Myšlenka vytvořit divadlo pro vesnici se zrodila koncem války a byla uskutečněna na podzim 1945. Na přípravě projektu, podpořeného komunistickým ministrem zemědělství J. Ďurišem, se podílela redakce Zemědělských novin, zejm. A. M. Brousil a E. Janský, organizační kroky podnikal režisér F. Smažík. V ideji divadla, které přiveze na venkov hodnotná představení, ožil odkaz českých kočujících společností a zároveň působil vzor sovětského Kolchozního divadla, ustaveného po VŘSR v duchu Leninova hesla „Umění patří lidu“. Zájezdové divadlo pro venkov, jež dostalo při svém vzniku úkol „podporovat a všemi prostředky množit síly socialismu na vesnici“, bylo nasměrováno k výchovně-ideologickému působení. Mělo vyrovnávat rozdíly v divadelní kultuře měst a venkova, ale také nahradit soukromé cestující společnosti, rozpuštěné v červnu 1945. VD začal provozovat Jednotný svaz českých zemědělců, prvním ředitelem byl jmenován režisér a výtvarník Z. J. Vyskočil (1945/46). Ministerstvo zemědělství poskytlo ve svém sídle v Praze na Těšnově podkrovní prostory pro kanceláře a zkušebnu. Nově ustavené divadlo zápolilo s četnými obtížemi. Při jeho založení bylo stanoveno, že bude hrát jen v obcích s méně než 1000 obyvatel. Často zajíždělo do vylidněných pohraničních vsí a zapadlých míst, kde hrálo v nevyhovujících hostincích nebo školách, postrádajících elementární vybavení – v prvních letech leckdy jen při petrolejovém osvětlení. Vydatná pomoc ministerstva a houževnatost zakladatelů postupně zlepšily pracovní podmínky i vybavení.
VD zahájilo 17. 12. 1945 v Načeradci u Vlašimi Šamberkovou hrou Josef Kajetán Tyl. První soubor byl sestaven z amatérů z Ústí n. O. Druhá pracovní skupina, utvořená v únoru 1946, byla již složena z profesionálních divadelníků. V témže měsíci nabídl spolupráci populární herec J. Plachta, který s několika členy Divadla 5. května založil skupinu Divadlo pod plachtou, která do října 1946, kdy Plachtova nemoc brigádnickou aktivitu ukončila, odehrála na zájezdech 70 představení. Koncem 1946 existovaly již tři pracovní skupiny, které od 1947 disponovaly třemi novými autobusy od ministerstva zemědělství. V první etapě, do jara 1948, VD působilo jen v tehdejší Zemi České. Pro Zemi Moravskoslezskou mu z popudu tamních divadelních ředitelů ZNV v Brně nevydal povolení. Od druhé sezony byl ředitelem všestranný divadelník F. Smažík (do 1956). V prvním období tu působili režiséři F. Bartoš, Z. Míka, F. Smažík, V. Týřl a Z. J. Vyskočil, výtvarně spolupracovali M. Kouřil, F. Tvrdek a Z. J. Vyskočil. Hereckými oporami souboru byli E. Trunečková, V. Dvorský, K. Fajt, F. Kropáček, T. Polanský, J. Spirit, V. Týřl a Z. Vronský. 1946 se z Vyskočilova podnětu uskutečnila první loutková představení v Lesním divadle v Krči. F. Smažík navázal na tuto iniciativu a vybudoval ve třech souborech maňáskové skupiny, s nimiž nastudoval několik her (Beneš-Buchlovan: Budulínek; Habersbergerová: Dobrá víla Jarmilka; Langer: Kašpárek a jeho koníček). Repertoár byl založen na domácí a zahraniční klasice, doplňované současnými novinkami. V únoru 1948 oznámil ministr Ďuriš na shromáždění VD plánované rozšíření souboru, záměr podpořil na manifestační schůzi československého herectva ministr informací a osvěty V. Kopecký. Do funkce dramaturga, zřízené od sez. 1948/49, nastoupil E. Janský (do 1957). Byly angažovány desítky dalších herců a VD zahájilo sezonu v počtu deseti pracovních skupin, z toho jedné slovenské, která působila na Slovensku. Po roce se ze svazku VD odloučila a stala se základem Dedinského divadla, slovenského protějšku VD. Součástí činnosti všech česky hrajících skupin se postupně stala loutková představení. Na počátku sez. 1949/50 byl vytvořen také speciální 6členný loutkářský soubor vedený F. Tvrdkem. Zajížděl především do míst, kde nedostatečné prostory neumožňovaly uvádět činoherní představení. Proto měl na repertoáru i inscenace pro dospělé (např. Macháček: Ženichové; Puškin, Port: O popu Popovi a jeho čeledínu Baldovi; Beaumarchais: Lazebník sevillský). Pro nedostatek kvalitních loutkoherců byl k 31. 12. 1951 zrušen. Přidružená loutkářská činnost ostatních souborů pokračovala do 1954, kdy byl počet skupin, připravujících vedle činoher i loutková představení, omezen na pět. Vedle F. Tvrdka se na loutkových inscenacích scénograficky podíleli V. Cinybulk a J. Malík. Během trvání VD se uskutečnilo zhruba 10.000 loutkových představení, která shlédlo více než 1,5 milionu diváků.
