Vznik Vinohradské zpěvohry (VZ) přímo souvisel se stávkou zpěvoherního souboru MD na Král. Vinohradech, která vypukla v září 1919 na protest proti nevyhovujícím sociálním podmínkám a přerostla do boje proti sílící pozici činohry, která pod vedením K. H. Hilara dosahovala pozoruhodných výsledků. Spor vyhrála činohra a zpěvohra opustila Městské divadlo. Jeho vedení jí sice nabídlo budovu Pištěkova divadla, ale soubor, který doufal, že se do Městského divadla vrátí, tuto možnost odmítl a ostentativně začal hrát ve zcela nevyhovujících prostorách tanečního sálu v Hajnovce. Navzdory velké medializaci se návrat zpěvohry nezdařil. Bylo založeno Družstvo lidové zpěvohry, které intenzivně hledalo nové působiště. Snažilo se získat např. karlínské Varieté, avšak jeho majitel tehdy již neměl divadelní koncesi. Soubor se dokonce obrátil na vládu a parlament se žádostí o vyvlastnění této budovy, avšak bezvýsledně. Nakonec se téměř rozpadající soubor usadil v Pištěkově lidovém divadle na Král. Vinohradech (1920).
Ředitelem VZ byl v první sezoně R. Menšík, šéfem opery K. Nedbal, scénografem A. V. Hrska. Nedbal i Hrska však brzy odešli, protože tu nenacházeli pro svou práci vhodné podmínky. 1921 vystřídal ředitele R. Menšíka F. Lacina, funkce šéfa opery a scénografa nebyla již trvale obsazena. Jako režiséři působili J. Edl, K. Faltys a A. Charvát, na místě dirigentů se vystřídali F. Diviš, L. Bubeníček, J. Beneš, R. Piskáček ad. Dvanáctičlenný balet vedla M. Klimešová (1921/22 byla angažována primabalerína M. Dobromilová). K protagonistům početného souboru patřili v prvních sezonách H. Hanušová, M. Kalivodová, M. Křečková, H. Škrdlíková, A. Švarcová, Z. Wastlová, J. Baťha, V. Norman, K. Švarc a B. Wronský.
VZ zahájila 8. 6. 1920 Smetanovou Prodanou nevěstou, avšak operní inscenace (především díla nastudovaná ještě v Městském divadle) tvořily jen velmi malou část jejího repertoáru (Smetana: Hubička; Škroup: Dráteník – 1920; Offenbach: Hoffmannovy povídky, 1922; Verdi: Traviata, 1923; Bizet: Carmen; Flotow: Marta – 1924; Weber: Čarostřelec, 1925). Ve většině operních představení hostovali známí operní pěvci, mj. J. Novotná, A. Krössing, L. Mandaus, O. Mařák ad. Po 1925 byla opera uváděna jen ojediněle. 1924 se objevila jediná baletní inscenace VZ, Slovanské tance (ch: A. Viscusi j.h.). Rozhodující náplň repertoáru tvořily operety a hry se zpěvy. V prvních letech se dramaturg E. Brožík snažil uvádět zejm. novinky českých autorů (Kádner: Z onoho světa, 1920; Piskáček: Výlet pana Broučka do republiky, 1920; týž: Slečna z ministerstva, 1921; týž: Táta Dlouhán, 1923; Aschler: Vinohradští bohémové, 1921; Beneš: Příboj lásky, 1921 ad.). Potřeba udržet zájem pražské veřejnosti v konkurenci ostatních operetních scén ho však nutila uvádět stále nové inscenace, průměrně 2–3 měsíčně. Na repertoáru se objevovala i starší osvědčená díla E. Kálmána (Čardášová princezna, 1920; Bajadéra, 1921), O. Nedbala (Polská krev, 1920; Vinobraní, 1922), L. Falla (Stambulská růže, 1920; Madame Pompadour, 1923), F. Lehára (Veselá vdova, 1924) ad. K častým hostům v operetách patřily zejm. B. Durasová (angaž. 1923/24) a M. Zieglerová. Hostoval tu i V. Burian (např. v Piskáčkově Osudném manévru, Hirscheho Rozpustilé Lole) a F. Futurista (parodie Salome, 1923). 1924 VZ zařadila na program tehdy populární novinku – revui (Gsöllhofer: Zázrak nad Vltavou; Wilkonský: Spací vůz Praha – Paříž). Přestože inscenace revuí dosáhly diváckého úspěchu, soubor nedokázal v tomto žánru konkurovat jiným scénám, např. smíchovské aréně, a vrátil se zase k operetě. Inscenační úroveň nepřekračovala dobový průměr, mnohé operety a hry se zpěvy nepřesáhly desítku repríz. S větší péčí byly studovány novinky, u kterých se předpokládala mnohonásobně vyšší reprízovost (např. Piskáčkův Výlet pana Broučka do republiky, Kálmánova Bajadéra). V těchto případech vedení nešetřilo na výpravě. Kostýmy a dekorace se kupovaly i v zahraničí, nebo byli ke spolupráci přizváni známí výtvarníci (mj. J. Wenig). K nastudování revue Zázrak nad Vltavou byl pozván režisér W. Relling z londýnského music-hallu a choreograf F. Cromwell z Madridu.
