Po zániku Východočeské společnosti 1948 bylo zřízeno činoherní Městské oblastní divadlo v Pardubicích. De facto šlo o změnu provozovatelského systému podle nového divadelního zákona a poúnorové kulturní politiky. Divadlo první tři roky provozoval MNV Pardubice, od 1951 KNV Hradec Králové. Po zrušení krajského zřízení se zřizovatelem divadla stalo 1991 město Pardubice.
Ředitelem divadla, do něhož přešel bezmála celý soubor Východočeské společnosti, se stal J. Srch, kterého vystřídal A. Strnad a toho záhy herec a režisér R. Vlkov (vl. jm. Volf, 1949–53). K dosavadním režisérům F. Bahníkovi, Z. Bittlovi a V. Janurovi nově přibyl M. Macháček. Herecký ansámbl (L. Balounová, S. Budínová, J. Froňková, H. Marková, Z. Bittl, H. Třešňák, M. Vavruška, R. Volf ad.) doplnili L. Pešková, K. Hrdý, P. Skála, F. Šec a J. Vinklář, v další sezoně Š. Bulejko. Téměř se nezměnila zájezdová oblast. Hrálo se střídavě na domácí scéně Městského divadla v Pardubicích (budova postavená podle návrhu arch. A. Balšánka byla otevřena 1909, 1925 přestavěna arch. H. Helmerem, 1945–47 rekonstruována), v sousedním Hradci Králové a v dalších více než 30 východočeských městech a obcích. Od druhé sezony soubor již nezajížděl do Hradce Králové, kde 1949 začalo působit nově ustavené, rovněž činoherní KOD. Počet zájezdů se podstatně snížil až v 60. letech, kdy divadlo začalo vlastními autobusy svážet diváky na představení do Pardubic. V omezené míře tvořily zájezdy součást činnosti VČD i v 70. a 80. letech.
V prvním pětiletí procházelo VČD procesem postihujícím celé poúnorové divadelnictví. Soudobé dramaturgické a inscenační postuláty napomáhali ve VČD 1948–49 uskutečňovat režiséři z patronátního Realistického divadla. Uváděli tu vesměs repliky svých pražských inscenací (Miller: Všichni moji synové; Ostrovskij: Bouře – r: K. Palouš; Klíma: Na dosah ruky, r: O. Ornest; Shakespeare: Veselé paničky windsorské, r: J. Škoda). Soubor se postupně měnil. Přibyli herci V. Farová a P. Spálený, na jednu sezonu režisér P. Nebeský (Shaw: Svatá Jana, tit. role S. Budínová, 1949) a M. Veverka (1950–63), který inscenoval zejm. komedie a hry se zpěvy (Goldoni, Hoffmeister, Ježek: Zpívající Benátky, 1950; Moliére: Šibalství Scapinova, 1951 aj.). 1950–53 odešla řada členů do Realistického divadla (L. Pešková, M. Macháček, P. Skála, P. Spálený, J. Vinklář), S. Budínová do Olomouce. 1951 byly angažovány budoucí herecké hvězdy souboru B. Bohdanová, A. Ferencová, J. Elsner a M. Holubář a šéf výpravy J. Vopršal. Pod dohledem Realistického divadla i vlastní aktivitou se do 1953 VČD nikterak nelišilo od ostatních oblastních divadel. Skladba repertoáru (dramaturgem byl L. Daneš 1950–53) odpovídala centrální dramaturgické směrnici a inscenační styl se řídil požadavky životní věrohodnosti.