Po únoru 1948 se produkce VD pronikavě zideologizovala. V repertoáru se objevovalo množství her propagujících kolektivizaci a přednosti JZD (např. Zrotal: Slepice a kostelník; Skalka: Kozí mléko; Prachař: Hádajú sa o rozumné; Smažík: Tvrdohlavci; Řezáčová: Tichá vesnice). Dramaturgie často přebírala domácí a sovětské novinky z Realistického divadla (např. Stehlík: Mordová rokle; Cach: Duchcovský viadukt) a z Burianova Divadla D (např. Burian: Není pozdě na štěstí; Káňa: Patroni bez svatozáře). VD svými 10 skupinami působilo na obrovské kvantum publika; pět let po svém vzniku uvítalo již miliontého diváka. V Divadelní žatvě 1950 získalo čestné uznání za inscenaci Rachmanovova Neklidného stáří (r: K. Dostal j.h., v: V. Hofman). Koncem 1950 se přestěhovalo z budovy ministerstva zemědělství do přiděleného zámečku v Hloubětíně, v němž byly zřízeny dvě zkušebny a dílny pro výrobu dekorací, kostýmů a rekvizit. Smažík získal pro pohostinské režie kvalitní režiséry pražských divadel (K. Dostal, G. Hart, V. Novák, O. Nový, O. Ornest, K. Palouš, J. Plachý). Přijal do angažmá tehdy proskribovaného A. Radoka (1952–54), který tu nejen režíroval (vedle obligátních ruských a sovětských her i Mrštíkových Maryšu a Šaldovo Dítě), ale na Smažíkovo přání vedl i seminář pro členy souboru. Od 1951 tu působil režisér V. Kolátor. I ve skromných zájezdových podmínkách Smažík dbal na scénickou výpravu, ke spolupráci přizval V. Hofmana, J. Sládka, F. Tröstera a A. Weniga. Nevyvážený mnohočetný herecký soubor neměl ve svém středu výrazné osobnosti a trpěl velkou fluktuací. Prošla jím řada absolventů DAMU, kteří nastupovali v 50. letech do prvního angažmá podle tzv. umístěnek. Uchytilo se zde několik divadelních a filmových herců, kteří po únoru 1948 nesměli hrát v Praze (např. J. Bechyňová, V. Petrová, R. Schránil). Oporami souboru v období 1948–56 byli H. Bendová, M. Kubisová, I. Kubásková, E. Macháčková, A. Švecová, K. Kabíček, H. Kaminský, F. Kneisl, F. Krůta, R. Kyselý a M. Svoboda.
Po zrušení Jednotného svazu českých zemědělců se provozovatelem VD stal v lednu 1953 Státní výbor pro věci umění. Po jeho rozpuštění v témže roce přešlo VD pod nově zřízené MK. Postupné rozšíření režisérského sboru (E. Cmuntová, J. Martínková, G. Hart, V. Bittl, J. Fišer, J. Kubát, R. Kulhánek, J. Linhart, J. Pleva, A. Radok, F. Smažík, O. Ševčík, K. Texel a J. Vilímek) změnilo dosavadní praxi častých pohostinských režií. Z podnětu MK byl 1954 založen německý soubor tvořící 11. skupinu. Představil se 29. 10. 1954 v Sokolově Schillerovým dramatem Úklady a láska (r: V. Taub j.h.). Do 1961 uvedl více než 70 inscenací převážně klasických her, které režíroval většinou O. Ševčík. Do konce 1954 hrálo VD v každé zájezdové obci dva dny; první den činohru pro dospělé, druhý den odpoledne pohádku pro děti a večer jinou činohru pro dospělé. Od 1955 se každý den hrálo jinde, odpoledne pro děti, večer pro dopělé.
