evropské scény (1790: Hamburk, Mannheim, Pešť; Hannover 1791, Praha 1791/92 → V. Mihule, Berlín 1792, Varšava 1793, Amsterdam 1796, Prešpurk 1797, Petrohrad 1798 v ruštině, Temešvár 1801, Bern 1803, Poznaň 1804, Moskva 1802, Varšava 1810 v polštině). Pohádkový námět s orientálním motivem dal V. možnost bohatého rozpracování hudební charakteristiky s uplatněním postupů tradiční italské vážné opery, ale i komických prvků. Skladatel využil jak formu velké árie, tak menší formu písňovou, na několika místech i recitativ. Kompozičních schopností V. si cenil i J. W. Goethe, o čemž svědčí jeho žádost (1796) o zhudebnění druhého dílu Kouzelné flétny. V pražském Stavovském divadle byl Oberon nově nastudován 1820 za ředitele F. Holbeina, a teprve stejnojmenná opera C. M. Webera ukončila 1826 jeho zdejší jevištní život.
V listopadu 1933 a v lednu 1934 se v Praze uskutečnilo rozhlasové provedení V. Oberona. Opis pořídil 1932 J. Bendl, úpravu O. Jeremiáš, zpěvní čísla přeložil J. Fiala, spojovací veršovaný text napsal M. Očadlík. Národní divadlo spolu s pražskou konzervatoří provedlo V. Oberona na jaře 1969. Ve Vídni uvedla komorní opera Oberona znovu 1971, ovšem v novodobé úpravě, což platí i pro provedení v zámeckém divadle ve Schwetzingen 1980. V rámci Roku české hudby 1984 uvedlo Oberona Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích (premiéra 26. 10. v Písku, d: K. Nosek, r: M. Fridrich).
Kromě hudby symfonické, koncertní a komorní se V. i nadále věnoval tvorbě pro divadlo a skládal především německé singspiely (Der dreifache Liebhaber [Trojnásobný milovník, t: F. K. Lippert, Berlín 1791]; Walmir und Gertraud, t: J. B. Michaelis, 1791; Rudolf von Felseck, t: J. Korompay, 1792; Merkur, der Heiratsstifter [Merkur, strůjce manželství, t: J. Perinet, 1793]; Die Post-Station [Poštovní stanice, t: S. F. Küstner, 1793]; Das Fest der Lazaronen [Slavnost lazaronů, t: J. Perinet, 1794]; Das Maroccanische Reich [Marokánská říše, t: K. L. Giesecke, 1794]; Die gute Mutter [Dobrá matka, t: J. B. Alxinger, 1795]; Der Schreiner [Truhlář, t: A. Kotzebue, 1799]; Das Mitgefühl [Soucit, t: G. F. Treitschke, 1804]), balety a divertissementy (Die Weinlese [Vinobraní, ch: A. Muzzarelli, 1794]; Zephir und Flora, 1795; Das Waldmädchen [Lesní žínka, ch: G. Traffieri, 1796]; Die Luftfahrer [Vzduchoplavci, ch: týž, 1797]; Die Waise der Berghöhle oder der Zauber der beiden Bildnisse [Sirotek z horské jeskyně aneb Kouzlo obou obrazů, ch: F. Clerico, 1800]; Das Urteil des Paris [Paridův soud, ch: G. Gioja, 1801]; Das Piknick der Götter [Piknik bohů, 1804]; Der Raub der Sabinerinnen [Únos Sabinek, ch: S. Gallet, Vídeň 1804]; Zufriedenheit mehr als Reichtum oder Der Tyroler Jahrmarkt [Spokojenost nad bohatství aneb Tyrolský výroční trh, ch: týž, 1805]) a scénickou hudbu, např. k tragédii A. Kotzebua Rolla’s Tod [Rollova smrt, 1795]; všechna jeho hudebnědramatická díla měla až na výjimky premiéru ve Vídni.
Edice
Oberon, ed. Ch.-H. Mahling–J. Veit, München 1993 (Die Oper. Kritische Ausgabe von Hauptwerken der Operngeschichte, ed. H. Becker, sv. 4), obsahuje podrobnou dokumentaci inscenací 1789–1847.
Prameny a literatura
RISM, série A/II (Musikhandschriften nach 1600), 10. vyd. Frankfurt a. M. 2003 – soupis evidovaných rkp.; hlavní fondy v ČR: SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, Schwarzenberská hudební sbírka; ČMH, Archiv Pražské konzervatoře, NK; libreta ⇒ Meyer. • GTK 1793, s. 167; G. J. Dlabač: Versuch eines Verzeichnisses der vorzüglichen Tonkünstler in oder aus Böhmen, Materialien zur alten und neuen Statistik von Böhmen (Leipzig–Prag) 1794, s. 295n.; AEJ 1795, sv. 3, s. 208n.; Jahrbuch der Tonkunst von Wien und Prag, Wien 1796, reprint ed. O. Biba, München–Salzburg 1976, s. 67n., 82n., 92; Teuber II 1885, s. 424, 434; K. Hůlka: P. V., Hudební revue 6, 1912, s. 133–136; A. Hnilička: P. V., Dalibor 15, 1913, s. 313n.; J. Bušek: Za naší hudební minulostí, P. V., Hudební výchova 12, 1931, s. 141n.; R. Fellinger: Oberon im 18. Jahrhundert, Die Musik (Berlin) 26, 1934, s. 915–919; J. Čeleda: P. V., Tempo 13, 1934, s. 212–216; V. Blažek: Bohemika v lobkovském zámeckém archivu v Roudnici n. L. I, P. V. a Antonín Vranický, Praha 1936; J. Plavec: František Škroup, Praha 1941, s. 117; E. Komorzynski: Zauberflöte und Oberon, Mozart-Jahrbuch 1953, Salzburg 1954, s. 150–161; J. Pešková: Vranického Oberon a jeho vliv na rozvoj singspielu, dipl. práce, FF UK Praha 1955; M. Poštolka: Joseph Haydn a naše hudba 18. století, Praha 1961, s. 39n., 52n., 98–100 + Thematisches Verzeichnis der Sinfonien P. V., Miscellanea musicologica 20, 1967; C. Schoenbaum: Die böhmischen Musiker in der Musikgeschichte Wiens, Studien zur Musikwissenschaft (Graz–Wien–Köln) 25, 1962, s. 488; F. Hadamowsky: Die Wiener Hoftheater (Staatstheater) 1776–1966 I, Wien 1966, s. 18, 39, 43, 56n., 79–81, 86, 102–104, 111, 117, 129, 136n., 143; M. Vyšínová: Ke komorní tvorbě P. V., dis., FF UK Praha 1969; S. Tesař: Nová Říše, Opus musicum (Brno) 2, 1970, s. 88n.; P. Heerenová: Zpěvohra Oberon P. V. a její libreto, tamtéž 4, 1972, s. 73–78; B. Paumgartner: Von Mozarts „Zauberflöte“ zu Goethes „Faust II“, Vorträge und Essays, Salzburg 1972, s. 101–113; T. Bauman: North German Opera in the Age of Goethe, Cambridge 1985, s. 263, 249n.; J. Krämer: Deutschsprachiges Musiktheater im späten 18. Jahrhundert, Tübingen 1998, s. 592–597, 758–776, 824–845; viz Edice. • ČHS, Dlabač, Eitner, Fétis, Gerber, Grove, Grove O, MGG, Piper, Wurzbach
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 640–642
