Loutkové divadlo založené 1951 v Karlových Varech jako zájezdová scéna. Početně malý soubor zahájil činnost maňáskovou hříčkou M. Polivanovové Veselá medvíďata (r: J. Eichelmann, v: V. Podsedník). Protože divadlo nemělo v Karlových Varech základní provozní podmínky, přestěhovalo se již v říjnu 1951 do Mariánských Lázní, byť zde nebylo technické a provozní zázemí o mnoho lepší. V souboru a jeho vedení proto docházelo k velmi častým změnám (zakládající ředitel J. Eichelmann byl 1952 vystřídán L. Mičánkem, 1953 funkci převzal B. Svatoň), což se nepříznivě projevovalo v úrovni inscenací. Začátkem 50. let byl rozpor mezi nadšením zakladatelů profesionálních loutkových scén a nedostatečným zajištěním provozu příznačný pro řadu dalších loutkových divadel.
Třetímu řediteli B. Svatoňovi se však i za těchto podmínek podařilo konsolidovat soubor. S ohledem na jeho reálné možnosti citlivě sestavoval dramaturgický plán od her inscenačně jednoduchých k náročnějším. Tento aspekt uplatňoval rovněž ve vlastní dramatické tvorbě (O pyšné koze, 1952; Sůl nad zlato, 1953; Ukradený míč, 1958; Staronová komedie, 1960 ad.), hledající nový model soudobé loutkové hry. V prvních letech tvořily zájezdový repertoár maňáskové hříčky (Malík: Pohádka o babce Tichošlapce; Pehr, Spáčil: Guliver v Maňáskově – 1951; Gardov: Směšná práce; Svatoň: O pyšné koze; Matvějev: Míšův nový zub – 1952). Postupně se soubor pokusil o technicky náročnější marionetové inscenace, určené dospělým divákům (Tyl: Tvrdohlavá žena, 1952; Drda: Hrátky s čertem, 1953). Z této linie byla na Divadelní žatvě 1955 oceněna inscenace známé sovětské hry K. Šnejderové Sarmikova píseň (r: B. Svatoň, v: J. Švára, 1954). Inscenace této hry i předchozích adaptací činoher se vyznačovaly realistickými tendencemi v loutkohereckém projevu a zvláště ve scénografii. Jevištní výraz byl silně ovlivněn stylem pražského ÚLD, jež svou výraznou uměleckou koncepcí působilo na začínající mimopražská loutková divadla.
1957 se soubor přestěhoval zpět do Karlových Varů, kde sice neměl vlastní scénu, ale získal zkušebny a dílny. V repertoáru pro nejmenší děti se projevovaly nové tendence. Ve snaze o aktivizaci diváků a těsnější kontakt sílily komediální prvky a využití živého herce jako vypravěče a odkrytého partnera loutky (Gernetová, Gurovičová: Kačátko, 1956; Pleva: Budulínek, 1958). V tomto směru dosáhl soubor překvapujícího výsledku v inscenaci Gulivera v Maňáskově (1959). Režisér B. Svatoň přepsal známou hru J. Pehra a L. Spáčila do pantomimické verze, která umožnila zdůraznit pohybovou akci maňásků v souhře s živými herci. Na I. celostátní přehlídce profesionálních loutkových divadel v Liberci (1959) byla nejúspěšnějším představením a výrazně přispěla do diskuse o specifice loutkového divadla. Soubor se s ní rovněž představil v zahraničí (1959: Itálie, NDR, SRN; 1960: SRN, Albánie; 1961: Sýrie). 1961 bylo divadlo za umělecké výsledky a úspěšnou reprezentaci oceněno Řádem práce. Úsilí o moderní podobu loutkového projevu pokračovalo dramaturgickým hledáním (Svatoň: Staronová komedie, 1960; Speranskij: Krása Nevídaná; Martinů: Kdo je na světě nejmocnější; Havlíček-Borovský: Král Lávra – 1961), rozšiřováním žánrové škály (moderní pohádka, melodram, loutkový balet) a hlavně odklonem od dosavadní iluzivnosti a popisnosti, které bránily využívat specifických možností loutek. Na tomto procesu se podíleli i loutkoherci, kterým dal B. Svatoň příležitost k režijní a scénografické práci. Režijně tu debutovali L. Dvořák, J. Koutný a A. Kusá, která ovlivnila i scénografii. Spolu s M. Kostřábovou vnesla do výtvarné podoby inscenací hravé a barevně rozjásané tóny, které korespondovaly s naivní hravostí inscenací pro nejmenší děti. Poetiku souboru ovlivnil výrazně antiiluzivními postupy hostující režisér J. Halík (Speranskij: Krása Nevídaná, v: M. Bláhová, 1961; J. Kainar: Zlatovláska, v: M. Šebková, 1962).
Slibně se vyvíjející soubor obdržel nabídku přejít do divadla Alfa v Plzni, kde navzdory silné loutkářské tradici nebylo profesionální loutkové divadlo zřízeno. Větší část souboru v čele s ředitelem Svatoněm nabídku přijala, ostatní členové přešli do Prahy a Hradce Králové. Koncem sezony 1962/63 se historie této loutkové scény uzavřela.
Literatura
B. Svatoň: Hrajeme pro dospělé, Čs. loutkář 2, 1952, s. 221; E. Kolár: O Karlovarských, aktivizaci dětského diváka a Kačátku, Čs. loutkář 7, 1957, s. 59 + Úvahy kolem dvou Zlatovlásek, Čs. loutkář 12, 1962, s. 102; J. Podsedník: Nejen o Budulínkovi Karlovarských, Čs. loutkář 8, 1958, s. 210; alm. 10 let Západočeského loutkového divadla, nositele Řádu práce, 1961; O divadle naší doby, program. prohlášení, Čs. loutkář 11, 1961, s. 194; M. Česal: Karlovarské jubileum, Čs. loutkář 11, 1961, s. 247.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 540—541