Změna nastala po nástupu ředitele K. Nováka (1953–56), který se již v předchozích působištích (SD Brno, Beskydské divadlo) projevoval jako režisér s vyhraněným smyslem pro emotivní divadlo velkého gesta. Jeho nástupní inscenace (Fadějev, Ochlopkov: Mladá garda, 1953) se dramatickými kvalitami lišila od obvyklé „plakátové“ interpretace tendenčních kusů. Novák s dramaturgem Z. Vavříkem (působil ve Východočeské společnosti již před únorem 1948) vsadili na osvědčenou klasiku, z níž na rozdíl od dobové praxe volili především tragédie. Soudobým propagandistickým hrám se dokázali obratně vyhýbat. V Novákově éře stály vedle sebe dvě dramaturgické linie. První, umělecky náročná, sestávala z tragédií a dramat, které inscenoval většinou sám K. Novák (Shakespeare: Othello; Čechov: Tři sestry; Nezval: Manon Lescaut – vše 1954; Musset: Se srdcem divno hrát; Rostand: Cyrano z Bergeraku; Shakespeare: Kupec benátský; Schiller: Don Carlos – vše 1955). Dramaturgicky se k ní připínal i Moliérův Don Juan (r: Z. Bittl, 1953). Druhou, lehčí repertoárovou linii tvořily veselohry a frašky, které režíroval hlavně Z. Bittl (Langer: Obrácení Ferdyše Pištory, 1953; Hašek, Fencl: Dobrý voják Švejk; satirická „estráda“ V. Jelínka Skandál v obrazárně – 1954; V+W: Caesar, 1956 ad.). Novák opíral své inscenace o herecké hvězdy, k nimž vedle protagonistky souboru B. Bohdanové (Desdemona z Othella, Máša ve Třech sestrách, Manon Lescaut, Roxana v Cyranovi z Bergeraku, Alžběta z Valois v Donu Carlosovi) patřili J. Elsner (Othello) a M. Holubář (Cyrano). Oporou Novákových snah byl výtvarník J. Vopršal, jehož „malebně poetistická scénografie kulis a prospektů“ se podstatně podílela na jevištním účinu inscenací. Za jeho nejvýznamnější práci byla považována výprava pro Mussetovo Se srdcem divno hrát.
Velkou pozornost věnoval Novák rozvoji a doplňování hereckého souboru. 1953 byli angažováni I. Bílková, K. Dellapina (Jago), M. Sandhaus (Shylock), K. Urbánek (Des Grieux v Manon Lescaut) a absolvent DAMU P. Haničinec (Jan Skalník ve Šrámkově Létu, 1954), 1954 M. Asmanová, V. Nováková, J. Štěpánková (Stáza, Šrámek: Léto). 1955 se vrátil P. Skála (Kristián v Cyranovi z Bergeraku, Don Carlos), nově přibyli S. Hubeňáková, J. Lír, I. Palec a V. Ptáček, krátce prošel souborem G. Opočenský (Cyrano).
Kritika zpočátku Nováka ostře kárala za buržoazní dramaturgii a za opovrhování socialistickým realismem, diváci jeho snažení přijímali opačně. Novákova tvorba ve svých vrcholných projevech vnášela do tehdejší realistické uniformity dramaticky vypjatý, emocionálně bohatý výraz (Se srdcem divno hrát), netradiční režijní pojetí (Tři sestry – jedna z prvních tragikomických interpretací Čechova na české scéně) a zcela odlišnou poetiku básnivého divadla (Manon Lescaut). Nedlouhé Novákovo období patřilo v historii VČD k nejvýznamnějším. V první polovině 50. let bylo jedním z nemnoha ostrůvků tvořivé práce, nepodléhající ideologickým dogmatům ani uměleckému schematismu.
Po Novákově odchodu do Olomouce se stal ředitelem M. Čípa (1956–60), za něhož se vystřídali tři umělečtí šéfové. K. Jernek (1956/57), blízký Novákovi citem pro emocionálnost (Tolstoj: Anna Kareninová, tit. role B. Bohdanová, 1956), reagoval na společenské a politické změny po Stalinově smrti a odhalení kultu osobnosti (Büchner: Dantonova smrt, 1956; Anouilh: Jana z Arku [Skřivánek], tit. role J. Štěpánková, čs. prem. 1957). Jeho inscenace Skřivánka – jako předtím Novákova Manon Lescaut – upoutala pozornost v celostátním měřítku. Dramaturgie zaměřená k ženským osudům pokračovala ještě Shawovým Pygmalionem (r: Z. Bittl, Líza Doolittlová – S. Hubeňáková/B. Bohdanová, Higgins – P. Skála, 1957). V tomto období zde působil