1926 se místo Družstva stala provozovatelkou divadla subreta M. Křečková se svým manželem J. Skřivanem. Nejdříve podnikli rozsáhlou rekonstrukci budovy. Souborem, jehož uměleckým šéfem zůstal i nadále F. Lacina, postupně prošli L. Klímová, V. Petrová, V. Skalská, J. Bělský, H. Kraus, J. Líbal, R. Nížkovský ad. Vedle osvědčených operet světového repertoáru se hrála hlavně úspěšná díla dřívějšího autora VZ R. Piskáčka. Nad průměr běžné produkce vynikly pouze Kálmánova Cirkusová princezna, Lehárův Paganini (obě 1927), Frimlův Král tuláků (1928) a Piskáčkovy Perly panny Serafínky. Dramaturgie hledala přitažlivé náměty i v dramatizacích známých prozaických děl. 1930 byl uveden jako hra se zpěvy Batalion Haise Týneckého a Longenova Tonka z periferie, jež vyvolala autorský spor s E. E. Kischem. 1931 byla nastudována přepracovaná Longenova fraška C. k. polní maršálek, kterou krátce předtím zpopularizoval film s V. Burianem v hlavní roli. Část repertoáru tvořily i inscenace pro děti – populární byl zejm. Malý lord F. Burnettové (1927) – jinak převažovaly nenáročné hry s Kašpárkem.
Začátkem 30. let se začaly projevovat nejen první příznaky hospodářské krize, kterým se VZ snažila čelit snížením vstupného a angažováním atraktivních osobností (např. J. Kohout, 1930), ale i závažné důsledky špatného hospodaření provozního ředitele J. Skřivana (koncem 1931 byl usvědčen z defraudace). Soubor s ředitelkou Křečkovou se pokusil divadlo dále provozovat svépomocí. Podporu získal u veřejnosti, městské rady i u majitelky budovy M. Pištěkové, která poskytla zdarma budovu a fundus. Divadlo se však nepodařilo udržet. Definitivní konec nastal po rozhodnutí bezpečnostní komise, která v dubnu 1932 zakázala další provoz a jeho obnovení podmínila zásadní rekonstrukcí budovy. Protože M. Pištěková nebyla ochotna do oprav starého divadla investovat, soubor se rozešel a budova byla v květnu 1932 stržena.
Literatura
Q. M. Vyskočil: Vinohradská zpěvohra v Pištěkově divadle na Král. Vinohradech, Čes. divadlo 1, 1921, č. 6, s. 70; nesign: Vinohradská zpěvohra, NL 28. 9. 1922; J. Z.: Vinohradská zpěvohra, Divadlo 6, 1926/27, č. 2–3, s. 30; nesign: Padesát večerů ve Vinohradské zpěvohře, Venkov 2. 1. 1929; J. Borotínský: Lidová zpěvohra, Venkov 18. 8. 1929 + Vinohradská zpěvohra v letní době, Venkov 11. 6. 1930; -ns-: Zánik Vinohradské zpěvohry, Čs. divadlo 15. 10. 1932, s. 104; M. Kulijevičová: Zpěvohra MD na Král. Vinohradech, dipl. práce, FF UK 1959; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 189; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 248; M. Šulc: Česká operetní kronika 2, rkp. 1997, s. 233, DÚk.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 518—519
