Základ společnosti byl položen 1910, kdy si herec A. Vladyka po odchodu z pražského divadla Deklarace pronajal koncesi od divadelního ředitele V. Žákovského. Vlastní koncesi získal 1911. Vladykova společnost (VS) hrála nejdříve ve středních a jižních Čechách. Od 1930 působila hlavně ve východočeském regionu a částečně i ve středních Čechách (Čáslav, Chrudim, Dvůr Králové n. L., Jičín, Nový Bydžov, Litomyšl, Žamberk, Pardubice, Náchod, Choceň, Chlumec n. C., Úpice, Jablonné n. O., Police n. M., Kolín, Kutná Hora, Nymburk), kde zaujala místo Stálého divadla sdružených měst českého severovýchodu vytvořeného 1921 ředitelem J. O. Martinem. Ač VS své působení v těchto městech neměla zajištěno smluvně jako např. Východočeská společnost, díky své dobré pověsti požívala ve zmíněných obcích jakéhosi přednostního práva. Ke konci 30. let pověřoval Vladyka vedením společnosti artistické správce (1937 J. Spirit, 1938 K. Hrdý). 1939 společnost rozpustil a koncesi propůjčoval divadelníkům, působícím za 2. svět. války v pražském divadle Unitaria: A. Kuršovi (Lidová scéna), L. Pacákovi (Divadlo u Karlova mostu), B. Divišovi (Stálé divadlo v Unitarii).
Vladyka kladl důraz na činohru, operetu považoval za úpadkový žánr. Jeho cílem se stalo vytvoření společnosti, uvádějící výhradně původní české dramatické texty. 1919 se pokusil svůj projekt uskutečnit – tehdy společnost přejmenoval na Českou premiéru –, záměr však po roce ztroskotal. Z krize se VS vymanila až 1930. Navzdory nezdaru ředitel i nadále přednostně uváděl domácí tvorbu. Vedle her J. K. Tyla měl na repertoáru vesnické hry L. Stroupežnického, A. a V. Mrštíků, G. Preissové, dramata A. Jiráska, J. Kvapila, F. Šrámka, F. X. Svobody, veselohry z maloměstského prostředí od V. Štecha a J. Štolby, z novějších autorů byli uváděni F. Langer a K. Čapek. Trvalou součástí repertoáru byly divácky oblíbené starší i novější hry konverzační a salonní (např. Flers, Caillavet: Rozkošná příhoda; Hennequin: Paní prezidentová). Volbu her ovlivňoval i Vladykův důraz na realistické herectví s výrazným požadavkem citu pro psychologický detail postavy. Často zařazoval i dramatizace známých prozaických děl. Některé prozaické předlohy sám dramatizoval (např. Jiráskovy Psohlavce, 1918). VS byla herci velmi vyhledávaná a uznávaná. Zásluhu na tom měla osobnost jejího ředitele. Vedle A. Vladyky a jeho manželky Josefy se výrazněji uplatnili herci A. Berman, J. Budský, J. Císař, J. Elsner, S. Horyna, K. Hrdý, F. Kovač, J. Lokša, K. Maškovský, J. Nohava, J. Pazderka, J. Prýmek, J. Spirit, K. Šafář, J. Šefl, F. Šlégr, F. Vratislav, M. Kastnerová-Nohavová, M. Kovačová, A. Kubišová, S. Stanvalová (vl. jm. M. Fišerová), M. Šafaříková.
Těžiště VS spadalo do 20. a 30. let. Vedena zkušeným a obětavým praktikem (Vladyka byl mj. aktivním členem Svazu divadelních ředitelů) se vypracovala natolik, že v polovině 30. let soupeřila o prvenství se společností Rodenovou (Komorní divadlo) a zejména Burdovou, jejíž ředitel J. Burda se stal pokračovatelem Vladykových snah o zvýšení profesionalismu cestujících společností.
Literatura
Nesign: 40 let činnosti, Divadlo 11, 1931, č. 3, s. 17; V. Vydra: Má pouť životem a uměním, 1954; J. Burda: Aby se nezapomnělo…, 1958.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 521