režisér J. Roháč (1955–57; Brecht: Žebrácká opera, 1957). Po předčasné smrti J. Vopršala (1957) se stal šéfem výpravy V. Landa (1958–63), jehož náznakové scénografie byly utvářeny moderními vzdušnými konstrukcemi, pro něž bylo typické použití kovových materiálů. Dalším uměleckým šéfem byl K. Dostal (1957–59), bývalý režisér ND, jedna z určujících divadelních osobností meziválečné a okupační éry. Jeho krátké působení ve VČD bylo především velkou školou pro herce (Shakespeare: Večer tříkrálový; Gorkij: Vassa Železnovová – 1958; Miller: Pohled z mostu, 1959). Uzavřel je mohutnou inscenací Tolstého Živé mrtvoly (Feďa Protasov – J. Holý, 1959). Dále režíroval M. Veverka (de Filippo: Filumena Marturano, tit. role I. Bílková, čs. prem. 1957; Čapek: Loupežník, tit. role M. Holubář, 1959; Hugo: Ruy Blas, tit. role K. Urbánek, Královna – J. Štěpánková, 1959), od 1957 nově angažovaný H. Domes, jenž se po ambiciózním nástupu Sofoklovou Antigonou (tit. role A. Ferencová, 1958) uplatňoval především v konverzačním a satirickém žánru (např. Blažek: Třetí přání, 1958). Umělecký šéf Z. Bittl (1959/60) přesunul těžiště na zábavný repertoár, který většinou sám režíroval (Kubátová: Jak přišla basa do nebe; Tuwim: Únos Sabinek – 1958; Nestroy: Lumpacivagabundus, 1959). Nejvýznamnější inscenací sez. 1959/60, v níž bylo oslaveno 50. výročí otevření divadelní budovy, se staly Millerovy Čarodějky ze Salemu (r: M. Veverka, čs. prem. 1960). Koncem 50. let VČD opustilo několik čelných herců (B. Bohdanová, J. Štěpánková, K. Urbánek), nicméně jádrem souboru byli doposud herci Novákovy éry. Postupně přibývaly nové posily (J. Derková, B. Dolejšová, R. Merunková, L. Švormová, A. Gsöllhofer, A. Filip, I. Poledníková, V. Kaplanová ad.), avšak někteří herci záhy odcházeli do pražských divadel. Soubor si udržoval stabilní úroveň, řada kvalitních herců zůstala pardubické scéně věrná (V. Farová, A. Ferencová, J. Elsner, M. Holubář, V. Ptáček, M. Sandhaus, P. Skála ad.). Na konci 50. let získalo VČD pobočnou scénu v Husově sboru, Komorní divadlo, příhodný prostor pro netradiční typy programů, drobnější divadelní útvary apod.
V 60. letech funkci ředitele VČD postupně zastávali režisér Z. Dinter (1960–61), M. Kubálek (1961–64) a F. Meluzín (1963–70). Několikaleté průbojné dramaturgické úsilí, které v Pardubicích uvedlo řadu moderních her západní provenience v čs. premiéře, 1961 tvrdě narazilo s americkým muzikálem W. Mankowitze a J. Mora Expresso Bongo, který byl před premiérou zakázán (r: A. Moskalyk j.h.). Nově angažovaný režisér L. Vymětal se uvedl čs. premiérou Sartrových Vězňů z Altony (1960).
Tvůrčí rozmach z 50. let vystřídala stagnace. VČD si udržovalo standardní úroveň, ale jeho tvorba již neměla jedinečný, progresivní ráz. Dramaturgickou, režijní a scénografickou iniciativu přejímalo konkurenční královéhradecké divadlo vedené M. Páskem. Ke spolupráci byli často zváni režiséři z jiných divadel: F. Štěpánek, I. Weiss, J. Dalík (Miller: Smrt obchodního cestujícího, hl. role P. Skála, 1962). Režisér Vymětal se s VČD rozloučil nastudováním Balady z hadrů V+W (1961), v níž upoutal J. Hrzán spontánně dynamickým ztvárněním F. Villona. 1962 se stal uměleckým šéfem J. Novotný a byla angažována režisérka H. Glancová (do 1965). Režijní působení končil M. Veverka, po němž nastoupil E. Kubíček (1963–71). Ve větší míře se uváděly původní české novinky (Topol: Konec masopustu, r: J. Novotný, Husar – J. Somr; Skála, Fux, Pantůček: Drak je drak, r: E. Kubíček; Dietl: Nehoda, r: H. Glancová – vše 1963) a soudobé zahraniční hry (Dürrenmatt: Fyzikové, Möbius – J. Kalena, r: H. Glancová, 1964). Šéfem výpravy se po V. Landovi stal J. Fiala z Hradce Králové (1963–75).