Po vzoru VD byla utvářena obdobná divadla v zemích tzv. východního bloku, v Maďarsku, Polsku (Państwowy Teatr Ziemi Mazowieckiej), v NDR (Staatliches Dorftheater Prenzlau). VD udržovalo kontakty s příbuznými zahraničními divadly (výměnné zájezdy).
Nástupcem F. Smažíka, pověřeného přípravou ustavovaného oblastního divadla v Klatovech, se 1956 stal JUDr. R. Tomášek, referent MK. Dvě skupiny VD a část divadelního fundu byly postoupeny klatovskému divadlu. Na konci sez. 1956/57 vystřídal dramaturga Janského J. Síla, který setrval jen krátce, stejně jako jeho nástupce M. Fiala. Od 1957 se měnila dramaturgická orientace. Značný podíl v repertoáru si nadále udržovaly klasické hry, ale již v pestřejším spektru, a místo propagandistických agitek zaujaly společensky kritičtější hry. VD se přestalo zaměřovat výlučně na venkovského diváka, k dosavadním výhradně vesnickým působištím přibývala místa v blízkosti staveb velkých přehrad, elektráren apod. Publikum se již nerekrutovalo v drtivé většině ze zemědělců, ale i z dělnických vrstev. Tyto proměny vedly také ke změně názvu na Státní zájezdové divadlo. 1959 nastoupil jako dramaturg J. Císař a na zřízené místo stálého výtvarníka byla přijata mladá scénografka J. Konečná. Z mladších a začínajících herců v druhé polovině 50. let podávali nadějné výkony A. Ferencová, V. Mecnarowská, Z. Talpová, Z. Tichá, A. Filip, A. Gsöllhofer, L. Lakomý, R. Mecnarowski, O. Ševčík a J. Toť. Představení Klicperova Zlého jelena 23. 10. 1959 navštívil pětimiliontý divák. Německý soubor oslavil 29. 10. 1959 v Jablonci n. N. pětiletí svého trvání slavnostním představením hry H. Zinnerové Café Payer. Začátkem 1960 byl snížen počet pracovních skupin na osm. Patnácté výročí založení bylo připomenuto v květnu 1960 slavnostní premiérou dramatizace Jiráskovy novely Maryla, uvedenou na scéně tehdejšího Ústředního divadla Československé armády (dnes Divadlo na Vinohradech).
Nový ředitel L. Kosař, který nastoupil od října 1960, provedl řadu personálních i organizačních změn. Hospodářským a správním náměstkem jmenoval J. Skalla, bývalého provozního ředitele MDP. Pro práci v SČDU uvolnil dramaturga J. Císaře, místo něho přijal R. Vyhlídala. Dosavadní umělecký vedoucí J. Fišer odešel do brněnského Divadla bratří Mrštíků. Kosař podstatně přeskupil pracovní skupiny, z nichž ustavil pouze tři stálé soubory, jejichž vedením pověřil režiséry J. Martínkovou, T. Šeřínského a K. Texela. Změny prováděné po Smažíkově odchodu odrážely i sílící pochybnosti o smyslu tohoto typu divadla v éře moderních médií. Výchovnou a kulturní úlohu plnila účinněji televize, rozšiřující se i na venkov. Kontakt s živým divadlem zprostředkovávala hustá síť oblastních scén, která se s rozvojem veřejné i soukromé dopravy stala snadno dostupná. Rok po oslavách 15. výročí založení bylo divadlo bez většího ohlasu a publicity zrušeno.
Literatura
F. Smažík: Vesnické divadlo, DivZáp 2, 1947, s. 50; A. M. Brousil: Pět let práce Vesnického divadla, Divadlo 1, 1949/50, s. 717; Zápis o konferenci DDR a DPK ve věci revize činnosti uměleckých ředitelů divadel, rozmn. 1949, DÚk; E. Janský: Ohlasy práce Vesnického divadla, Divadlo 3, 1952, s. 378; Sborník Vesnického divadla k 50. narozeninám uměleckého ředitele F. Smažíka, 1954; alm. Přijelo divadlo. Patnáct let putování za divákem, 1961; F. Smažík: Deset let loutkářské práce Vesnického divadla, Čs. loutkář 15, 1965, s. 10; Z. Hedbávný: Alfréd Radok, 1994.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 513—516