Umělecký šéf R. Mihula (1964–67) a dramaturg J. Kmuníček 1964–68) se v dramaturgii do značné míry přidržovali pražského vzoru (Havel: Vyrozumění, r: R. Mihula, 1964; Dürrenmatt: Frank V., r: R. Mihula, tit. role M. Holubář, 1965; Williams: Vytetovaná růže, r: J. Dalík j.h., 1966; Strindberg: Královna Kristýna, r: E. Kubíček, tit. role V. Galatíková, 1966; Rej z Nagłowic: Život Josefa, r: R. Mihula, 1967 ad.). Osobitý ráz dávala Mihulovu šéfovskému období hudebnědramatická linie, v činoherních divadlech tehdy neobvyklá. Do jisté míry ji podnítila i existence stálého divadelního orchestru, do té doby málo využívaného v činoherních inscenacích. Tvořily ji zprvu domácí muzikály a hudební komedie (Aristofanes: Lysistrata, h: J. Bedřich, r: E. Kubíček, 1964; Bedřich, Schneider: Bel ami – podle Maupasantova Miláčka, r: H. Glancová, 1965), později zásluhou J. Císlera (1965–69) muzikály západní provenience (Mankowitz, Norman: Líbej dál, 1966; Coopersmith, Grudeff, Jessel: Baker Street, 1967). Tato linie přesáhla do dalšího období (Norman, More, Heneker: Sladká Irma, 1968). V polovině 60. let iniciovala H. Glancová herecká setkání s publikem v tzv. pardubické Viole v hotelu Grand, započatá Holanovou Nocí s Hamletem (1965). Další aktivitou byla dramaturgicky průbojná noční představení ve foyeru hlavní budovy, zahájená 1967 Schisgalovými Stenotypisty, v nichž scénograf Fiala uplatnil atypické řešení hracího prostoru. Následovala Williamsova hra 27 vagonů bavlny a Durasové La musica (obě čs. prem. 1967).
V polovině 60. let vystřídal odcházejícího H. Domese režisér J. Janík (1965–72) a podstatně se obměnil herecký soubor. Po odchodech řady členů do Činoherního klubu (J. Hrzán, P. Landovský, J. Somr, V. Galatíková) a jiných pražských scén byl doplněn převážně mladými herci (J. Kasanová, G. Wilhelmová, M. Kopečný, B. Poloczek, již dříve L. Frej, v dalším sledu K. Bartoň, E. Jelínková, E. Řepíková, E. Steimarová a J. Someš). Umělecký šéf J. Horan (1967–70) zahájil své působení znamenitými inscenacemi Shakespearovy Komedie omylů a Gorkého Nepřátel (obě 1967). Jeho posrpnová velká plátna (Kopecký: Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, 1968; Shakespeare: Othello, tit. role M. Sandhaus, Desdemona – G. Wilhelmová, 1968; Romeo a Julie, tit. role K. Bartoň a E. Jelínková, 1969; Schiller: Marie Stuartovna, tit. role I. Poledníková, Královna Alžběta – J. Derková, 1969) již nedosahovala vzrušené divadelnosti předchozích inscenací. Tylova Drahomíra (r: J. Horan, tit. role J. Derková, 1969) a Anouilhův Skřivánek (r: J. Novotný j.h., tit. role E. Jelínková, 1970), které měly manifestovat postoj k současnému dění, jej však sdělovaly více prostřednictvím textu. Režisér J. Janík nastudoval 1968 trojici her (Anouilh: Chudák Bitos, tit. role M. Sandhaus, čs. prem.; Camus: Nedorozumění; Moliére: Tartuffe, tit. role L. Frej), provázanou tématem přetvářky a nedorozumění (dramaturgie J. Kolařík). S prožitkem let 1968–69 však souzněly především aktualizované Drdovy Hrátky s čertem (r: I. Weiss j.h., 1969), Kohoutův August August, august (r: J. Janík, 1969) a hlavně revue V+W Kat a blázen (r: K. Pokorný j.h., Mahuleno – B. Poloczek, Radúzo – J. Someš), uvedená v červnu 1969, která reagovala nejen na situaci okupace, ale hlavně na normalizační politický kurz, vyhlášený dubnovým plénem ÚV KSČ. Protirežimní útok divadla měl za následek odvolání ředitele F. Meluzína a nucený odchod šéfa J. Horana.
Do vedení VČD byl dosazen režisér E. Kadeřávek z Hradce Králové. Ten však představy normalizátorů nenaplňoval a byl záhy vystřídán ředitelem královéhradeckého divadla R. Kolesou, který zastával funkci v obou divadlech (1970–72). Jako uměleckého šéfa povolal Z. Bittla, který se 1970 vrátil z Českého Těšína a záhy povýšil na ředitele (1972–80). Bittl se ochotně a horlivě podrobil kulturněpolitickým tlakům. Jako první inscenaci uvedl vlastní dramatizaci románu A. Zápotockého Vstanou noví bojovníci (1971), jež předznamenala tzv. konsolidaci repertoáru. Vedle několika ideových titulů (Pogodin: Aristokrati, 1971; Šolochov, Bittl: Rozrušená země, 1972; Pluhař, Kubát: Opustíš-li mne…, 1974) měl únikový ráz, který mu propůjčovaly nenáročné „lidové“ kusy (Zelenka: Košilka, 1972; Nestroy: Lumpacivagabundus, 1973; Hašek, Fencl: Dobrý voják Švejk, 1976) i americké muzikály, zoperetněné Bittlovou režií (Kern: Loď komediantů, 1972).
Po nástupu R. Kolesy a Z. Bittla ze souboru odešla dobrovolně nebo nuceně (J. Derková) většina hereckých posil ze 60. let. Odešel též režisér J. Janík, jenž svou poslední inscenací (Shakespeare: Král Lear, tit. role P. Skála, 1972) obohatil plytký repertoár 70. let o náročnou klasiku, a šéf výpravy J. Fiala (1973). Na jeho místo nastoupil J. Vosecký (1975–98). Ač byla angažována řada mladých herců (Z. Bittlová, M. Lohniská, L. Mecerodová, Z. Ondrouchová, J. Smutná, L. Vlášková, Z. Dolanský, P. Hübner, Z. Rumpík, P. Svárovský, F. Švihlík, krátce E. Lecchiová a J. Čapka) a režisér P. Vosáhlo (1972–85), po celá 70. léta byl soubor poznamenán důsledky nástupu nového vedení. Mezery se zacelovaly dlouho, zvrat nastal až za ředitelky K. Houdlové (1980–90). 1981 nastoupil jako dramaturg teoretik J. Vostrý, v dalším roce začal s VČD spolupracovat provokativní režisér I. Balaďa, jehož působení tu vyvrcholilo Shakespearovým Hamletem (p+ú: A. Přidal, v: J. Malina, tit. role Z. Dolanský/ P. Šrom, 1984). Režijní práce byla časem umožněna dramaturgovi J. Vostrému (1983–88), jenž profiloval inscenační tvorbu VČD (Šotola: Svatý na mostě, čs. prem. 1984; Moliére: Tartuffe, 1984; Aischylos: Oresteia; Shakespeare: Veselé paničky windsorské – 1985; Shaw: Pekelník; Čechov: Višňový sad – 1987). Často režírovali hosté: J. Dalík, I. Glanc, J. Henke, K. Skladan a J. Svoboda. Houdlová systematicky doplňovala soubor, především o absolventy DAMU (R. Chvalová, P. Dohnal, J. Kalužný, P. Novotný, J. Vrána, krátce S. Šťastná). Vstřícnost starší generace usnadnila hledání nových inscenačních postupů. Po odchodu režisérů I. Baladi, Z. Bittla a P. Vosáhla byl angažován M. Tarant (1986–91), jehož důsledně týmové inscenace vyznačoval bohatý, někdy až vnějškově efektní vizuálně-akustický tvar a snaha o osobitou myšlenkovou výpověď (Kesey, Wasserman: Přelet nad hnízdem kukačky, 1986; Shakespeare: Romeo a Julie, 1987; Vančura: Markéta Lazarová, 1989; Kopecký: Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, 1990). 1988 nastoupil J. Deák (do 1991), mladý režisér dynamicky razantního rukopisu (Šaltenis: Utíkej, smrtko, utíkej!, 1988; Máša: Mrtvá živá voda, čs. prem. 1989; Moliére: Misantrop, 1989). Z hostujících režisérů tu pracovali J. Korčák, O. Ševčík a M. Vildman. V druhé polovině 80. let se nápadně zvýšila hudebnost – počínaje hudbou scénickou, přes komedie se zpěvy až po uvádění muzikálu a operety (např. Gorin: Thyl Ulenspiegel, r: J. Kališová j.h., 1984; Hervé: Mam’zelle Nitouche, r: I. Osolsobě j.h., Celestin – M. Sandhaus, 1986; rockově muzikálová verze Aristofanových Ptáků, h: D. Forró, r: M. Tarant, 1988).
Po listopadu 1989 se stal ředitelem herec R. Bartoník (1990–91). Po jeho předčasné smrti byl vedením pověřen M. Kučera (1991–96), jenž orientoval divadlo na středostavovské vrstvy publika. Jako umělecký šéf působil dlouholetý režisér pražských divadel F. Laurin (1991–96). Spolu s režiséry J. Kališovou a J. Seydlerem vytvářel kultivované, konzervativně laděné divadlo, opírající se o tradičně kvalitní herecký soubor. Eklektický repertoár vycházel z klasiky (Wilde: Ideální manžel, 1991; Sofokles: Oidipús, 1992; Rostand: Cyrano z Bergeraku, 1992; Shaw: Pygmalion, 1993) a z divácky přitažlivé novodobé zahraniční dramatiky (Marceau: Vajíčko, 1992; Anouilh: Romeo a Jana, 1993; Friel: Tanec na konci léta, 1994; Gorin: Kean IV., 1995 ad.). Opět ožila hudebnědramatická linie, která se do VČD cyklicky vrací (Picek, Fahrner, Dvořák: Zvonokosy, 1992; Nový: Jedenáctý v řadě, 1993; Offenbach: Bandité; Webster: Plukovník chce spát – 1994). Tento program pokračoval i v druhé polovině 90. let za ředitele G. Skály (1996–99). Z konveční dramaturgie vybočilo uvedení Mittererova Pana Jedermana (r: I. Žantovská j.h., čs. prem., 1996), inscenačním řešením upoutal Shakespearův Sen noci svatojanské hostujícího E. McLarena (v: D. Marek) a Mnoho povyku pro nic v pohostinské režii K. Kříže (obojí 1998). Standardně kvalitní úroveň měly inscenace hudebnědramatické (Hervé: Mam’zelle Nitouche; Herman, Stewart: Hello, Dolly – obě r: G. Skála, 1998) a komorních her (García Lorca: Krvavá svatba, r: J. Uherová, 1999). Z královéhradeckého divadla přišli zkušení herci J. Jelenská a V. Dušek (1998) a byla angažována řada nových, zejm. mladých herců (M. Mejzlík, Š. Brázdová, M. Frkalová, P. Janečková, R. Žák). Soubor rozšířila taneční skupina z Dramatického studia při VČD vedená V. Ivanovem, která připravuje i samostatné balety, zejm. pro dětské publikum (Čajkovskij: Louskáček, 1998). G. Skála byl 1999 odvolán zřizovatelem z funkce a ředitelem se stal herec P. Dohnal.
Literatura
zv [Z. Vavřík]: Východočeské divadlo zahájilo, LN 12. 8. 1948 + Pardubické divadlo zakončilo, LN 30. 6. 1949; Z. V.: Z pardubického divadla, LN 1. 3. 1949; V. Šrámek: Honba za repertoárem, Divadlo 6, 1955, s. 596; M. Smetana: Jubileum pardubického divadla, in: Pardubický kraj, Vlast. sborník 2, 1958, s. 73; L. Langpaul: Divadelní jubileum ing. arch. J. Vopršala, tamtéž, s. 77; J. Černý: V hledišti divadla v Pardubicích, DN 3, 1959/60, č. 14, s. 8 + Tři z Pardubic, Divadlo 11, 1960, s. 354; J. Vostrý: Dvakrát z Pardubic, DN 4, 1960/61, č. 23, s. 5; A. Fuchs: Z pardubického deníku, DN 13, 1969/70, č. 12, s. 7; alm. 60 let Východočeského divadla v Pardubicích, Pardubice 1970; J. Pömerl: Dramaturgie českých oblastních divadel v l. 1945–1956, dis. práce, ÚČSL ČSAV, 1984 + Kapitoly z historie VČD v Pardubicích, Divadlo 2, 1994, říjen, s. 8 a pokr.; alm. 75 let Východočeského divadla v Pardubicích, Pardubice 1984; O. Brůna: Příběhy pod Zelenou branou, Scéna 10, 1985, č. 4, s. 7; J. Císař: Experiment?, DramU 1, 1988, 2, s. 12; alm. Východočeské divadlo Pardubice 1909–1989, Pardubice 1989; nesign. [J. Pömerl, J. Czech]: 85 let VČD v Pardubicích, Divadlo 2, 1994, s. 6 a 99; R. Smetana: VČD v Pardubicích do jubilejní 90. sezony, Divadlo 5, 1999, č. 1, s. 20.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 528—533
